Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ruth Hálová (* 1926  †︎ 2020)

• narozena 26. února 1926 v Českém Krumlově v židovské rodině

• starší sestra Eva

• 1926 – zemřel otec

• 1938 – rodina se odstěhovala do Protivína, později do Prahy

• 29. června 1939 – pamětnice odjela tzv. Wintonovým vlakem do Anglie

• 2. srpna 1939 – sestra Eva odjela do Anglie

• žila v rodině Jonesových v Shirley u Birminghamu, pracovala v trafice

• navštěvovala základní, později střední školu

• 1942 – docházela na střední školu v Rugby ve střední Anglii

• v Rugby žila u rodiny Cleaverových a Boagových

• získala Oxford School Certificate (nižší maturita)

• 1943 – pracovala ve farmaceutickém oddělení v Rugby

• přešla na československou školu ve Walesu

• v dubnu 1945 maturovala

• 24. září 1945 – návrat do Československa

• maminka přečkala válku v ghettu Terezín

• 1952 – vystudovala obor mikrobiologie na Přírodovědecké fakultě UK Praha

• pracovala v Praze v diagnostické laboratoři nemocnice v Motole, v Karlových Varech a v Ústí nad Labem

• zemřela 28. dubna 2020

Německo-české soužití v Českém Krumlově

Ruth Hálová se narodila 26. února 1926 v Českém Krumlově do židovské rodiny. Maminka Zdeňka (nar. 1900) pocházela z česky mluvící židovské rodiny a pracovala jako sekretářka a později jako účetní v továrně na čokoládu a jako vychovatelka v Českých Budějovicích. Zde se seznámila s budoucím manželem Leopoldem Adlerem (nar. 1892) z německy mluvící židovské rodiny. Tatínek sloužil jako legionář v ruských legiích a pracoval jako prokurista v papírnách ve Větřní u Českého Krumlova. Rodiče se poté přestěhovali do Českého Krumlova. Ruth byla jejich druhým potomkem, starší sestra Eva se narodila v roce 1921.

Ruth Hálová se ve vzpomínkách na tatínka musí vrátit až do první světové války: „Vojáci museli v zimě přeplavat ledovou řeku. Tatínek měl možnost přeplavit se na lodi pro oficíry, ale byl zásadový, a tak přeplaval řeku s vojáky a po první světové válce už přišel s postižením plic, ze kterého potom bylo postižení srdce. Takže v roce 1926 jsem se v únoru narodila, a když mně bylo deset měsíců, ke konci roku, tak tatínek zemřel.“ Maminka po smrti svého manžela pracovala jako sekretářka v papírnách ve Větřní.

Nucený odchod ze školy

Ačkoliv se doma mluvilo česky, Ruth Hálová začala navštěvovat německou obecnou školu v Českém Krumlově. Absolvovala zde pět let a poté přestoupila do německého gymnázia v témže městě. V roce 1937 nastoupila do primy, ale začátek sekundy již nebyl ze strany spolužáků přívětivý.

„Strýc Maxmilián správně předpokládal, že antisemitismus bude větší v německých školách, a jeho teorie byla, že čím dříve se s ním setkáme, tím lépe ho strávíme. Ale jeho slova byla opravdu prorocká. Začínala jsem sekundu v září 1938 a hned ze začátku školního roku byla v Českém Krumlově vlna antisemitismu. (...) Začali křičet: ‚Juden heraus.‘ (...) To bylo asi přes třicet žáků a dva z nich jsme byli Židé, Leo a já. Leo seděl a nic nechápal. Bylo to před začátkem vyučování. Já vůbec nevím, jestli do toho přišel nějaký profesor, to si nepamatuji, ale rozhodně nezasáhl. Když chvilku křičeli unisono a jeden přes druhého, tak jsem se sbalila, (...) přešla jsem k Leovi, začala jsem balit penál a říkala jsem: ‚Pojď, oni nás nechtějí.‘“

Pamětnice se společně s rodinou odstěhovala do Protivína a následně do Prahy. Maminka se poté dozvěděla o plánované akci Nicholase Wintona, Doreen Warrinerové a Theodora Chadwicka a dala obě dcery zapsat do transportu směřujícícho do Anglie.

Do Anglie

Pamětnice dodnes neví, jak se maminka dozvěděla o možnosti odjet vlakem do Anglie, vzpomíná však na dlouhou frontu ve Voršilské ulici a v Dittrichově ulici v Praze. O odjezd do Anglie byl velký zájem a díky maminčině snaze odjely obě dcery. Ruth odjela z Prahy 29. června 1939, její sestra Eva 2. srpna 1939.

