Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslav Hána (* 1937)

Už sedmdesát roků běhám. Nedá mi to, musím!

  • narozen 11. dubna 1937 ve Svatobořicích

  • z válečných let má zkušenosti s oběma armádami, které u rodiny krátce bydlely. Vše se obešlo bez incidentů

  • v roce 1948 rodině komunisté vyvlastnili obchod i cukrárnu, otec pak pracoval v Elektrosvitu

  • na učilišti v Gottwaldově (Zlín) v 50. letech 20. století začal závodně běhat a seznámil se s Emilem Zátopkem, se kterým občas trénoval i závodil

  • v letech 1957–1959 byl na vojně v Psárech u Prahy, kde se seznámil mj. s Jaroslavem Štruppem

  • po skončení vojny až do důchodu pracoval na dráze ve Veselí nad Moravou, kam se přestěhoval i Jaroslav Štrupp, se kterým Květoslav Hána běhával

  • ačkoli nebyl členem komunistické strany, účastnil se i závodů na Západě

  • pád komunistického režimu v roce 1989 mu umožnil volné cestování za závody, na které ho mohla doprovázet i manželka Marta

  • kromě mnoha domácích závodů se účastnil mj. i Mistrovství světa veteránů v Buffalo v roce 1995 a závodů v Melbourne v roce 2002

  • v roce 2023 žil s manželkou Martou ve Veselí nad Moravou a takřka denně běhal

Už jako kluk jsem běhal s obroučkou od kola

Květoslav Hána se narodil 11. dubna 1937 ve Svatobořicích v domku „u svaté Anny“. Jeho otec měl ve vsi obchod s cukrárnou a matka byla v domácnosti. Na válečné roky pamětník nevzpomíná nikterak zle: „Napřed u nás doma byli Němci, asi tři dny, pak museli odejít. Byli velice hodní. Strýček uměl německy, tak s nimi mluvil a oni říkali, že nechtěli jít do války, že museli.“ Vojáci se u Hánů objevili ještě jednou ke konci války. „Jak končila válka, tak u nás byli čtyři dni Rusi. Ti šli a zastřelili zajíca, maminka ho pak upekla, to si vzpomínám. A pak jsme se taky poslední dny války schovávali u Mančinků ve sklepě, padaly bomby a nedaleko byl železniční most, kde jezdil vlak, a ten vyhodili do vzduchu,“ vypráví Květoslav Hána.

Pamětník si také vybavuje, jak – nejspíš v roce 1947 – projížděl obcí prezident Edvard Beneš. „To byla velká sláva. Všecko bylo vystrojené květinama, pan prezident stál v autě a mával na nás a my na něho. Jenom projížděl, ale jeli velice pomalu,“ popisuje vzpomínku, která se mu vryla do paměti.

V roce 1948 otci obchod i cukrárnu zabavili a udělali z něj konzum, s místním prodavačem se však rodina skamarádila. „Přišel tam prodavač z Rohatce, Honza se jmenoval, my jsme ho brali, jako by patřil k nám. Hrál na harmoniku a my jsme s ním zpívali,“ popisuje pamětník pro ilustraci toho, že mezi novým prodavačem a bývalými vlastníky obchodu nevznikla žádná trpkost. Otec odešel pracovat do Elektrosvitu, takže rodina nezůstala bez příjmů.

Jako dítě byl Květoslav Hána neustále v pohybu. Popisuje dětské hry, kdy s kamarády hrával fotbal – balon si vyrobili z měchu ze zabitého prasete. V zimě chodil bruslit s bruslemi „na klíčky“ na zamrzlém potoce. A běhal. „Už jako chlapec jsem běhal s obroučkou od kola. Na měšťance jsem se účastnil závodů a na učilišti ve Zlíně jsem začal závodně běhat,“ popisuje Květoslav začátky své běžecké vášně, která se ho drží celý život.

