Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Můj život byl plný zázraků
narozen 18. října 1937 v Praze v rodině básníka Františka Halase
1943 školní docházku začal v Kunštátu na Moravě, později v Praze na Vinohradech
1945 8. května se narodil bratr Jan Halas
1949 smrt otce
1952 studia na gymnáziu v Holešovicích
1955 - 1960 studia na FFUK v Praze
1960 - 1962 vojenská služba, tlumočník u letců v Prostějově
1963 sňatek s Dagmar Pojerovou
1968 přesídlení do Brna, práce na brněnské univerzitě
1981 začátek překládání Jeruzalémské bible
1990 - 1999 první československý a později český velvyslanec ve Vatikánu
2006 habilitace v Olomouci
zemřel 24. listopadu 2023
František Xaver Halas přišel na svět 18. října 1937, v době, kdy rodina básníka a zároveň úředníka nakladatelství Orbis Františka Halase žila v Kouřimské ulici v Praze na Vinohradech. Druhé jméno jeho prvorozeného syna napovídá, že rodina se přátelila s literárním kritikem F. X. Šaldou. Ten, když se dověděl, že je paní Halasová v jiném stavu, chtěl jít původně Halasovu potomkovi za kmotra, brzy nato ale na jaře 1937 zemřel.
Sám František X. Halas se svým narozením minul o měsíc s érou prezidenta Masaryka. Otec Halas prý prezidenta Osvoboditele měl v úctě, byť sám byl politicky jinde. Rodinná anekdota praví, že za ním jednou přišel tajný policista a řekl mu - víte, pane redaktore, když jste ten státní zaměstnanec, nepomlouvejte pana prezidenta po hospodách….
Určující pro celý život F. X. Halase bylo rozhodnutí rodičů nechat ho pokřtít. Byl v tom jistý rozpor – otec i matka už v té době do kostela nechodili, protože oba za první republiky v rámci tehdejší protikatolické atmosféry z církve vystoupili. Nakonec ale na popud básníka Jana Zahradníčka nechali rodiče syna pokřtít, zvláště otec Halas nechtěl syna připravit o poezii, kterou katolická víra poskytuje a na kterou on sám měl z dětství silné vzpomínky.
Když spolu otec a syn později o těchto otázkách mluvili, řekl prý básník František Halas na základě vlastní životní zkušenosti: „Víš, Franto, ve dvaceti lidé z církve vystupují, v padesáti se do ní vracejí.“ On sám se padesátky nedožil, ale pro jeho syna tento poznatek znamenal v životě mnohé.
Básník František Halas se za okupace zúčastnil odboje v Národním revolučním výboru spisovatelů a psal do ilegálního tisku – toto angažmá samozřejmě zůstalo sotva šestiletému dítěti utajeno. Přesto si František mladší pamatuje na dva dramatické momenty z válečné doby – oba souvisejí s atentátem na Heydricha. Byl zrovna s babičkou na výletě v pražské zoologické zahradě, když byl atentát v rozhlase oznámen, a vzpomíná si na následný úprk lidí do jejich domovů v očekávání nejhoršího.
Druhým předělem byl odjezd otce do Kunštátu. František Halas váhal opustit Prahu, ale matka se k věci postavila energicky a poněkud pateticky, ale důrazně - s Erbenovými verši na rtech manžela vyprovodila ze dveří. Gestapo se po otci začalo shánět hned následujícího rána. Tehdy už penzionovanému básníkovi (s ohledem na srdeční chorobu získal invalidní důchod) se nakonec podařilo skrýt v sanatoriu v Tišnově, kde zůstal až do konce války. I to nebylo bez rizika – gestapo se jen díky statečnosti a duchapřítomnosti ošetřujícího lékaře MUDr. Kuthana nedostalo k Halasově chorobopisu.
