Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Hamšíková (* 1931)

• narodila se 28. ledna 1931 a vyrůstala v Chebu

• její otec Josef Hamšík byl československý pilot a odbojář, který během 2. sv. války pomáhal letcům dostat se do exilu

• v roce 1940 byl po neúspěšných pokusech o emigraci uvězněn nacisty a v roce 1943 popraven v Berlíně

• Dagmar s maminkou vozily jídlo do německých vězení jemu i dalším vězňům

• po válce se na maminku sesypaly pomluvy a Dagmar musela kvůli udání přestoupit na jinou školu

• v 50. letech jí komunisté nedovolili odmaturovat

• od roku 1956 pracovala v Československých aeroliniích

• v září 1968 emigrovala s manželem do Vídně a v prosinci téhož roku do Kanady

• v roce 2014 se společně vrátili do České republiky

Do Prahy se Dagmar Hamšíková vrátila teprve nedávno. Od roku 1968 žili s manželem v kanadské emigraci, po 45 letech se však rozhodli, že se vrátí do své domoviny. Do Prahy se přestěhovali v lednu 2014. To jí bylo 83 let. Z Ameriky přijeli lodí i s nábytkem a jednou středně velkou olejomalbou, kterou si Dagmar pověsila na čestné místo v obývacím pokoji. Na obrazu je rudý závěs, fialový šátek a její maminka v černých elegantních šatech. Podobizna se lehce usmívá a pozoruje, jak Dagmar klečí na podlaze, otevírá jeden šuplík za druhým a objevuje se před ní nespočet zaprášených fotografií, novinových výstřižků a dopisů. Na jednom lze přečíst dataci 25. červenec 1942: „Dagmar, dítě mé jediné, Bohem nám dané, snad ještě nechápeš dob těchto tíži, slunce proč zašlo nám, oči proč kalné, vlasti mé deptané ke kříži vzhlíží.“ To jí napsal otec z berlínského vězení necelý rok před svou popravou.

Lázeňská romance

Rodiče Dagmar Hamšíkové se poznali v roce 1923. Josef Hamšík, který během 1. světové války prošel ruskou i italskou frontou, byl v Chebu roku 1923 vycvičen stíhacím pilotem a začal zde velet Letecké rotě 32. Obdivoval poválečný přepych okolních lázeňských městeček. A obdivoval jednu mladou německou dívku. Elfrída Hartmannová česky neuměla, ovšem urostlý mladý voják se jí líbil. Její otec Ernst Hartmann se ovšem domníval, že v 15 letech je ještě na vdávání příliš mladá, a tak Elfrídu, česky zvanou Eliška, nechal umístit do kláštera. Josef se ovšem prvotním nezdarem nenechal odradit, a tak se nad hlavami klášterních schovanek rozezněl rachot motoru. Řádové sestry na procházce vzhlédly k oblakům a spatřily nad hlavami kroužící letadlo. Hned jim bylo jasné, že se tu někdo zamiloval.

Roky ubíhaly. Josef Hamšík se pomalu stával uznávaným letcem a Eliška Hartmannová se usilovně učila česky – a nejenom to. Josefovi se zdálo, že je jeho milá tak trochu nesmělá, a proto se rozhodl, že by potřebovala vzpruhu: vybral jí k tomu letectví. Eliška složila v roce 1928 letecké zkoušky, čímž se stala druhou československou pilotkou v historii. A také se brzy na to stala paní Hamšíkovou.

Zmizel

Dagmar se narodila v roce 1931. Její otec se přesunul se svou perutí do Prahy, a tak bydleli ve Kbelích v důstojnickém bytě. Když přišel rok 1939, chodila Dagmar do druhé třídy. Nacisté obsadili Prahu a Hamšíkovi museli vojenský byt urychleně vyklidit. Měli na to 48 hodin. Útočiště nalezli u známých v Nuslích. „Ta vila byla nádherná,“ vzpomíná Dagmar, „ale byla stavěná jen pro jednu rodinu. To je potom nepraktický. Dole velikánská kuchyň jak pro restauraci a jídelna a bazén a akvárium a obýváky.“ To byl jejich byt. Friedmanovi, kterým vila patřila, se přestěhovali o patro výš, ačkoliv tím přišli o kuchyň.

