Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Bohumil Harák (* 1925  †︎ 2023)

• narozen 25. 10. 1925 v Brně

• otec protifašistický odbojář, vězněn v nacistických koncentračních táborech

• v roce 1940 vyloučen ze střední školy

• Technische Nothilfe

• aktivní účast v bojích Pražského povstání

• člen skupiny Revoluční garda Praha 4 - Jezerka

• po válce studium Strojní fakulty ČVUT v Praze

• vstup do čs. armády

• propuštění z armády v hodnosti podplukovníka

• v 80. letech křivé nařčení z porušování devizového hospodářství a přijímání úplatků

• vyšetřovací vazba v Ruzyni (1983–1985) s trvalými zdravotními následky

• zemřel v roce 2023

Narodil jsem se 4. 10. 1925 v Brně jako syn konstruktéra obráběcích strojů. Matka byla celý život v domácnosti. V letech 1926–1934 jsme bydleli ve Starém Plzenci, otec pracoval ve Škodových závodech Plzeň. Od roku 1934 jsme bydleli v Praze 4, Nuslích, U družstva Ideál č. 1133/23, otec pracoval ve Škodových závodech v Praze. Po druhé světové válce pracoval ve Výzkumném ústavu obráběcích strojů a obrábění v Praze.

V průběhu druhé světové války, kdy byl otec od 23. 11. 1939 do 23. 5. 1945 vězněn nacisty jako politický vězeň (držitel osvědčení dle § 8 zákona č. 255/46 Sb.), jsem žil s matkou a sestrou v bytě v Nuslích. Bylo to v domě, kde kromě otce byl gestapem zatčen spolubojovník proti fašistickým okupantům Rudolf Ulč (také koncem listopadu 1939). Později zde byl zatčen novinář Julius Fučík, manželé Vysušilovi a manželé Suchánkovi. Z těchto důvodů byl dům po celou dobu okupace sledován gestapem.

Po dokončení kvarty reálného gymnázia v Praze jsem byl vedením školy vyzván, na popud profesora němčiny, aktivního člena Vlajky, abych z gymnázia vystoupil, když je můj otec politický vězeň. Další životní situaci mi pomohl vyřešit otcův přítel, akademický architekt Kincl, který mě doporučil ke studiu na vyšší průmyslové škole strojnické. Díky pochopení a odvaze ředitele školy, ing. Jaroslava Zahela, jsem dostával sociální stipendium, ovšem tajně, jako syn politického vězně, a též prospěchové stipendium. Ředitel mně zprostředkoval i placené kondice pro slabší žáky. Díky tomu jsem byl, co se týče nákladů na školu, soběstačný a ještě jsem mohl přispívat matce na rodinný rozpočet. Matka byla nemocná a dostávala od magistrátu podporu 550,- protektorátních korun, kromě toho se starala o mladší sestru (ročník 1938).

Útrapy, které jsme museli s matkou a sestrou během nacistické okupace prožít – otec politický vězeň, matka odkázaná na podporu sourozenců a almužnu magistrátu, dům sledovaný gestapem, „nabefelovaná“ účast v Technische Nothilfe v průběhu studia průmyslovky, podřadné zaměstnání ve Škodových závodech Praha (červenec ’44–květen ’45), nucené brigády na Panzerjäger-programu v ČKD Praha – ve mně vzbuzovaly rozhořčení a odpor vůči všemu německému.

Po maturitě jsem byl odhodlán zapojit se do odbojového hnutí proti nacistům jako můj spolužák dr. Zbyněk Soják. Moje matka mi můj úmysl rozmluvila, neboť by to pro ni a mou sestru znamenalo perzekuci gestapem.

Při prvních signálech Pražského povstání 5. 5. 1945 jsem se okamžitě zapojil do stavění barikád v okolí Jezerky v Praze 4, odzbrojení německé armády v sanitárním vlaku v Praze-Vršovicích, bojů se zbraní v ruce v okolí Jezerky, továrny JAWA a školy Za Zelenou liškou, obsazenou německou armádou. Po ukončení bojů pak střežení národního majetku.

