Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Halva ()

• 1. 10. 1929 narozen v Budislavi

• 7. 10. 1950 odsouzen v procesu proti tzv. budislavským Jánošíkům k 10 letům vězení za velezradu

• 1950–1956 - odpykává si trest na Jáchymovsku a Hornoslavkovsku

V době od března do září roku 1949 se zabývala krajská složka Státní bezpečnosti v Pardubicích několika dramatickými incidenty, vyvolávajícími pozdvižení v obcích Budislav (okres Litomyšl) a Proseč (okres Polička). Cílem zastrašování neznámé skupiny lidí se totiž stali tři místní činitelé strany. Záhadné útoky, při nichž nikdo nebyl zraněn (ačkoli zprvu nešlo vyloučit, že skutečně někdo usiluje o život důležitých funkcionářů), byly navíc doprovázeny vylepováním letáků, psaných na stroji, kde si neznámí pachatelé brali na mušku komunistický režim a jeho představitele. Obsahem letáků byla hesla jako „Zachvátí-li tě, zahyneš“ doprovázená kresbou pařátu s ostrým drápem (byla to reminiscence na dobu protektorátu, kdy byly stejné motivy namířeny proti nacistickým okupantům) nebo humornější „Komuni, připravte si ranec, brzy bude tanec“. Nechyběla ani provolávání slávy někdejšímu předsedovi národně socialistické strany Petru Zenklovi. Všechny incidenty byly policejními i civilními úřady okamžitě hlášeny na krajské pracoviště Státní bezpečnosti, která ihned rozjela důkladné vyšetřování. Podkladem pro následující rekapitulaci jsou zprávy místní stanice SNB a bezpečnostního referenta MNV, podávané od března do září 1949 na krajské pracoviště StB v Pardubicích.

15. 3. 1949: Krátce před půlnocí se ve svém nájemním podkrovním bytě v Proseči ukládal ke spánku místopředseda místní organizace KSČ Matěj Čoudek. Jak později uvedl do protokolu, měl ve zvyku ve večerních hodinách sedávat u okna a dívat se při zhasnutém světle na ulici. Tentokrát to ovšem neudělal a měl velké štěstí. V době, kdy neznámý pachatel vypálil do jeho okna jednu ránu z pistole ráže 7,65 mm, ležel již v posteli a domníval se, že spadla sklenice. Ráno si průstřelu okenní tabule za záclonou nevšiml a celý případ nahlásil až o čtyři dny později, když se rozhodl ve svém bytě vyvětrat. 

Čoudkův nájemní byt se nacházel v těsném sousedství s domem rodiny po zemřelém truhláři Odehnalovi. Odehnalova rodina byla katolická, politicky nakloněná ke straně lidové a děti docházely do Orla (katolická odnož Sokola, pozn. autora). Josef Odehnal mladší, rovněž truhlář, měl navíc ve vsi již jeden politický vroubek – na Velikonoční pondělí roku 1948 se totiž střetl v diskusi se třemi mladými komunisty. Zpochybnil sebevražedný konec Jana Masaryka, Sovětský svaz jako vzor pokroku a žádal o komunistickou legitimaci, aby ji mohl použít po vykonané potřebě. Jako mladistvý za to byl Krajským soudem v Pardubicích odsouzen ke 14 dnům podmíněně na dva roky.

V březnu 1949 byl Josef Odehnal tedy prvním, na koho v souvislosti s výstřelem padlo podezření. Týden po jeho zatčení náhle z Budislavi uprchli dva jeho kamarádi, truhlářští tovaryši Jaroslav Tmej a Miroslav Paťava. Brzy se ukázalo, že jejich odchod směřoval za hranice. Odehnal se ale nepřiznal a neřekl nic významného, co by mohlo přivést vyšetřující orgány na stopu. Otázky vyšetřovatelů na Tmeje odbyl poznámkou, že tento se sice zajímal o bydliště Matěje Čoudka, ale v souvislosti s prací. V pardubické kobce pobyl pět týdnů, než byl bez omluvy propuštěn domů. 

Několik měsíců po emigraci obou truhlářů byl administrativním rozhodnutím zkonfiskován jejich majetek a oznámení o tom bylo vyvěšeno do obecní vývěsní skříňky. Krátce poté byla skříňka vytlučena a na místo zostouzejícího dokumentu byl vyvěšen leták s protikomunistickým obsahem. 