Josef Hamšík si sehnal práci jako realitní makléř. Byla to ale činnost, kterou dělal jen na oko a nerad. Ve skutečnosti pomáhal československým pilotům dostat se za hranice. „Chtěli pryč, chtěli bojovat, kluci, i když tam o ně ještě nikdo tenkrát nestál,“ říká Dagmar a vzpomíná, jak jí otec předčítal básničku z novin. Řekl jí: „Tohle se nauč zpaměti.“ A Dagmar se to naučila:

„Když jim šlápne cizí bota na domov,
mravenec nemá zoufat,
postaví nový krov.“

O otcově odbojové činnosti Dagmar ale tenkrát nic nevěděla. Pamatuje si jen, že ji otec vzal 28. října 1939 na demonstraci. A pak najednou zmizel. „On se dvakrát snažil dostat pryč, za hranice, dvakrát se mu to nepovedlo,“ říká Dagmar, „a pak ho přišli zavřít. To už mi svítalo, o co jde. To mi bylo jasný, že tatínka nemám, protože ho Němci uvěznili.“

A začalo být ještě hůř: Friedmanovi, v jejichž vile bydleli, byli deportováni do Terezína, a tak maminka s Dagmar zůstaly samy. Opět měly pouze 48 hodin na vyklizení vily a opět se našel známý, který jim poskytl útočiště. „Říkal, že nemusíme nic platit, že mu to zaplatí tatínek, až se vrátí,“ vzpomíná Dagmar. S maminkou se tedy přestěhovaly do nabízeného bytu v domě na Rokosce, a to i se svou služkou. „Anča byla u nás, ačkoliv maminka neměla peníze na to, aby jí platila. Ona řekla, že by chtěla zůstat, že nemá kam jít, a tak zůstala. Maminka to utáhla, všichni se najedli. Nějak, nevím jak.“

Myšlenky jsou jenom tvoje

Dědeček z Mariánských Lázní byl povoláním učitel, který měl před Němci hřích: obě své dcery totiž provdal za české důstojníky. To nebylo dobré. Vyhodili ho ze školy, kde učil, a tak musel docházet vyučovat do vesnice za město.

Za prarodiči do Mariánských Lázní jezdívala Dagmar s maminkou často. Vždy před obědem chodila jako malá se džbánem pro lázeňskou vodu. „Já jsem se tam tísnila u dveří, protože ‚Heil Hitler‘ jsem nemohla vyslovit. Tak jsem se tam mačkala, aby si mě nikdo nevšiml. Až jedna káča řekla: ‚Heil Hitler, Fräulein, u nás se zdraví.‘ Tak jsem něco pípla a odkráčela,“ vzpomíná Dagmar, která byla brzy předvolána na vyšetření k doktorovi – specialistovi na rasy. Ten ji pečlivě prohlédl, změřil jí hlavu a prohlásil, že bude hodna německé rasy. Musela tedy nastoupit do německé školy.

Ve třídě ji posadili vedle Marie Altmanové. Byly to jediné dvě Češky ve třídě, ale na rozdíl od Dagmar Marii umístili rodiče do německé školy dobrovolně – její otec si to tak přál. K svačině dostávali mléko a sušenku. Během vyučování si zakreslovali do sešitu, jak teče Rýn a Labe (nikoli Vltava). Dbalo se na tělocvik a zpívalo se: „Postupujeme na východ, ať se děje co se děje, živí nebo mrtví, jdeme.“ Není divu, že Dagmar ve čtvrtletí přinesla ochotně domů čtyřky a pětky.

Maminka se strýčkem se usnesli, že takhle to dál nejde. Dagmar se přestěhovala k Bláhovým a strýček Silvestr, divizní generál a přednosta Vojenské kanceláře T. G. Masaryka, se začal její školní přípravě osobně věnovat. Docela ho bavilo koukat na to, co to ti Němci vlastně učí. Na konci roku byla Dagmar druhá nejlepší ve třídě. Přestoupila na německé gymnázium. Naučila se zde od německé učitelky novou píseň, tentokrát měla text takřka protifašistický:

„Myšlenky jsou volné,
nikdo je nemůže uhodnout.
Jsou jako noční stíny.
Myšlenky jsou jenom tvoje.“

Možná si ji Dagmar někdy sama pro sebe zpívala. Možná si ji zpívala na ulici během náletů. Pozorovala, jak z oblohy padají stříbrné papírky rušící radar, třpytily se jako na vánočním stromečku. Říkala si: „Kdyby tak to americký letadlo přistálo a vzalo mě s sebou.“ S Američany by se domluvila, anglicky uměla, to se na německé škole naučila. Jenže žádné letadlo nepřistálo.

Za tatínkem

V bytě na Rokosce se jednoho dne ozvalo bušení na dveře. Do předsíně vtrhlo devět gestapáků. Prohledali byt a sebrali všechny doklady. Pro nové si měli přijít na oberlandrat. Maminka už nedostala české dokumenty, ale německé – ovšem to se jí mělo brzy hodit. Díky německým dokladům mohla jezdit do Říše, když potřebovala.

