Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Harsová (* 1947  †︎ 2021)

• narozena 11. června 1947 ve Slatiňanech na statku svých rodičů

• v roce 1951 jejího otce Františka Karlíka zatkli kvůli smyšlenému obvinění

• odsoudili ho na několik let vězení a ke ztrátě majetku

• trest si odpykával v Jáchymově a Prachovicích

• v roce 1953 ho propustili

• rodinu nuceně vystěhovali do Honbic na Chrudimsku

• pamětnice kvůli svému původu nesměla studovat

• vyučila se zahradnicí v Žehušicích a poté získala maturitu v Mělníku

• počátkem 70. let se vdala do Plzně a narodily se jí dvě děti

• téměř oslepla a od svých 27 let byla v invalidním důchodu

• manžel se s ní rozešel kvůli jejím zdravotním problémům

• po rozvodu se vrátila k rodičům

• po roce 1989 získali Karlíkovi zpět zabavený majetek

• v roce 2019 bydlela pamětnice v Chrudimi

• zemřela 8. září 2021

Jarmila Harsová pocházela ze selské rodiny sídlící ve Slatiňanech. V roce 1951 jejího otce Františka Karlíka zatkli a uvěznili za smyšlený zločin. Z vězení se vrátil po dvou letech na amnestii. Po jeho návratu musela rodina odejít z rodného statku do Honbic na Chrudimsku. „Když jsme opouštěli náš statek, všichni jsme plakali,“ vypráví smutně pamětnice. Kvůli svému špatnému kádrovému profilu nemohla studovat a vyučila se zahradnicí.

Přestože měla zdravotní problémy se zrakem a lékaři jí nedoporučovali fyzicky namáhavé zaměstnání, režim na to nebral zřetel. Při druhém těhotenství se jí odchlípla sítnice v oku a od té doby měla invalidní důchod. Manželství se rozpadlo a pamětnice se musela sama starat o své dvě děti. Po sametové revoluci získala rodina zpět znárodněný majetek a otce plně rehabilitovali.

Měla jsem krásné dětství, ale skončilo moc brzy

Narodila se 11. června 1947 Františku Karlíkovi a Jarmile Karlíkové, rozené Boháčové. O rok později se narodil syn, jenž zemřel ještě jako miminko na černý kašel. V roce 1950 se narodil další syn Jan Karlík.

Na statku ve Slatiňanech měli krávy, prasata a drůbež a patřilo k němu dvacet hektarů polí. „Pamatuji se, jak mě táta brával s sebou na pole, jezdívali jsme na koni,“ vzpomíná Jarmila na krásné okamžiky dětství. 

Chodívala k nim na návštěvu i teta Marie Schmoranzová, rozená Boháčová, maminčina sestra, jež si vzala za manžela příslušníka známé slatiňanské rodiny. Životní osudy pamětnice se částečně prolínají s příběhem její sestřenice Marie Kyselové, rozené Schmoranzové, který čtenář také nalezne na stránkách Paměti národa.

Zavřeli ho za úmyslné nakažení zvířat v JZD

František Karlík jako mnozí jiní vstoupil pod nátlakem do jednotného zemědělského družstva (JZD) a pracoval v něm jako zootechnik. V roce 1951 ho obvinili ze sabotáže, konkrétně z toho, že úmyslně nakazil prasata v JZD nemocí zvanou červenka (zdroj: BLAŽEK, Lukáš. Akce StB Kulak a její dopad na Chrudimsku a Hlinecku. Praha, 2019. Disertační práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra právních dějin).

Příslušníci StB přišli nejprve provést domovní prohlídku. „Pamatuji si, že když se hrabali ve skříních, můj mladší bratr spadnul z gauče, protože se maminka věnovala policajtům. Ale pak se šla starat o něj a už jí bylo jedno, co dělají,“ vypráví pamětnice a dodává, že její maminka měla z této návštěvy trauma na celý život. Jak se objevil cizí člověk na dvoře, už se obávala, že je to někdo od StB.