Život Františka Xavera Halase se vždy odehrával v trojúhelníku Praha – Brno – Kunštát. K prarodičům do Kunštátu se jezdilo o prázdninách pravidelně a František tam začal chodit i do školy, bylo to v září 1943. Nakonec se ale přesunul do pražské školy na náměstí Jiřího z Poděbrad (tamtéž byl v Plečnikově kostele pokřtěn). Úzké vazby měla rodina i k otcovu rodnému Brnu. Problém s česko-moravskou identitou vyřešil František Xaver Halas tím, že po celý život hájí v Praze Brno a obráceně – ne vždy je to lehká pozice.
V Praze se narodil i bratr Jan, druhorozený syn básníka Halase, a to v historický den 8. května 1945. Osvobození tak přineslo F. X. Halasovi nejen zážitky z revoluční Prahy, ale také přírůstek do rodiny. Jan Halas se později stal novinářem, rozhlasovým redaktorem a vedoucím kulturní redakce na stanici Vltava.
Hned v květnu 1945 nastoupil František Halas starší na Ministerstvo informací do pozice přednosty publikačního odboru, měl tedy na starost povolení k tisku knih. Do KSČ nevstoupil, byť mu přihlášku donesl osobně ústřední tajemník Rudolf Slánský. Navzdory svému počátečnímu idealismu postupem času přestával Halas rozumět vývoji ve třetí republice a i jako levicově zaměřený člověk se začal děsit komunistické rozpínavosti. Svědčí o tom zážitek devítiletého syna Františka z únorového převratu roku 1948: zatímco teta z matčiny strany jásala, oba rodiče i dědeček – zakládající člen KSČ – byli z „únorového vítězství pracujícího lidu“ zničeni. Politická situace se nejspíš podepsala na zhoršení už tak dost podlomeného zdraví Františka Halase – básník zemřel v říjnu 1949.
V té době už měl vrchní kulturní ideolog Ladislav Štoll připravenu ke zveřejnění zdrcující kritiku Halasova díla a pouze s ohledem na úmrtí básníka ji odložil, ne však nadlouho. Už v lednu 1950 vystoupil na konferenci spisovatelů s referátem nazvaným Třicet let bojů za českou socialistickou poesii, ve kterém umístil nejvýznamnější české básníky do svých ideologických zásuvek, od vyzdvihovaného Wolkera až po zcela zatraceného Halase.
S cejchem potomka protirežimního básníka se pak F. X. Halas potýkal po celá padesátá léta. Dobové mezníky – měnová reforma, spisovatelský sjezd 1956, Maďarské povstání téhož roku – v něm jen posílily názor, že žije v systému, který je primárně založen na soustavné lži.
Navzdory kádrovému profilu mu bylo umožněno začít v roce 1952 studovat na gymnáziu v Holešovicích na Strossmayerově náměstí, po dvou letech pak přešel do 10. třídy jedenáctiletky.
V roce 1955 byl pak přijat na filozofickou fakultu na studia historie a pedagogiky. Odpromoval v roce 1960 ve stejný den se spolužáky a celoživotními přáteli - pozdějším kardinálem Miloslavem Vlkem a historikem Antonínem Klimkem.
Do druhé poloviny padesátých let také spadá osobně velmi důležité období Františka Xavera Halase. Už během studia se začal čím dál víc zaměřovat na duchovní a církevní dějiny a po matčině smrti v květnu 1958 (bylo jí necelých padesát let) se sám vrátil k víře. Podle vlastních slov nechal Bůh Františka Xavera čekat dva dny, než mu zjevil svou přítomnost. Tato zkušenost je ovšem – jak sám říká – nesdělitelná, jisté je, že od té doby o boží existenci už nikdy nezapochyboval. Na matčině pohřbu se seznámil s dcero u rodinného přítele, lékaře Jaroslava Pojera, Dagmar Pojerovou. O pět let později si ji vzal.