Jely vlakem, jen ona a maminka. Pevné plátěné tašky měly plné jídla, které uvařily v Praze – v termoskách bylo ještě trochu teplé. Dagmar navštívila tatínka během jeho tříletého věznění několikrát: nejprve za ním byla v Drážďanech; poté ho dlouho neviděla, jelikož k Baltskému moři, do Gollnowa, jezdila pouze maminka. Nejvíce si však Dagmar pamatuje na návštěvy berlínského vězení. Poslední proběhla několik měsíců před otcovou popravou:

„Tam jsem ho viděla naposled. Na tajné, od německých úřadů nedovolené návštěvě. To byla větší událost. Tam nebyl jenom tatínek, tam bylo asi deset nebo jedenáct vězňů a pro všechny jsme vezly jídlo. Nesly jsme ty tašky a maminka říkala: ‚To je pan Hazerick, musíš hezky pozdravit, ten nám to dovolil.‘ Maminka totiž našla podplácením způsob, jak přimět hlídače povolit, abychom se viděli. On za to něco dostal – všecko bychom mu byly daly – ale on nás zřejmě litoval. A pak ho Němci popravili.“

Setkání proběhlo v nějaké kanceláři. Byly tam židle. Někdo seděl – asi maminka, protože měla astma. A někdo stál, židlí nebylo dostatek. Návštěva trvala jenom chvíli, dokud se přinesené jídlo nesnědlo. „Mluvilo se o tom, jestli je člověk na cele sám, nebo s někým. A já jsem ve svém útlém věku projevila názor, že je lepší být s někým – můžete si hrát a všecko možný spolu dělat. Tatínek mi vysvětlil, že lidi jsou různí a jen s některýma je příjemné být celý den pohromadě.“

Možná jí Josef Hamšík vyprávěl o tom, jaké to bylo v Gollnowě, když byl na cele sám – shodou okolností nedaleko cely svého bratra Jana Hamšíka. Dorozumívali se spolu pomocí morseovky. A morseovku naučili také Bohumila Vomáčku, který byl v cele mezi nimi. I jemu nosila jídlo Eliška Hamšíková. Po válce jí Bohumil Vomáčka napsal děkovný dopis. Psal, že jí bude navěky vděčný. Zemřel v roce 2000 a svůj dům odkázal Dagmar. To v jeho ložnici dnes Dagmar spí, to v jeho obýváku si spolu povídáme a to na jeho zdi visí obraz Elišky Hamšíkové.

Po válce

„Přišla jsem ze školy a řekli mi, že tatínka popravili. Maminka ležela a brečela,“ vzpomíná Dagmar. Řádný pohřeb mohl být až po válce. V Berlíně dostaly ušmudlanou urnu, na které bylo tužkou napsáno „Hamšík“. „Maminka tomu nevěřila, ale říkala, že to je jedno, tak je to holt nějakej jinej vězeň,“ vzpomíná Dagmar, která začala chodit do české školy. Její prospěch šel však razantně dolů, protože na ni neměl kdo dohlížet – strýček Silvestr kvůli zdravotním problémům se žaludkem zemřel v roce 1946.

Mnoho udání se sesypalo na Dagmařinu maminku: že za války chodila s nalakovanými nehty a že bere vdoveckou penzi, ačkoliv žije s někým jiným. Eliška Hamšíková se chtěla obhájit, a tak napsala lidem, kterým za války pomáhala, o podporu. „Ona po válce musela jít a říct: ‚Oni mě udávaj, napište, co jsem dělala,‘“ říká Dagmar. Zpět jí přišel štos děkovných dopisů, kterými mohla svou činnost za války prokázat a získat osvědčení č. 255 za účast na národním boji za osvobození.

Jedno dlouhé udání přišlo i do Dagmařiny školy. „Oni si mě zavolali, že už tam nesmím chodit, tak jsem šla do Libně, kde byl ředitelem pan Šimon. On měl syna pilota v RAF, tak mi byl příznivě nakloněný.“ Pak ale přišla 50. léta. Pana ředitele vyhodili, dosadili nového a Dagmar maturitu neudělala. „Ve škole mi poslední den řekli, že k maturitě nepůjdu. Důvod neudávali. Asi jsem se nezapojovala. Já jsem se obyčejně nezapojovala… do, nevim, budování socialismu… to byl rok 1951.“ Udělala si tedy laborantský kurz a začala pracovat jako laborantka v Tuberkulózním ústavu. A pak přišel výslech.