Po druhé světové válce jsem vystudoval Strojní fakultu ČVUT v Praze. V letech 1950–1951 jsem pracoval jako technický úředník koželužských závodů v Jaroměři a Škodových závodů v Hradci Králové. V té době jsem se oženil. Po základní vojenské službě jsem byl aktivován jako důstojník ČSLA a pracoval v referentských funkcích Vojensko-hospodářské správy tehdejší Státní plánovací komise.

Dnem 31. 10. 1982 jsem byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání v hodnosti podplukovníka z důvodů uvedených v § 21 zákona 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích.

Od listopadu 1983 do ledna 1985 jsem byl ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni. Před tím v červnu 1985 jsem prodělal infarkt myokardu (zadní stěny). Byl jsem obviňován z porušování povinnosti v provozu socialistické organizace, ohrožování devizového hospodářství a přijímání úplatků. Všechna obvinění byla vykonstruována, měl jsem se stát obětí vyřizování účtů mezi komunistickými mafiány ve vedení čs. hospodářské sféry (ministerstva, VHJ, podniky), neboť jsem o mnoha informacích a záměrech věděl. Bylo mi vyhrožováno též obviněním z velezrady, absolutním trestem, znemožněním jakéhokoliv styku s rodinou. Celá má kauza se začala měnit poté, co jsem v obsáhlé výpovědi u mého advokáta ex offo veškerá obvinění mně podsouvaná uvedl na pravou míru. Celá kauza byla ukončena rozhodnutím prezidenta republiky (Gustáva Husáka – pozn. aut.) z 24. 6. 1985 zastavit proti mně trestní stíhání.

Následky věznění ve stručnosti: v květnu a červnu 1985 hospitalizace v psychiatrické léčebně v Bohnicích, zhoršení stavu zraku a sluchu, ztrátou pěti zubů, prohloubením anginy pectoris, rozbujením artrózy kloubů a revmatizmu, zhoršením vertebrogenního algického syndromu páteře, rozbujením psoriázy.

Po propuštění z vězení jsem žil se svým otcem v bytě v Nuslích. Otec, v té době 83 letý, nemocný, ovdovělý (matka zemřela 11. 11. 1983 – den po mém zatčení, což jsem se „díky“ vyšetřovatelům StB směl dozvědět až po půl roce), potřeboval neustálou péči.

V roce 1983 jsem se seznámil s paní Milenou Ponertovou, invalidní důchodkyní, prostřednictvím jejího syna pplk. MUDr. Ponerta, ortopeda ÚVN Střešovice, kde jsem byl léčen. Paní Ponertová, držitelka průkazu ZTP/P, též potřebovala psychickou, morální a fyzickou podporu.

Staral jsem se tehdy střídavě o otce a paní Ponertovou, střídavě jsem byl přítomen v Praze a ve Slaném.

Po otcově smrti v roce 1990 jsem žil častěji ve Slaném. Pro neustále zvyšující se životní náklady nebylo únosné držet byt v Praze. Přenechal jsem ho své vnučce a se souhlasem paní Ponertové jsem u ní přihlášen k trvalému pobytu od listopadu roku 2000.

Rád bych se ještě zmínil o průběhu Pražského povstání v roce 1945.

Již v průběhu pátku, 4. května 1945, začal kvasit v celé Praze neklid v souvislosti s postupujícími západními a východními frontami. V odpoledních hodinách začali lidé strhávat německé nápisy, nacistické vlajky a říšské symboly. Druhý den, 5. května, se napětí stupňovalo, pokračovalo strhávání nacistických symbolů. Když ve 12 hodin 30 minut zazněl nejvýznamnější signál povstání, neboť už se začaly boje o Český rozhlas: „Voláme českou policii, četnictvo, vládní vojsko a všechny vlastence o pomoc v bojích o rozhlas“, to byl signál k zapojení do povstání.

