Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Hanauer (* 1943)

• narozen 5. listopadu 1943 v Humpolci

• vyrůstal na rodinném statku v Radňově

• od počátku padesátých let čelila jejich rodina perzekuci v souvislosti s násilnou kolektivizací

• jeho otec byl v roce 1953 odsouzen na čtrnáct měsíců

• rodina Hanauerova byla v květnu 1953 vystěhována do vsi Andělka ve Frýdlantském výběžku

• otec po květnové amnestii 1953 propuštěn

• v roce 1958 jeho otec porušil zákaz pobytu v okrese Humpolec a byl odsouzen k odnětí svobody na jeden měsíc

• v roce 1967 se Hanauerovi mohli opět vrátit a pořídili si v nedaleké Lípě rodinný dům

• statek v Radňově jim byl po roce 1989 vrácen

Bedřich Hanauer mladší se narodil jako druhorozený potomek po své starší sestře 5. listopadu 1943 v Humpolci. Jako první syn dostal jméno po svém otci, rolníkovi Bedřichu Hanauerovi starším, vlastníku rozlehlého hospodářství v Radňově. Tehdy bylo už hospodářství rozšířené o polnosti a lesy a čítalo na třicet hektarů. Na rozšíření půdního vlastnictví si bylo nutné vypůjčit takřka sto dvacet tisíc korun, o to se postaral za první republiky Bedřichův dědeček. Statek vlastnil od devadesátých let devatenáctého století a půjčku po celý svůj život splácel. Bohužel úvěr nestihl splatit. Celé hospodářství i s dluhem ve výši sto tisíc korun před svou smrtí roku 1942 předal Bedřichu Hanauerovi staršímu. Ve válečném období nebylo jednoduché finance obstarat, ale přesto díky své pracovitosti v lednu 1946 složil poslední peníze a vedle toho dokoupil novou zemědělskou techniku. Jenže pak přišel vítězný únor 1948 - období, za které budou mluvit vzpomínky a návraty do někdejších dětských let pana Bedřicha Hanauera mladšího. Nejsou však ničím radostným a lépe na ně snad nevzpomínat. Úzkost padesátých let První školní kroky šestiletého Bedřicha vedly v září 1949 do nedaleké obecné školy v Květinově, která už tehdy nesla název Jednotřídní národní škola. To už byl několik měsíců přijat zákon o jednotných zemědělských družstvech (JZD) a obavy sedláků se začaly postupně, leč vrchovatě naplňovat. Stejně jako tomu bylo i v jiných obcích, ani soudruzi z místního národního výboru to neměli se založením JZD jednoduché. Do družstva se žádný hospodář nehrnul. Jen někteří bezzemci vyhlíželi, jak by si snadno přilepšili. Od počátku padesátých let se značně přitvrzovalo. S nesouhlasem hospodářů se vstupem do družstva postupovala i perzekuce v podobě navyšování nesplnitelných dodávek zemědělských surovin a také následných pokut a přibývajících kontrol, které si prožilo v Radňově několik rodin. K největším hospodářům patřili Hojerovi a právě Hanauerovi. Atmosféra postupně houstla a situace se začala vyostřovat. Otiskla se i do malého školáka Bedřicha. Veškeré dění měl po celou dobu před očima. Prohlídky gruntu, všudypřítomný strach rodičů a bol doby se nesl domácností, kde zanechal citelné šrámy na dětské duši. Ve vzpomínkách, v rýhách a zákoutích setrvaly do dnešních dnů. Tichým a roztřeseným hlasem pak pan Bedřich Hanauer mladší vzpomíná: „Prohlídky jsem prožíval velmi špatně. Několikrát jsem se bál jet i domů a raději jsem jezdil po sousedech.