Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Liana Hanusová, roz. Tučková (* 1937)

• narodila se 27. prosince 1937 ve Varnsdorfu

• v roce 1956 absolvovala střední zdravotnickou školu

• pracovala na popáleninovém oddělení Fakultní nemocnice Královské Vinohrady

• roku 1969 zde ošetřovala Jana Palacha

• od sedmdesátých let pracovala jako instrumentářka na sále

• roku 1994 odešla do důchodu

• v roce 1995 šla pracovat do Rakouska jako ošetřovatelka

• byla třikrát vdaná, vychovala dvě dcery

Liana Hanusová už si nepamatuje, zda byla ve službě právě to odpoledne 16. ledna 1969, kdy se světem rozletěla šokující zpráva, že na horním konci Václavského náměstí se polil benzinem a poté zapálil dvacetiletý student historie na Univerzitě Karlově Jan Palach.

Vzpomíná si až na první setkání s ním. Pracovala tehdy jako zdravotní sestra v oddělení popálenin v Legerově ulici, a když vstoupila do tzv. šokového pokoje pro nejtěžší, akutní případy, kam byl po převozu Jan Palach umístěn, měla pocit, že vešla do krematoria. „Byly tam všude kytky, které pronikavě voněly,“ vzpomíná na první setkání se smrtelně zraněným hrdinou.

Politika mě nezajímala, ale vadily mi zavřené hranice

Liana Hanusová se narodila ve Varnsdorfu 27. prosince 1937, a i když pak s rodiči vyrůstala v Praze, rodné město v nejsevernějším cípu Čech ji ovlivnilo na celý život. Jezdívala tam na prázdniny k dědečkovi a babičce, hrávala si tam s německými kamarádkami, jejichž odsun zažila po válce, a němčina, kterou se ve Varnsdorfu mluvilo doma i v obchodech, už zůstala jejím druhým jazykem.

Politika ji nikdy nezajímala, ale Pražské jaro 1968 prožívala s radostí, protože se konečně pootevřely hranice a spolu s tím přišla i naděje, že jednou třeba v cizině uplatní svou brilantní němčinu. Na to si však musela ještě počkat.

Následovalo rozčarování ze srpnové okupace vojsk Varšavské smlouvy, ale život šel dál. Pohlcovala ji práce zdravotní sestry, výchova dětí a osobní starosti.

Oddělení popálenin bylo psychicky náročné

Její život také ovlivnily časté dětské nemoci, kvůli nimž trávila hodně času po nemocnicích. Když ji v sedmi letech nechal lékař umýt nástroje, nadchlo to pamětnici natolik, že se rozhodla pro povolání zdravotní sestry. Jako čerstvou absolventku ji v roce 1956 osud zavál na oddělení popálenin Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, které sídlilo v Legerově ulici. Otevřeno bylo v roce 1953, šlo tehdy o první samostatné popáleninové oddělení a odvíjí se od něj silná tradice dnešního největšího popáleninového centra FNKV v Evropě.

„Byla jsem mladá, nezkušená a nevěděla jsem, co mě čeká. Brzy jsem zjistila, jak je popáleninové oddělení náročné. Každodenní kontakt s lidmi, kteří tolik trpí, bylo těžké hlavně psychicky. Kolikrát jsem kvůli něčemu brečela. Nesla jsem to zpočátku hodně špatně, zhubla jsem a nedokázala jíst maso. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem získala nutný odstup. Ale přesto mě to bavilo a snažila jsem se lidem ulehčovat jejich úděl, jak to šlo.“

Janu Palachovi nebylo pomoci

Právě v roce 1969, kdy se Jan Palach zapálil, v budově v Legerově ulici č. p. 61 vznikla jednotka intenzivní péče pro těžce popálené a stala se tak první a jedinou léčebnou stanicí tohoto typu v Čechách.

Liana Hanusová upřesňuje, že ošetřování popálenin bylo stále v plenkách, protože neexistovaly žádné zvláštní pomůcky, jako třeba zvedáky, speciální postele či obvazy a účinnější metody, které známe dnes. „Sestry musely všechno dělat ručně, ve dvou, a někdy jsme pociťovaly bezmoc. Spáleného člověka jsme přenášely do čistého, ale za chvíli bylo třeba udělat to znova, protože mokvání kůže se nedalo zastavit. A tak to bylo i s Janem. Mohly jsme ho jen udržovat, dokud nezemře.“

Měl radost, že jeho čin měl velký ohlas

Jan Palach měl popáleniny třetího a čtvrtého stupně a zdravá měl pouze chodidla. Bolest většinou necítil, protože hluboké popálení zasáhlo i centra bolesti. Přes svůj beznadějný stav byl však většinou při jasném vědomí a nejvíce se zajímal o to, jaký měl jeho čin ohlas. „Měl radost, když jsem mu řekla, že u lidí venku to mělo úspěch, nosí mu květiny a že všechny rozhlasové stanice o jeho činu mluvily. Jeho čin by byl o to smutnější, kdyby prošel bez povšimnutí veřejnosti.“

Liana Hanusová nepochybovala o tom, že Jan Palach chtěl svým aktem vyjádřit svůj nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a vyburcovat lidi z letargie. Nevěřila těm, kteří se snažili motivaci jeho činu zpochybnit, například domněnkami, že šlo o sebevraždu z nešťastné lásky. „On chtěl něco dokázat, to bylo v něm a nedalo se to ničím ovlivnit. On to chtěl udělat, a tak to udělal.“

Liana Hanusová osobně to ale schvalovat nedokázala. „Mrzel mě jeho zmařený život a litovala jsem jeho maminku, které umíral syn.“ Jeho smrt po čtyřech dnech nakonec pamětnice přijala s úlevou. „Už se netrápil. Chápal, že to nepřežije, a nemusela jsem mu říkat milosrdné lži, že se z toho dostane, jako jiným, abych mu ulehčila. Byl inteligentní a věděl, jak na tom je, když se bez naší pomoci nemůže ani pohnout. Měl spálený tělo, ale ne mozek.“

Ovlivňovaly mě jiné věci než politika

Jak již bylo řečeno, o politiku se pamětnice nikdy nezajímala a nic na tom nezměnilo ani setkání s Janem Palachem. „Mě ovlivňovaly jiné věci. Třeba zhoubný nádor mízních uzlin, ze kterého jsem se naštěstí uzdravila. To byla moje nejtěžší životní zkušenost, ale získala jsem díky ní například mnohem větší pokoru. Myslím, že pánbůh má teď ze mě radost.“

Došlo i na vysněnou práci instrumentářky na operačním sále a nakonec také na němčinu, kterou Liana Hanusová toužila uplatnit. Když už byla v důchodu a nikdo by to nečekal, ve svých osmapadesáti letech sebrala odvahu a odjela do Lince, kde se jako pečovatelka celých deset let starala o nemohoucí paní. „Shodou okolností to byla žena ze Sudet, kterou Češi po válce odsunuli, podobně jako po válce moje kamarádky z Varnsdorfu,“ uzavírá své vyprávění stále aktivní Liana Hanusová, která dnes pečuje v Praze o své vnouče.