Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. RNDr. Jiří Hála (* 1937)

Transport do Terezína je první, co si z dětství pamatuji

  • narodil se 21. dubna 1937 v Brně

  • 5. prosince 1941 rodina odjela třetím židovským transportem z Brna do Terezína

  • v Terezíně byl pamětník s rodiči až do osvobození 8. května 1945, pak se vrátili do Brna

  • prarodiče a otcův bratr zemřeli v koncentračních táborech

  • v roce 1948 si rodina změnila příjmení z Hahn na Hála

  • v roce 1952 pamětník nastoupil na průmyslovou školu chemickou

  • v 50. letech komunisté rodičům znárodnili obchod

  • po maturitě v roce 1956 začal studovat Přírodovědeckou fakultu dnešní Masarykovy univerzity

  • po promoci v roce 1961 se oženil a postupně se manželům narodili dva synové a dcera

  • v letech 1964–2004 působil na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity (před rokem 1989 Univerzita J. E. Purkyně)

  • v letech 1968–1970 absolvoval stáž na univerzitě v kanadském Vancouveru

  • po roce 1989 působil tři roky jako prorektor Masarykovy univerzity

  • v roce 2023 žil v Brně

„Z ranného dětství si toho moc nepamatuji, moje první vzpomínka je až na transport, což je zajímavé. Bydleli jsme v Sirotčí ulici, dnes v Grohově. Můj dědeček tam postavil dům a v tom domě jsem žil já s rodiči, dědeček s babičkou a strýc. Když jsme šli na transport, bylo mi čtyři a půl roku,“ vzpomíná dnes šestaosmdesátiletý profesor jaderné chemie Jiří Hála.

„Moje první vzpomínka je vlastně na Ponávku. Když jsme museli opustit dům v Grohově ulici, dostali jsme takový lístek[1] a tam bylo napsáno napsáno: Ponawka-Gasse 26. Tam jsme museli nějakou dobu být. Bydleli jsme ve velikém pokoji, několik židovských rodin tam bylo. Pak nám přišel korespondenční lístek a na něm se nám nařizuje, že se nejpozději 2. prosince 1941 v sedm hodin ráno musíme dostavit do školy v Merhautově ulici... Do transportu,“[2] popisuje pamětník. V tělocvičně na slamnících nocovali až do 5. prosince, kdy z Brna odjel třetí židovský transport do Terezína.

Dědečka zatklo gestapo, zahynul v Mauthausenu

Jiří Hála se narodil 21. dubna 1937 v Brně Oskarovi a Blance Hahnovým (později si rodina změnila jméno na Hálovi). Rodina bydlela v Grohově ulici číslo 5, kde Oskarův otec, majitel lahůdkářství, postavil dům. Spolu s nimi bydlel v domě i Oskarův bratr Bedřich.

Dne 5. prosince 1941 odjela transportem do Terezína celá rodina s výjimkou dědečka. „Dědeček chodil hrát karty s kamarády do hospody a jednou tam přišlo gestapo, sebrali ho a už ho nikdo neviděl,“ říká Jiří Hála. Dědeček Gustav byl stanným soudem v Brně odsouzen 1. října 1941 pro rušení veřejného pořádku k předání gestapu a zabavení veškerého majetku.[3] Zemřel o měsíc později v Mauthausenu. „Babička zemřela v Terezíně,“ dodává pamětník. I matčini rodiče Herschmannovi byli transportováni do Terezína a následně zahynuli v Osvětimi. 

„Rodiče se mnou po válce o Terezíně nikdy nemluvili. Pamatuji si, že k nám chodily na návštěvu rodiny, které také přežily, a já jsem seděl vyjeveně v koutě, poslouchal a moc jsem tomu nerozuměl,“ říká pamětník. Vzpomíná si, že jednou, když hovořili rodiče se známými opět o osudech židovských rodin a o tom, kdo nepřežil, zmínili i strýce.[4] „To byl tátův bratr. Po válce mi rodiče říkali, že strýc mě měl rád. Musel se mnou před válkou trávit hodně času. To si ale nepamatuju. Když jsem se ale dozvěděl, že se ten strýc už nevrátí, nechtěl jsem tomu věřit, tak jsem každé odpoledne chodil k tramvaji na zastávku a čekal jsem, že vystoupí z tramvaje,“ popisuje pamětník.

