Václav Hajný

„Nejvíc si vzpomínám, když jsme zásobovali ty tanky. To bylo přes Odru na Ostravsku. Tam se Rusáci dostali takovým půlměsícem za tu Odru takových pět kilometrů dovnitř, nevím, jak to mohlo být široký, to pásmo. Tam byly naše tanky. To nebylo, že naše tanky šly furt s naší československou armádou. Naprosto ne. Ten velitel fronty si určoval i v naší armádě, kde budou naše tanky. Tak ty tanky furt jezdily pomáhat Rusákům. Když byly už za tou Odrou, tak my jsme je jezdili zásobovat. To bylo taky dílo. Tam byly přes Odru pontonový mosty. To byl nával těch ruskejch gaziků a povozkářů s koníkama, který zásobovali ruský útvary za vodou. Tam museli být důstojníci, třeba poručíci, který upravovali ten přesun, protože jedny jeli odsud a druhý tam a to by se ty lidi prostě pobili. Prostě dělali tam pořádek. My jsme tudy museli projíždět, ale to nebyla žádná sranda. Němci byli vysazený na tyhle pontonový mosty. Messerschmitty, ty tam lítaly a pořád to kosily. Tam jste mohl vidět vozku s koňma, jak spadnul do vody. Tam jste mohl vidět, jak házeli ty malý bombičky, tak byly rozsekaný ty mosty, že to najednou se rozšklebilo a odplouvalo to, jen to viselo na jedný straně. Sapéři hned to tam opravovali, ovšem Rusáci, to nebyli naši. Protože tam muselo bejt víc těch mostů, aby to pořád bylo průjezdný. Tak tam jsme zažívali dost perný chvíle. Když jsme to přejeli, tak tam za tím mostem, tam taky nebyl klid. Tam to bouchlo, tuhle to bouchlo. Bylo to horký místo. Němci se s tím nemohli smířit, že jsme se tam vysadili s Rusákama.“

„Potom tam Rusáci udělali ohromnej útok, včetně našich pěšáků. Dokonce jsem viděl známý, když přes nás šli, Bohouše Bohatýho a Vláďu Pajera. Bohouš už nežije, ale Vláďa asi jo. Přes nás přešli a celkem to Rusáci dobyli dobře. My jsme furt byli v našich zákopech, tak jsme viděli, jak raněný se vraceli, vedli je a podobně. Ale nejdřív Rusáci udělali obrovskou minometnou a dělostřeleckou přípravu. Abych to vysvětlil – Nižní Komárník dole, nahoru kousek políčka a my na kraji v lese, na druhé straně zrovna tak, kousek políčka a les a tam byli Němci. Než začal ten útok, tak Rusáci to tam minometama a dělostřeleckýma granátama rozsekali. To byly mraky kouře, to jste neviděl ani stromy. Pěchota už to potom docela lehce dobyla.“

„Pamatuju, že jsme při prvním útoku došli poměrně daleko. Byli jsme už blízko a granáty na nás hodili. Já jsem byl skupina Březinský, tomu hned prostřelili nohu. Pak tam byl nějakej ze Zdolbunova, tomu střelili kulku do zad mezi lopatky. Nějakej Koblasa, to byl Čech z Besarábie, tomu granát šlehnul po kyčli a rozsekal mu tu pravou stranu. Jenom já jsem zůstal neškrábnutej. Pochopitelně nejen my, ale i další jsme byli zastavený, jak jsme šli v rojnici. Zalehli jsme za stromy a co teď dál... Březinský s nohou mohl, ten Koblasa se střepinou taky, ale ten, jak to dostal dozadu, jmenoval se Sršeň, tak ten nemohl. Tak jsme ho tahali dál za stromy. Tahal jsem ho takových deset patnáct metrů z toho nejbližšího nebezpečí. Němci na nás nevylítli z těch bunkrů, ty tam jenom seděli a čekali, aby mohli zastřelit, koho uvidí. Já jsem potom nesl toho Sršně na zádech dozadu asi pět set metrů na první ošetření.“

„My jsme vozili jídlo. To znamená chleba, polévky, a když bylo, tak nějaký ty brambůrky a flákota. Protože tam bylo hrozný jídlo. Rusko na tom opravdu nebylo dobře. Přestože my jsme dostávali jídlo z Anglie, tak ty dávky byly tak vočesaný, že jsme měli stejně jak ti Rusáci. Krávy třeba. Já jsem byl mladej, sedmnáct let, ale já to maso neukousl. To byla flaksa z nějaký starý krávy, to jste mohl takhle natahovat a nešlo to sníst. Přesto ale vždycky ten chleba byl. Fasovali jsme osm set gramů toho těžkýho žitnýho chleba s těma plevama.“

