Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Halml (* 1937)

• narozen 1. března 1937 v Malém Boru na Horažďovicku, kde hospodařili jeho rodiče

• druhou světovou válku prožil s rodiči a sestrou v tomto kraji, v roce 1945 přivítali společně osvoboditele, americkou armádu

• v květnu 1945 se na Horažďovicku ubytovali Čechoslováci bojující na západní frontě, Halmlovi hostili Rostislava Bayera

• po roce 1948 nechtěla rodina Karla Halmla postoupit své hospodářství do JZD a byla za to komunistickým režimem různě stíhána

• v roce 1953 se Karel Halml kvůli postoji své rodiny nedostal do učení a utekl z Malého Boru na Českobudějovicko

• ještě v témže roce napsala jeho zaměstnavatelka paní Kubatová na prezidentskou kancelář dopis, na základě kterého byl přijat do učení na elektrikáře do plzeňské Škodovky

• po vyučení se vrátil do Malého Boru, ale záhy odešel na vojnu, kterou vykonával v Českém Krumlově a Českých Budějovicích

• v roce 1959 se poprvé oženil, narodila se mu dcera Marie, v tu dobu pracoval v Horažďovicích u stavebního podniku

• v roce 1968 začal pracovat jako údržbář v horažďovických kasárnách

• na počátku sedmdesátých let ovdověl a znovu se oženil, s Věrou Zimmermanovou

• po roce se začal více zajímat o historii, spolupodílel se na knize II. světová válka na Horažďovicku

• v době rozhovoru na jaře 2022 žil v domově seniorů v Horažďovicích

„Jednoho krásného dne, nikomu jsem nic neřekl, jsem se sebral a došel jsem do Horažďovic na vlak. A tam jsem si řekl, jak přijede první vlak, jestli pojede na Budějovice, nebo na Plzeň, že do něj nastoupím. Byl jsem zoufalý. Rodiče mě nechali samozřejmě i hledat, měli strach, jestli se mi něco nestalo. A zatím já jsem už byl u Budějovic a pracoval jsem na hospodářství,“ takto Karel Halml popisuje vyvrcholení situace, když nebyl přijat do učení a nevzali ho ani nikam do práce. Uplatnění pro něj bylo důležité, ale komunistický režim mu ho chtěl odepřít. Jeho rodiče totiž odmítali vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD) a byli katolického vyznání. Nakonec se díky intervenci v podobě dopisu na prezidentskou kancelář do učení dostal. V Horažďovicích pak pracoval jako elektrikář. A i když se s ním špatný kádrový posudek ještě několik let táhl, nikdy se nechtěl nikomu mstít ani někoho přesvědčovat o své pravdě. Žil hlavně pro rodinu a při překonávání překážek, kterých nebylo málo, se obracel vždy ke své víře.

Střípky vzpomínek na válku

Karel Halml se narodil 1. března 1937 doma v Malém Boru u Horažďovic. Jeho rodiče Karel a Marie Halmlovi měli malé hospodářství a otec ještě přes zimu vypomáhal jako dělník ve šroubárně. Karel Halml vyrůstal s mladší sestrou a oba se zapojovali do chodu hospodářství. Za války v roce 1943 nastoupil do místní obecné školy a vzpomíná na to takto: „Přivítání bylo strašný, až jsem se bál. Pan řídící nás vítal se zdviženou pravicí a zapíval německou hymnu.“ Od první třídy se děti učily německy. Nakonec se škola přestěhovala do jiné budovy, protože tu stávající zabrala německá správa pro oddíl Hitlerjugend, chlapce, kteří byli ke konci války cvičeni a posíláni k boji. Vztahy mezi nimi a místními dorostenci prý byly velmi napjaté, přesto nedošlo k žádnému otevřenému konfliktu. Místní starší děti byly důrazně rodiči upozorňovány na nebezpečí, které by jim hrozilo, pokud by k nějakému incidentu došlo.