Ten den byla sobota. S mým nejlepším kamarádem a spolužákem z průmyslovky Františkem Valachem jsme byli doma u přijímačů. Po signálu z rozhlasu jsme se vydali do ulic Nuslí. Já spěchal po schodech od ulice U družstva Ideál ke spořitelně. Cestou jsem se potkal s dr. Václavem Jírou, čs. fotbalovým reprezentantem, funkcionářem FIFA, po roce 1990 prezidentem Čs. fotbalového svazu. Poradil mi, ať jdu na vršovické nádraží, kde stojí sanitární vlak s německými raněnými vojáky, a ukázal mi zbraň, kterou tam získal, pušku. Slíbil mi, že v případě potřeby, kdybych se nevrátil zpět, že se postará o mou matku a šestiletou sestru. To se vyplnilo k večeru 6. května, kdy jim Václav pomohl evakuovat do kavárny Nuselská na křižovatce ulic Bělehradská a Otakarova. Běžel jsem k náměstí Bratří Synků a odtud jsem chtěl pokračovat k rozhlasu (budově Českého rozhlasu – pozn. kor.). Tam jsem se setkal s Františkem Valachem a oba jsme chtěli pokračovat k rozhlasu. Od Michle jelo menší nákladní auto. „Jedeme k rozhlasu,“ volali chlapi na korbě. Františkovi se podařilo v běhu zezadu chytit korby, chlapi ho vytáhli nahoru. On pak skutečně o rozhlas bojoval a zajišťoval evakuaci rozhlasové aparatury a povstaleckého personálu do bezpečnější lokality – do evangelického kostela v Bezručových sadech, poblíž Vinohradské vodárenské věže. Tam se stal součástí ozbrojené ochrany rozhlasu do příchodu sovětských vojsk do Prahy. Poté se přesunul k naší jednotce ve vile dr. Brunera, v ulici Na Květnici na křižovatce s ulicí Nad Nuslemi. K tomu dodávám, že já jsem se korby nechytil, volal jsem za autem: „Přijdu za vámi.“ Beze zbraně jsem se vydal k vršovickému nádraží. Tam železničáři odzbrojili raněné vojáky německého wehrmachtu a příchozím povstalcům vydávali pušky s šedesáti náboji. Starší železničář mi řekl, že místo k rozhlasu se mám raději vrátit do prostoru Jezerky, kde znám každý kout a budu tam víc platný. Měl pravdu.

Z vršovického nádraží jsem se vydal nad Jezerku, do prostoru okolo tehdejšího hřiště SK Život, kde na některých půdách byly první střílny. Setkal jsem se se spolubojovníky Josefem a Karlem Brožovými (pozdějšími čs. volejbalovými reprezentanty), Jiřím Zelenkou, Jiřím a Aloisem Labounkovými, Josefem a Petrem Klimcovými, Vratislavem Klimakovským, Jiřím Keclíkem, spolužákem z průmyslovky, a dalším kamarádem a spolužákem Bedřichem Klausem. Béďa Klaus zásoboval se svým otcem střelce municí, pro kterou museli do školy v ulici Mendíků v Michli. Náhodná střela Béďova otce zabila, stejně jako Rudolfa Štíchu (ten bojoval se zbraní v ruce v oblasti Květnice, kde jsem byl i já. Většina jmenovaných spolubojovníků zajišťovala obranu prostoru Reitknechtky, předpolí továrny JAWA a Moderny. Někteří z nás byli přesunuti do oblasti Květnice. Se mnou tam odešel zmíněný Rudolf Štícha a Vratislav Klimakovski – oba při bojových akcí padli. Skupině na Květnici velel četař v záloze Kotil, který nás také naučil zacházet s puškou, sám obsluhoval lehký kulomet. Velitel úseku Jezerka pplk. Musílek s velitelem úseku Michle-Horní npor. Růžičkou odveleli četaře Kotila na úsek továrny JAWA. Současně s ním jsme byli odveleni do prostoru školy Zelená liška, kde byly ubytovány jednotky SS a wehrmachtu, kde se tvrdě bojovalo. Ke škole jsme ani nedošli. V prostoru autobusového nádraží u Moderny nás zastavil menší autobus s prvními raněnými od školy Zelená liška, abychom dělali ozbrojený doprovod. Dojeli jsme do všeobecné nemocnice na Karlově náměstí, vynesli raněné a vraceli se do prostoru Jezerky až k ulici Na Květnici a Svážná. Kolem osmnácté hodiny byl na Jezerce relativní klid. V oblasti Jezerky na všech místech, kde ulice navazují na okružní ulici Družstevní ochoz, byly postaveny barikády. Zato v prostoru školy Zelená liška, kde operovala skupina poručíka Sedláčka, která zneškodnila kulometné hnízdo na střeše školy, nastala situace, kdy jednotka tam umístěná se nechtěla vzdát povstalcům, ale chtěla jednat jen s vojenským velitelstvím Pražského povstání. O tom jsme dostali zprávu s tím, že to není absolutně možné, neboť hlavní povstalecký štáb Prahy vedený generálem Kutlvašrem (životní příběh: http://www.kuttelwascher.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006050401 – pozn. aut.) byl v centru Prahy. Samozřejmě to byl od Němců záměr, aby byli jejich vojáci vpuštěni do centra Prahy. Stejně tak jim nevyšel trik s německými vojáky, přemísťujícími se od Podolí v sanitních vozech, označených červeným křížem, na pomoc jednotce ve škole Zelená liška. Naši střelci z půdních střílen domů Družstevního ochozu je donutili ke stažení do školy bez účinné střelby vůči nám. Přes tyto skutečnosti se nepodařilo dobře ozbrojenou jednotku Němců donutit ke kapitulaci. Po neúspěšném vyjednávání o kapitulaci byli naši bojovníci staženi na obrannou linii barikád: dům Moderna – Veselí – roh nám. Hrdinů (dříve Soudní) a ulice 5. května.

