Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Halounová (* 1929)

• narodila se 28. března 1929 v Praze na Žižkově

• otec pracoval jako číšník v kavárně Slavia, režisér Martin Frič si jej zde vyhlédl do malé role v Císařově pekaři

• za války byl totálně nasazený v závodech ČKD, se štěstím unikl bombardování v březnu 1945

• pamětnice s rodinou stavěla barikády na Žižkově během Pražského povstání

• po válce se účastnila zemědělských brigád v Sudetech na statcích po vyhnaných Němcích

• v roce 1947 se sblížila s italským studentem Gabrielem Morellem, jejich vztahu zamezil nástup komunistů k moci, poté znovu navázali a udržovali kontakt

• odešla do Jablonce nad Nisou, kde pracovala ve sklárnách, potkala zde manžela Antonína Halouna

• manžel byl přesvědčeným komunistou, po invazi v srpnu 1968 ze strany vystoupil, synové pak nemohli studovat střední školu

• starší syn trpěl nemocí dermatomyositis, kvůli léčbě museli pašovat léky i studie ze Západu, vyhledali také léčitele Jana Mikoláška

• v době natáčení v roce 2023 žila v Jablonci nad Nisou

Zdeňku Halounovou 5. května 1945 její šéfová pustila z práce a městem, kde právě propuklo povstání proti nacistům, spěchala domů. Společně se svojí rodinou pak před svým domem stavěla barikádu.   

„Bylo to spontánní, kdo měl ruce a možnost, tak se zapojil,“ líčí pamětnice. Boje se tenkrát jejich ulici na Žižkově naštěstí vyhnuly a brzy už se v Praze slavil konec druhé světové války. Nacistickou tyranii v Československu však jen o tři roky později nahradila komunistická totalita, která do života pamětnice zasahovala mnohem více.

V roce 1947 se sblížila s italským studentem Gabrielem Morellem. O pár měsíců později během společných chvil trávených v Jablonci ve vile po odsunutých Němcích se rozhodovali, co se společným životem dál. Ale rozhodl za ně tzv. Vítězný únor a vznik železné opony.

Jejich cesty se tak na dlouhý čas rozešly. Zatímco Gabriele odešel studovat do USA a stal se světovým odborníkem v marketingu, pamětnice v komunistickém Československu jen s obtížemi sháněla léčbu pro svého těžce nemocného syna. A po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 na tom její rodina byla ještě hůř.

S bratry i otcem do války

Zdeňka Halounová se narodila 28. března 1929 v Praze na Žižkově. Její rodiče byli původem z Moravy a do hlavního města přišli až v průběhu dvacátých let.

Rodina otce Ladislava Čecháka se pohybovala v pohostinství, dědeček provozoval v Olomouci hotel a pracovali zde i jeho synové, kterých měl celkem šest. Bratři s otcem však museli v roce 1914 číšnické fraky vyměnit za mundúry rakousko-uherské armády a narukovat do vypuknuvší první světové války.

Ladislav Čechák, jeho sourozenci i otec útrapy války přežili. Krátce po návratu však bratr a dvojče Antonín podlehl epidemii španělské chřipky, která se po válce šířila Evropou a vyžádala si desítky milionů obětí. V těžkých poválečných letech brzy zemřeli i otcovi rodiče.

„Tátova rodina držela silou vůle a bylo potřeba se o ni postarat, což nesli na bedrech moji rodiče. Po pádu c. k. povolil strýček v hotelu, který si v Olomouci pronajímali, nějakou schůzi, na základě čehož jim pak ten hotel vyvlastnili. Tím se rodina rozpadla úplně a táta se dostal do Znojma,“ vypráví Zdeňka Halounová.

Kvůli Masarykovu pohřbu koupil táta rádio

Čechákovi později zakotvili v Praze. Zde bylo pro otce jako číšníka práce dost, začínal v restauraci U Klíčů, poté v kavárně Leut, odkud se přímo na vyžádání jejího majitele Václava Fišera dostal do věhlasné kavárny Slavia. Mezi její stálé hosty patřily tehdy vůdčí osobnosti kulturního a intelektuálního života první republiky, například bratři Karel a Josef Čapkové, Jiří Voskovec a Jan Werich či skupina Pátečníků.

„Ve Slavii si později mého otce vyhlédl pan režisér Martin Frič a obsadil ho do malé role v Císařově pekaři, kde obsluhoval jako číšník hraběnku Stradovou, jenom jí tam v jednom záběru nalil čaj,“ usmívá se pamětnice nad krátkou filmovou kariérou svého otce.

Rodina nejprve bydlela v Praze na Starém Městě a později se přestěhovala na Žižkov. Vyrůstání ve třicátých letech 20. století ale mělo svá úskalí kvůli Velké hospodářské krizi, kvůli níž i Čechákovi museli žít skromně. Pamětnice tak často musela pomáhat s obstaráváním domácnosti své matce.

