Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Hajnová (* 1945)

• narozena 6. prosince 1945 v Praze

• vystudovala SUPŠ v Turnově, obor stříbrnictví

• 1964 pracovala v Kovotepu v Praze s lidmi nepohodlnými režimu

• 1968 svatba s Karlem Hajnem a narození syna Kryštofa

• přátelé z disentu, péče o duchovní rozvoj, učitelka v mateřské škole

• v listopadu 1989 manžel aktivně pracoval v Občanském fóru

• v 90. letech studovala waldorfskou pedagogiku

• 1990 založení první waldorfské mateřské školy v České republice, v Turnově na Rohozci

• 2000 založení Náruče, prvního waldorfského mateřského centra v České republice

• v roce 2022 bydlela v Turnově a věnovala se waldorfské pedagogice

Hana Hajnová s manželem Karlem Hajnem své postoje ke komunistickému režimu doma neskrývali. Syn Kryštof Hajn v této atmosféře vyrostl. V listopadu 1989 studoval architekturu v Praze. „Do toho přišla revoluce. Studium si přerušil. Neměl čas, dělal revoluci. Jeden den přijel z Prahy k nám se dvěma kamarády, úplně vyplivanej, po nějakých nočních akcích. Svalili se u nás do postele a spali, byli naprosto vyšťavení. Něco jsem jim pak uvařila a s mužem jsme je podpořili,“ ilustruje tehdejší nasazení studentů pamětnice.

Kryštof s otcem pak domluvili vystoupení v turnovském podniku Monokrystaly, kde studenti informovali o převratných revolučních událostech v Praze. Jeden z kamarádů, kteří s Kryštofem přijeli, s obdivem řekl: „Vy jste ale odvážní, tohle by naši vůbec nesnesli.“ Hana Hajnová si v tu chvíli uvědomila, že nejsou všichni lidé jako oni.

Hana Hajnová byla jedna z prvních mezinárodně certifikovaných waldorfských učitelek v České republice. Od střední školy se pohybovala v uměleckých kruzích. Ve společnosti přátel rozebírali klasickou literaturu a hledali smysl existence. „Duchovní život jsme na konci 70. let pěstovali neuvědoměle, měli jsme časté diskuze o smyslu života s chytrejma kamarádama. Do noci jsme to rozebírali. Do čtyř do rána jsme se hádali,“ popisuje vášnivé debaty pamětnice.

Občas dostali do ruky od přítele Petra Kučery samizdaty týkající se duchovních záležitostí. Samizdat je způsob, jakým občanští aktivisté obcházejí cenzuru v represivních režimech. Jde o vydávání knih, časopisů a novin vlastním nákladem v ilegalitě (zdroj Wikipedie). Touto cestou pamětnice pro sebe objevila antroposofii, esoterickou nauku nabízející mystický vhled do podstaty člověka, přírody a nadsmyslově duchovních světů (zdroj Wikipedie). Z té právě vychází waldorfská pedagogika, které se pamětnice naplno začala věnovat po sametové revoluci.

Otec, důstojník z první republiky, byl zvláštní kategorie

Hana Hajnová se narodila na konci války v roce 1945 v Praze, v rodině důstojníka Františka Hladkého, matka Květuše Hladká se starala o domácnost a dvě dcery, Hanu a o dva roky starší Alenu. Tatínkovi, původně vyučenému truhláři, se podařilo díky pracovnímu místu vyhnout totálnímu nasazení. Po válce nastoupil opět do armády, ale protože byl jejím členem za první republiky, neměl šanci na kariérní postup. Několikrát ho převeleli a rodina se stěhovala s ním. Bydleli v Praze, ve Znojmě a v Doksech. Z útlého dětství si pamětnice pamatuje strach rodičů, když v rádiu poslouchali zinscenované soudní procesy v 50. letech. Do 6. třídy Hana Hladká nastupovala v Turnově, kdy otec z armády odešel a našel si práci v Dřevotvaru. František Hladký miloval práci se dřevem, které se věnoval, kdykoliv měl čas. V důchodu pak navrhoval a vyráběl nábytek.

