Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hána (* 1945)

• narozen 16. března 1945 v české vesnici Svatá Helena v rumunském Banátu

• otec členem Rumunské komunistické strany a prodavač ve státním obchodě smíšeného zboží ve Sv. Heleně

• příbuzní odešli v poválečné reemigraci do Československa

• stal se svědkem deportace rodiny Kovaříkových do oblasti Bãrãgan

• otec prodával v domě vystěhované rodiny Klepáčkových

• pamětník odpracoval bezmála 23 roků v uhelných dolech

• zprávu o popravě diktátora Ceausesca a jeho manželky se dozvěděl v zaměstnání

• v roce 2001 se přestěhoval za svými syny do České republiky

• v době natáčení (duben 2024) žil v Plesné na Chebsku

Po konfliktu mezi Stalinem a Titem v roce 1948 začala v Rumunsku deportace politicky nespolehlivých osob. V roce 1951 došlo k vysídlení více než 40 000 obyvatel pohraniční oblasti, což se nevyhnulo ani banátským Čechům. Klepáčkovi a Kovaříkovi ze Svaté Heleny byli náhle vystěhováni bez varování, za asistence vojenských jednotek. „Ráno jsme se probudili a ulice byla plná vojáků,“ vzpomíná Josef Hána na chvíle, kdy se stal svědkem deportace svých sousedů.

Jeho studium otec zavrhl

Josef Hána se narodil 16. března 1945 v české vesnici Svatá Helena v rumunském Banátu. Byl nejstarším ze čtyř dětí Františka a Alžběty Hánových. Otec prodával ve vesnickém státním obchodě se smíšeným zbožím a matka Alžběta se starala o domácnost a pole, s čímž jí pomáhaly děti. „I já pracoval na poli a staral se o krávy a ovce. Dokončil jsem jen čtyři třídy, protože v té době na Svaté Heleně nebylo víc možností. Chtěl jsem pokračovat ve školní docházce, ale táta to nechtěl kvůli vzdálenosti. Teprve později jsem dokončil další čtyři třídy, kde jsme se učili rumunsky,“ popisuje svoji školní docházku Josef Hána.

Po druhé světové válce se českoslovenští učitelé vrátili do krajanských vesnic v Banátu, kde působili obvykle jeden nebo dva roky. Po ukončení smluv mezi oběma zeměmi v roce 1957 (resp. 1958) však zájem o jejich další účast zmizel a stáže nebyly prodlouženy.

Mizerná úroda po válce dopomohla k odchodu do Československa

Druhá světová válka zanechala zemi vyčerpanou, s těžkými materiálními ztrátami a rozsáhlými sociálními problémy. Země se potýkala s nedostatkem potravin a ekonomickou nestabilitou, což mělo vliv na existenční situaci mnoha obyvatel včetně banátských Čechů ve Svaté Heleně a mnozí lidé se ocitli bez prostředků a možnosti zajistit si obživu.

Po válce měla československá vláda výrazný zájem o návrat krajanů z ciziny, kteří by obnovili osídlení v pohraničních oblastech, které se v důsledku odsunu Němců vylidnily. Proto se organizovaly náborové akce pro návrat Čechů z Banátu a v roce 1947 opustili Svatou Helenu první reemigranti. „Po válce byla úroda velmi špatná, a proto lidé odcházeli, zejména mladí. Někteří odešli už ve 14 a 15 letech. Mámin bratr se po válce přestěhoval do Čech a zanechal nám všechna pole. Ostatní, kteří odešli ve věku 17 až 18 let, žili ve Rtyni v Podkrkonoší; nikoho z nich však neznám. Mámina sestra žila v Karlových Varech a otcův bratr byl na Moravě,“ vypočítává.

Lojza vedl krávu a plakal, z Bãrãganu se nevrátil

Kvůli odlišným názorům na vývoj ve východním bloku byla Jugoslávie v červnu 1948 vyloučena z Kominformy. To vedlo k nárůstu napětí mezi Jugoslávií a Rumunskem. Rumunské vedení poté iniciovalo vyčištění pohraničních oblastí od politicky nespolehlivých osob s cílem deportovat kapitalisty a další odpůrce komunismu. Zároveň plánovalo posílit plán kolektivizace zemědělství, zvýšit osídlení oblasti Bărăganu a využít nevyužité stepní půdy pro zemědělské účely.

Deportace začala 17. června 1951 za účasti vojenské jednotky a milicí a probíhala rychle podle předem připravených seznamů. „Ráno jsme se probudili a ulice byla plná vojáků,“ vzpomíná pamětník. „Tatínek šel pro vodu k centrální studni ve vesnici, ale vojáci ho nepustili. Pak projeli Kovaříkovi. Klepáčkovy jsem neviděl, protože bydleli v Dlouhé ulici a k Dunaji vyjeli jinudy. Na místě čekaly kamiony, které je odvezly do Cãlãrasi, kde je vyložili na strniště, kde si museli postavit zemljanky. Lojza Kovařík vedl krávu a plakal, na voze měli naložené peřiny, postele a další věci,“ vzpomíná Josef Hána.

Alois Kovařík tragicky zemřel v Bãrãganu, kde byl také pohřben. Deportované rodiny strávily v nelidských podmínkách téměř pět let; Klepáčkovi a Kovaříkovi se do svých domovů vrátili až v roce 1956, aby zjistili, že jejich hospodářství je rozkradené a zpustlé. Během jejich nepřítomnosti v domě Klepáčkových provozoval obchod František Hána, otec pamětníka a člen komunistické strany. Že by došlo k jakémukoliv poničení majetku, však Josef Hána popírá: „Stavení nebylo zbořené, ale byl to starý dům, který byl zanedbaný po letech opuštění a lidé do něj lezli. Když pak Klepáčkovi přišli zpátky, otec jim uvolnil místo,“ oponuje tvrzení.

Ve Svaté Heleně se kolektivizace zemědělství rozjela v plné míře a podobala se postupům, které se aplikovaly na československém venkově po roce 1948. V druhé polovině 50. let byl učiněn pokus o založení jednotného zemědělského družstva, který však selhal po necelých dvou letech.

Havíři, jste volní!

V roce 1969 se Josef Hána vrátil z vojenské služby. V té době se už jako otec rodiny nechal zaměstnat v místních uhelných dolech a na dole Suvorov odpracoval bezmála 23 let. Několikrát mu byl nabízen vstup do komunistické strany, což však opakovaně odmítl. V dolech také prožil události roku 1989, spojené s pádem komunistického režimu v Rumunsku.

„Byl jsem právě na pracovišti, když ve dvě hodiny jsme šli k šachtě a nikdo tam nebyl. Volali jsme nahoru a dozvěděli jsme se, že Ceausescu už není! Vyšli jsme ven a všude kolem bylo plno lidí. Na jednom vagóně byl kartonový transparent s nápisem v rumunštině: ‚Havíři, jste volní!‘ Tak jsme věděli, že Ceausescu je pryč,“ vypráví Josef Hána. „Lidé říkali, že je to dobré, ale co se týče peněz, už to tak růžové nebylo. Práce byla omezená a peněz málo, až to zastavili úplně,“ komentuje pozdější vývoj.

V průběhu 90. let docházelo kvůli ekonomickým důvodům k útlumu těžby, který vyústil v úplné zastavení a uzavření dolů. Ztráta zaměstnání vedla k odchodu mnoha krajanů. Synové Josefa Hány odešli do České republiky a v roce 2001 se k nim s manželkou připojil i on. Později pracoval v několika různých zaměstnáních a po letech odešel do důchodu. V době natáčení žil v Plesné na Chebsku.