Zdeňka Halounová si z tohoto období uchovala vzpomínku například na úmrtí prvního československého prezidenta T. G. Masaryka v roce 1936. „Do té doby jsme neměli ani pořádné rádio. Na Masarykův pohřeb otec zařídil, že jsme získali normální rádio, abychom mohli sledovat obřad a všechno kolem. Nakonec se to hodilo, protože jsme dostali i povědomí o dění v Evropě.“

Židovská kamarádka zmizela

To ovšem v následujících letech nepřinášelo lidem v Československu moc klidu. Sousední nacistické Německo se stávalo čím dál větší hrozbou a v souladu s jeho plány se postupně vyostřila národnostní situace v československém pohraničí obývaném převážně Němci. Schylovalo se ke konfliktu, kvůli němuž byla vyhlášena v září 1938 všeobecná mobilizace, a Zdeňka Halounová viděla svého tatínka odcházet v uniformě z domu pryč.

Brzy se však zase vrátil, protože k žádnému vojenskému střetu nedošlo. Nacisti připojili Sudety na základě mnichovské dohody a o pár měsíců později bez bojů vjeli triumfálně i do Prahy. „Patnáctého března 1939 jsem šla ráno do školy a naší ulicí projížděli němečtí vojáci na sajdkárách. Měla jsem kamarádku Juditu Kohnovou, která byla Židovka, před vypuknutím války odešla s rodinou na Slovensko s iluzí, že tam budou chráněni, ale bohužel to nevyšlo. Nevím dodnes, co se s ní stalo,“ vzpomíná pamětnice.

Když vypukla druhá světová válka v září 1939, do wehrmachtu musel narukovat i strýc Josef Čechák, který dříve odešel do Kolína nad Rýnem a oženil se tam. Hned v prvních dnech německého přepadení Polska zahynul na bojišti.

S válkou začal v Protektorátu Čechy a Morava přídělový systém na potravinové lístky, což pro rodinu opět znamenalo žít s utaženými opasky. Ve větších městech totiž lidé nebyli tak soběstační jako na vesnicích. Pamětnice si vybavuje, jak museli shánět na příděl i kostky mýdla a jak maminka jí i její sestře Hance přešívala staré oblečení.

„Moje sestra tenkrát už studovala střední školu, takže jsem musela hlavně já pomáhat zásobovat rodinu. Chtěla jsem jít také studovat, na obchodní akademii, ale protektorátní systém se snažil hlavně o to, aby mladí co nejméně potřebovali výuku a aby se hlavně pracovalo ve válečné výrobní sféře. Na vysněnou školu jsem se proto nedostala a vyučila jsem se v obchodě, obor drogerie-parfumerie,“ vysvětluje Zdeňka Halounová.

Kdo měl ruce, tak se zapojil

Jejího otce v průběhu války nacisti totálně nasadili v pražských závodech ČKD ve Vysočanech. Málem se mu to stalo osudným, protože v závěru války se právě rozlehlý průmyslový komplex ve Vysočanech stal terčem spojeneckých náletů.

„Otec pracoval u velkého stroje a měli tenkrát ještě navíc povinné nedělní směny. Maminka údajně nechala tátu, aby zaspal, a na tu směnu nedorazil. Táta vždycky říkal, že se nemusí bát, že ten velký stroj je zabetonovaný a má vymyšlené, že by se pod něj schoval. A když tam po tom bombardování přišel, zjistil, že přesně na tom místě, kde stál stroj, je díra. Maminka mu zachránila život,“ líčí pamětnice.

Nálety na Prahu značily, že konec druhé světové války se neodvratně blíží. Zatímco mnohá evropská města už tou dobou byla osvobozená, Praha zůstávala jako jedno z posledních v rukou nacistů. Území Československa už z jedné strany osvobozovala americká armáda a z druhé se k hlavnímu městu blížili Sověti. Pátého května 1945 v Praze na popud domácího odboje propuklo povstání, do nějž se zapojili i civilisté.

„Pamatuju si akorát, že mě šéfová ten den pustila domů. Šla jsem pěšky od Karlova mostu na Žižkov a v naší ulici jsme se zapojili do stavění barikády, která vznikla u vchodu do našeho domu v Tomkově ulici. Bylo to spontánní, kdo měl ruce a možnost, tak se zapojil,“ vypráví Zdeňka Halounová. Boje se nakonec jejich čtvrti nedotkly, a tak Čechákovi poslední dny války přežili ve zdraví.

Statky po Němcích se rozkrádaly

Otec se vrátil pracovat do kavárny Slavia, která opět ožila kulturním životem. Pamětnice se vyučila prodavačkou a později nastoupila do obchodního domu Ara, vrátit se mohla také ke své oblíbené činnosti v Sokole. V poválečných letech se také setkala s důsledky odsunu Němců.

„Dala jsem se naverbovat na zemědělskou brigádu, které se pořádaly v pohraničí na statcích po odsunutých Němcích, aby tam hospodářství fungovalo dál. Dostala jsem se k Mariánským Lázním a pracovala jsem na poli. Domy, chlévy i usedlosti zůstávaly prázdné, co zbylo po Němcích, se rozebíralo a rozkrádalo, zúčastnila jsem se toho taky, nikdo nic nekontroloval,“ přiznává pamětnice.