Seřadiště ve škole v Merhautově ulici

Při vzpomínce na dětství se mu opět vybavuje příprava k transportu. „Mám v paměti, že to ráno jsme museli nastoupit, stáli jsme oblečení v takové chodbě do oblouku. Kolem nás chodili němečtí vojáci jako hlídka,“ popisuje pamětník. Řadu let po válce šel školu v Merhautově ulici navštívit, aby zjistil, jestli se vzpomínky na tělocvičnu a chodbu shodují s realitou. „Nějaká paní z ředitelny mě provedla, zavedla mě dolů do té místnosti i do chodby. Ono to bylo opravdu tak, že ta chodba byla do oblouku,“ říká pamětník.

Na samotnou jízdu vlakem z Brna do Terezína se Jiří Hála nepamatuje, až na cestu pěšky. „To tenkrát ještě nejezdil vlak z Litoměřic do Terezína. Je to nějaké tři čtyři kilometry, to se muselo jít pěšky. Na to si vzpomínám, byla zima, prosinec,“ vzpomíná. Každá rodina mohla mít jen omezené množství zavazadel. „Vím, že jsem měl kufřík s hračkami, ale nevím, co v něm bylo, to už je dávno,“ podotýká.

Slamník si musel nacpat každý sám

Když dorazili do Terezína, museli si sami nacpat slamníky slámou  – podle pamětníkova popisu ve velké místnosti, která vypadala jako obrovská garáž. „Pak nevím, jestli to bylo přímo v těch kasárnách, kde jsme pak bydleli, tam nás rozdělili. V takové malé místnosti byly tři dvoupatrové postele vedle sebe. Tam vždycky byla maminka s dítětem. Rodiny nemohly být pohromadě, muži museli být zvlášť. Druhá dvojice, co s námi bydlela, to byl Petr Haimann s maminkou. Je o rok mladší než já, taky bydlí v Brně. A pak tam bydlela ještě nějaká holčička s matkou,“ popisuje ubytování v Terezíně.

Pokud to šlo a nemoci je nerozdělily, Jiří stále zůstával s maminkou. Vzpomíná, jak spolu chodili v létě na kopřivy, ze kterých ženy vařily špenát. „To jídlo, co jsme tam dostávali, bylo dost hrozné. Polévka, to byla jen taková trochu osolená voda. Nebylo máslo, ale margarín. Od té doby nesnáším ramu, která je v obchodech, to je cítit jako umělý tuk. Také se tam vařil tuřín, to bylo něco jako kedlubny, to také nesnáším. Ale muselo se to jíst, protože nic jiného nebylo,“ říká pamětník.

Operace středního ucha

Jiří Hála prodělal v Terezíně prý celou řadu nemocí. Nejvíc ho trápil opakovaný zánět středního ucha. „Petr Haimann, můj kamarád, mi vždycky připomíná, jak mi záviděl, že jsem mohl plakat, protože jeho maminka mu plakat nedovolila, když byl nemocný,“ říká.

Nakonec malý Jiří skončil v nemocnici, kde se ho rozhodli operovat. „Dodnes obdivuji ty doktory, co tenkrát uměli udělat. Antibiotika nebyla a oni se to rozhodli řešit trepanací lebky. Rozsekali mi hlavu na obou stranách a vyčistili to. Od té doby nemám s ušima problém,“ říká Jiří Hála.

K narkóze používali lékaři éter nakapaný na kus gázy. „Byl u mě takový mladý doktor a ten kontroloval, kdy usnu, a tak se se mnou bavil. Nevím, jak je to možné, jak člověku utkví v paměti takové drobnosti. Ptal se mě, kde bydlím, a já jsem mu říkal, že dědeček postavil dům a ten je zelený. On mi říkal, ať si nevymýšlím. Ten dům má dodnes původní, zelenou omítku,“ směje se pamětník. „Druhou věc, kterou si pamatuji, že mi dědeček přinesl do nemocnice pomeranč. To bylo v Terezíně něco nevídaného,“ říká pamětník. Kde dědeček pomeranč vzal, neví, domnívá se, že takové potraviny mohli do tábora přivézt pracovníci Červeného kříže. Delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže přijela do Terezína 23. června 1944. Šlo o prohlídku „vzorového židovského města“, kdy bylo všechno pečlivě připraveno a zinscenováno.