13. 5. 1949: O dva měsíce později se z večerní schůze místní pobočky komunistické strany na Budislavi vracel na kole okresní tajemník Josef Kroulík. Směřoval do nedalekého Jarošova. V zatáčce za Budislaví po něm neznámý pachatel vypálil několik ran z pistole a dal se na útěk. Vyděšený tajemník Kroulík zhasl na kole světla a z místa se mu podařilo ujet, aniž by byl pachateli pronásledován. (1)

O několik desítek minut později se ovšem krajinou znovu rozlehla střelba, tentokrát ze dvou zbraní. Více o tom později uvedl do protokolu jeden ze střelců, svědek Soušek: 

„O 23. hodině noční jsem se vracel sám domů. Od hlavní silnice, která vede přes Budislav, bydlím asi 500 metrů, na samotě poblíž rybníka. Když jsem těmito místy přicházel k rybníku, který je od mé samoty vzdálen asi 200 metrů, uslyšel jsem dupot a tlumený hovor. Protože moje chůze byla dosti slyšitelná, neznámé osoby se daly na útěk, na což jsem v ta místa dosud křičel: ,Stůj!‘ Výzvy nebylo uposlechnuto a dusot ztichl. Protože se mně celá věc zdála podezřelá a byl jsem obeznámen s případem teroristické akce v Proseči, kde bylo stříleno do bytu, vytáhl jsem svoji pistoli ráže 6,35 mm, na kterou mám zbrojní pas a vystřelil jsem jednu ránu na zastrašení do vzduchu. Vzápětí nato byly proti mně vystřeleny dvě střelné rány, pravděpodobně z pistole. Viděl jsem také zablesknutí po výstřelu a nad sebou uslyšel hvízdot kulky. Osoby jsem nezahlédl a z místa odešel domů. Druhý den ráno nalezl jsem ve vlhkém blátě stopy po čtyřech mně neznámých osobách a jednu vystřelenou mosaznou nábojnici ráže 7,65 mm.“ (2)

Incident nahlásil zemědělec a člen komunistické strany Soušek druhý den ráno, přičemž vyšlo najevo, že od střelby na tajemníka Kroulíka uplynulo do té doby asi půl hodiny.

září 1949: Došlo k dalšímu útoku, tentokrát na člena komunistické strany Josefa Vaňouse, který byl o půl dvanácté v noci přepaden ve svém bytě dvěma mladými muži, zakuklenými šátky a oslovujícími se navzájem: „Bratře veliteli“. Ještě předtím se Vaňousovi představili jako právě shození parašutisté a pod hrozbou použití zbraně po něm požadovali informace týkající se místních funkcionářů komunistické strany a hospodářských otázek obce. Přitom si vše zapisovali do notesu a po zvolání „Ať žije budoucí prezident Petr Zenkl!“ odešli. (3)

9. 9. 1949: Z kanceláře poštovního úřadu zmizela z pouzdra pistole a náboje, které tam měl uložené budislavský poštmistr. Pachatel na místě bohužel zanechal otisky prstů a tato zpráva se začala den po události šířit. Okradenému poštmistrovi se okamžitě přihlásil dvaadvacetiletý syn místního zemědělce Miloslav Dočkal a oznámil mu, že v onen večer zrovna kolem poštovní budky procházel. Jelikož uslyšel podezřelé vrznutí, šel se na místo podívat a nalezl vypadlý okenní rám. Údajně nasadil rám zpátky a odešel. 

Esenbákovi, který od Dočkala tuto verzi příběhu vyslechl, se ovšem cosi nezdálo a Dočkalovo jméno udal vyšetřovatelům, kteří v krádeži pistole tušili spojitost s předchozími událostmi na Budislavi a v Proseči. Z Pardubic okamžitě dorazila StB a na Dočkala přímo v jeho bytě udeřila. 

Během jednoho týdne StB pozatýkala asi deset lidí z Budislavi a Proseče, kteří se mezi sebou znali. Pomocí kusých výpovědí, vynucovaných bitím, se vyšetřovatelům podařilo sestavit mozaiku, která ne beze zbytku doplnila výše popsané incidenty. Následující popis vychází z vyšetřovacích protokolů a vyprávění žijících pamětníků. 

Někdy uprostřed ledna roku 1949 se v Proseči nedaleko Budislavi setkali devatenáctiletí Josef Lněnička (řeznický učeň) a Stanislav Vobejda (praktikant v hájovně). Při vzájemném rozhovoru došlo na výměnu názorů na stávající politickou situaci a hlavně na činnost komunistické strany v okrese. Vobejda Lněničkovi důvěrně sdělil, že má kolem sebe skupinu přátel stejného smýšlení, z nichž někteří se chystají na odchod do zahraničí. Ostatní potom zamýšlejí ilegální činnost, tisk protirežimních letáků a nějaké akce na zastrašování místních funkcionářů KSČ. Josef Lněnička se mu nato svěřil, že podobnou skupinu má i on a že dokonce zná některé Vobejdovy přátele. Oba se rozešli se slibem, že se v nejbližší době dohodnou na dalším postupu. Ve skutečnosti se jednalo tedy o dva okruhy: na Proseči do něho patřili Josef Odehnal, dva truhlářští dělníci z Budislavi Paťava a Tmej, lesní praktikanti Stanislav Vobejda a Stanislav Kašpar. Na Budislavi přímo to byl Miroslav Hladík a Josef Lněnička. 