Běhání se Zátopkem

Po skončení měšťanky v 50. letech chtěl jít pamětník na malíře, ale to dle jeho slov nešlo. „Tehdy to bylo buď zedník, nebo havíř,“ popisuje dosti omezenou volbu budoucího povolání. Nakonec se rozhodl pro zedničinu. Na učilišti v Gottwaldově (Zlíně) začal běhat a zde se také seznámil s Emilem Zátopkem, se kterým běžel i pár závodů. „Emil byl nejlepší chlapec, co měl všechny rád. Nic si o sobě nemyslel, bavil se se všema, byl kamarádský ke každému a s každým vycházel. Míval kolem sebe mladé kluky a vykládal jim o závodech, byl to jediný náš nejlepší běžec a velice dobrý člověk,“ vzpomíná pamětník a dodává, že po večerech Emil vykládal mladším chlapcům o závodech, které běžel. Později se pamětník seznámil i s Danou Zátopkovou, se kterou se potkával na závodech, kterých se buď aktivně účastnila, nebo na nich dělala startérku.

Závody na vojně a seznámení s Jaroslavem Štruppem

Vojnu Květoslav Hána strávil v Psárech u Prahy, kde byl v letech 1957–1959. Vzpomíná, jak ho zpočátku budili o půlnoci s tím, že se chystá velký pochod. Vyrazili do terénu s kulometem. „Zatímco někteří nestačili, tak já jsem měl něco v nohách, tak jsem letěl. A ti, co nás vedli, tak jsem jim začal utíkat. A oni mi tenkrát nadali, že si to nesmím dovolit,“ vypráví pamětník s úsměvem. Sovětský velitel tehdy Květoslavovi povolil tréninky, z čehož měl pamětník radost. Účastnil se pak závodů – např. maratonu budovatelů Ostravska či orientačního závodu ústředního domu armády, kterého se zúčastnili majoři. „Běželo se dvacet kilometrů v krčských lesích, byl tam odhad vzdálenosti, střelba či hod granátem. My jsme je tam tenkrát jako hlídka porazili a velitel nás velice pochválil,“ vzpomíná pamětník i po letech.

Na vojně se také seznámil s Jaroslavem Štruppem, který byl vedle Emila Zátopka tehdy nejlepším běžcem Československa. Po skončení vojny ho Květoslav Hána přemluvil, aby se přestěhoval za ním do Veselí nad Moravou, kde pamětník po skončení vojny až do důchodu pracoval u železnice. Jaroslav Štrupp ho pak trénoval a spolu i běhávali. „On mi radil, ale radil mi i dost špatně. Třeba abych si zkracoval,“ vrtí hlavou odmítavě pamětník.

Po svatbě mi žena spálila běžecké tenisky

S budoucí manželkou Martou se Květoslav Hána seznámil po cestě na závody ve slovenském Púchově. „Po cestě vlak zastavil a viděl jsem, jak nějaká děvčice pumpuje vodu, tak jsem jí šel pomoct, ona se k nám přidala na závody a po cestě zpátky jsem se u nich zase zastavil,“ popisuje začátek vztahu pamětník. Krátce po seznámení byla svatba, kdy všichni šli omylem blahopřát Květoslavovu bratrovi, protože nevěřili, že se žení Květoslav.

Jednoho dne – krátce po svatbě – přišel pamětník z práce a chtěl si obout běžecké boty, že hned půjde běhat, a nemohl je nikde najít. „Marti, kde mám boty?“ ptal se manželky. „Víš, já jsem ti je spálila. Já si nepřeju, abys rajzoval po světě, chci tě mít u sebe doma,“ odvětila mu na to žena. A tak Květoslav Hána tři měsíce neběhal, ale byl nešťastný. Když to jeho paní viděla, řekla mu: ‚Víš co, já sednu na kolo, a když vydržíš se mnou do Kyjova a zpátky utíkat, tak ti dovolím, že můžeš běhat,‘ vypráví pamětník. Běžel prý tak rychle, že mu na kole málem nestačila, a od té doby nejenže má Květoslav povolené běhání, ale manželka a později i obě dcery začaly běhat s ním.