Skrýš pod postelí

Onemocněla i maminka a také musela do nemocnice. Jiřího tedy přestěhovali do Kinderheimu, dětského domova. „Tam jsme měli vychovatelky a výuku. To bylo ve velké místnosti. V noci tam byly postele a přes den stolky se židličkami a tam jsme se učili číst a psát,“ vzpomíná.

Obrovský strach zažil, když po čase dostal lístek do transportu do Osvětimi. Zachránil se v nemocnici. „Tenkrát mi mohlo být tak sedm roků. Vychovatelky mi dovolily, že můžu jít za maminkou do nemocnice. Já nevím, jak to ta máma zařídila, ale oni mě tam strčili do nějakého malého kamrlíku, nemělo to okno, a spal jsem pod postelí,“ popisuje pamětník. V nemocnici pod postelí se schovával několik dnů. „Pak jsem dostal zase nějaký papírek, že jsem vyřazen z transportu. Máma mě zachránila, ale nevím, s kým to vyjednala a jak. Ono se říkalo, že když takhle někoho vyřadili z transportu, tak tam dali někoho jiného. Nevím, jestli to za mě neodskákal někdo jiný,“ přemýšlí pamětník.

Otec byl v Terezíně také, a i když žili odděleně, občas se vídali. Nejdřív pracoval v pekárně. „Pamatuji si, že občas ukradl kousek chleba a donesl nám ho, což pro něj muselo znamenat velké riziko. A potom ho po určité době přeřadili ke ghettowache. To byla židovská policie, která udržovala pořádek,“ říká Jiří Hála.

Zahoď brýle!

Po povstání ve varšavském židovském ghettu se podle pamětníka začalo vedení SS obávat, že by mladí muži mohli v Terezíně také něco způsobit, a proto bylo vydáno nařízení, že muži do pětačtyřiceti let musí být přesunuti do Osvětimi. „Tatínka před transportem zachránil velitel ghettowache v Terezíně, který neuvedl do seznamu celé jeho datum narození,“ řekl pamětník.

Z pamětí K. Loewensteina, které poskytla pamětníkovi A. Hájkova z Univerzity v Torontě, v roce 1952 odevzdal Oskar Hahn prohlášení,[5] ve kterém uvedl: „Na moji prosbu rozhodl tehdejší velitel ghettowache pan Dr. Loewenstein proti výslovnému rozkazu německého táborového velitelství a proti nařízení Judenältestera (vedoucího židovské samosprávy) Dr. Eppsteina mne v ghettowache ponechat, čímž na sebe vzal odpovědnost za nesplnění rozkazu německého velitele. Za to mu hrozilo okamžité odeslání transportem a konec. Pan Dr. Loewenstein zachránil tak nejen můj život, ale také život mé ženy a mého dítěte.“

Prvnímu transportu se Oskar Hahn sice vyhnul, nakonec však stejně skončil v Osvětimi. Stalo se tak 28. září 1944, kdy jej zařadili do pobočného osvětimského tábora Blechhammer.[5] „A to vím z jeho vyprávění, že si zachránil život naprostou náhodou. Když vystoupili z vlaku a byla tam takzvaná selekce, nějaký muž do něj drcnul a řekl, ať zahodí brýle. Táta hodil brýle na zem, šlápnul na ně a to mu zachránilo život. Kdo měl brýle, musel do plynu,“ popisuje pamětník.

Otec prošel selekcí a poslali ho do pracovního lágru. „Táta říkal, že ti esesáci, co ten lágr hlídali, byli takoví staří pánové, těm už bylo všechno jedno, tak tam byl klid,“ vypráví. Osvětimský koncentrační tábor byl osvobozen 27. ledna 1945. Od začátku ledna bylo v evakuačních pochodech vyhnáno směrem na západ přes padesát tisíc Židů. Ve městě Gliwice a na dalších místech byli naloženi do vlaků a deportováni do jiných koncentračních táborů.