„Nás zůstalo devět, pak nás pořád doplňovali. Pochopitelně jsme to pak zabrali, Němci utekli. Pak nás přišli vystřídat, Němci udělali protiútok a zase nás odrazili. Neudrželi jsme to. Řeknu to upřímně, jak to dneska vidím, kdybychom byli chrabřejší. Musím přiznat, jak to bylo. Nemuseli jsme ustoupit, my jsme byli v zákopech a mohli jsme je pobít, granáty a všechno jsme měli. My jsme neměli nouzi o náboje. Ale jeden stačí. Jeden začne zdrhat, pak druhej, třetí. Byly tam taky hlasy ‚chlapi, neblbněte‘. Ale ten si řekne, já to nedostanu, já se nechci dostat do zajetí. Němci udělali takovou krátkou minometnou přepadovku. Takže jsme měli palice poschovávaný v zákopech. Najednou palba přestane a lítaj vám granáty, u hlavy se trhaj, začnou samopaly. Prasknou chlapům nervy a my jsme odtamtud utekli. A pak se to zase dobývalo. Říkám vám, ten kopec byl hroznej. Nás bylo pětaosmdesát, devět nás zůstalo zdravejch, ostatní byli zraněný a zabitý.“

„Nikdo si to už dneska nedokáže představit, když se žije v civilu a každej má dost jídla a každej má spaní a klid, mír, pokoj. Jak tam vás trápí, že spíte na zemi a v zimě, že nevíte, kterej den a kdy budete zabitej, odloučenej od rodiny. To je den jak den. Na to když si vzpomenu, tak vždycky moc děkuju, že jsem se odtamtud dostal, že jsem to přežil. Moc děkuju.“

„Když jsme se dostali k těm našim tankům, to jsme auto museli nechat vzadu v nějakým mlází nebo pod stromama. Várnice na záda s polévkou nebo s nějakou tou kaší a chleby na záda a čaje na záda a teď se šlo k těm našim tankům. Dodneška to vidím. Tanky byly pěkně v palebným postavení. My jsme měli taky u tanků samopalníky, který s nima jeli a byli přilepený na tom tanku. To bylo taky řemeslo. Oni museli s těma tankama jet a pak seskakovat, když přijeli blízko k zákopům. To bylo horší než pěchota. Těch taky hodně zemřelo, těch samopalníků. Ty, když byli v obraně, tak měli pod těma tankama vykopaný díry, protože to Němci pořád odstřelovali. A tam byla ta posádka toho tanku zalezlá. A tak když nás viděli, tak měli radost, že jídlo a tak. No a takovej to byl život.“

„Hrozně jsem toužil být doma a nebyl jsem to jen já, takže nás byl celej vlak. Jak jsem přijel domů, tak jsem prožil obrovský zklamání, že jsem odtud odjel, že jsem tady nezůstal. Tam byla obrovská bída, ženy bez mužů, zemědělství vydrancovaný. Tam bylo neoseto, zarostlý trávou. Tak jsem chtěl zpátky do Čech. Už jsem to tam nepoznával, už mi to tam nevonělo. Chtěl jsem zpátky do Čech.“

„Já jsem hrozně chtěl k autům. Jako kluka mě to lákalo. Teď si představte, celá rota jsme nastoupený v plný polní a můj velitel 3. praporu byl major Tesařík, s páskou na oku, to byl velkej bojovník. Ty kluci, jak dneska zpívají, tak to jsou jeho syni. Takže já jsem měl velitele jejich tatínka, to byl velitel 3. tankovýho praporu. Tenkrát už nás bylo asi patnáct tisíc, to už byla pěkná armáda. Tesařík říká: ‚Chlapci, potřebuju pětadvacet k nákladním autům a k obrněnejm vozidlům‘. A já si říkal: Tak to je dobrý, snad se mi povede se tam dostat. Jenomže on vybíral tady a tamhle, vždycky to byli pochopitelně starší chlapi k těmhle autům nebo do obrněnejch vozů. Když už jich vybral asi osmnáct, tak jsem to nevydržel, osmělil jsem se, přestože jsem byl klučina, a zvedl jsem ruku. ‚Co byste si přál?‘ ‚Pane majore, já bych taky hrozně rád k autům jako řidič.‘ ‚Kolik je vám let?‘ Já říkám: ‚Sedmnáct.‘ ‚Vy byste se nestyděl, aby tyhlety fotrové skákali do tanku a z tanku a vy byste se vozil v autě?‘ Zůstal jsem stát jak oukropeček a říkám si, tak je hotovo. Jenomže on vybíral jednoho, druhýho, třetího a ještě jich neměl pětadvacet. Já už jsem se ani nedíval, už mě přešla chuť nějak to sledovat. Teď najednou slyším: ‚Hej, vy tam!‘ Já jsem zvedl hlavu, na koho to je. ‚No jo, vy pojďte taky.‘ Tak jsem čapnul ten pingl s tou plnou polní a už jsem byl mezi nima. Tím jsem se dostal na výcvik jako řidič na studebakeru. Dodneška mám ten rusky psanej řidičák s českým štemplem.“