V měsíci lednu se skutečně konala schůzka ve Lněničkově bytě na Budislavi, na které byli přítomni i ostatní již jmenovaní – v protokolu se později objevila tato jména: z Proseče dorazil hajný Stanislav Vobejda, lesní dělník Stanislav Kašpar a truhlář Josef Odehnal. Z Lněničkových budislavských přátel se zde sešli truhláři Jaroslav Tmej, Miroslav Paťava a strojní zámečník Miroslav Hladík. Na schůzce padlo několik návrhů budoucí činnosti a Miroslav Paťava zde byl zvolen a rukoudáním potvrzen jako vedoucí obou skupin, které měly vše podnikat dohromady. Ze všech členů měl Paťava pověst nejradikálnějšího antikomunisty a navíc byl ze skupiny nejstarší. Na schůzce měla být také domluvena akce na zastrašení místopředsedy místní organizace KSČ a správce znárodněného podniku LEKO Matěje Čoudka, kterou se chystali provést Miroslav Paťava, Jaroslav Tmej a Josef Lněnička. 

Po schůzce se ještě několik členů skupiny vloupalo do kanceláře MNV v Budislavi, v domě, kde Lněnička bydlel. Tady vyhotovili Stanislav Vobejda a Josef Lněnička na psacím stroji několik letáků s názvem „Komuni, sbalte si ranec, brzy bude tanec“. Tyto letáky si potom členové skupiny rozdělili a rozhazovali je v Proseči i na Budislavi. Podle Odehnalova svědectví měla tisková analýza psacího stroje přivést estébáky právě na místní národní výbor a zmást tak případné vyšetřování. 

Po střelbě do okna místopředsedy Čoudka trvalo celý týden, než na Proseč dorazila StB, která případ vyšetřovala jako možný pokus o vraždu. Ostatně, Matěj Čoudek byl nenáviděná postava. Předtím, než dostal výstražnou ránu z pistole do okna, byl před svým domem v podroušeném stavu několikrát napaden a neznámými lidmi zmlácen do krve. (Skupina kolem Paťavy na tom ovšem podle Odehnalova svědectví neměla žádný podíl.) Kulka od Paťavy měla být důraznější výstrahou, která na výprask navazovala. Zabíjet nikdo v úmyslu neměl. Čoudkova výpověď o zvyku sedávat večer při zhasnutém světle u okna byla pravděpodobně účelová. Nebylo by lepší zprávy pro vyšetřovatele než zjištění, že Čoudka chce někdo opravdu zavraždit. 

Po Odehnalově zatčení uprchli Tmej i Paťava do americké okupační zóny (do Bavorska) a nikdy už se nevrátili. Tmej ještě zanechal zprávu, že se všechno má shodit na ně, protože už jim nic neuškodí. Jak již bylo zmíněno, během celého měsíce se Odehnalovi nepodařilo nic prokázat a ani on sám nepromluvil. 

Skupina se po útěku obou truhlářů fakticky rozpadla a nevyvíjela žádnou další činnost. Stanislav Vobejda se potom v červnu na vlastní pěst pokusil následovat svoje kamarády za hranice, ale neuspěl. V Chebu byl potom odsouzen k jednomu roku těžkého žaláře a 10 000 Kčs pokuty za pokus opuštění republiky. Iniciativy se na Budislavi chopil Josef Lněnička. 

Je možné s největší pravděpodobností předpokládat, že nikdo ze skupiny neměl při provedených akcích skutečně v úmyslu zabíjet. Při žádném ze zmíněných incidentů nebyl nikdo ani zraněn, ačkoli příležitostí k tomu bylo mnoho. Okresnímu tajemníkovi Kladivovi dokonce zprávu o tom, že ho někdo chce zastřelit, přinesla jeho vlastní žena s tím, že se o tom v obci povídá. Při vyšetřování vyšlo najevo, že mlynářský učeň Jaroslav Vomáčka (a pozdější člen ilegální skupiny) pronesl před svým mistrem, že „Kladivo je na odstřel…“, na což mu jeho mistr odpověděl, že mu milerád sežene střelivo. Tuto anekdotu mlynářský mistr pro všeobecné pobavení pustil zřejmě v hospodě do oběhu, až se o ní dozvěděl i tajemník Kladivo, který se té zprávě podle vlastních slov „srdečně zasmál“. Obvinění z přípravy vraždy se potom nedostalo ani do soudního protokolu. 

Ohledně dalších zastrašovacích akcí vypověděla v březnu 1950 Milada Dočkalová, že z jedné plánované střelby do okna jiného komunistického funkcionáře sešlo proto, že v jeho domě bydlely i malé děti. 