V průběhu 6. května se situace v prostoru Jezerka, Moderna a nám. Hrdinů vyvíjela zhruba tak, že v ranních hodinách tři nepřátelské tanky pronikaly do ulice U pankrácké vozovny a dva do ulice Pod lázní. Byly však naší palbou zastaveny a stáhly se zpět k továrně JAWA. Naši parlamentáři o sjednání zastavení bojů do deseti hodin za účelem evakuace raněných a padlých byli odmítnuti, respektive Němci za to požadovali volný průchod přes Pankrác do Nuslí a do středu města. K dohodě samozřejmě nedošlo. V poledne se naše obrana opírala o barikády Na Veselí a roh náměstí Hrdinů a ulici 5. května. K večeru se nepodařilo udržet obranu barikády Na Veselí, náměstí Hrdinů a ulici 5. května. Obránci těchto barikád se stáhli do prostoru Jezerka, Květnice. Večer bojová činnost slábla na obou stranách. Konaly se přípravy a přesuny bojovníků, zajišťovalo se střežení barikád, byla doplňována výzbroj, munice a potraviny. Někteří z nás byli vystřídáni a odveleni do týla Pod Karlovem, kde byl veliký protiletecký kryt. Tam jsme několik hodin odpočívali. Nad ránem jsme v blízké restauraci dostali polévku, chléb a černou kávu, meltu. Mezitím, když se proslechlo, že německá tanková brigáda se chystá na přesun od Benešova na jižní okraj Prahy, byl to signál pro většinu obyvatel z okolí nad Jezerkou k evakuaci. S početnou skupinou odešla moje matka se sestrou za doprovodu a pomoci Václava Jíry do kavárny Nuselská na křižovatce Bělehradská – Otakarova. Cestou od Karlova jsem se zastavil ve zmíněné kavárně pozdravit se s matkou a sestrou. Odtud jsem se hlásil na policejním komisařství ve Svatoslavově ulici, byl jsem zaregistrován, dostal jsem pásku Revoluční gardy, šedesát nábojů, půl tyče salámu, půl veky chleba a čutoru čaje. Odtud jsem se šel hlásit do vily dr. Brunera (nacistického ředitele rozhlasu), kde byl operativní štáb obránců Jezerky.

V noci na 7. května se začala přibližovat tanková brigáda z prostoru Benešova a kolem deváté hodiny dorazila k severnímu okraji Soudního náměstí. Narazila však na tuhý odpor povstalců, podporovaných dvěma rotami vlasovců! Ti měli dvě obrněná vozidla, dvě děla a jeden kulometný vůz. Vlasovci německé tanky vytlačili a ty se stáhly do prostoru okružní ulice Družstevní ochoz. K jedenácté hodině jsme spolu s vlasovci vyrazili z Libušiny lázně k útoku do prostoru Reitknechtka, právě přes Družstevní ochoz. Operace to byla úspěšná bojově, měla však kruté následky pro civilní obyvatelstvo. Ti obyvatelé, kteří neopustili svá obydlí v tomto prostoru již v podvečer 6. května, byli Němci vyhnáni a jako živé štíty hnáni před tanky do Kunratického lesa. Mnozí pochod smrti nepřežili… Okrajové domy Družstevního ochozu byly Němci vypáleny.