Oskar Hahn v říjnu 1969 vypověděl:[6]„5. ledna 1945 jsem byl na noční směně, ve 23:30 přišel raport bez čepice. Fasovali jsme všichni dva bochníky chleba, masovou konzervu a půl kila margarínu. Kdo měl špatné boty nebo pyžamo, mohl si je vyměnit. Každý si mohl vzít deku. K ránu 6. ledna opustila naše kolona tábor ve směru Gleiwitz. Potkávali jsme proudy německého obyvatelstva, které mířilo neznámo kam. Vedle nás šli též esesmani, vězni tlačili saně, na kterých seděly rodiny SS důstojníků… byli jsme hodně promrzlí, ale štěstí, že jsme měli dost jídla. Esesmani se chovali umírněně, byli to starší lidé.“

Kolona dorazila podle výpovědi do tábora Blechhammer, vězňové pak odmítli pokračovat. „Stále jsme byli sledováni sovětskými letadly. I když nás druhý den SS poddůstojníci hnali s pistolí k bráně, odkud se mělo pochodovat. V nestřeženém okamžiku se všichni rozutekli. Nakonec se SS a kápové vydali na cestu sami,“ popsal ve výpovědi Oskar Hahn, který se pak ještě vrátil do Terezína. „Ke konci války tam vypukla tyfová epidemie. Sloužila tam spousta zdravotníků z Rudé armády. Řada z nich na ten tyfus zemřela. Tam jsme se celá rodina dožili konce války a vrátili jsme se spolu do Brna,“ popisuje Jiří Hála.

„Když se ta Rudá armáda blížila, Němci vyklízeli některé koncentráky. Viděli jsme z okna toho dětského domova průvody zubožených, podvyživených lidí. Oni nemohli dostat normální stravu. Vím, že tam byly sestry od Červeného kříže a ty jim dávaly kostkový cukr, to bylo jediné, co ten jejich organismus mohl přijmout,“ říká pamětník.

Návrat do Brna

Do Brna se vracela rodina vlakem. Jiří Hála vzpomíná, jak v Ústí nad Orlicí nějakou dobu stáli. „Lokomotivu potřebovali asi na něco jiného. Tam mě táta vytáhl na kopec a dívali jsme se dolů na nádraží,“ říká. V Brně (kam dorazili 6. června 1945) zhruba týden bydleli spolu s dalšími židovskými rodinami v hotelu Padowetz. „Tam ty židovské rodiny byly, než dostaly nějaké bydlení. Nějakou dobu trvalo, než jsme se mohli nastěhovat do domu v Grohově ulici. Táta sehnal právníka a musel doložit, že je dům náš,“ vysvětluje pamětník.

Po válce se rodiče rozhodli pro změnu příjmení. „Nevím, jestli to bylo běžné, ale o pár případech vím. Na prvním vysvědčení ze školy mám ještě jméno Jiří Hahn a pak už Hála. Na poválečné Brno má pamětník pěkné vzpomínky. „Sousedi se k nám chovali moc pěkně, na to si nemůžu stěžovat,“ říká. Do obecné školy chodil do Jiráskovy (dnes Masarykovy) čtvrti, kde nastoupil do třetí třídy. „Neuměl jsem sice moc psát, co jsme se učili v Kinderheimu, to nestálo za to,“ říká. Ale všechno dohnal.

Rodiče zůstali pracovat ve znárodněném obchodě

„Tatínek dostal obchod v Kobližné ulici zpátky, ale nechtěl to mít pod jménem Hahn, a tak přibral pana Krejčího jako společníka a vlastnili ho do doby, než ho komunisté znárodnili,“ vysvětluje pamětník. Pak rodiče pracovali v obchodě, už jako státním, dál. Maminka byla pokladní a tatínek vedoucí.

„Když byly ty procesy se Šlingem a Slánským, tak to rodiče zděšeně sledovali a báli se, že budou zase nějaká protižidovská opatření. Ale nás se naštěstí nic nedotklo. Táta, aby uchránil rodinu, tak vstoupil do komunistické strany. Takových lidí bylo hodně,“ podotýká Jiří Hála.

„Komunistický režim, to byla katastrofa, ale mně to vlastně pomohlo. Tátův otec měl obchod, mámin otec měl továrnu. Rodiče říkali, že půjdu na hotelovou školu, to by mě nebavilo. Pak o tom rodiče přestali mluvit. Tak jsem šel na chemickou průmyslovku,“ říká pamětník. Ve třetím ročníku vyrazil na brigádu na jižní Moravu, kde se seznámil se svojí budoucí ženou. „Tak to jsou dvě věci, za které vděčím komunismu,“ říká s úsměvem Jiří Hála.