Běhání za komunismu

Při závodění se dostal i do Rakouska. Tehdy mu ředitel banky z Hodonína dal devizový příslib, protože mu fandil, navzdory tomu, že tehdejší předseda závodního výboru KSČ tomu nebyl nakloněný. Když se Květoslav Hána vrátil, tak mu předseda říkal: „Žádné mluvení, cos viděl, všechno si nech pro sebe!“ Zato místopředseda mu věřil a říkal pamětníkovi, že podruhé může jet zase. Ačkoli byl pamětníkovi nabízen a doporučován vstup do KSČ, do strany nikdy nevstoupil. Do kapitalistické ciziny mohl jezdil nadále, za což dle svých slov vděčil zejména řediteli hodonínské banky, který ho opakovaně podpořil, a místopředsedovi KSČ, který nad ním držel ochrannou ruku. Jelikož tu měl Květoslav Hána rodinu, nikdy neuvažoval o tom, že by svých výjezdů do ciziny využil k emigraci.

Na otázku, zda díky svým častým výjezdům mj. i do kapitalistické ciziny nebyl nucen výměnou spolupracovat např. se Státní bezpečností, Květoslav Hána odpovídá, že nikoli: „Ne, ne. Za mnou nikdo nebyl, opravdu.“ Dle záznamů v Archivu bezpečnostních složek však byl registrován oddělením vojenské kontrarozvědky (OVKR) při Krajské vojenské správě (KVS) Praha dne 4. 11. 1958 (tj. v době základní vojenské služby) jako tajný spolupracovník pod krycím jménem „Filip“. Dne 25. 2. 1960 byl spis uložen do archivu a dne 27. 7. 1962 skartován.[1] 

Závody v zahraničí

Při svém závodění se Květoslav Hána dostal až na olympiádu veteránů v Kanadě. Tehdy běžel 2 000 m steeple přes vodní příkop. „Byla tam úžasná atmosféra, plný stadion lidí, to se slovy nedá popsat,“ vzpomíná pamětník. Zážitky mu nezkazila ani přítomnost politického dozoru, neboť pamětník vlastně netušil, kdo to je, a žádná omezení v souvislosti s touto skutečností nevnímal.

Dalších velkých závodů se zúčastnil už za demokratického zřízení, pod vlajkou samostatné České republiky. V roce 1995 závodil v Buffalu v závodě na 10 km, kde byl dvanáctý ve své kategorii a dvacátý čtvrtý v cross country individuál. Dále byl také členem cross country týmu, který se umístil jako sedmý. Květoslav Hána však na závody nevzpomíná nejlépe: „To vám byl takový strašný hic, strašně jsem bojoval. Doběhl jsem a bylo mně tak strašně zle, chytl jsem se sloupu a povídám, já tady asi umřu!“

To se naštěstí nestalo, a tak se mohl v roce 2002 účastnit světových veteránských her v Melbourne, kde ve své věkové kategorii obsadil 3. místo v běhu na 5 000 m, účastnil se i štafet 10 km a 8 km cross. Dále se účastnil spousty československých i evropských závodů. Navzdory vážnému úrazu hlavy se dokázal dostat zpět do formy a reprezentovat Českou republiku na mistrovství veteránů v Africe.

Změny režimu související se sametovou revolucí v roce 1989 Květoslav Hána vítal. Když viděl Havla, tak spolu s manželkou Martou byli nejšťastnější. Chytili se s lidmi okolo za ruce a dělali nekonečný řetěz. Otevřel se mu svět a konečně mohl závodit svobodně a na cesty do zahraničí ho mohla doprovázet i manželka, což za komunismu nebylo možné. Rozdělení Československa v roce 1993 pamětníka mrzelo. Podle jeho názoru se tehdy mělo o rozdělení hlasovat v referendu a k rozdělení by nedošlo. I ve svém požehnaném věku Květoslav Hána stále běhá. V roce 2023 žil s manželkou ve Veselí nad Moravou. 

 

 

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v dodatečných materiálech.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Tereza Pospíšilová)