Po absolutoriu vysoké školy čekala Františka X. Halase zkušenost každého tehdejšího mladého muže – dvouletá vojenská služba. Měl do jisté míry štěstí – po několika měsících služby v Benešově u Prahy byl převelen k letecké jednotce v Přerově. Ne že by nějak zvlášť rozuměl letecké technice, ale v té době tam byli na kursech studenti z Guineje a Mali, a přišla vhod Halasova znalost francouzštiny. Jako voják–tlumočník a překladatel tak strávil zbylou část vojny. S vojenskou službou souvisí i úsměvná historka. Stejně jako na fakultě se i na vojně nedala utajit Halasova víra a jeho představený chvíli zauvažoval o tom, že mu v neděli zarazí vycházky. Halasova odpověď zněla poněkud švejkovsky: „Soudruhu podplukovníku, to by bylo nejlepší řešení, aspoň budu z obliga!“
Po absolvování vojenské služby se v říjnu roku 1962 František Xaver Halas vrátil k práci v pedagogickém muzeu J. A. Komenského v Praze. Díky tomu, že se musel starat o mladšího bratra, se vyhnul umístěnce do školy v Chotěboři. Bylo mu také poskytnuto roční stipendium na uspořádání korespondence jeho rodičů – doby se přece jen trochu změnily a jméno básníka Halase už nepatřilo k zapovězeným ani kritizovaným.
Otec František Halas měl vždy úzké vazby ke svému rodišti Brnu a ačkoliv nakonec strávil největší část života v Praze, několikrát vážně uvažoval o trvalém návratu do jihomoravské metropole. Syn František Xaver se k tomuto kroku odhodlal na jaře 1968, kdy se v Brně uvolnilo místo vědeckého pracovníka na tehdejší univerzitě Jana Evangelisty Purkyně.
Od roku 1968 se tedy datuje Halasova práce na brněnské univerzitě, kde sice měl jako nestraník takzvaně zaražený postup, ale mohl se v rámci možností věnovat práci, která ho naplňovala. Podílel se na sbornících z historie univerzity, zvláště její právnické fakulty, a další léta práce byla vyplněna studiem a uspořádáváním korespondence Jana Evangelisty Purkyně. Kromě toho František Xaver Halas i jeho manželka soukromě překládali z francouzštiny beletrii a publikace z dějin umění.
Roku 1981 přišla potom nečekaná a závažná nabídka od výrazné osobnosti katolického disentu Dominika Duky, totiž přeložit z francouzštiny takzvanou Jeruzalémskou bibli. Nový překlad Písma vycházel ve Francii na přelomu 40. a 50. let 20. století a přeložit celek do češtiny se jevilo jako téměř nemožný úkol, manželé Halasovi přesto přijali.
Doba překladu se protáhla až do porevolučních dob, která ovšem přinesla jednu opět zcela nečekanou a radostnou výzvu: 7. ledna 1990 ho tentýž Dominik Duka po mši na brněnském Petrově oslovil s nabídkou stát se prvním československým velvyslancem ve Vatikánu. Po krátkém váhání František X. Halas svolil a nakonec strávili manželé Halasovi v Římě osm a půl roku.
Za tu dobu se podařilo Františku Xaveru Halasovi nejen dokončit překlad Jeruzalémské bible, ale také začít psát velké dílo o dějinách papežství jako instituce. V roce 2006 kniha vyšla a pod titulem Fenomén Vatikán se F. X. Halas touto prací habilitoval jako profesor. Paradoxně se mu to podařilo na Univerzitě Palackého v Olomouci a nikoli v Brně – na vině nejspíš byla nekolegialita brněnských akademických kolegů.
Po návratu se Frantšek Xaver Halas opět vrátil k vědecké práci, tentokrát hlavně jako profesor církevních dějin a dějin diplomacie na olomoucké a pražské univerzitě. Svůj život považuje za šťastný a plný zázraků, které mu přinesly mnohou radost i v situaci zpočátku beznadějné. A jak občas říká svým studentům: „Na poslední soud se těším, protože se konečně dozvím, jak to všechno bylo.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) ()