Jen Žid pozná dobrý židovský vtip

O tom, že má židovský původ a že prošel Terezínem, nikdy moc nemluvil. „Na kádrovém oddělení přírodovědecké fakulty byla jedna velká komunistka, které se bála celá fakulta. Jednou si mě zavolala a říká: ‚Já tady čtu ten váš životopis, ale vy nám neříkáte úplnou pravdu! Vy tam nepíšete, že jste byl za války v Terezíně s rodiči. Za to se nemusíte stydět,‘“ vzpomíná pamětník. Opáčil prý, že se nestydí, ale že mu rodiče kladli na srdce, že to nemá nikde říkat. „A od té doby jsem měl s tou kádrovou pracovnicí docela pěkný vztah,“ říká pamětník a dodává ještě další vzpomínku spojenou se svým původem.

„Na schůzi katedry někdo začal mluvit o Židech. A jeden mladší kolega říkal, že by ho zajímalo, jak takový Žid vypadá, že nikdy žádného neviděl. Já jsem zůstal sedět  a nic jsem neříkal. Doma manželka žertovala, že jsem se měl vsadit, že bych býval mohl vyhrát peníze,“ říká pamětník.

Židovské vtipy jsou podle Jiřího Hály výborné, je v nich prý sebekritický rozum. „Vtipy, které vycházely v knížkách nebo časopisech jako židovské, židovské doopravdy nebyly. Byly to hloupé vtipy, kde se místo jména Novák dalo Kohn a už to bylo. Jen Žid pozná židovský vtip,“ vysvětluje pamětník.

Emigraci s manželkou zavrhli kvůli rodičům

Po promoci na Přírodovědecké fakultě Univerzity J. E. Purkyně (dnes Masarykově univerzitě) v roce 1961 se Jiří Hála oženil. Absolvoval také základní vojenskou službu, z poloviny na brněnské vojenské akademii. Podle záznamů Archivu bezpečnostních složek byl v roce 1962  registrován oddělením vojenské kontrarozvědky. Svazek, bez uvedení kategorie, byl později archivován a v roce 1971 komisionálně zničen. Dále pak – pod krycím jménem Jiří – vedla StB od roku 1970 Jiřího Hálu jako svého vědomého (vázaného) spolupracovníka v kategorii informátor, agent. Ani tento svazek se k dnešním dnům nedochoval.[7] Jakýkoli kontakt se Státní bezpečností však pamětník striktně a opakovaně odmítl. „Ne, nikdy. Ani na té vojně, jak jsem sloužil. Ani na té vojenské akademii, tam taky byl klid. Nic takového nebylo,“ reagoval na dotaz, zda ho po návratu z Kanady nekontaktovala Státní bezpečnost, když jeho jméno figurovalo ve složce „Návrat“.[7] Po vojně nastoupil na přírodovědeckou fakultu, kde působil čtyřicet let.

Srpnové události roku 1968 ještě s manželkou zažili v Brně, ale 30. srpna se jim podařilo vycestovat do kanadského Vancouveru, kde Jiří Hála pracoval na univerzitě. „O emigraci jsme mluvili, ale s manželkou jsme na to měli stejný názor. Ona tady měla staré rodiče, já také. Měli jsme možnost tam zůstat. Můj šéf mi nabízel, že jestli chci, že tam můžu zůstat. Ale my jsme se kvůli rodičům vrátili,“ vysvětluje pamětník důvod, proč v Kanadě zůstali necelé dva roky. „Z univerzity mi navíc přišel dopis, že se musíme vrátit, jinak bych tam přišel o místo,“ říká s poznámkou, že po návratu ho žádné výslechy na StB nečekaly. Rodina se vrátila do Československa 28. dubna 1970.[8]

Nabídka ke vstupu do strany naštěstí nepřišla

Naštěstí podle něj vládl na přírodovědecké fakultě politický klid. Musel sice chodit na politická školení a studovat VUML, ale dalo se to přežít. „Měl jsem štěstí, že jsem nebyl nikdy lákán do strany. Když člověk není ve straně a odmítne, je to horší. Na radiochemickém oddělení byl můj šéf velký komunista. Nejdřív jsme měli dobré vztahy, ale pak se asi začal obávat, že ho chci ohrozit. Neměl jsem žádné ambice. Ten kolega ale zařídil, že mi nikdy nebyla poslaná přihláška do strany, zřejmě proto, abych ho neohrozil. Kdyby mi to někdo nabídl, tak bych vstoupil, žádná statečnost, ale naštěstí mi to nikdo nikdy nenabídl,“ zamýšlí se pamětník.