„Představte si 250 nebo 260 dětí ve věku od dvou a půl let do sedmnácti a dvě dospělé ženy, které to měly na starost. Nevím, kolik vagonů odjelo, byly tam dřevěné lavice s těmi šprcly. Ty tvrdé. Já jsem byla v našem kupé a mně někdo podal miminko. To byl asi dvouapůlletý chlapeček. Maminka, co ho vyprovázela, mi ještě podávala lahev s mlékem. Lahev měla dudlík s velkým otvorem. Jak jsem ji postavila pod lavici, kde miminko sedělo, tak jsme samozřejmě všichni šli k oknu, malého jsme tam drželi taky a mléko se vylilo, jak se vlak dal do pohybu. Všichni jsme měli čokoládu, tak jsme potom dítě krmili čokoládou.“

Ruth Hálová však neodjela z Wilsonova (dnešního hlavního) nádraží, na kterém dnes stojí pomník Nicholase Wintona na památku jeho činů, ale z nedalekého Masarykova nádraží. Transport odjel přes Německo do Holandska, kde cestující poprvé dostali teplé pití a malé občerstvení, a v Hoek van Hollandu přešli na trajekt. Dorazili do Harwiche, kde poprvé ochutnali anglický bílý chleba: „Je jako náš toustový. Na to všichni máme kupodivu stejnou vzpomínku, že byl jako nějaká onuce. Pro nás, co jsme byli zvyklí na žitný chleba, to bylo úplně něco neuvěřitelného. Kakao nám dali horké a chleba. Myslím, že tam byl margarín, máslo nebo banán nakrájený.“

Poté tzv. Wintonovy děti odjely na Liverpool Street Station v Londýně, kde čekaly na adoptivní rodiny. Ruth Hálová a ještě dva kluci však odjeli do Birminghamu, kde na ně čekali adoptivní rodiče: „Mám takovou vzpomínku, že na nástupiště ještě v Londýně nás vedl Nicky. To si vybavuji. Nevím, kdo to byl, ale podle fotky, jak drží chlapečka v čepici a s brýlemi, tak jsem si dala dohromady, že to byl on.“

U tří anglických rodin

V Birminghamu si pro děti přišli adoptivní rodiče. Pamětnice pak bydlela v Shirley u Birminghamu u rodiny Jonesových. Jednalo se o starší manžele, jejichž vlastní syn byl postižený. Rodina měla trafiku a malá Ruth v ní prodávala: „Neuměla jsem anglicky, takže to bylo velice srandovní. Shirley je chudé industriální předměstí, Birmingham je vůbec veliké industriální město v Midlands. Děti věděly, že jsem byla ve čtvrtek v trafice, tak dostaly vždy více zmrzliny nebo více sladkostí.“

Ruth Hálová v Shirley navštěvovala obecnou školu, ale ve čtrnácti letech měla školní docházku dokončit. Tehdy však přijela k rodině Jonesových příslušnice kvakerů (Quakers; Society of friends) a našla pamětnici sponzora, který jí v Rugby zaplatil střední školu. Odešla tak do Rugby do rodiny Cleaverových. Tato rodina však již měla dvě děti, a tak Ruth Hálová po půl roce přešla do rodiny Boagových. Sestra Eva se mezitím učila na ošetřovatelku v ortopedické nemocnici ve Woodlands.

V Rugby docházela pamětnice do státní školy na úrovni gymnázia a po dvou letech získala nižší maturitu (tzv. Oxford leaving exam): „To byla elitní škola. Opravdu nádherná. Úžasný učitelský sbor a věci, co jsme mohli dělat – dramatické, debatní, malířské nebo hudební kroužky a krásná knihovna. (...) Tam je to úplně obráceně. Vztah učitelského sboru k žákům, na to nikdy nezapomenu, to bylo jinak než naše české školy. Bylo to opravdu o ideálech, nic se nepotlačovalo. Naopak, když měl někdo nějakou jiskřičku talentu, tak se to vynášelo ven a pomáhalo se mu.“

Po střední škole se chtěla pamětnice věnovat mikrobiologii, ale v období války byly všechny nemocnice státní a cizinec nemohl pracovat ve státní službě. Ruth Hálová přesto chtěla pracovat jako laborantka a psala do firem, které se zabývaly potravinářstvím nebo kosmetikou. Nakonec se uchytila ve farmaceutickém oddělení v drogerii.

„Tam nám umožňovali externí studium. Jeden den v týdnu jsme měli placené volno, a to jsme měli přednášky celý den. Ale k tomu byly ještě dva dny večerní studium. Bylo to náročné a jednalo se o polytechniku v Rugby, takže jsem tam byla jediná holka ve třídě. Byla jsem tam asi jen půl roku.“

Proti válce v „rodině“

Jack Boag pracoval jako mechanický inženýr, jeho firma však začala vyrábět munici a on odešel z práce z jednoho důvodu: „Já jsem byla v šoku, protože jsem jako dítě z okupované země byla najednou šoupnutá k rodině, která nebojovala. Já jsem našla na záchodě nějaké letáky místo toaletního papíru a teď jsem si to četla. Tak jsem si říkala: ‚Ježíši, tak jsem se dostala k někomu, kdo to toleruje a kdo nechce bojovat.‘ Tak mi to vysvětlovali.“

Boagovi totiž byli pacifisté a museli dokonce jít před tribunál, aby vše vysvětlili. Jack Boag si poté vybral práci mimo Londýn a pracoval s přípravky proti rakovině. Doplňoval emanací skleněné kapiláry a vozil je na ošetřování. Posléze se dostal do Hammersmithu a zde pracoval na radiologii. Ruth Hálová poté získala zaměstnání laborantky v téže nemocnici.