Přes naše (povstalecké) ztráty tohoto dne (mrtví, ranění, vypálené domy) se nacistům nepodařilo prorazit obranné barikády a ovládnout přístup k železničnímu mostu do Nuselského údolí a tím dále do centra města. Na konci dne byla námi držena obranná linie: Vyšehradský tunel, vyšehradské hradby, Jedličkův ústav, Palouček, Květnice, dolní část Jezerky, okraj Michle jako předpolí Spořilova. Uvedené skutečnosti jsme tehdy tušili, neboť na této linii kontakt mezi povstalci přece jen v kusých ústních zprávách byl.

Osmého května byl prostor Jezerky v ranních hodinách ostřelován německými tanky ze statku Reitknechtka. Obrana Jezerky byla posílena polním dělem, byli zde muži s lehkým kulometem v síle třiceti mužů. Kolem deváté hodiny nepřítel vyzýval k vyjednávání o ústupu – bezvýsledně. Poté tři tanky najely na zalesněnou část Jezerky, ostřelovaly most přes Botič, vršovickou železniční výtopnu a jižní svahy Bohdalce. Odpoledne přichází od Vršovic skupina ozbrojená lehkými kulomety. Nepřítel ostřeloval Nuselskou ulici, zejména školu Mendíků. Naše povstalecké kulomety a pancéřové pěsti spolu s protiletadlovým kulometem na nákladním autě továrny ETA přinutily nepřítele k ústupu z prostoru Jezerky. Postupem dne nepřítel ustupuje ze všech pozic na linii dolní Michle, Jezerka, Pankrác, Zelená liška, Hodkovičky, Braník, směrem Michelský a Kunratický les. Před sebou žene zbylé obyvatele z Družstevního ochozu, Doudlebské, prostoru Zelené lišky.

Nad ránem 9. května začíná nepřítel ustupovat na jižní okraj Prahy, snaží se dostat na západ, a jak již vzpomenuto, terorizuje civilní obyvatelstvo. Po zachycení zpráv o postupujících jednotkách sovětské armády se v ranních hodinách již na severním okraji Prahy dávají nepřátelé na zběsilý útěk.

V ranních hodinách jsme vyčišťovali prostor Jezerky, Zelené lišky, Soudního náměstí a vozovny Pankrác. V poledních hodinách bylo započato s odstraňováním barikád na výzvu povstaleckého velitelství k uvolnění cest pro postup sovětské armády.

Jedna ze skupin obránců Jezerky, ve které jsem aktivně působil, byla 9. května na pokyn velitele podplukovníka Pešky přemístěna do vily nacistického velitele rozhlasu dr. Brunera ke střežení národního majetku a strážní službě. Ukončil jsem tady činnost 25. května. Poslední akcí, ve které jsem působil, bylo bezpečnostní zajištění návratu prezidenta ČSR dr. Edvarda Beneše z exilu do Prahy. Nám z Květnice byla svěřena úloha zajištění důstojné triumfální cesty prezidenta u Národního muzea. I když od té doby uplynulo více než 60 let, počítám Květnové povstání československého lidu v roce 1945 k nejvýznamnějším událostem svého života.

K mému životnímu příběhu připojuji několik poznámek o své rodině:

Narodil jsem se 4. 10. 1925 v Brně-Chrlicích. Otec Bohumil (ročník 1902), technický úředník Škodových závodů, měl pouze sestru. Jeho otec byl pekařem. Moje matka Marie Hamrlová, vyučená švadlena, pocházela z 11 dětí. Její otec Hamrla byl slévačem kovů, spoluvlastníkem slévárny v Chrlicích. Mimo to byl vynikajícím trumpetistou – zakladatelem a vedoucím dechového orchestru. Po svých předcích jsem v genech zdědil náklonnosti: k pekařskému řemeslu (dědeček Emil), po otci k technickému kreslení, po dědečku Hamrlovi sklon k organizaci a řízení a zálibu k hudbě, po babičkách a mamince k vaření. Po všech předcích cit pro spravedlnost, pravdu a obětavost pro druhé, pro život jsem byl vybaven skvěle. Moje maminka říkala: „To vše jsi dostal od rodičů a prarodičů do vínku. Podle životní situace tyto vlastnosti využívej, abys v každé situaci vše zvládl.“ Však jsem na ta slova nikdy nezapomněl – pomohlo mi to mnohé, někdy až kruté životní situace vyřešit. Pocházím ze dvou dětí. Sestra Jarmila (ročník 1938) žije ve Valašském Meziříčí, kde pracovala jako technická kreslířka v podniku DEZA (předtím měla několikaletou praxi ve Výzkumném ústavu obráběcích strojů a obrábění v Praze). S manželem Štefanem Doničem měla syna Jaroslava, který tragicky zahynul ve 21. roce svého života, také její manžel zemřel v roce 2008. Její dcera Renata má dvouletého synka Jakuba s manželem Martinem, počítačovým expertem. Žijí rovněž ve Valašském Meziříčí.