„Esenbák mě zastavil, a když jsem měla nějaký námitky, tak mě umlčel a pozval mě do kachlíkárny na Letné. Tam jsme si jedno celé odpoledne povídali. Bylo to nepříjemný, taková holá kancelář, dva chlapi – jeden na stole, druhej na židli. Neměla jsem moc chuť jim něco vykládat. Říkali: ‚No tak povídejte, s kým jste se seznámila za poslední dva roky. Tak nám to vyjmenujte.‘ Nakonec chtěli, abych podepsala, že jim budu podávat informace. Už jsem to skoro měla napsaný, protože on diktoval… ‚Já jsem ale s tímhle nesouhlasila,‘ řekla jsem. ‚Tak to škrtněte.‘ Tak jsem to škrtla. To bylo strašně nepříjemný, že nemůžu tomu ohavnýmu estébákovi říct: Vlez mi na záda.“

Tři dny

V roce 1956 začala Dagmar pracovat v Československých aeroliniích (ČSA) na bookingu. „Nějak mi uniklo, že ostatní holky založily brigádu socialistické práce. Fakt, založily brigádu a já o tom nevěděla, takže jsem byla vyvrhel. Vstoupit jsem tam nechtěla. A nesměla jsem jet ani do východního Německa.“

Se svým manželem se seznámila, když si dodělávala dodatečně maturitu na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici. Ladislav Husárek, mladý elektrikář, zde také doháněl maturitu a Dagmar zrovna potřebovala opravit rádio. To Ladislav uměl výtečně. Brzy začal shodou okolností pracovat také v ČSA, jako technik.

Během uvolnění v 60. letech se sice společně podívali za příbuznými do Venezuely nebo do Ameriky, ale pak přišel rok 1968 a sovětská okupace. „My jsme museli jít do čokoládovny balit bonbonky, protože Rusové zabrali kanceláře. A oni z letiště jeli na chmel. Když jsme se po práci vrátili, tak Láďa říkal: ‚Já bych tady radši nebyl.‘ A já jsem řekla: ‚Co tady ještě hledáme?‘“

Vyřízení pasu trvalo tři dny. Ladislav, jehož pas byl uložen v letištním sejfu, ho získal díky kolegovi ještě v ten samý den načerno. Báli se, že za ty tři dny, než dostane Dagmar potřebné dokumenty, zavřou hranice, a tak Ladislav vyjel napřed. Nasedl do šedivé Škody 1000 MB a Dagmar ho vyprovodila k hranicím, odkud se vrátila zpět do Prahy vlakem. Dny do vydání pasu byly k nevydržení. „Já jsem chtěla jet do Vídně vlakem, ale byla jsem strašně nervózní, že než tam za těch pět hodin dojedu, tak hranice zavřou.“ Ačkoliv v srpnových zmatcích nefungovala letecká doprava, objevil se nečekaně let do Vídně, zrovna když ho Dagmar potřebovala. „Láďa měl čekat na vlakovém nádraží, a tak jediné peníze, co jsem měla, jsem musela utratit za taxíka, aby mě dovezl na to nádraží, kde měl být on.“

„A byl tam?“ ptám se.

„Jo.“

Dvaadvacet pater

Vídeň byla jejich první zastávka. Kam dál, to manželé nevěděli. Maminčini přátelé jim ve Vídni alespoň pomohli sehnat bydlení. Peněz ovšem ubývalo, potřebovali rychle sehnat práci. Ladislav ji našel díky doporučení Dagmařiny maminky – v malém obchodě začal opravovat rádia. Dagmar našla místo u letecké společnosti Air Canada.

„Air Canada posílala každý den jedno letadlo pro české emigranty, placené kanadskou vládou. Jedno letadlo mělo 136 židlí. Takže jsem denně dělala seznam těch 136 lidí plus 10 kluků navíc, kdyby se někdo nedostavil. Ani jedno sedadlo nezůstalo prázdný,“ říká Dagmar. Seznamy lidí jí dodávalo kanadské velvyslanectví. Občas v něm narazila i na přátele, ty poté večer vyhledala a strávila s nimi chvíli před jejich odletem. Měsíce ubíhaly. A konečně nadešel i jejich čas. Pátého prosince 1968 nastoupili Dagmar a Ladislav do letadla a o osm hodin později vystoupili v Montrealu, kde zrovna zuřila sněhová bouře.

Spolek českých emigrantů v Montrealu jim poradil, kde můžou několik prvních nocí přespat. Ladislav díky doporučení brzy získal místo technika u Air Canada a Dagmar o něco později začala pracovat u nizozemské letecké společnosti KLM. Opět dělala booking.

V Montrealu byla velká česká komunita – chodilo se cvičit do Sokola a vycházely tam noviny „Český věstník“. Dagmar a Ladislav bydleli nejprve v mrakodrapu přímo ve městě. V horním patře měli bazén. „Dvaadvacet pater lidí a nechtělo se jim tam chodit. A nám nakonec taky ne,“ směje se Dagmar. Poté se přestěhovali do domečku nedaleko Montrealu. Eliška Hamšíková za nimi jezdila téměř každý rok. Jejich emigraci schvalovala, ačkoliv sama odejít nechtěla. „Divila by se, kdybychom nejeli,“ říká Dagmar.