Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Kde je Duch Páně, tam je svoboda
narozen 1. června 1948 v Praze
1966 – maturita na Střední všeobecně vzdělávací škole v Praze, první zpověď a přijímání
1966–1971 – studium na FF UK, obor sociologie, filozofie, žákem prof. Jana Patočky
1968 – zapojen do studentského hnutí pražského jara
studijní pobyt ve Velké Británii,
1969 – rozhodl se pro návrat z Britanie, počátek bytových filozofických seminářů s J. Němcem a J. Sokolem
1971 – aktivity v podzemní církvi, rozhodnutí stát se knězem
1972 – doktorská promoce (zákaz přednášet na VŠ); nástup na vojenskou službu
1972–1975 – podnikový sociolog v Chemoprojektu Praha
1975–1984 – psycholog na Institutu ministerstva průmyslu
1978 – tajné kněžské svěcení v Erfurtu
1982 – poradcem kardinála F. Tomáška
1984 – na nátlak StB ztráta zaměstnání v Institutu ministerstva průmyslu
1984–1990 – psychoterapeutem na Protialkoholním oddělení Psychiatrické kliniky FN UK
Desetiletí duchovní obnovy národa
1989 – cesta do Říma na svatořečení Anežky České; přednášky stávkujícím studentům na různých fakultách UK a proslovy na shromážděních v pražských divadlech
1990 – rektorem kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze, generálním sekretářem Sboru českých a moravských biskupů
jmenován Janem Pavlem II. konzultorem Papežské rady pro dialog s nevěřícími
prezidentem Křesťanské akademie Praha (později České křesťanské akademie)
1992 – získal titul docenta v oboru sociologie na UK, 1997 titul profesora
2004 – jmenován členem Poradního výboru expertů OBSE pro svobodu náboženství; jmenován farářem Akademické farnosti Praha
2008 – Benediktem XVI. jmenován monsignorem
1. Svět čapkovský a masarykovský doma, kolem rudý teror, dospívání k víře
Mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D. se narodil 1. června 1948 v Praze v rodině literárního historika PhDr. Miroslava Halíka a jeho ženy Marie Halíkové (roz. Wimmerové). Jeho rodina se přátelila s výraznými osobnostmi pražského intelektuálního života (Milada Horáková, Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, František Hrubín). Rodiče nebyli věřící, přesto slavili svátky a dodržovali tradice s křesťanstvím spojené. Z hlediska hodnotového zakotvení na něj působilo myšlenkové ovzduší první republiky, tj. masarykovsko-čapkovský humanismus a filozofický pragmatismus. Po Čapkově smrti se jeho otec ujal – na přání Ferdinanda Peroutky – vydávání Čapkových spisů a této práci věnoval dalších čtyřicet let svého života. Na Halíka měl vliv také jeho strýc, který ho přivedl k lásce a obdivu k Janu Husovi. V době dospívání vedl Halík studentský debatní klub. V té době v něm také uzrálo rozhodnutí studovat sociologii a filozofii, uchoval si přitom velký zájem o politiku.
Ještě před nástupem na vysokou školu přistoupil k první zpovědi a přijímání (1966). Velký vliv při Halíkově konverzi měl týnský kněz Jiří Reinsberg: „Kdosi mně říkal, že tam jeden farář citoval Karla Čapka, tak jsem si řekl, co má co katolický farář citoval Karla Čapka, a šel jsem si poslechnout jeho kázání.“
Do českého katolického myšlení se pomalu začaly promítat výsledky 2. vatikánského koncilu (1962–65), na Halíka působil ve smyslu „chardinovského základního ekumenismu“, tedy „s úkolem upřesnit a rozvinout základy společné lidské víry“ (P. T. de Chardin 1967: 128). Pierra T. de Chardin ostatně Halík později zmiňuje jako jednoho z velkých inspirátorů svého nasměrování na dráhu kněze-vědce.
2. Studia na Filozofické fakultě UK, obleva na konci šedesátých let
Na půdě pražské filozofické fakulty, kam Halík nastoupil v roce 1966, působilo v té době několik mimořádných osobností: např. filozofové Karel Kosík, Milan Machovec, od roku 1968 také Jan Patočka a Václav Černý. Do debatního klubu FF docházeli po zastavení činnosti Literárních novin také Ludvík Vaculík a Václav Havel – „líheň pražského jara“. (Poté co Halík ukončil navazující doktorské studium, pronesl v roce 1972 v Karolinu promoční řeč, kvůli níž mu bylo zakázáno přednášet na vysoké škole. S postupující normalizací skončila „zlatá éra“ intelektuálního života na půdě FF.)