Já jsem se koncem roku 1950 oženil s dětskou zdravotní sestrou Miladou Daškovou. V roce 1978, když manželství přestalo fungovat, jsem se rozvedl. Mám dva syny – Bohumil (*1951), inženýr-ekonom, pracoval za totality v ekonomickém úseku podniku ČEZ, po roce 1990 má prosperující firmu auditorskou. Jeho nynější žena Hana je sociální pracovnicí neziskové organizace, jejímž posláním je zakládání a rozvoj hospiců. Syn Bohumil měl z prvního manželství dvě dcery – Martinu (*1972) s vnučkou Barborou a dceru Petru (*1975), která tragicky zemřela při autonehodě v roce 1995. Žijí v Novém Strašecí.

Syn Martin (*1958) vystudoval vyšší průmyslovou školu dopravní v Praze. Na vysokou školu nebyl přijat z „kádrových“ důvodů, neboť jsem byl v roce 1970 vyškrtnut z KSČ. Přesto se vlastní pílí vypracoval na odborníka pro příměstskou železniční dopravu. Je spoluautorem příměstské dopravy Prahy, Brna, Ostravy, Plzně, Ústí nad Labem. V současné době je redaktorem časopisu Železničář na ministerstvu dopravy. S manželkou Vladimírou mají syna Jana, studenta 2. třídy gymnázia v Brně. Rodina žije v Brně, syn Martin žije střídavě v Brně a Praze.

Dodatek k rodině syna Bohumila: Jeho žena Hana má dvě děti, syn Jan je vystudovaný počítačový programátor, dcera studuje sociální vědy.

Se svou životní družkou Milenou Pobertovou (*1936), vyučenou cukrářkou, žijeme od roku 1988 ve Slaném.

Milena má dvě děti z prvního manželství. Syna (*1953) MUDr. Pavla Ponerta, primáře ortopedického oddělení nemocnice ve Slaném. Z prvního manželství má dceru Pavlínu. Jeho druhá žena, Dagmar (*1961), je sálovou sestrou ve slánské nemocnici. Žijí v Tuřanech u Slaného. Dcera Zuzana (*1960) pracuje rovněž ve slánské nemocnici jako zdravotní sestra. S manželem Stanislavem Fricem (autodopravcem) mají dvě dcery, Lucii (*1980) a Petru (*1981).

Má žena pochází ze tří dětí. Nejstarší bratr Jiří Krejza byl opravářem zemědělských strojů v Miskovicích u Kutné Hory, jeho žena Jiřina pracovala v zemědělském družstvu. Jiří Krejza zemřel roku 2008. Starší sestra Anna pracovala v ekonomickém útvaru podniku Výkup ve Slaném, její manžel Roman Úlovec byl šoférem v Kovohutích Velvary.

To je moje rozsáhlá rodina, která v čele s mou družkou Milenou mně předává tolik lidské energie, že v mých 85 letech jsem psychicky i fyzicky ve velmi dobré životní formě. Škoda, že naši prarodiče a rodiče již nežijí. Jistě by měli z naší velké rodiny radost.

Po odchodu do penze jsem pracoval v dřívějším bydlišti jako hospodář místní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu v Praze-Nuslích. Nyní pracuji jako revizor hospodaření Vojenského sdružení rehabilitovaných Armády České republiky, územní organizace Kladno-Slaný. To mi přináší uspokojivou životní náplň.