Pro konstrukci případu „teroristické“ skupiny ovšem bohatě stačily i popisované výtržnosti. Obzvláště přitěžující okolností byla existence skutečných zbraní, kterými disponovali někteří dospělí členové skupiny, a hodlal si ji opatřit i Miloslav Dočkal. Vedle raketové pistole to byly ještě dva revolvery ráže 7,65 a 9 mm, které vlastnili Lněnička a Vomáčka, a jeden granát (pravděpodobně z války), který sehnal Lněnička, aby Miloslav Dočkal „také něco u sebe měl“. Zbraně používali členové výhradně k zastrašování. Načasování, plánování akcí a jejich provádění nasvědčují spíše tomu, že šlo o jednorázové dobrodružné výpravy než o systematickou odbojovou činnost. 

Největším „pokladem“ skupiny byl starší automat, který původně opatřil Stanislav Vobejda. Zbraň byla po útěku Miroslava Paťavy a Jaroslava Tmeje za hranice ukryta pod Paťavovou chalupou, posléze putovala z jednoho úkrytu do druhého. Po jejich útěku bylo nutné dostat zbraň co nejrychleji do bezpečí, protože hrozila důkladná prohlídka jejich někdejšího bydliště. Nakonec se automat stal osudným hlavně všem mladistvým odsouzeným.

Po útěku obou truhlářů se Tmejův bratr František se vším svěřil kamarádovi, který s ním denně cestoval autobusem do Litomyšle do učení. Podle vyšetřovacího protokolu a vyprávění Františka Tmeje se patnáctiletý Josef Křivka začal zajímat hlavně o zbraně, které zde po útěku Paťavy a Tmeje měly zůstat a kterými oba údajně stříleli do Čoudkova okna. Zde ovšem také končí jistota, co tehdy Křivka skutečně vypověděl a co bylo do jeho protokolu přeneseno odjinud. Tmej i Křivka totiž podle protokolu automat zpod chalupy vytáhli a Křivka si ho odnesl domů, aby si ho důkladně prohlédl… Dnes to Josef Křivka rozhodně popírá, automat prý doma nikdy neměl a ani mít nemohl, protože by ho neměl kde ukrýt. 

V každém případě dostal František Tmej od Lněničky důkladně vynadáno, že se o existenci zbraní a vůbec celé skupiny někomu svěřil. Patnáctiletého Křivku nakonec vzal na milost a pod závazkem naprostého mlčení a hrozbou tvrdého potrestání dokonce do své skupiny „přijal“. V květnu potom prostřednictvím vzkazu pozval Křivku na akci k zastrašení okresního tajemníka Kroulíka, který ten večer na Budislavi schůzoval. Lístek podepsaný „Bratři spravedlnosti“ dostal kromě Křivky i mlynářský učeň Jaroslav Vomáčka. Oba se měli dostavit o půl jedenácté k místu zvanému Borek, kde se dozvědí více. (1)

Jediným členem skupiny byl v této chvíli v podstatě jen Lněnička sám a mladší kluky bral na akce jako pomocníky. Miloslav Dočkal se s Lněničkou, vzhledem k tomu, že oba žili na malé vesnici, znal již předtím, do jeho plánů byl zasvěcen ale až v měsíci srpnu. Původní iniciátory skupiny v Proseči vůbec neznal. O tom, že jeho sestřenice Milada Dočkalová už na jaře pomáhala vylepovat protikomunistické letáky a účastnila se ukrývání zmíněného automatu u otce své kamarádky, vůbec nic nevěděl. 

Milada Dočkalová a Milada Boušková přibyly do skupiny pravděpodobně na konci března 1949, krátce po útěku Tmeje a Paťavy do zahraničí. Podílely se na žádost Lněničky pouze na ukrytí zmíněného automatu a jednoho granátu z války. Později pomáhaly s vylepením několika letáků, které vyrobil Tmej před svým útěkem. Jako přitěžující okolnost jim bylo přičteno i to, že o provedených zastrašovacích akcích věděly, zúčastňovaly se schůzek, a neoznámily to patřičným úřadům.

Zářijové události: Proběhly opět v režii Josefa Lněničky. Kromě něho se akcí zúčastnili ještě Miloslav Dočkal, Josef Křivka, Jaroslav Vomáčka a jednou i Lněničkova dívka Olga. Pátého září se pod jeho vedením všichni (kromě Olgy) vypravili do Proseče, kde Dočkal a Lněnička hodlali vykrást obchod s koloniálním zbožím a železem. (V telefonickém rozhovoru vedeném v říjnu 2008 Josef Lněnička prohlásil, že autorem nápadu byl Miloslav Dočkal) Skupina tak měla získat náboje do zbraní a rozbušky. Zbraně v té době pochopitelně na prodej nebyly. Výprava do pět kilometrů vzdálené Proseče se konala opět ve večerních hodinách a zúčastnili se jí tentokrát Křivka, Dočkal, Vomáčka a Lněnička. Po příchodu na místo však Lněnička zjistil, že do dveří obchodu nepasuje ani jeden z paklíčů, které si předtím připravil. Vzápětí se stalo něco neočekávaného: Při obhlížení obchodu se do cesty připletli dva náhodní kolemjdoucí, muž a dívka, které Lněnička údajně okamžitě „zajal“ a po krátkém výslechu propustil dívku. Muž se představil jako Jindřich Drahoš z České Rybné a po ujištění, že není komunista, skupině nabídl spolupráci a udal několik jmen předních komunistů v České Rybné, na které by se bylo možné vypravit.

