Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Bylo mi dvanáct a zůstal jsem v Rusku sám
narozen v Bochumi v Německu jako Norbert Kurzberg
Od roku 1935 žil v Českém Těšíně
za války s otcem utekl do Sovětském svazu
po válce vyučen leteckým mechanikem v Liberci
v roce 1949 odešel s vojenskou brigádou do Izraele
osobní mechanik a přítel bývalého prezidenta Ezera Weizmana
plukovník izraelského letectva v.v., spolupracovník izraelských firem podnikajících v letectví
zemřel 18. března 2013
Na úvod portrétu plukovníka izraelského letectva Noriho Harela se nabízí věta: Byl jedním z mnoha mladých Čechoslováků židovského původu, kteří poté, co přežili nacistické běsnění, odešli vojensky pomoci Izraeli na přelomu let 1948 a 1949. U Noriho Harela bychom se tak ale dopustili jedné nepřesnosti. On nikdy Čechoslovákem formálně nebyl, i když se jím minimálně do roku 1948, kdy vznikl stát Izrael, cítil být. Nikdy ani nebyl národnostně Čechem, nenarodil se na území Československa, oba jeho rodiče mluvili jen německy, jeho rodina pocházela z Hesenska z okolí Frankfurtu nad Mohanem, kde žila již po mnoho generací. Česky se začal učit až ve škole v Českém Těšíně, kam jeho rodiče odešli v roce 1935. Přesto si dodnes udržuje češtinu na velmi dobré úrovni, jen málo poznamenanou šedesátiletým pobytem v Izraeli.
V devadesátých letech dva roky žil a pracoval v České republice, podílel se jako konzultant na kontraktech izraelských zbrojních firem v českém Aeru Vodochody. V té době se pokusil získat české občanství. Marně. Až v Praze devadesátých let zjistil, že nikdy československé občanství neměl. „Po válce, když mi bylo nějakých šestnáct let, jsem to vůbec neřešil.“ říká dnes Nori Harel.
Vraťme se však do předválečného Těšína. Československo je po mnichovské dohodě rozparcelováno. Těšínsko obsadili nejdříve Poláci a pak nacisté. Jeho rodina byla opět donucena utíkat. Přes Polsko utekli až do tehdejšího Sovětského svazu. Pochopitelně skončili s otcem a bratrem Hermannem v lágru.
Jeho bratr Hermann chtěl být odveden do Svobodovy armády, ale Sověti ho prý chytili a byl odveden do Rudé armády. Krátce na to padl u Stalingradu. Otec onemocněl tyfem a brzy nato zemřel. „Zůstal jsem v Rusku sám, když mi bylo 12 let.“ Aby přežil, mnohokrát musel krást, život sirotka ve válečném Sovětském svazu rozhodně nebyl jednoduchý.
„Jak jsem to přežil? Dobře jsem věděl, jak se otvírají zámky. Kradl jsem jídlo, mouku. Co jsem ukradl, z toho jsem žil. Když v roce 1945 válka skončila, tak jsem se chtěl vrátit domů. Žádné doklady jsem neměl, šaty jsem měl roztrhané. Jel jsem vlakem, skočil jsem na jeden vlak, druhý vlak. Jedním směrem, pak jsem zjistil, že to není ten pravý směr, musel jsem se vrátit. Trvalo mi to asi měsíc a půl, až jsem se dostal do polského Těšína.“
V Českém Těšíně se naštěstí sešel se svým o dvacet let starším bratrancem, který jako jediný z bližší rodiny přežil holocaust. „Po návratu ze Sovětského svazu se o mne staral bratranec, který se vrátil z koncentráku. Říká mi: ‚Noriku, ty jsi takový divoký z toho Ruska, musím tě dát do nějaké skupiny do učení, aby na tebe dávali pozor.‘ Tak jsem šel do Liberce na výcvik pro letectvo.“
V Liberci, v Žatci a v Českých Budějovicích byli soustředěni dobrovolníci z celého světa, kteří chtěli pomoci Izraeli. Výcvik probíhal ve všech možných jazycích, účastnili se ho Židé z celého světa: ze Spojených států, Ruska, Maďarska. Mezi nimi i pozdější prezident Ezer Weizman. Někteří ani nebyli Židé.
„Bylo nás tam asi 75 lidí. Později se rozutekli do celého světa. V Izraeli jich dnes žije nějakých dvacet lidí. Já jsem byl nejmladší v té skupině. Oni mi říkali „kojenec“, oni dostávali kávu a brom do toho, mně dávali ještě mléko. Ráno volali: ‚Kojenče, nástup, máš tu mléčko.‘ “
Po vyhlášení nezávislosti Izraele v květnu 1948 se vojenská pomoc mohla rozběhnout naplno. Všechny proškolené osoby byly posílány do Izraele. Nejdůležitější osoby nejdříve, teprve o něco později, spolu s celou československou brigádou dobrovolníků, odcházel benjamínek útvaru, Norbert Kurzberg alias Nori Harel.