3. Stipendium do vysněné Británie, události roku 1968, smrt Jana Palacha, návrat do klece
Invaze sovětských vojsk zastihla Tomáše Halíka na studijním pobytu v Británii. Rodiče mu spíše doporučovali, aby tam zůstal. A protože mu nabídli na tamní univerzitě další studium, tuto možnost vážně zvažoval. Vzpomíná na debaty o emigraci a návratu se Svatoplukem Karáskem na Velehradě v Notting Hill (československé krajanské středisko).
Okolo Vánoc přišel Halíkovi dopis od Květy Neradové, která se podílela na katolickém intelektuálním hnutí v Praze. Halík parafrázuje: „Víte, tady je ještě spousta věcí možných, ale všechny vůdčí postavy studentského a katolického hnutí tady nejsou, mnozí odešli do emigrace a já si myslím, že byste se měl vrátit.“ Halík zhodnocuje: „A když jsem si to přečetl, tak jsem si řekl: ,No, to bych byl blázen, vždyť tady mám tak ohromné možnosti.‘A najednou když jsem odkládal ten dopis, tak jsem si říkal: ,Je to opravdu ten důvod? Jsem na tom světě, abych se měl dobře, nebo je tady snad nějaké poslání, nějaký úkol? Mám být tam, kde se cítím dobře, nebo tam, kde cítím, že je mě třeba?‘ Tak jsem se modlil celou noc jako lev a ráno jsem napsal, že se vracím.“
Přestože se Halík do Československa vrátil, stále existovala možnost odjet zpět do Anglie díky doložkám v pase, které se ještě po nějakou dobu daly prodloužit. V lednu 1969 se tak spolu s mnoha dalšími studenty ocitl na křižovatce: zůstat, nebo odjet natrvalo do emigrace? V tu chvíli Halíka zastihla druhá osudová zpráva, tentokrát smrt studenta Jana Palacha, který se upálil na protest proti potlačování svobody v Československu. To Halíka utvrdilo v názoru, že je potřeba zůstat a – podle svých možností – proti režimu bojovat.
4. Podzemní církev za normalizace a práce ve světě
Po okupaci a následné normalizaci poměrů se Halík plně zapojil do aktivit podzemní církve – hlavně semináře, duchovní obnova a samizdat. Zajímal se o jezuitskou spiritualitu i ostatní řehole. Nejblíže měl ke skupině okolo Václava Dvořáka, která byla založena už během druhé světové války, a připravoval se tu na kněžství. Velmi úzké styky navázal s vedoucími postavami katolického disentu Oto Mádrem a Josefem Zvěřinou, kteří se později spolu s Halíkem stali spolupracovníky Františka kardinála Tomáška. Účastnil se seminářů „podzemní univerzity“ Jiřího Němce, J. Patočky, Z. Neubauera, L. Hejdánka a dalších.
5. Charta 77, nebo tajné kněžské svěcení
Období „tání“ vztahů mezí SSSR a USA vyvrcholilo tzv. helsinským procesem. V roce 1975 byl přijat Závěrečný akt KBSE, který – kromě jiných, bezpečnostních ustanovení – požadoval, aby byla v zemích sovětské sféry vlivu dodržována základní lidská práva. Sovětský svaz a jeho satelity dohodu podepsaly, ovšem bez úmyslu ustanovení ze „třetího koše“ plnit. V Československu byla sepsána Charta 77, která dodržování helsinských dohod požadovala. Mnoho Halíkových přátel (zmiňme například Jiřího Němce, který byl klíčovou postavou při přípravách Charty) bylo s Chartou spojeno, avšak jeho přátelé z podzemní církve mu jasně sdělili: „Tak si vyber, v okamžiku, kdy Chartu podepíšeš, tak se na tebe zaměří, a nebudeš moci vykonávat kněžskou práci, protože bys odkryl celou síť. Buď jedno, nebo druhé.“ Halík se rozhodl nepodepsat (měl rok před tajným vysvěcením), ale svým přátelům kolem Charty v tu chvíli nemohl vysvětlit důvody, proč nemůže podepsat. V roce 1978 byl tajně vysvěcen na kněze ve východoněmeckém Erfurtu biskupem Aufderbeckem.
6. Kněz v civilu, konspirace, undergroundové přednášky a semináře, výslechy StB
V letech 1972–1975 pracoval jako podnikový sociolog v Chemoprojektu Praha, v letech 1975–1984 byl psychologem na Institutu ministerstva průmyslu. Během 70. let se zároveň dostal do hledáčku StB kvůli svým stykům s disidenty (bytové semináře, vydávání ilegálních časopisů), absolvoval několik výslechů, které byly podle jeho slov „velkým školením ve vnitřní svobodě“. Na to, že je Halík tajně vysvěceným katolickým knězem, však StB nikdy nepřišla: Mylně ho prý považovali za „důležitého člena jezuitského řádu“. Na základě nátlaku StB odešel z Institutu a stal se psychoterapeutem závislostí na alkoholu a drogách v Protialkoholní klinice PN UK (1984–1990).