Pětadvacetiletému Drahošovi ale podle Dočkalovy výpovědi (na StB v Pardubicích) matka zakázala kamkoli chodit a skupina odešla zpátky do Budislavi. Ačkoli se při pozdějším výslechu Drahoš snažil svojí výpovědí stavět do role oběti, vysloužil si dvanáctileté vězení. Kromě tohoto incidentu (který z pochopitelných důvodů nešel nahlásit) se na akcích Lněničkovy party nijak nepodílel a její členy vůbec neznal. 

Posledním zářijovým podnikem bylo noční přepadení komunisty Vaňouse popsané v úvodu. Této akce se zúčastnili opět Lněnička a Dočkal, kteří Vaňouse vyslýchali, Křivka a Vomáčka, kteří měli spolu s Lněničkovou dívkou Olgou hlídkovat venku. Olga Steklá s sebou údajně nesla i jeden granát, který jí Lněnička předtím dal s tím, aby ho zakopala. (3)

K rychlému odhalení všech členů skupiny potom vedla přímo zoufale nedostatečná konspirace a improvizovaně prováděné akce. Dočkalův plán na získání pistole na poště byl poslední tečkou za budislavskou skupinou, jejíž všichni členové byli zatčeni prakticky během jednoho týdne. Půl roku po nich se vyšetřovací vazby dočkali i prosečtí kamarádi, kteří s Lněničkovými podniky neměli nic společného – Josef Odehnal, Stanislav Vobejda (který si odpykával trest v Chebu), Stanislav Kašpar a Miroslav Hladík.

Mladistvé dívky Dočkalová a Boušková byly k výslechu předvedeny až na jaře 1950 a poté přiděleny na dělnické práce do cihelny ve Stíčanech u Hrochova Týnce. 

Na základě rok trvajícího vyšetřování se StB dopracovala až k lidem, kteří na podzim a v zimě 1948/1949 zakládali prosečskou skupinu, která se později díky kontaktu na Lněničku a Hladíka spojila s budislavskou partou. Ta se pod Lněničkovým vedením postupně rozrostla o několik dalších lidí, včetně čtyř mladistvých. S aktivitami původních členů měla již ovšem málo společného. Před senátem se tak znovu sešli Stanislav Vobejda, Josef Odehnal, Miroslav Hladík a Stanislav Kašpar. Až na tři účastníky procesu, kterým soud přiřkl „pouze“ neoznámení trestného činu, byli všichni obvinění odsouzeni za zločin, respektive provinění (mladiství) velezrady podle zákona č. 231/48 Sb. Josef Lněnička si vysloužil dvacetiletý trest odnětí svobody (v době trestné činnosti mu nebylo 21 let, od 18 byl ovšem plně trestně odpovědný). Nízký věk většiny odsouzených byl asi také důvodem, proč nebyl vynesen ani jeden rozsudek smrti. Nejhůře byl potrestán Miloslav Dočkal (nar. 1927) – za přepadení komunisty Vaňouse, krádež pistole, rozbití stranické vývěsky a pokus o vyloupení obchodu se střelivem mu byl vyměřen pětadvacetiletý trest těžkého žaláře. 

Z vlastizrádných činů (provinění) se zodpovídali i šestnáctiletí Josef Křivka, František Tmej a o rok starší dívky Milada Dočkalová a Milada Boušková. Všichni čtyři byli odsouzeni jako mladiství k trestům v trvání od jednoho do tří let. Dvanáctiletý trest si vyslechl i nešťastník Jindřich Drahoš a několik dalších osob, které s hlavními obviněnými přišly do kontaktu a nabyly vědomost o jejich činech, aniž by je ohlásily patřičným úřadům. 

Za jedno rozbité okno místopředsedy Čoudka, zdemolovanou vývěsní skříňku, krádež pistole a neklidné spaní několika komunistických funkcionářů bylo devatenáct lidí odsouzeno celkem na 180 a půl roku do vězení.

