Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Halová (* 1954)

• narozena 28. června 1954 ve Lhotě u Vsetína

• vyrůstala v dělnické, ale protirežimně smýšlející evangelické rodině

• velkým otřesem se pro ni stala srpnová okupace Československa roku 1968

• vystudovala gymnázium a učitelství na Univerzitě Palackého v Olomouci

• prostřednictvím doc. Fr. Všetičky se od konce 70. let zapojila do samizdatu

• většinu profesního života pracovala jako učitelka a ředitelka ZŠ v Liptále

• po roce 1989 působila jako zastupitelka obce a pořadatelka řady kulturních akcí

• roku 2014 obdržela Medaili od MŠMT

• roku 2022 žila v Liptále

Věra Halová vyrůstala na Valašsku v evangelické rodině, která zastávala k tehdejšímu komunistickému režimu kritický postoj. V době kolektivizace přišla rodina dědečka z matčiny strany o své polnosti, které je tradičně živily odnepaměti. Z dětství si pamětnice vzpomíná na rozhovory, kdy kvůli svým názorům dospělí tišili hlas. 

Učitelství jako poslání i břemeno

Věra se narodila ve Lhotě u Vsetína, odkud pocházeli i oba její rodiče. S láskou vzpomíná na svou babičku Marii Mikulcovou z matčiny strany, ke které ráda chodívala ještě i v době svého dospívání a se kterou si velmi rozuměla. Ačkoliv nebyla babička nijak studovaná, přitahovala ji literatura.
S vnučkou si do noci vyprávěla o knihách, které četla, a svůj zájem tak přenesla i na Věru. „Učitelkou jsem chtěla být od první třídy, od chvíle, kdy jsem vešla do školy. Téměř ke všem učitelům jsem celý život vzhlížela s úctou. Dnes už vím, že ne všichni jí byli hodni,“ říká pamětnice, když vzpomíná na čas strávený na základní škole mezi lety 1960 až 1969. Vybavuje si například i situace, kdy musely děti, které ráno nepřišly s uvázaným pionýrským šátkem, před celou třídou vysvětlovat, proč ho nemají. Na šikanu kvůli evangelickému vyznání si ale nepamatuje. Na rozdíl od dětí katolického vyznání, které škola evidovala, navštěvovali evangelíci kvůli hodinám náboženství přímo faru a stáli tak mimo systém, který bděl nad výchovou „v duchu vědeckého světového názoru“. Formulka, že rodiče dítě vychovávají nebo nevychovávají v duchu vědeckého světového názoru nesměla chybět v závěrečném posudku žáka, který vypracovávali třídní učitelé a se kterým se pak děti hlásily dál na školy. Tato nevděčná povinnost později dopadla i na Věru, když coby učitelka nedobrovolně spolurozhodovala o dalším směřování svých žáků. „Když tam tato věta nebyla, nemohla jsem to odevzdat. Dodneška ale nevím, jestli to bez toho opravdu nešlo,“ říká pamětnice.

Minuta ticha za Palacha

Nálada ve společnosti i doma u Černotových se viditelně proměnila v době pražského jara. Asi od roku 1959 měli jako úplně první rodina ve Lhotě televizor a na filmy si tak k nim sousedé zvykli chodit skoro jako do kina. „Otec se nikdy nedíval na televizní noviny, nikdy by nešel do prvomájového průvodu. Pak ale přišla šedesátá léta a já najednou viděla úplný převrat v jejich myslích. Začali mi vykládat o letech padesátých a také začali sledovat zprávy a dokumentární pořady,“ vzpomíná. 21. srpna ráno ale přišlo hořké probuzení, které si Věra spojuje i se svým zklamáním. Bylo jí 14 let a chystala se do Vsetína pro vysněné manšestrové kalhoty, na které si dlouho šetřila. Hlášení z rozhlasu o vstupu vojsk států Varšavské smlouvy do republiky ale Věřiny plány zhatilo – maminka ji nikam ze strachu nepustila. „Pamatuji si, jak lidé jezdili s vozíky a mizela mouka, cukr. Během několika hodin bylo všechno vybílené. A já je míjela na kole a slzy mi tekly a říkala jsem si: ‚Vždyť vám jde jen o ten žvanec. Proč se staráte o to, co bude k jídlu, místo abyste protestovali nebo něco dělali?‘“ vzpomíná. Napjaté první dny okupace pak brzy přinesly zásadní deziluzi. „Pamatuju si na první proslov Dubčeka, když se vrátil z Moskvy. A když domluvil, tak jsme seděli všichni u toho rádia a nikdo takovou dobu nic neřekl. To bylo tak strašné. Já jsem se potom s otcem hádala, že jsme se měli bránit, že přece máme svoji armádu. A on mi začal říkat, že to tak nejde, a to jsme se strašně pohádali,“ vzpomíná Věra.

V lednu roku 1969 se druhou ranou pro řadu lidí v Československu stala oběť Jana Palacha. Věřina třída 9. A jeho památku uctila se souhlasem učitele minutou ticha. Palachův čin pamětnice chápala jako akt, který měl společnost probudit a dodat jí odvahu vzepřít se. „Kdybychom se tehdy domluvili, bylo by nás víc a něco by se změnilo,“ vybavuje si svoje myšlenky a postoje. „Přesně si pamatuju na můj tehdejší názor, že kdyby nás bylo tehdy víc, muselo by se něco zlomit.“