V československé škole ve Walesu

V roce 1943 měla možnost jít studovat vysokou školu. Zaměstnavatel sám odešel na exilové ministerstvo školství a sociálních věcí v Anglii, zda by souhlasili s tím, aby pamětnice studovala vysokou školu. Exilová vláda však doporučila zapsat Ruth Hálovou na československou školu ve Walesu, kde studovaly děti československých občanů. V dubnu 1945 zde odmaturovala a v květnu byl konec války: „Já jsem nechtěla, ale i tak mě tam odlifrovali. Maturovali jsme s letci z 311. a z 312. perutě. Oni se učili externě a přijeli složit maturitu. To bylo takové slavné, tam byla moje první láska.“

Shledání s maminkou

Ruth Hálová byla repatriována v září 1945 a již věděla, že maminka přežila válku: „Moje sestra odletěla jako ošetřovatelka hned v květnu zpátky a pomáhala při tom tyfu v Terezíně. Tam se už setkala s maminkou. Jinak jsme neměly vůbec žádné zprávy. Napřed jsme dostaly zprávu přes Maďarsko od nějakých příbuzných, potom asi jednu nebo dvě takové jednovětné zprávy od Červeného kříže, že žije, a pak už vůbec nic.“

Maminka byla v roce 1943 transportována do Terezína,[1] kde se provdala za svého bratrance Arnošta – ten ji sňatkem ochránil před transportem do Osvětimi. Celou válku tak strávila v Terezíně a díky tomu přežila holocaust: „Když byla vypsaná na seznamu, aby šla dále do koncentračního tábora a do plynových komor, tak v Terezíně byl maminčin vlastní bratranec Arnošt Bienenfeld. Měl jiné jméno než maminka. Zamlčeli, že jsou příbuzní, a v Terezíně měli povolené svatby. Tak se asi v roce 1944 vzali. Tím pádem dosáhli toho, že byla škrtnutá ze seznamu. Spolu přežili Terezín a i tyfus se jim vyhnul. On se vrátil do původního zaměstnání do Teplic a maminka šla s ním. Oni to dožili spolu.“

Po válce

Po roce 1945 se Ruth Hálová zapsala na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 1952 vystudovala obor mikrobiologie. Dlouho však nemohla najít zaměstnání: „Psala jsem asi dvacet nebo třiadvacet žádostí. V té době probíhal proces s židovskými lékaři v Rusku. (...) Také byli nepřátelé lidu a nevím, co strašného udělali, a jeden z nich se jmenoval Adler. A ten letec, co jsem říkala, že jsme se zamilovali, byl komunistou a novinářem. Pracoval tehdy v Práci a měl přístup, nějak se dostal do kádrových materiálů, a já říkám: ‚Franto, prosím tě, oni chtějí mikrobiologa, a když píšu o sobě, tak najednou mě nepotřebují.‘ ‚Holka zlatá, ty ses za svobodna jmenovala Adlerová a oni to okamžitě spojují s Adlerem.‘ Tak mě vzali na laborantský plat.“

Jako laborantka pracovala v pražské nemocnici na Motole do roku 1953. Poté se vyměnil ředitel a Ruth Hálovou konečně zaměstnali jako pracovníka s vysokoškolským vzděláním. Poté na rok přešla do ruského sanatoria v Karlových Varech a pak na virologii v Ústí nad Labem. Pamětnice byla dvakrát vdaná, poprvé v roce 1947 a po rozvodu se znovu provdala v roce 1956. Se „svou“ rodinou Boagových se stýkala i po válce, když za ní přijížděli do Československa. Ruth Hálová nyní žije v obci Holubov u Českého Krumlova.

V současnosti se věnuje učení indického duchovního Sai Baby: „Je to učení lásky, smířlivosti a jediného boha, který je v nás. Není mimo nás, je v nás. Záleží na nás, abychom vnitřní hlas slyšeli a podle toho se chovali. Jsem členka Židovské obce, předevčírem jsem povídala v synagoze v Plzni, ale srdcem a přesvědčením si myslím, že jdu o kousek dále, než je židovství. Ale do židovské víry jsem se narodila a byla jsem v ní vychovaná, tak nevidím důvod, proč bych se k ní neměla hlásit.“

[1] Babička se dostala do židovské nemocnice na pražském Hagiboru, kde zemřela.