“ Na základě stanovené vyhlášky proběhl v říjnu 1950 výkup zemědělských strojů, který zasáhl i zemědělce Hanauera. V dalším roce v období žní přišlo vyrozumění, že je povinen v den doručení dopisu zapůjčit pro skupinu malozemědělců mlátičku, pres (vázací lis), elektrický motor a kabely. „Mlátičku přivezte 5. srpna 1951 na náves. Po ukončení výmlatu všech obilnin bude Vám zpět i s příslušenstvím vrácena. Vaši sklizeň vymlátíte, pokud stačíte, později. Neuposlechnutí tohoto výměru je trestné,“ tak zněl příkaz z MNV v Radňově. V témže měsíci byly Bedřichu Hanauerovi uděleny pokuty za přesetí jeho pole. V dalším zaslaném dopisu tak můžeme číst navýšení dodávek vepřového masa, pšenice a olejnin, a také přiloženou pokutu spolu s výhrůžkou, že pokud nebude uhrazena, bude Bedřich Hanauer odsouzen k trestu odnětí svobody. Z obav, že rodině budou při prohlídkách některé z věcí zabaveny, nosili je Bedřichovi rodiče potají ukrývat po nocích k sousedům a známým. Na přelomu podzimu a zimy 1952 proběhla u Hanauerových jedna z největších prohlídek hospodářství. „Spočítali nás v kuchyni, kde jsme museli všichni sedět, a to včetně babičky a strýce Františka, kteří s námi žili. Nikdo nesměl vyjít ven. Vedle v místnosti spal ještě strejda Ruda, byl mentálně postiženej, a tak si často dělal nebo mohl dělat, co chtěl. Šli ho vzbudit a mezitím strýc František vyskočil oknem a odběhl do stodoly, kde byly tři hrnce sádla. Odtáhl je do lesa a přikryl roštím. Určitě by je našli, kdyby je strýc František tenkrát neukryl. Táta s celou komisí procházel statek, a když jim šel ukázat stodolu, sám se podivil, kam hrnce zmizely. Dostávali jen vodu a brambory Jaro roku 1953 naplnilo ty nejhorší obavy a představy místních zemědělců. Největší místní hospodář Bedřich Hojer byl rok předtím odsouzen a v únorových mrazivých dnech jeho rodinu vystěhovali na státní statek v Krhanicích. Plán zlikvidovat zemědělce - „vesnické boháče“, jak byli často nazýváni, se dokonale dařil. K lidovému soudu v Humpolci byl 18. března předvolán i Bedřich Hanauer starší a domů za rodinou se už nevrátil. Byl odsouzen za to, že bez závažných důvodů nesplnil své dodávkové povinnosti v mléčné produkci, a také za to, že v dodávce vepřového zaměnil vykrmenou prasnici z prostředků hospodáře za menší, osmdesátikilovou. Dle soudu tak ohrozil jednotný hospodářský plán v úseku zemědělské výroby a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců. Součástí rozsudku bylo mimo jiné propadnutí veškerého majetku, ztráta čestných občanských práv na pět let a zákaz pobytu v okrese Humpolec navždy. „Tátu nejprve odvedli do vyšetřovací vazby v Jihlavě, kde strávil týden a kde to dle jeho výpovědi bylo nejhorší. Vězni dostávali jen vodu a brambory. Potom jako vězeň pracoval ve Žďasu a nakonec ho odvezli na Jáchymov do pracovního tábora Svornost.“ Zbytek rodiny Hanauerových už nejspíše tušil, že dojde k jejich vystěhování. K soudnímu rozhodnutí bylo ale zapotřebí vždy tří podpisů místních, za něž se podepsali tajemník MNV Kadlec, předseda Bolech a třetím podpisem, jenž stvrdil vystěhování Hanauerových, se zavázal muž jménem Satrapa. Podivné květnové ticho V noci z 9. na 10. května přikryla krajinu kolem Radňova bílá peřina. Do rána napadlo na patnáct centimetrů sněhu. V květnových dnech, kdy už celé aleje ovocných stromů plně kvetly, byly najednou mrazivě zahalené a pole i ptactvo utichlo. Odraz krajiny se stal mlčenlivou a tragickou předehrou. Už následujícího dne, v pondělí 11. května, měla rodina