Když František Karlík tehdy přišel z práce na poli, musel s policisty odejít na služebnu a už se nevrátil. Za smyšlené obvinění ho odsoudili na několik let do vězení, ke ztrátě veškerého majetku a zákazu pobytu ve Slatiňanech. S dcerou se viděli v den soudu poprvé od zatčení. Na chodbě od něj dostala dárek, ručně a s láskou vyrobený křížek.

Jarmila Karlíková zůstala na celý statek sama, bez manžela. Pomáhala jí alespoň sestra Marie Schmoranzová, bez ní by to s malými dětmi těžko zvládala. Kromě fyzické dřiny ji drtila i osamělost a stesk po manželovi. „Ležela jsem s maminkou na Silvestra v posteli a poslouchaly jsme rádio. Vyprávěli tam vtipy, ale maminka plakala. A když jsem ji viděla, tak jsem plakala s ní,“ vypráví pamětnice o smutných chvílích.

Trest si František Karlík zprvu odpykával v Jáchymově a poté ho převezli na práci do cementárny v Prachovicích. „Několikrát jsme ho navštívili. Dozorci dohlíželi na to, aby se návštěvníci nedotýkali vězňů, ani pusu jsem tátovi nemohla dát,“ s hořkostí vzpomíná pamětnice. V roce 1953 otce naštěstí propustili.

Poté se musel s rodinou vystěhovat z rodného statku do Honbic na Chrudimsku. Přišli o veškeré jmění, nejen o statek a polnosti, ale i o osobní věci, včetně oblečení. „Nelíbilo se nám v novém domově. Bráška řekl večer tátovi: ‚Tati, vezmi Šmudlu a pojedeme domů.‘ Šmudla byl náš pes,“ vypravuje pamětnice a dodává, že tatínek o svém vězení nikdy nemluvil. Do Slatiňan se už nechtěl vracet, ačkoli tu byli pochovaní jeho rodiče i malý synáček.

Premiantka nesměla studovat

Rodičům nezbylo nic jiného než děti a věnovali se jim s velkou láskou. „Tatínek byl sice od návratu z vězení jiný, často nevrlý a moc nemluvil, ale přesto jsme ho měli moc rádi,“ říká s pohnutím pamětnice.

Záhy nastoupila na základní školu, kde měla vynikající výsledky. V závěru deváté třídy se jí na vysvědčení neobjevila jediná dvojka, natož horší známka. Dostala doporučení ke studiu i od své lékařky, protože kvůli své oční vadě nesměla fyzicky pracovat. Přesto se nedostala na gymnázium. „Bylo to houby platný. Mohla jsem jen na zahradnický učňák v Žehušicích, a to byla pro mě opravdu rána,“ vypráví pamětnice a dodává, že její bratr už žádné potíže se studiem neměl, protože se změnila doba a politicky uvolněná šedesátá léta byla v plném proudu.

Když úspěšně zakončila učňovský obor, přihlásila se na Střední školu zahradnickou do Mělníka a také bez problémů uspěla. Po vynikající maturitě třídní profesor navrhoval rodině, aby Jarmila pokračovala dál ve studiu, ale tatínek odmítl. Cítil se starý a obával se, že nedokáže dceru na studiích podporovat.

Tatínek miloval práci v zemědělství

František Karlík byl zemědělec tělem i duší. V Honbicích měli zvířata ve třech chlévech a žádnou mechanizaci. S manželkou vstávali ve čtyři hodiny ráno a dřeli až do večera. Nikdy by neošidili svěřený dobytek. I Štědrý večer začínal až kolem deváté, když zaopatřili zvířata. Dokonce dostal od komunistického režimu několikrát vyznamenání. „Miloval zemědělství do konce života. Tři dny před smrtí už nevnímal, ale stále povídal, jaké má krásné prasátko,“ vypráví pamětnice.