Po roce 1989 se stal Jiří Hála prorektorem Masarykovy univerzity. „Studentští aktivisté přinutili ty komunistické funkcionáře, aby odstoupili. Měl jsem tu smůlu, že mě přemluvili, abych se stal prorektorem, byl jsem jím tři roky,“ řekl. Bylo to podle něj hodně náročné, když se univerzita musela vyrovnávat s komunistickým režimem. „Rušil se VUML, výuka ruštiny, spousta lidí se propouštěla a pak tam nastaly nenávistné boje. U nás na fakultě to nebylo. Ale na právnické fakultě to bylo hrozné. Mě přizvali do vědecké rady právnické fakulty. Ti, co byli za komunismu upozadění, chtěli ty kolegy komunisty úplně zlikvidovat. Dokonce chtěli právnickou fakultu zrušit,“ popisuje pamětník.

Jiří Hála je profesorem v oboru jaderné chemie, a proto je také velkým obhájcem jaderné energetiky, ve které vidí budoucnost. „Různé ekologické organizace, které bojovaly proti jaderné energii, většinou o té jaderné energii neví nic. Já jsem soukromě psal do novin, když se tam objevil nějaký hloupý článek. Stavbu jaderných elektráren jsem vítal. Je to nezbytná věc. Domnívat se, že tepelné elektrárny lze nahradit solárními nebo větrnými, je hloupost. To je pro menší provozy a domácnosti, ne pro velkokapacitní výrobu,“ vysvětluje profesor Hála.

Urážky, lži a nenávist na internetu

V současné době (prosinec 2023) sleduje Jiří Hála válečné události na Ukrajině i izraelsko-palestinský konflikt. „Hamas si nemohl myslet, že si to Izrael nechá líbit. To, co se tam děje teď, to je odveta, člověk musí být na straně Izraele,“ říká a doufá, že se konflikt podaří urovnat.

Pamětník vnímá také přetrvávající antisemitské nálady ve společnosti. „Federace židovských obcí sleduje projevy antisemitismu u nás. Každý rok vydávají přehled. Je štěstí, že v Česku nikdy nebyla taková veliká nenávist, útoky na majetek jsou ojedinělé, hlavně je to na internetu. Urážky, lži a nenávist, oproti roku 2021 jejich četnost dvakrát vzrostla. Doufám, že se to u nás v budoucnu nezhorší,“ říká. Proti antisemitismu pomůže podle něj jen výchova a vzdělávání. „Mladí lidé by měli používat zdravý rozum, aby nevěřili všemu, co se říká na internetu. Kdyby používali rozum, spousta nesmyslů se nebude dít a svět bude lepší,“ vzkazuje na závěr mladým lidem Jiří Hála.

 

[1] Umístěnka k dočasnému ubytování v ulici Ponávka v Brně před transportem do Terezína 1941. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[2] Předvolání do transportu do Terezína pro rodinu Hahnových z 2. 12. 1941. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[3] Rozsudek, kopie originálu a překlad rozsudku stanného soudu nad Gustavem Hahnem (dědečkem Jiřího Hály) z 1. října 1941. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[4] Poznámky k rodokmenu rodiny Hahnovy. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[5] Z pamětí K. Loewensteina poskytla A. Hájkova, Univerzita Toronto. Obsahuje prohlášení O. Hahna z roku 1952, který se zastává velitele ghettowache v Terezíně K. Loewensteina. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[6]Výpověď Oskara Hahna (otce Jiřího Hály) o pobytu a poměrech v Osvětimi na konci války, kterou poskytl 25. 10. 1969. Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[7]  Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v Dodatečných materiálech.

[8] Záznam v kartotéce k fondu Správa pasů a víz (SPV).

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Petra Špičková)