Hanauerových příkazem opustit své hospodářství. V půl osmé ráno byly na zasněženém dvorku přistaveny nákladní vozy značky Škoda 706 R a Praga RN, zvaná Erena. Na pomoc s nakládáním přišli známí a celou potupnou událost sledovala policie. Hanauerovi si s sebou dle přípisu mohli vzít nábytek, peřiny, otýpky dřeva, 2q brambor, 50kg sena, 100kg ovsa, 200kg žita, deset slepic, holuby a jednu kozu. Vystěhování se týkalo dětí Bedřicha, Marie a Milana, matky Růženy, ale také strýce Františka, nemocné babičky Terezie a postiženého strýce Rudolfa. „Babička kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu bydlela v Květinově u svého mladšího syna a strejček Ruda byl poslán do psychiatrické léčebny. Vzpomínám si, že jsme po cestě zastavili v Květinově, kde babičku ti pánové od policie hledali a mermomocí chtěli, aby s námi také odjela. Nakonec nevím jak, ale babičce se podařilo v Květinově zůstat,“ upřesňuje Bedřich Hanauer mladší, kterému bylo v době vystěhování devět a půl roku. Posadili ho do kabiny nákladního vozu a přes boční sklo sledoval ubíhající horizonty svého rodiště. Známé kopce i krajina rychle mizely a najednou putoval kamsi do neznáma. Vyhnance za vyhnance Bylo už pozdě v noci, když do Frýdlantského výběžku v severních Čechách, do vesnice Andělka, přijela karavana o dvou plně naložených nákladních vozech. U jednoho z domů, který se nacházel u lesa, byl připnutý žlutý, zablácený sešitový štítek, na němž černým písmem stálo RESERVÉ HANAUER. Uvnitř domu se v přízemí nacházela jedna obytná místnost se šesti malými vymlácenými okny a také chlív. Domek měl neomítnutou patrovou nástavbu s dvěma místnostmi. Do konce války tu bydlela německá rodina, ale to jen do té doby, než je z pohraničí vyhnali. Vyhnance teď nahradili vyhnanci noví. Do Andělky s nimi odjel i strýc z Květinova a otcův bratranec Šimek, aby rodině pomohli zabydlet se v jejich novém domově. Dvě vytlučená okna zabarikádovali skříněmi a utěsnili je napěchovanými saky s oblečením. Na rozdíl od sněhem zaváté Vysočiny tehdy v pohraniční nížině panovalo jaro, ale i tak bylo nutné na noc roztopit kachlová kamna, kolem kterých si na holé zemi všichni skromně rozestlali. Ráno pak pokračovali se stěhováním nábytku a další dny se snažili o pozvolné zvelebení nového příbytku. Po smrti Klementa Gottwalda československá vláda u příležitosti nově zvoleného prezidenta republiky rozhodla o udělení amnestie, na jejímž základě byl 18. května 1953 Bedřich Hanauer starší propuštěn. V nově pořízených montérkách, na které si půjčil od civilního zaměstnance peníze, opustil jáchymovské doly a vydal se na cestu za svou rodinou. Manželka Růžena mu ještě poslala šaty s dopisem, které se k němu už nedostaly včas. O jejich vystěhování do pohraničí neměl proto žádné zprávy. Zřejmě to jen tušil. Nasvědčuje tomu i jediný dochovaný dopis, který své rodině zaslal ještě v době, než došlo k jejich odjezdu. Vysvětluje to i jeho další kroky - proč je namířil právě zpět na Vysočinu, přímo do hospodářství v Radňově. „Táta jel přes Havlíčkův Brod, kde potkal známé. O našem vystěhování mu nikdo neřekl. Nikdo totiž neměl tu odvahu. Ve spodním Radňově měl strýce Šimka, za kterým došel. Ten mu o vystěhování pověděl. Šel k našemu baráku, okoukl to a šel dále k Brožům a za strejdou do Květinova. Ten mu šaty zapůjčil a táta se vydal nás