V roce 1965 se statek v Honbicích rušil a Karlíkovi se přestěhovali na Podhůru u Slatiňan. Zdejší statek už měl aspoň nějakou mechanizaci, takže otci se výrazně ulevilo. Ale maminka se s dojením nadřela stále stejně.

Krásná 60. léta skončila katastrofou

„Cítila jsem nadšení, když to začínalo. Konečně jsem mohla říkat nahlas pravdu,“ vzpomíná pamětnice na rok 1968. Také se poprvé v životě podívala za hranice. Sestřenice Marie Kyselová jí totiž přenechala své místo na zájezdu do Vídně.

Otec František Karlík však prorocky namítal, že Sověti to tak nenechají. O vpádu armád Varšavské smlouvy do naší země se pamětnice ke svému zděšení dozvěděla, když jela v pět hodin ráno do práce v zahradnické školce. Byla to pro ni i její rodinu obrovská rána a zklamání.

Smrt Jana Palacha se stala pro mladou Jarmilu Harsovou dalším otřesem. S přítelkyněmi jela do Prahy položit květiny na jeho hrob na Vinohradech. „Považuji jeho čin za hrdinství, určitě nebyl marný, ale pro jeho maminku to muselo být strašné,“ zamýšlí se pamětnice.

Radostí se jí stali synové, přestože skoro oslepla

V roce 1970 se Jarmila Harsová vdala a odešla za svým manželem do Plzně. V západočeské metropoli zažila úplně jinou atmosféru, kterou si vysvětlovala tím, že tuto oblast osvobodila americká armáda, a nikoli ta sovětská.

Po okupaci odtud nicméně mnoho manželových svobodomyslných přátel uteklo na Západ. „Začátky normalizace jsem vnímala skrze euforii z narození prvního syna. Při druhém těhotenství se mi odchlípla oční sítnice, a dokonce to vypadalo, že zůstanu úplně slepá. Žila jsem spíš ve strachu z toho, co s námi bude, než tím, co se dělo kolem,“ popisuje pamětnice svou situaci a dodává, že od svých sedmadvaceti let měla invalidní důchod.

Manžel z tohoto důvodu svoji ženu opustil. Vrátila se ke svým rodičům. Aby uživila sebe a své děti, pracovala k důchodu jako telefonní manipulantka na poště.

Ve frontách na spotřební zboží stávala i se synem

V osmdesátých letech sháněla takzvaně pod pultem a po známých lego či kolo pro své děti. Stála jako všichni ve frontách nejen na toaletní papír. „Můj šestiletý syn šel se mnou stát v pět hodin ráno frontu na oříšky. Zlobí mě, že lidi už zapomněli, jaká ta doba byla. A přece to není tak dávno, jen třicet let,“ hněvá se pamětnice.

V květnu 1982 šla společně s dětmi na májovou pobožnost do kostela. Zanedlouho bylo ve škole rodičovské sdružení a třídní učitelka pamětnici řekla, že by její syn neměl do kostela chodit. Do školy totiž přišlo udání.

Svoboda pro ni byla nejvyšší hodnotou

V roce 1989 starší syn studoval ve čtvrtém ročníku na gymnáziu a zapojil se do protestních aktivit. „Přišel za ním soused komunista a řekl mu, že neodmaturuje, že na něj všechno ví, kam chodí a co dělá,“ předestírá pamětnice tehdejší smutný způsob uvažování mnoha lidí.

V roce 1990 se její otec František Karlík dočkal soudní rehabilitace a později i restituce majetku. Ale žádné velké nadšení necítil. V červnu 1989 mu náhle zemřela manželka a od té doby ztratil chuť do života.

Jarmila Harsová sametovou revoluci přivítala s otevřenou náručí. Přestože neměla lehký život, svoboda byla pro ni vždy důležitější než peníze. „Já nemám moc velký důchod, ale jedla bych i suché kůrky, abych mohla říct, co chci, a jet, kam chci. Je nutné vážit si svobody a hýčkat si ji,“ končí své vyprávění pamětnice.