Podobně jako na jiných místech, i na Horažďovicku byl konec války vyhrocený. Karel Halml v té souvislosti vzpomíná na několik událostí. Zaprvé na noc, kdy nechali jeho rodiče přespat na půdě dva Italy, kteří prchli z pochodu smrti. K tomu říká: „Ráno jim dali rodiče najíst a oni se pak někam ztratili.“ O jejich osudu se už nic nedozvěděli. Zadruhé vzpomíná na nálety tzv. hloubkařů, spojeneckých letců, kteří odstřelovali malé strategické cíle velmi nízko nad zemí, zejména vlaky. „Babička nás se sestrou poslala pást housata. A v tu dobu byl zrovna nálet na vlak, který jel směrem na Sušici. Hloubkaři, kterým se říkalo i kotláři, protože stříleli hlavně na kotle lokomotiv, aby nemohly jet dál, udělali nad vlakem několik koleček. To byl signál pro osádku, aby utekla, a pak odstřelovali. Mně už bylo osm let a věděl jsem, co se na konci války děje, ale sestra se strašně bála. Byli jsme schovaní ve křoví a sestra mě málem umačkala. Ono to vypadalo, skoro jako by ta letadla nalétávala na nás, měla takové červené čumáky a z nich čouhala tyčka a to my jsme nevěděli, že je to kulomet,“ vypráví Karel Halml a vzpomíná přitom na další, pro něj jako tehdy malého chlapce, děsivý příběh. Místní lidé totiž chytali německé zběhy a za hasičskou zbrojnicí v Malém Boru je stříleli. „To jsem nechápal, to bych asi ani jako voják nedokázal. Vím, i kde jsou zakopaní,“ dodává.

Za to, že za nás bojovali, se jim dostalo špatného poděkování

„Bylo to krásné, byla neděle 6. května. A protože jsme byli katolického vyznání, chodili jsme do kostela a v neděli odpoledne bylo takové požehnání, se tomu říkalo, a pan farář tam přišel, už se ani nepřevlékl, a řekl nám, že od Sušice přijíždí americká armáda a že asi za hodinu může být na křižovatce u Nového Dvora. Tak jsme se tam jeli podívat.“ Takto Karel Halml vzpomíná na první den osvobození Američany v roce 1945. Obdivoval techniku, kterou vojáci disponovali. Motorky, tanky, ze kterých šel až strach, jak podotýká, a všechno ostatní, co bylo pro malého chlapce z vesnice zcela cizí. Vojáci jim také pomáhali stavět májku. Karel Halml navštěvoval jejich tábořiště, kde se několik dní zdržovali. Nicméně to bylo záhy omezeno, protože místní lidé prý kradli armádní proviant.

Ještě více než samotné osvobození Američany ale Karlu Halmlovi utkvěl v paměti návrat vojáků, kteří byli členy československé zahraniční armády a bojovali na Západě v legiích. Ti se vrátili na české území záhy po osvobození, nicméně nesměli podle úmluvy překročit demarkační linii. Proto byli prozatímně rozmístěni na různých místech západních Čech. A někteří se ubytovali na Horažďovicku. „Mně utkvělo, že to bylo 18. května, když k nám přijeli, nesli jsme jim se sestrou kytičku,“ říká k tomu pamětník. Jeden z těchto „zápaďáků“, jak jim bylo přezdíváno, Rostislav Bayer, bydlel u Halmlů a s Karlem Halmlem navázal přátelský vztah. Dopisovali si až do konce Bayerova života. V dopisech mu vyprávěl celý svůj příběh, i to, jak se dostal do cizinecké legie. Podle zdrojů Zapomenutí českoslovenští hrdinové 2. odboje (fcb.stránka) i podle vyprávění Karla Halmla utekl na samém začátku války přes slovensko-maďarské hranice, kde byl krátce zadržen. Poté jeho cesta pokračovala přes Jugoslávii a následně se dostal do Francie, kde jako spojař vstoupil do československé zahraniční armády a účastnil se bojů na západní frontě. Od září 1944 do konce války bojoval spolu se svou jednotkou v předpolí francouzského přístavního města Dunkerque. Podobně jako ostatní Čechoslováci působící na západní frontě byl po únorovém převratu v roce 1948 různě pronásledován a s rodinou se musel často stěhovat. Nicméně podle Karla Halmla měl spíše štěstí, trest odnětí svobody nebo práce v dolech se mu vyhnuly. To bylo patrně způsobeno i jeho členstvím v KSČ a relativně kladným vztahem k novému zřízení. Bayer byl ale následně otřesen vývojem po roce 1968 a srpnovou okupací, se kterou nesouhlasil, a ze strany byl vyloučen. A to znamenalo společenskou degradaci. Zemřel krátce před listopadem 1989.

Rodiče nechtěli vstoupit do JZD

Nová etapa pro rodinu Karla Halmla i pro něj samotného začala po roce 1948. Ve veřejné sféře se začaly objevovat lži o tom, kdo osvobodil Horažďovicko. „My jsme věděli svý, byli jsme u toho, věděli jsme, že to žádní převlečení Rusové nebyli,“ podotýká Karel Halml k tradující se historce o osvobození západních Čech americkou armádou, kterou přiživovali komunističtí funkcionáři.