Bohuslav Halva

+ 1. 10. 1929 narozen v Budislavi

+ 7. 10. 1950 odsouzen v procesu proti tzv. budislavským Jánošíkům k 10 letům vězení za velezradu

+ 1950–1956 - odpykává si trest na Jáchymovsku a Hornoslavkovsku

Bohuslav Halva se narodil 1. 10. 1929 v Budislavi, v rodině kameníka. Vychodil obecnou školu v Budislavi, tři třídy měšťanské školy v Proseči a nastoupil obuvnické učení v Litomyšli. Po roce 1948 jeho otci Josefovi komunisté sebrali živnost. Bohuslav Halva se na jaře roku 1949 připojil ke skupině, kterou založili jeho spolužáci z měšťanské školy Josef Lněnička, Jaroslav Tmej a Josef Odehnal. V domě Lněničkovy babičky pomáhal pan Halva psát letáky, zaměřené proti komunistickým funkcionářům v Budislavi. Jeho účast na akcích Lněničky a Křivky, při kterých se výstražně střílelo na jarošovského tajemníka Kroulíka je velmi nepravděpodobná, ačkoli Halva s jistotou tvrdí, že se i této akce účastnil. V žádném z vyšetřovacích dokumentů ani ve výpovědích Křivky, Lněničky a Vomáčky se o tom nenachází ani jedna zmínka. Nezmiňují se o tom ani jednotliví pamětníci, kteří se tehdy akce účastnili. Bohuslav Halva si tyto události, které byly zcela objasněny až po revoluci, když o nich pamětníci začali vyprávět, zřejmě spojil i se svými vlastními zážitky. S jistotou lze však tvrdit, že se jich sám neúčastnil. Podle jeho vlastního vyšetřovacího protokolu i jeho výpovědi je možné potvrdit akorát jeho účast na počátku činnosti skupiny, kdy pomáhal s výrobou zmíněných letáků. Ve svých vzpomínkách ovšem doplňuje výpovědi ostatních. „U toho Pepíka, to bylo v domě jeho babičky, která se jmenovala Rožková. Ta umřela, byla už to stará dáma a odkázala to Pepíkovi. Přišel komunismus a Pepík se tam odstěhoval. Nemusel by bejval, protože měli velikej barák a v něm řeznictví. To byl baráček, kde prostředkem šla chodba až do dvorka, po pravý straně byla jedna místnost, po levý druhá. V týhle levý si to zabral národní výbor a tam ouřadovali. My jsme se tam navečer u Pepíka scházeli a kuli jsme plány, jak s těma komunistama zatočit. (...) Rozlepovali jsme (letáky), komunistům jsme to přišpendlovali na dveře a všechno... Cyklostyl jsme bohužel neměli, ten na obci neměli. Ale byl tam psací stroj. Navečír jsme zatáhli okna, aby nebylo vidět, a tiskli jsme tam letáky... ,Ať žije republika Tomáše Garrigua Masaryka‘ anebo ,Zachvátí-li tě, zahyneš‘ – to byla ta Hitlerova ruka. Ale ta naše byla sovětská, ruská – krvavá, jak tehdy malovali toho jugoslávského Tita. Takovejm těm hlavním jsme napsali dopis, naňafali na stroji, kde jsme vysvětlili, co je komunismus a tak dále...“ Drobnou vzpomínku věnuje pan Halva i holiči Vaňousovi, kterého přepadli Lněnička, Dočkal a Křivka, aby se od něj dozvěděli informace o dění na komunistických schůzích: „To byl takovej přihrblej holič... Byl to bolševik, hroznej. A přitom to byl živnostník – byl to obrovskej komunista. Oni tomu komunismu nerozuměli... A tý chudoby bylo na Budislavi dost.“ 

Bohuslava Halvu zatkli poprvé po Dočkalově a Lněničkově výpovědi na podzim roku 1949. Protože ale nebyl zapleten do závažnějších událostí, byl na jaře předběžně propuštěn. Státní bezpečnost beztak případ mapovala až do léta 1950, kdy se podařilo jednotlivé akce skupiny dostatečně rekonstruovat, a hlavně vykreslit jako teroristickou protistátní činnost. Bohuslav Halva ale odešel z Budislavi a našel si práci v mangano-kiesovém (pravděpodobně mangano-štěrkovém; Kies – něm. štěrk, hrubý písek; pozn. kor.) dole ve Chvaleticích. V té době chodil s dívkou Vlastou, která bydlela v Budislavi, a každý týden za ní dojížděl. Když vytušil, že by mohl být znovu zatčen, narychlo si Vlastu, která mezitím otěhotněla, vzal. „Tak říkám: ,Pane faráři...‘ To byl mladočovskej farář, pan Smejkal. To byl strašně dobrej farář. A ten nám fandil a tomu, co jsme dělali v Budislavi. Tak jsem za ním zašel s Vlastou a požádal jsem ho, jestli by mě neoddal, že mám tenhle průser s estébákama. Říkali mně sice, že to se mnou není tak zlý. Já jsem si ale řekl, že když bych byl ženatej, třeba by to pro mě bylo lepší... ,Já vás oddám, bez nějakýho čekání...‘ Protože to vždycky bylo tak na měsíc, na dva, ohlášky a podobně. Tak to udělal bez ohlášek...“ Naděje, že se svatbou estébáci obměkčí, se ale nevyplnila. Halvu zatkli v září 1950 v jeho práci ve Chvaleticích. Byl uvězněn v soudní vazbě v chrudimské věznici a na svobodu už nevyšel. „Na tej malej cimře, asi dva metry na šířku a na dýlku asi čtyři metry. A bylo nás tam nacpanejch patnáct! Jo, oni to neměli kam zavírat. Tenkrát praskala jedna skupina za druhou. Modlili jsme se, až na nás kolikrát přilít’ bachař – slyšel, že tam někde něco hučí – kouknul do špehýrky, otevřel a dával nám za to dřepy. Za to, že jsme věřící. Takhle to bylo...“