hledat. Nakonec za námi do Andělky přijel,“ vzpomíná na bolestivé a dojemné chvíle pan Bedřich Hanauer mladší. Stesk po domově Život v pohraničí nebyl žádnou procházkou rajskou zahradou. Andělka byla odříznutá od světa, kamkoliv odtud bylo daleko. Na vlak nebo do města se chodilo většinou pěšky, ale mladým to tehdy na obtíž nijak nebylo. Bedřichovi rodiče zde pracovali na státním statku, kde otec jakožto kočí vydělával 400 a matka 300 Kčs. Mladý Bedřich spolu se sestrou Marií navštěvoval místní obecnou školu v Andělce a stal se ministrantem jak v místním kostele sv. Anny, tak v sousední vesnici, kam často docházeli. Rodina kulaků tu nebyla nikomu trnem v oku, kromě nich tu pobývaly i další vystěhované rodiny zemědělců. Později začal mladý Bedřich navštěvovat měšťanku ve Frýdlantu, stejně jako starší sestra, která se těšila dobrým studijním výsledkům a v učení chtěla pokračovat. Kvůli špatnému vlakovému spojení rodiče rozhodli, že do dalšího ročníku nastoupí Marie v Humpolci a bydlet bude u babičky v nedaleké vesničce Ústí. V roce 1954 udělila okresní prokuratura v Humpolci souhlas, že Bedřich Hanauer starší smí navštívit svoji tchýni Marii Čápovou v Ústí, aby sem mohl dopravit děti. Nesmí se ale v obci zdržovat déle než 24 hodin a svůj příjezd i odjezd je povinen hlásit na MNV v Ústí. Stesk po domově je ale pocit, který lze málokdy v člověku potlačit nebo snad zahubit. Zřejmě to cítil i Bedřichův otec a začal hledat pro rodinu bydlení i práci na Českomoravské vrchovině. Nakonec uspěl na státním statku nedaleko Pelhřimova, což se dokonale míjelo s nařízeným zákazem pobytu v okrese Humpolec. Hned 2. ledna 1958 se tak vydal na průzkumnou cestu na Pelhřimovsko. Během cesty se ale krátce zastavil u příbuzných v Květinově. „Táta se stavil za strýcem a večer šel na autobusovou zastávku na Svitálku. Syn jednoho z aktivních radňovských komunistů zahlédl, že táta nasedá do autobusu mířícího do Humpolce. Napadlo ho, že určitě jede k babičce a hned ho práskl. Než jel ráno první autobus, tak o půl páté už policajti pobíhali u babičky kolem. Sebrali ho a odvezli do Jihlavy, kde měl soud a byl znovu vězněn,“ líčí syn Bedřich Hanauer mladší. Byl mu uložen nepodmíněný trest ve výši jednoho měsíce. V Jihlavě si odpykával trest od 3. ledna a na základě projednání lidového soudu v Humpolci, které proběhlo 7. ledna, byl přemístěn na sever. Jako mukl tu pracoval na výstavbě věznice v Minkovicích. Navíc jeho dceru Marii kvůli této události propustili ze školy a nastoupila v pohraničí do továrny Juta ve Višňové. Roku 1963 byl Bedřichu Hanauerovi staršímu zrušen zákaz pobytu v okrese Humpolec a rodina se po čtrnácti letech v pohraničí v roce 1967 mohla vrátit zpátky na Vysočinu. Zakoupili dům v nedaleké Lípě, kde se nově zabydleli, a tak se k Radňovu přeci jen přiblížili. „Tenkrát jsme s bráchou Milanem jeli na motorkách napřed a stěhovák s rodiči jel za námi. Přijeli jsme do Lípy a šli do hospody, kde nás už očekával náš známý a od těch dob jsme tu už bydleli. Dnes tam bydlí moje starší sestra Marie.“ Do Andělky se Hanauerovi ještě několikrát podívali. Tradičně sem jejich rodinu zvali na sraz místních rodáků. Touženého pádu komunistického režimu se Bedřich Hanauer starší nedožil, zemřel v roce 1986. Po revoluci jim byl statek v Radňově navrácen a později ho prodali příbuznému z Prahy.