To více bolestivé ale přišlo v podobě kolektivizace zemědělství, která se do života rodiny značně promítla. Všechno začalo v létě roku 1948 jako kampaň proti sedlákům, kteří byli komunistickou propagandou označováni pejorativně jako „kulaci“ nebo také vesničtí boháči, a tudíž třídní nepřátelé. Manipulací a represemi byli sedláci nuceni ke vstupu do JZD. Kdo odmítl, byl různými způsoby perzekvovaný, záleželo samozřejmě i na velikosti majetku hospodáře. Největší nátlak byl na sedláky, ale i střední a drobné rolníky vyvíjen v padesátých letech. „V roce 1953, když jsem vychodil měšťanku, jsem nedostal vysvědčení. To předával pan řídící. Ptal jsem se ho, kde je to moje, a on mi říkal, že jsem neplnil povinnosti, že jsem nesbíral byliny a že na něj nemám nárok. Ve skutečnosti to bylo proto, že rodiče nechtěli vstoupit do JZD a že jsme byli katolického vyznání,“ podotýká k jejich případu Karel Halml.

Nátlak se stupňoval, jeho rodičům byly vyvlastněny původní polnosti a jako náhradu dostali méně úrodné, kamenité kusy půdy ve větší vzdálenosti od Malého Boru. Do obilí jim také nasazovali škůdce, pilousy. Schválně dostávali povinnost odevzdat velké množství kontingentu, takové, aby měli problém závazek splnit. Následně k nim domů chodili tzv. okresní plnomocníci a násilím jim vybírali sýpky. Stávalo se, že na jaře pak neměli čím zasít. „Pamatuji si jednou, že tatínek už toho měl dost, a když tam jeden tenhle (plnomocník, pozn. aut.) zase přišel, vzal vidle a křičel na něj, aby už tam víckrát nechodil, jinak ho probodne,“ dodává Karel Halml k vypjaté atmosféře, způsobené promyšleným tlakem na vzdorující zemědělce. Dále podotýká, že někteří z jejich vesnice byli dokonce v rámci tzv. Akce K (Kulak) vystěhováni do pohraničí. Jako jediní z Malého Boru vydrželi vzdorovat prý pouze jeho rodiče. Do JZD své polnosti a dobytek převedli až v polovině šedesátých let, když už byli staří a o hospodářství se nemohli starat. Vyžili pak z otcovy penze, na kterou měl nárok, protože přes zimu vypomáhal jako dělník ve šroubárně nebo jako topič.

Kromě toho, že Karlu Halmlovi chtěli upřít doklad o dokončení měšťanské školy, měl vztah jeho rodiny k novým politickým pořádkům vliv i na další záležitosti. Chtěl se vyučit elektrikářem, což mu však nebylo umožněno. Po dochození měšťanské školy ho nepřijali ani do žádného zaměstnání, proto dělal necelý měsíc tzv. načerno v horažďovické znárodněné sodovkárně, kterou mohli nadále provozovat její původní majitelé, manželé Skálovi. Měli pochopení pro situaci patnáctiletého chlapce bez uplatnění a zaměstnali ho. Odsud donesl Karel Halml domů první výplatu, za kterou jeho maminka nakoupila pro rodinu potraviny. „ Asi 680 korun to tehdy bylo. Maminka, ta byla šťastná, říkala, že jsem je zachránil,“ dodává pamětník a upozorňuje tím i na špatnou hmotnou situaci rodiny, zapříčiněnou režimním vydíráním, ale i na měnovou reformu, která právě v tomto čase zahýbala rozpočty mnoha domácností. Záhy byl ale z této neoficiální brigády propuštěn, protože se o jeho působení v sodovkárně dozvěděli na příslušných místech. I jeho zaměstnavatel měl prý kvůli tomu určité nepříjemnosti.

A Karel Halml začal být zoufalý, že nemůže najít své místo v životě. Proto prý nasedl na první vlak a odjel směrem na České Budějovice. „Sedl jsem si do kupé, kde seděla nějaká žena, protože jsem se i trochu bál. A ona se mě začala ptát, proč jsem smutný, a když jsem jí všechno vypověděl, řekla mi, že to není možné a ať jdu k nim.“ Takto se Karel Halml dostal do rodiny Kubatů na statek u Hlubové nad Vltavou a tam vypomáhal jako kočí. Jenomže i Kubatovi vzdorovali a nechtěli vstoupit do JZD, a když se proslechlo, že zde Karel Halml pracuje, musel opět odejít. Nicméně paní Kubatová mu velmi pomohla, protože napsala dopis na prezidentskou kancelář, kde vylíčila mladíkovu situaci, a žádala, aby mohl být přijat do učení. Psaní mělo kladnou odezvu a Karel Halml se po mnoha peripetiích začal učit elektromontérem v plzeňské Škodovce (tehdy Závodech V. I. Lenina).