Soud

V říjnu 1950 se konal monstrproces v Litomyšli, před kterým stanulo všech 19 vyšetřovaných. „To byl monstrproces. To byl sál nabitej lidma, protože tam nahnali určitý složky z fabrik. A ti na nás křičeli: ,Pověsit, pověsit, pověsit!‘ Pro všechny z nás chtěli hrdelní soud. Trvalo to s námi tři dni a druhej den začala Litomyšl, jako na pokračování...“ Bohuslav Halva byl odsouzen za údajnou velezradu podle zákona 231/1948 Sb. na deset let odnětí svobody, k pokutě 10 tisíc Kčs a konfiskaci celého jmění. Kromě pomoci při výrobě letáků byl obviněn také z přípravy útěku za hranice. V odůvodnění rozsudku se mimo jiné píše: „Halva si byl dobře vědom, že protistátní teroristická skupina, jejímž se stal členem, pracuje na tom, aby nynější lidově demokratické státní zřízení bylo rozvráceno nebo zničeno a aby byl nastolen nový režim.“ U soudu se nevyznamenal ani Halvův advokát, přidělený ex offo: „Von se se mnou jakoby radil, co budeme dělat. A povídá: ,Jo, pane. S tímhletím se nedá vůbec nic dělat, komunisti řáděj, maj moc v ruce. Takže ani odvolávat se nebudem. Já k tomu pár slov řeknu, aby se neřeklo...‘ “ 

Jáchymov

Po vynesení rozsudku pan Halva putoval z chrudimské věznice do jáchymovských dolů, nejdříve do ústředního tábora ve Vykmanově: „Dřív to tam měli zajatci válečný, německý. Lidi, který, jak končila válka, tady Rusáci pochytali. A tam si museli postavit tyhle koncentráky – Němci, vojáci z války. A museli fárat, dobejvali rudu, uranovou... Tak jsme tam vešli dovnitř... ,Tak tady budete nocovat, než vás někam přidělíme!‘ – ,Prokristapánaboha!‘ Já mu povídám: ,A tady budeme nocovat?‘ – ,No – vy máte nějaký roupy, nemyslíte?!‘ – ,Jaký roupy?‘ No na zemi je rozházená sláma jako ve chlívě pro krávu. Rozházená sláma, někde ze stohu, počernělá, špinavá, jak to bylo někde na poli... To snad není možný. ,No, tady přečkáte!‘ A abysme nezmrzli, tak tam naházeli slámu. A ona sláma izoluje, to je pravda. Stát do druhýho dne a furt na pokračování, jako kůň stojí, to jsme nevydrželi, to člověk nezvládne. Tak jsme si do toho sedli, popustili jsme se dolů, zádama podél zdi, sedli jsme si na prdelku do slámy. A to jsme měli ubytování...“ Po třech dnech odjel pamětník z vykmanovského tábora dobývat uranovou rudu na šachtu Bratrství. „Dělal jsem havířinu všeho druhu. Nejdřív jsem běhal s vozejkama, tlačil ty železný hunty. To byla hrůza, to nebylo možný utlačit. Pak jsem se dostal, důlní mě vybral, že ze mě udělá havíře... Kdybyste to zažil, hrůza. A tady (ukazuje na břicho) se furt někdo hlásil. Osmnáct deka chleba na celej den a v tom je i noc, chodili jsme na tři směny.“ Celkem Halva vystřídal několik šachet. Nejdelší dobu strávil na Rovnosti a Prokopu (názvy jednotlivých šachet a k nim přidružených táborů). Z tábora k šachtě Prokop bylo potřeba denně urazit kilometry chůze: „Tam odtud vedl koridor, zaměstnaneckej, mukláckej. Ten měřil bez sta metrů pět kilometrů! Tímhle jsme chodili do práce. V táboře jsme se seřadili, stráž nás odpočítala, propustili nás do těch drátěnejch tunelů. Zvenku chodili bachaři se zlejma psama... Jenomže kdyby to byla rovina! To byl terén! Tam nejsou rovinu na Loketsku, Karlovarsku, Sokolovsku... Z toho koridoru nešlo utýct, obehnaný ostnatejma drátama, dvojitě. A najednou šup a sráz dolů. Museli jsme mít do sebe zaklíněný ruce a pochodovat. Pokud bylo sucho, tak to šlo, to se člověk nějak těma kramflekama zadržel. Ale jak to zamoklo, nebo v zimě!? To nešlo slízt. To jel člověk po prdeli. Jeden uklouz’, zavrávoral, strhnul druhýho a už to šlo...“ K tomu je třeba dodat, že tunelem se chodilo tzv. buzerantským krokem, kdy byli všichni vězňové po skupinách kolem dokola omotáni drátem, který se zařezával do těla a téměř znemožňoval koordinovanou chůzi.

