„Dokonce jednou, to už bylo ke konci, se asi urazil [ak. malíř František Antonín Jelínek]. Já už v té době výtvarničil docela vážně, ale to on nevěděl. Bral mě jako jednoho z těch, co chodí na ty jeho kurzy. Tak jsem se odvážil se ho zeptat, co by říkal tomu, kdyby mě nechal s ním sdílet ateliér v Praze. On se nasral. Musel, protože o mně nevěděl nic, že chodím jen na jeho kurzy. Odpověděl mi: ‚Bylo by jiné, kdybyste byl absolventem akademie.‘ To jsem mu nemohl posloužit.“
„Ale to bylo po smrti otce, který, jak jsem už prozradil, skončil [život] sebevraždou koncem dubna 1945. To znamená několik dní před koncem války. Vysvětlení je jednoduchý, protože on byl docela kápo v továrně Kolben-Daněk v Praze. Bylo evidentní, že to bude mít složité, tak se k tomu postavil po svém, protože Kolben-Daněk, to byl německý válečný průmysl.“
„Protože jednou jsem byl na koncertě Plastiků. Nevím kde, asi v Bojanovicích nebo někde u Prahy. Pak nás asi dvacet sebrali a byl jsem 48 hodin ve vězení v Ruzyni, protože jsem neměl v pořádku občanku. Neměl jsem zaměstnání nebo nějaké razítko. Dvacet lidí odvezli. Někoho pustili a někoho ne. Bylo to nepříjemný, protože jsem byl s jedním takovým mladším klukem a toho pustili z blázince, takže to těžce snášel. Bylo to nepříjemné, ta Ruzyň nebo Pankrác, především proto, že člověk neví, jestli ho po těch 48 hodinách pustí, nebo nepustí.“
„Těsně po Chartě, tak to snad byla jediná buzerace, kterou jsem zažil. Bylo to tvrdý, ale to proto, že v předvečer jsem šel domů, bydlel jsem na Malé Straně. U Karlových lázní se objevila neosvětlená jáma, kam jsem zahučel a narazil si žebra. Bylo to bolestivý a sotva jsem se dokymácel přes most domů. A ráno ve tři hodiny přišli policajti, probudili mě, řvali na mě, ať otevřu. Já jim ale říkal, že nemůžu, protože to skutečně bylo bolestivé. Odtáhli mě na výslech do Bartolomějské, hrozili, ale tak nepřímo. Měli jsme tehdy instrukce, věděli jsme, že můžeme klidně odmítnout vypovídat. Říct: Odmítám vypovídat. Tak jsem to řekl a mlčel. Snažili se něco zjistit, ale nic moc jsem nevěděl. Ptali se, kdo mi to [prohlášení Charty 77] dal podepsat. Řekl jsem, že nevím. Lhal jsem, ale odmítl jsem vypovídat.“
Olaf Hanel se narodil 21. ledna 1943 v Praze. Jeho otec, původem sudetský Němec, pracoval za druhé světové války jako úředník v továrně Kolben-Daněk a na konci dubna 1945, několik dní před osvobozením, spáchal sebevraždu. Olaf spolu se sourozenci a matkou se vzápětí odstěhovali z Prahy na Vysočinu do Světlé nad Sázavou, kde pamětník vyrůstal a navštěvoval výtvarnickou školu vedenou ak. malířem Františkem Antonínem Jelínkem. V letech 1960–1965 studoval Vysokou pedagogickou školu v Pardubicích, kde došlo k řadě významným seznámením, například s Janem Steklíkem a o něco později i s Karlem Neprašem. V té době začal také publikovat své první kresby v časopisech. Od poloviny 60. let koncipoval v okolí Světlé nad Sázavou řadu landartových akcí. V letech 1967–1971 zastával funkci ředitele Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, odkud musel po nástupu normalizace odejít. Od roku 1971 žil v Praze a navázal intenzivní spolupráci s Křižovnickou školou čistého humoru bez vtipu, což znamenal počátek konceptuálních akcí, a pořádal řadu tzv. vlasteneckých zájezdů. Pamětník nejprve pracoval u Armádního filmu a později ve Stavební geologii, odkud byl po podpisu prohlášení Charty 77 propuštěn. V rámci akce Asanace byl nucen odejít do zahraničí, požádal si o politický azyl v Rakousku, kam v únoru roku 1979 odcestoval. Posléze se přesunul do Kanady, kde žil a tvořil téměř dalších dvanáct let v Sherbrooku, Montrealu a Torontu. V rámci grantů a stipendií absolvoval zahraniční tvůrčí pobyt ve Skotsku a jeho drátěná díla byla vystavována v Kanadě, Spojených státech, Argentině i v evropských zemích. V roce 1991 se vrátil nazpět do Československa a téměř dvacet let pracoval jako kurátor v Českém muzeu výtvarných umění v Praze. V době natáčení žil v Lysé nad Labem (květen 2022). Olaf Hanel zemřel 29. listopadu roku 2022.
Uprostřed zatopeného lomu pluje v člunu Olaf Hanel. Jedna z dalších landartových akcí s názvem Vypálení rybníků Františka Charamzy a synů, Lipnice nad Sázavou (1972)
Uprostřed zatopeného lomu pluje v člunu Olaf Hanel. Jedna z dalších landartových akcí s názvem Vypálení rybníků Františka Charamzy a synů, Lipnice nad Sázavou (1972)
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