„Poslali nás lodí do Haify. Okamžitě, co jsem přijel, nastoupil jsem do letectva. Vůbec jsem ze začátku nebyl civilista, okamžitě jsem šel do uniformy. Počátky našeho letectva nebyly jednoduché. Neměli jsme náhradní díly, museli jsme někdy dělat i 24 hodin denně, jídla bylo málo.“
Izraelské velení okamžitě československou brigádu rozdělilo do různých jednotek. „Když jsme sem přijeli, tak si mysleli, že jsme komunisti. Byli jsme celá brigáda, různé zbraně. Hned nás rozdělili do různých jednotek. Neměli tady moc odborníků na letectvo.“
Kariérní postup byl ze začátku pozastavený. „Byli jsme četaři, žádný nedostal hodnost.“ Až za dlouho dobu, když už Nori Harel byl vysoký důstojník, tak viděl svoji osobní složku. „Tam bylo připsáno červenou tužkou, „barak“, tzn. Blesk. To byl znak, že si mysleli, že jsme komunisti. Kromě toho celá naše skupina měla vojenská čísla začínající na 116, aby to nebylo pomíchané. Dali na nás pozor. Pro mě je to divné, když jsem byl v gulagu, jak si mohl někdo představit, že jsem komunista. Ještě takový mladý komunista.“
Na začátku padesátých let Nori Harel nastoupil jako mechanik u 105. perutě v Ramat Davidu, v jednotce, které velel Ezer Weizman, synovec tehdejšího prezidenta Chajima Weizmanna. Od té doby se datuje začátek Harelova celoživotního přátelství s ním.
Letadla Avia-Messerschmitt sloužila u 101. perutě, Spitfiry byly u 105. Když se tato letadla vyřazovala ze služby v izraelském letectvu, Ezer Weizman byl velitel základny v Ramat Davidu.
„Říká mi: ‚Noriku, jeden Spitfire je pro mne. Já mám kamaráda v Británii, on je vice‑marshall, a má svůj letoun.‘ Tak jsem vybral ty nejlepší součástky a nejlepší letoun. A to je ten Spitfire 57. S Weizmanem jsme byli kamarádi. Také mě vytáhl z letectva. Měl jsem jít do štábu, ale on mne potřeboval jako ředitele podniku v Karmelu. On byl „Chairman of the Board“ – generální ředitel. Jezdili jsme spolu do zahraničí za prací.“
Letadlo číslo 57 má speciální černý nátěr a je to jediný letuschopný stroj typu Spitfire v Izraeli. Když v roce 2005 bývalý prezident zemřel, Spitfire 57 letěl nad pohřebním shromážděním. V současnosti není letuschopný, ale pracuje se na tom, aby mohl opět létat při leteckých přehlídkách. „Ezer Weizman mi říkal: ‚Noriku, ty se budeš starat o ten letoun tak dlouho, jak já budu žít.‘ Tak jsem se o něj staral celou dobu, byl jsem už v důchodu, ale stejně jsem se staral o to letadlo. ‚Jak dlouho budu žít.‘ řekl. Asi měsíc poté, co zemřel, motor toho letadla byl kaput. Šlo to jaksi nějak dohromady, teď hledáme nový motor.“ Ezer Weizman již nežije, Nori Harel se dnes již také přímo neúčastní oprav, ale o dění okolo tohoto elegantního letadla je stále informován.
Nori Harel má doma velkou sbírku leteckých modelů, ale jak sám podotýká, nesbírá modely, má jen modely letadel, která mu za jeho život svým způsobem „prošla rukama“. „Začal jsem u Spitfirů a Messerschmittů, pak byly Mustangy, Meteor 13 Nightfighter, Vautour, Mirage, pak jsme dostali Skyhawks a Phantoms, když jsme dostali F16, tak jsem odcházel z letectva.“
„Musel jsem si změnit jméno, když mi vydávali pas. Byl jsem už v letectvu a musel jsem jet do zahraničí na školení. Z Norberta se udělal Nori, všichni na mne beztak volali Nori. Z Kurzberga se udělal Harel. Šlo to velmi rychle, byl jsem v Tel Avivu pro pas a musel jsem telefonovat své ženě, abychom si vybrali jméno. Vybrali jsme Harel, Har je hebrejsky kopec, Berg je také kopec. Kurzberg je krátký kopec, Harel znamená Pána Boha kopec. Asi Pán Bůh to zvolil.“
Po odchodu do předčasného vojenského důchodu nastoupil na vedoucí místo v leteckém průmyslu u firmy Cyclone Aviation a později se věnoval nákupu techniky pro dopravní leteckou společnost Arkia. V devadesátých letech pracoval v Praze pro izraelské firmy, které obchodovaly s Aero Vodochody, s výrobcem leteckých motorů Walter a s Vojenskými leteckými opravnami. Do Prahy se Nori Harel pravidelně vrací, byl několikrát vyznamenán ministrem obrany ČR. V letošním roce se účastnil organizace výstavy Vojenského historického ústavu v Praze, která se konala v dubnu 2008 v Herzlii, severně od Tel Avivu, u příležitosti 60. výročí vzniku státu Izrael.
Také Nori Harel si uvědomuje důležitost dodávek československých zbraní do Izraele v letech 1948 a 1949. „Messerschmitt (Avia S-199) bylo špatné letadlo, zabilo se na něm mnoho našich lidí. Egypťané bombardovali Tel Aviv a s lehkými letadly jsme nemohli nic dělat. Messerschmitty však sestřelily dvě Dakoty nad Tel Avivem. Najednou jsme měli letectvo. Když se Egypťané přiblížili k Tel Avivu, tak čtyři letedla, kterým Weizman velel, je bombardovala a zastavila je. Byl to začátek, přišlo to v pravý čas, a to bylo důležité. Bez těchto letounů a dalších zbraní z Československa by Izrael asi neexistoval. V té době jsme nic neměli. Dnes vím, že nás to stálo hodně peněz, ale stejně nám Československo hodně pomohlo.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hynek Moravec)