Na Bratrství zažil pan Halva i rok 1953, kdy během tří týdnů zemřel sovětský vůdce Stalin i československý prezident Gottwald. Podmínky ze okamžitě změnily i v táborech a věznicích, kde se hlídači a velitelé začali bát možné změny poměrů: „Haha, když šel kolem, tak málem podával člověku ruku. Bachař, když procházel táborem… I když tam byl rozkaz: ,Přiblíží-li se odsouzený na pět metrů k příslušníkovi, tento použije zbraň.‘ A najednou tohle neznali a neslyšeli. Najednou nebyla žádná buzerace. Naopak, po peněžní měně otevřeli asi za tři čtvrtě roku kantýnu, prodejnu. Dokonce tam přivezli i sudový pivo. A výčepáka (sehnali), mukla. To byl Pražák. Zeptali se: ,Kdo umí točit a ošetřovat pivo?‘ Jeden se přihlásil a říká: ,To půjdu asi škrábat brambory, když se hlásím.‘ – ,A vy jste kdo? Hospodskej bejvalej. Nebo hoteliér?‘ – ,Jo pivo točit umím, poněvadž jsem na tom dělal.‘ Tak si ho poznamenal... A pak to dal táborovým rozkazem.“ Pozoruhodná změna oproti dřívějšku, kdy vězni na svých „uniformách“ nosili barevné terče: „Ty chatrný hadry, co jsme vyfasovali (to bylo jako hadr na podlahu), pomalovali oranžovou barvou takovejhle kruh – terč – na levý straně, na srdíčko – a na obou lopatkách – takovýhle kruhy červený. To vás bylo vidět kilometry, s touhletou barvou. Hrůza a děs...“ (Zmíněné zlepšení ovšem trvalo pouze do doby, kdy se režim znovu vzpamatoval.) V kriminále Bohuslav Halva pobýval až do roku 1956, kdy došlo k revizi procesu, která přinesla některým odsouzeným z budislavského případu předčasné propuštění. „Ještě jsem (hned doma) zkusil, jestli mi funguje mužství, když jsem byl tak dlouho na uranu.“ – „A sloužilo?“ – „No asi jo, protože jsme hned trefili holku. Janu. To bylo všecko radostný, v době, kdy se Maďaři prali o svobodu s Rusákama.“ – „Jak vás přijal syn, kterého jste neviděl (vyrůstat)?“ – „Nijak. Takhle na mě koukal a věděl jen to, že jsem jako jeho táta. Kdepak, děti jsou nevyzpytatelný!“ 

Trpkou vzpomínkou všech někdejších účastníků budislavské skupiny je selhání někdejšího vedoucího jejich akcí, Josefa Lněničky. O něm se již ve vězení šířily zprávy, že je úkolovaným udavačem. To dokládá bohužel i jeden dokument, samotným Lněničkou podepsaný a nalezený v Archivu bezpečnostních složek. Lněnička se v něm odvolává na své služby a odůvodňuje tak svůj nárok na předčasné propuštění. Bohuslav Halva je jedním z mála, který Lněničkovi spolupráci s StB za zlé nemá: „Ani se nedivím. Tam vás zmlátili gumovejma hadicema, a jestli vás zabili, to jim bylo jedno. Takže se nedivím, že selhal. Já ho viděl naposledy, když jsme měli výročí 50 let monstrprocesů v Litomyšli. Přijel ze Států, přiletěl na tu naši slezinu. Šel o berlích... Tak jsem koukal, co tu máme za mrzáka zničeného, a on to je Pepík Lněnička. Bylo to dojemný.“

Po návratu domů a k rodině čelil pan Halva ještě intrikám úředníka národního výboru, který mu měl přidělit práci. Díky bratrově zprostředkování a pomoci spřáteleného lékaře, který Halvovi potvrdil nezpůsobilost práce v dolech, mohl pracovat jako vedoucí prodejny. Ani to ale netrvalo dlouho: „Přišli estébáci a že takováhle věc není pro mě, abych řídil prodejny, že jsem trestanej. Na deset roků trestanej. StB na to měla jinej názor, ředitel taky. Ale ředitel, ten je před estébákama takhle malej. Každej (byl takhle malej). Dneska už ne, dneska už (estébáci) nejsou. Teda jsou, ale neúřadujou. Ale oni jsou, dyť je nikdo nevystřílel – naopak, byli penzionováni. Když má (takovej) už starobní důchod, dostává ještě osm tisíc měsíčně (navíc). K důchodu. Takovejhle každej. I estébák.“ Bohuslav Halva poté vystřídal velké množství zaměstnání, převážně jako dělník. Dnes žije v Kolíně, kde je členem Konfederace politických vězňů.