Každé prázdniny jsme trávily u babičky s dědou

V Turnově, odkud pocházela matka, Hana s Alenou trávily všechny prázdniny u prarodičů. Turnov měly moc rády. Babička Anna Blažková a dědeček Alois Blažek vlastnili před znárodněním velkoobchod s ovocem a zeleninou. Babička byla velice podnikavá a pracovitá žena, dědeček byl zahradník. Každý všední den vstávali ve čtyři hodiny ráno a jeli starým náklaďákem do Prahy na nákladové nádraží pro ovoce a zeleninu, které rozváželi po okolí Turnova. Po únorovém komunistickém puči v roce 1948 se Alois Blažek vzdal rodinné firmy bez většího odporu, prý řekl: „No, děti, jestli vám to pomůže k lepšímu životu, tak ať si tu firmu vezmou.“ I po znárodnění pěstovali Blažkovi na své zahradě velké množství zeleniny a ovoce, prodávali je sousedům. Na dědečka vzpomíná Hana Hajnová jako na laskavého člověka se smyslem pro poezii a literaturu. S oběma prarodiči měla krásný vztah. V Turnově o prázdninách navštěvovali i rodinu matčiny sestry Věry Bartmanové, která měla s manželem velké zlatnictví a obchod se šperky.

Nové obzory na střední škole

Po základní škole nastoupila Hana Hajnová na Střední umělecko-průmyslovou školu pár kroků od domova, obor stříbrnictví. „Vděčím té době za mnohé. Ve výchovném trendu doma a v nejbližším okolí jsem byla stažená. Na škole jsem poznala množství svobodomyslných lidí – a to považuji za největší přínos té školy pro mě,“ hodnotí svá středoškolská studia pamětnice. V létě se chodili koupat na nedaleký jez do Dolánek. „Parta, která se tam scházela, si říkala Jezoví povaleči. Užilo se tam hodně legrace. Mezi nimi byl i můj budoucí muž. Padli jsme si do oka,“ říká Hana Hajnová. Otec ale doma prosazoval důstojnickou kázeň, i na střední škole mohla Hana do kina jen výjimečně. Právě kvůli přísnému vedení se rozhodla po studiích odjet do Prahy.

V noblesní společnosti odpůrců režimu

V Praze bydlela u přátel rodičů a našla si místo ve firmě Kovotep na Žižkově. „To bylo zajímavé společenství. Tam byli samí zkrachovalí milionáři, kteří měli velká zlatnictví nebo výrobu. Pan František Anýž – firma Anýž byla za první republiky velmi známá. Dělali velké mříže. Pan Anýž platil za velkého znalce, věděl, jak se co patinuje a co je k tomu potřeba,“ popisuje své první spolupracovníky pamětnice. Vedoucí Kovotepu Julius Klein zaměstnával v dílně řadu politicky nespolehlivých lidí. Jaroslava Hendlová, nejbližší spolupracovnice Hany Hajnové, byla manželka bývalého diplomata. Manžel byl většinu společných let ve vězení. Sama Jaroslava Hendlová byla velmi inteligentní a vzdělaná dáma, která ovládala pět jazyků. V Kovotepu panovala rodinná atmosféra a vědomě neklesali na mysli. Například si vylepšili dvorek, kde si užívali polední siesty a hráli badminton. Po šesti letech v Praze se Hana Hajnová vrátila do Turnova na svou mateřskou dovolenou.

Literární vztah na dálku

Karel Hajn, se kterým si padli s Hanou do oka, měl čtyři sourozence. Studoval na přání otce Karla Hajna techniku na vysoké škole v Liberci. Po náhlé časné smrti otce odešel Karel ze studií a rozhodl se pěstovat své umělecké vlohy. Musel ale na dva roky na vojnu v Milovicích, kde odolal náboru do Komunistické strany Československa. Pamětnice tam odmítla jezdit. „Občas jsme se viděli v Turnově. Bylo to období, kdy mi můj muž psal skoro denně dlouhé dopisy. Takže jsme měli styk víceméně literární,“ usmívá se Hana Hajnová. Pár let pak Karel Hajn pracoval v cejchovním úřadě, zdědil místo po svém otci, ale hodně času mu přitom zabralo cestování. To už snoubenci bydleli společně. Našel si místo s pevnou pracovní dobou v podniku Monokrystaly v Turnově a po práci se doma věnoval výtvarnému umění.

Otěhotněla jsem, aby rodiče nebránili svatbě

Když se Karel Hajn na začátku roku 1968 vrátil z vojny, byla svatba. Hana Hajnová čekala dítě. „Byla to páka na mé rodiče. Nechtěli, abych se vdávala. Moje starší sestra nebyla vdaná, tak jsem nebyla na řadě. Tímto trikem jsem ji předběhla,“ směje se pamětnice. Rodiče vůbec byli ke vztahu skeptičtí. Hana s Karlem bydleli u nich. „Když se pak narodil náš Kryštof, stal se s dědečkem největší kamarád. Zlepšilo mu to roky stáří,“ zmiňuje Hana Hajnová.