Život běžel pořád dál, někdy hůř a jindy lépe

Poté, co se vyučil, se vrátil do Malého Boru a začal pracovat jako elektrikář ve stavebním podniku Horažďovice. Už po čtyřech měsících ale nastoupil vojenskou službu, kterou vykonával v Českém Krumlově u pěšího pluku a pak v Českých Budějovicích. Tady studoval poddůstojnickou školu a pak působil jako spojař. „Když se chodilo k odvodu, šel s člověkem zase i posudek, takže obec na mě napsala strašný posudek. Díky mému veliteli, kterého jsme měli jako vojáci všichni rádi, jsem se k němu později i dostal. V tom posudku bylo třeba, že jsem byl v klášteře u jeptišek, kde jsem se učil zpívat. A že jsem reakcionář a nespolehlivý člověk,“ dodává ke svému nástupu na vojnu Karel Halml. V Českém Krumlově, blízko státních hranic, měla jednotka součinnost s Pohraniční stráží a vojáci mohli být povoláváni i k zákrokům proti nelegálně přecházejícím. „Zasahovali jsme třeba, když se nad Lipnem objevila zápaďácká helikoptéra. To ještě nebylo celý zatopený a brodili jsme se tam v bahně. To vystartovaly i tryskáče z Budějovic. Ale ta byla hned pryč,“ podotýká Karel Halml ke způsobu zapojení jeho jednotky do střežení hranic. Nepamatuje si na žádný případ, při kterém by byli povoláni k zásahu proti prchajícím civilistům. Ke konci vojenské služby se Karlu Halmlovi dostalo i určitého zadostiučinění, národní výbor v Malém Boru obdržel posudek o jeho vojenské službě, kde stálo, že byl vzorný voják. A čtrnáct dní musel být prý dokument vyvěšen na veřejném místě.

Po návratu z vojny v roce 1959 se Karel Halml oženil s Emilií Hlaváčovou. Společně měli dceru Marii. Jeho žena ale na počátku sedmdesátých let vážně onemocněla a zemřela. Karel Halml chtěl dceři zajistit úplnou rodinu, a proto se v roce 1974 znovu oženil, s Věrou Zimmermanovou, jejíhož syna Romana si osvojil. Karel Halml žil hlavně rodinným životem, s oběma manželkami měl harmonický vztah. Byl stále praktikující věřící. To mu prý v další éře komunistického režimu už nezpůsobilo žádné újmy. Nijak se politicky neangažoval. V letech 1964 a 1967 k jeho osobě vedla Státní bezpečnost (StB) spis, pamětníkovo jméno je v registračním protokolu zapsáno v kategorii „agent (A)“. Spis byl v roce 1967 uložen do archivu a následně v roce 1974 komisionálně zničen. Karel Halml si žádného závazku spolupráce s StB není vědom, nikdy se prý s nikým ohledně této záležitosti nesešel ani nic nepodepsal.

Rok 1968 ho postihl tak, že se musel vystěhovat z bytu v horažďovických kasárnách, u kterých byl v tu dobu zaměstnán jako údržbář. Obratem ale prý dostal jiný byt. V souvislosti s invazí vojsk Varšavské smlouvy vzpomíná především na telefonát sestry jeho tehdejší ženy, která žila v Karlových Varech. Tam okupanti dorazili hned v noci z 20. na 21. srpna. Nevěděla, co se děje, a měla strach, že začíná válka. Poté už Halmlovi poslouchali rozhlas a dozvěděli se o okupaci. Do Horažďovic se dostali vojáci až o den později.

Ani rok 1989 nevnímal Karel Halml jako zásadní zlom. Měl radost z nově nastupující demokracie, ale zůstal v pozadí. Důležitá pro něj byla rodina. Ve volném čase působil ve sboru dobrovolných hasičů v Horažďovicích. V roce 1997 odešel do důchodu a začal se zajímat více o historii. Spolupracoval na knize II. světová válka na Horažďovicku. Poté, co ovdověl, přestěhoval se do domova seniorů v Horažďovicích, kde žil i době rozhovoru. Stále pro něj byla důležitá víra v Boha.