Setkání s neoficiální literaturou

Po maturitě na vsetínském gymnáziu a s roční prodlevou nastoupila Věra na pedagogické fakultě v Olomouci cestu k učitelství. S podporou rodičů a prospěchového stipendia studium nakonec zvládla, a ačkoliv byla přijata s aprobací na matematiku a občanskou nauku, povedlo se jí úspěšně „přehodit výhybku“ a absolvovat preferovaný český jazyk a literaturu. Díky této změně pak také získala místo pomocného vědeckého pracovníka u Františka Všetičky, tehdy PhDr., literárního historika a teoretika, který ji uvedl do samizdatu a zakázané literatury. „To byl člověk, který mi přišel hodně jiný než ti ostatní, a hlavně nám říkal věci, o kterých se všichni báli mluvit. Uměl zajímavě vyprávět a sděloval nám informace, které jsme se nikde jinde nemohli dočíst,“ vzpomíná. „Neskrývala jsem se s tím, že ho obdivuju za to, co dokáže lidem nahlas říkat a vůbec se nebojí. A asi jsem postupem času získala jeho důvěru, tak mi svěřoval knížky, které sám četl. Netuším, jak je získával. Četla jsem třeba Černé barony, knížky od Edy Kriseové, Jak jsem obsluhoval anglického krále nebo verše Seiferta nebo Skácela,“ vyjmenovává tituly a autory, kteří ji zaujaly. Tvorbu posledně jmenovaných básníků se pak Věra rozhodla i přepisovat a šířit mezi známými. Vytvořila tak vlastní okruh samizdatu, který koloval mezi lidmi, kterým důvěřovala. Přiznává ale, že zpětně své počínání vidí jako do jisté míry naivní. „Já si myslím, že si myslel, že jsem normální, že s tím počítal. Jeho bych nikdy neprozradila,“ říká Věra, když odpovídá na otázku, jestli ji docent Všetička nějak úkoloval nebo zasvěcoval do konspirace, která se s šířením samizdatu a opisy literatury pojila. Zpětně tak pamětnice hodnotí, že měla především štěstí, že ji nikdo neudal, protože si například samizdat četla i na veřejných schůzích nebo ve vlaku. Až později v 80. letech, když už měla děti, přišlo prozření. „O vedoucím katedry, který se jmenoval příjmením Kala [Doc., PhDr. Miroslav Kala, CsC.], se říkalo, že se zúčastnil nějakého procesu, který odsuzoval lidi, kteří přepisovali knížky nebo je půjčovali. Tak to jsem se docela bála, že to je vlastně jen o dvoje dveře dál,“ vzpomíná a zmiňuje také vysílání zakázaného Hlasu Ameriky, kde slyšela o případech lidí trestaných za šíření zakázané literatury. Následkem toho pak podlehla strachu a knihy, například z edice Petlice, ukryla do krabice od bot a zahrabala doma do hromady uhlí.

Roky za katedrou

Po absolvování učitelství vstoupila Věra Halová do praxe – rok učila na základní škole v Hovězí a pak zakotvila v Liptále. Těšilo ji seznamovat děti s literaturou a nebála se připomínat i osobnosti, o kterých se spíše mlčelo, třeba T. G. Masaryka nebo K. H. Borovského. Jedny prázdniny strávila jako záskok kolegy učitele s Vietnamci ve Vizovicích, kteří si zde osvojovali základy češtiny. Její první osobní setkání s cizinci provázelo ztížené porozumění. O to víc na ni zapůsobilo, když se i pomocí gest ptala, proč do Československa přijeli. Otočili se svorně k obrazu prezidenta na stěně a Gustávu Husákovi zahrozili pěstí, že „to on to chtěl“.

Podobně jako po desetiletích nakonec skončila válka ve Vietnamu, zhroutil se na podzim roku 1989 i režim v Československu. „Seděla jsem [v noci] u televize, dcera byla ještě malinká a začala plakat. Vzala jsem ji do náručí a sledovala televizní noviny. A byly poslední zprávy a tam se najednou začalo mluvit o tom, že se konala nějaká demonstrace. A ráno se pak ozval telefon a volal synovec, že tam byl a že ho i zbili. Od té chvíle jsme měli televizi puštěnou od rána do večera,“ vzpomíná na 17. listopad 1989 a dny následující. Manželé Vaculíkovi z Liptálu pak v obci založili Občanské fórum a pamětnice s nimi absolvovala schůze a s tříletou dcerou v kočárku objížděla setkání. V komunálních volbách se Věra Halová stala zastupitelkou obce a učila dál. Nikdy si ale po roce 1989 nepožádala o svůj vysokoškolský titul, který jí přísluší, ale který se učitelům za komunismu odpíral. V letech 1996 až 2016 liptálskou školu úspěšně vedla, ale kvůli křivému nařčení ze zpronevěry (která se nepotvrdila ani na základě vyšetřování policie) nakonec odešla.

V posledním roce, který tráví již na odpočinku, se přesto stále snaží být aktivní. Válka na Ukrajině, která byla v době natáčení (březen 2022) na svém začátku, jí připomněla vlastní pocity z doby, kdy Sověti okupovali Československo: „Je to pro mě velice bolestivé téma. Úplně ve všem všudy mi to připomíná ten srpen šedesát osm. Od první chvíle, kdy jsem ráno zjistila, že se to stalo, tak to pořád srovnávám, pořád to přemílám – co mělo být tehdy jinak a co mělo být teď jinak. Stydím se za to, že pomáháme málo. Jdou tam humanitární prostředky, ale potřebují lidi a potřebují bojovat a potřebují zbraně. Je mi líto, že jsou tak sami,“ říká Věra Halová a vyslovuje obavu, že konflikt na Ukrajině může vést k pokračujícímu vznášení dalších nároků na svobodné a samostatné státy ze strany Ruské federace. Své vyprávění pak uzavírá přáním, aby „se zvedla vzdělanost a morálka národa a ochota udělat něco pro druhé a nemyslet jen na své pohodlí. Spoustu věcí můžeme zlepšit, abychom se spojili za společným cílem.“