7. Deset let duchovní obnovy národa, promarněné šance
V rámci služby pro kardinála Tomáška v roce 1984 inicioval pastorační projekt „Deset let duchovní obnovy národa“ částečně po vzoru pastoračního díla kardinála Wiszinského „Desetiletá příprava na výročí křtu Polska“. Ideou projektu byl „návrat do Evropy“, morální obroda národa za spolupráce všech církví. Projekt byl zahájen v roce 1986, ale neměl dlouhého trvání. Přišla revoluce roku 1989 a zdálo se důležitější obnovit instituční fungování katolické církve.
To, že se program nenaplnil, považuje Halík za promarněnou šanci: „Já se domnívám, že vůbec největší chybou katolické církve po listopadu bylo, že nedocenila to, co měla v rukou v podobě tohoto dlouhodobého pastoračního programu, protože tím by ukázala to, co ukázat měla a co dosud neukázala dost zřetelně, to je, že jí nejde jen o vlastní institucionální zájmy, ale že je tady proto, aby sloužila celé společnosti (…). V té době, kdy se horkou jehlou šily volební programy a všechny byly stejné, tak najednou církev tady měla v ruce už něco, co probíhalo, s akcentem hluboké obnovy společnosti (…).“
8. Události kolem roku 1989 a porevoluční působení
Halík má za to, že sametová revoluce měla svou předehru ve svatořečení blahoslavené Anežky v Římě (12. listopadu 1989). Legenda praví, že až bude Anežka prohlášena za svatou, vrátí se do Čech svoboda. O týden později se režim zhroutil. Tomáš Halík se (spolu s 11 tisíci věřícími) zúčastnil pouti do Říma a osobně se tam setkal s papežem Janem Pavlem II. Po revoluci zastával významné funkce v církvi a zároveň se vydal na akademickou dráhu.
9. Reflexe intelektuálního života v katolickém, resp. křesťanském undergroundu, vztahy s ostatními podzemními komunitami
Halík traktuje různé způsoby vzdělávání na různých místech. Od ekumenických setkání v evangelických kolejích v Jirchářích, (L. Hejdánek, J. M. Lochman) přes filozofické přednášky J. Patočky po semináře s J. Němcem, J. Sokolem, Z. Neubauerem, D. Kroupou atd. v bytě Svobodových, v Brázdově ateliéru (10 let čtení Nietzscheho Zarathustry – „kecárna“). Bohužel podrobnější výklad o důležitých tématech seminářů nepodává.
Vnitřní život undergroundu se svými střety a polemikami (viz P. Rezek: Filosofie a politika kýče) nelíčí sice jako idylu, odkaz k rozvolněným mravům je spíš úhybný manévr. Jasně položenou otázku na rozumné polemiky uvnitř undergroundové komunity nechá bez odpovědi. Základní zhodnocení intelektuální práce v undergroundu se ztrácí za výčty jmen, míst a odkazů. Jednoduché formulace se najdou spíš jinde (viz. např. Z. Vašíček: Přijetí podmínek).
Laskavé vzpomínky na setkávání u Paloušových na Kampě („Akademie“ či „Kampademie“), návštěvy profesorů ze Západu, represe režimu. Za pozornost stojí vyprávění o přednášce P. Ricoeura, kterou Zdeněk Neubauer zapisoval (in: Z. Neubauer: O Sněhurce aneb cesta za smyslem bytí a poznání), setkávání u Havlových, vesměs korektní výčet.
10. Závěry
Vyprávění Tomáše Halíka je velice propracované a formálně i obsahově už ustálené. Má z něj být patrné, že ho zásadně ovlivnili: Jan Patočka a jeho přednášky na univerzitě nebo při bytových seminářích (Patočka postrádal „velké náboženské osobnosti“), události kolem roku 1968 (dopis Květoslavy Neradové, smrt Jana Palacha), učení P. T. de Chardina a koncept kněze-vědce, estetické kouzlo katolické konfese a obřadů v protikladu k šedivému socrealismu, stejně jako zásadní role katolické církve při kultivaci intelektuálního a kulturního života v Čechách, a konečně – jeho prvorepublikové vzory: Čapek a Masaryk. Tomáš Halík je člověk bytostně politický. Když mluví o svém působení v církvi („grémia poradců“, vytváření „brain-trustů“, „třetí cesta kněžství“, „konspirační techniky“, „pastorační program“ vs. programy politických stran), paralela s péčí o společnost je nasnadě – politika jako péče o polis.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Portréty Pražanů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Portréty Pražanů (Barbora Latečková)