V roce 1947 došlo v životě Zdeňky Halounové k osudovému setkání. Cestou tramvají potkala skupinu zahraničních studentů, kteří do Prahy dorazili na mezinárodní studentský festival. Jeden z nich, Ital Gabriel Morello, se ztratil a snažil se najít své ubytování. Pamětnice se ho ujala, dali se do řeči a vyměnili si adresy. Poté ale brzy odjela na zemědělskou brigádu a vypadalo to, že už se znovu neuvidí. Krátké setkání na Itala ovšem zapůsobilo natolik, že se na ten samý festival dostal znovu i další rok a Zdeňku Halounovou vyhledal.

Nemohla jsem si stavět vzdušné zámky

Pamětnice tehdy už žila v Jablonci nad Nisou, kam se přestěhovala za sestrou a švagrem. Jako národní správci získali jednu z místních vil po Němcích, ale v celém domě bydleli zpočátku pouze sami dva, což komunistickým úřadům vadilo. Zdeňka Halounová se k nim připojila a našla si práci v místních sklárnách. Pár zimních týdnů zde s nimi strávil i Gabriel Morello.

„Byli jsme na italské ambasádě a sondovali možnosti, že bychom spolu žili. Ale nešlo to, protože proběhl Vítězný únor a úředník nám vysvětlil, že ani nemá smysl o nic žádat. Nechala jsem si to projít hlavou, neznala jsem italštinu, nemohla jsem si stavět vzdušené zámky, náš vztah by neměl budoucnost,“ přemítá pamětnice nad tím, jak se tehdy její cesta s italským mladíkem rozešla. Ne však navždy.

Gabriel se mezitím vypracoval na odborníka v marketingu s působností po celé Evropě i USA. Dostal se do kontaktu i s kolegy v Československu, a protože na pamětnici stále myslel, podnikl služební cestu do Jablonexu. Po dvaceti letech se někdejší milenci znovu potkali, Zdeňka Halounová už tou dobou měla manžela a dvě děti. Přesto s Gabrielem po opětovném setkání dál udržovala kontakt, který trval i v době natáčení rozhovoru v roce 2023.

Názory jsme měli absolutně rozdílné

Svého manžela Antonína Halouna potkala pamětnice, když se do Jablonce a do sousedství ve vile přistěhoval jako mladý nadějný sklář. Svému řemeslu se věnoval do hloubky a později se vypracoval i do vedoucí pozice, v čemž hrálo roli také jeho komunistické založení.

„Pocházel z rodiny, která to měla v krvi, byl vzdáleně příbuzný s Janem Švermou a od dětství v takové situaci vyrůstal. Názory jsme měli absolutně rozdílné a bláhově jsem se domnívala, že můj vliv bude hlubší,“ říká pamětnice.

Halounovi měli dva syny, starší Petr od dětství trpěl vážnou nemocí dermatomyositis, kterou bylo v tehdejším socialistickém zdravotnictví obtížné léčit. Jediné dostupné léky se nacházely na Západě, a tak doktoři museli na služebních cestách za hranicí železné opony kupovat léky pro syna pamětnice ze svého a převážet je.

Podobně obtížně se k československým doktorům na Hennerově klinice dostávaly i odborné články a studie, jejichž dodání Halounovi zařídili díky známým v emigraci. Zkoušeli ale také alternativní cesty, a tak se dostali i ke komunisty stíhanému léčiteli Janu Mikoláškovi.

Pamětnice odešla z práce, aby se o syna starala, a rodina tak žila pouze z jednoho platu. Ani v takto náročné situaci se však manžel nevzdával své silné víry v komunismus. „Odměnili ho v práci za mimořádné výkony. Pak jsem to zjistila a on přiznal, že panu řediteli napsal dopis, kde se vzdává odměny ve prospěch ústředního výboru strany, protože to je povinnost komunisty.“

Manžel vystoupil z KSČ

Změnu smýšlení Antonína Halouna přinesly až události roku 1968, krach politických a společenských reforem vedených Alexandrem Dubčekem a invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Rozhodl se vystoupit ze strany, čímž přišel o místo v okresním výboru strany i o vedoucí pozici v práci a vrátil se ke sklářské peci.

Mělo to vliv i na oba syny, kteří nemohli studovat střední školu. Mladší Miloš si ji navzdory tomu později při zaměstnání  formou večerní výuky doplnil.

Zdeňka Halounová se zatoužila vrátit do rodné Prahy poté, co zemřel její otec a matka zůstala žít sama. Manžel si tam proto našel práci jako zedník a dostal přislíbený i družstevní byt. Čekali na něj však dlouhých deset let a až začátkem osmdesátých let se přestěhovali. Po sametové revoluci pamětnice s nadšením přijala příchod svobody a nadále udržovala kontakt se svým italským přítelem.

„Nemůžu být spokojená s tím, jak se vyvíjí svět jako takový. Nic není v růžových barvách a za všechno se musí bojovat. To jsem si zažila i sama na sobě. Je mi z toho úzko a nepříjemně,“ neskrývá na závěr vyprávění Zdeňka Halounová své pocity.