21. srpna 1968 jsem nastoupila na mateřskou dovolenou

Vpád vojsk Varšavské smlouvy zastihl novomanžele Hajnovy v Turnově. V noci slyšeli hluk a rány, jak přilétala letadla. „Brzo ráno, asi v šest hodin, volala teta k nám do okna: ‚Ať Kája uteče do lesa, bude válka!‘ Trochu nás vyděsila. Naštěstí to tak daleko nedošlo,“ vybavuje si první hodiny okupace Hana Hajnová. O měsíc později se narodil syn Kryštof. Mateřská dovolená tenkrát trvala jen pár měsíců a Hana si musela hledat místo. Povinnou součástí životopisu bylo vyjádření postoje k okupaci. Haně se podařilo díky akcentu na mateřství jasné odpovědi vyhnout. Manžel Karel Hajn, který byl podroben kádrové prověrce, se vymluvil na svůj pacifismus a odmítl násilí jako takové. Na první výročí okupace šel do práce v černých šatech. Hned si ho pozvali na kobereček. Naštěstí jeho šéf řekl, že v černých šatech chodí běžně, což nebyla pravda. Vyvázl zase bez újmy.

V Dlaskově statku jsme byli konečně sami sebou

Psal se rok 1970, Hana Hajnová získala zaměstnání jako průvodkyně v Muzeu Turnov na Dlaskově statku, kam se mohli i přestěhovat. Hodně práce bylo i na manželovi v jeho volném čase. Upravil terén v okolí, zasel trávník a dělal průběžně údržbářské práce. Průvodkyně například vyfasovala sadu lavorů, které musela za deště instalovat pod doškovou střechu, aby voda neprotekla stropem. Bydleli v prvním patře, v přízemí byla muzejní instalace. „Konečně jsme byli sami sebou. Mohli jsme si zvát své přátele. Ti nás ovlivňovali, zejména mého muže, který své výtvarné ambice mohl v sobě nechat rozkvést,“ vzpomíná na první samostatné bydlení Hana Hajnová. Mluvilo se samozřejmě i o politice. Jejich kompasem, jak říká, byl novinář Petr Kučera. Vyhodili ho z práce kvůli politickým názorům. Stýkal se s disidenty, včetně Václava Havla, který ho považoval za znalce lidí. Radil se s ním pak o personálním obsazení při sestavování vlády.

Po čtyřech letech na statku Hajnům začalo vadit, že nebyli ve svém. Na kolech se synkem v dětské sedačce hledali po okolních vesničkách dům na prodej. Užili si krásné výlety a domek našli v Paceřicích. Po pěti letech na Dlaskově statku se přestěhovali.

Začátky pedagogické práce

„Napnuli jsme všechny své síly. Opravili jsme si dům, zahradu, terasy. Moc se nám tam líbilo,“ vzpomíná Hana Hajnová. Změnila místo, pracovala v družině ve škole. Pak přímo v Paceřicích vznikla mateřská škola. „Začala jsem pociťovat k tomu puzení a koketovat s pedagogikou. Přešla jsem tam a zůstala do sametové revoluce,“ říká o svých učitelských začátcích pamětnice. Dálkově si udělala nástavbu pro práci v mateřských školách. Pak ale utrpěla úraz kolene a od té doby špatně chodila. V místě nebylo kde nakoupit, nebyla tam žádná kultura. „Zemřela maminka mého muže Zdeňka Hajnová a uvolnil se po ní byt. Rozhodli jsme se jít tam,“ popisuje další stěhování pamětnice. Záhy Hajnovi zjistili, jak moc jim chybí zahrada. O dva roky později si koupili dům v ulici Na Sboře, který zase potřeboval hodně práce. „Byli jsme ještě mladí, abychom to všechno zvládli, tam žiju dodnes,“ uzavírá kapitolu stěhování Hana Hajnová.

Sametová revoluce probíhala u nás bouřlivě

Karel Hajn se zapojil do změn odstartovaných 17. listopadu 1989 okamžitě. „Strašně ho zaujalo, co se dělo tehdy v Praze. Nelenoval a jel se podívat na Václavák, s tím rizikem, že ho postříkají vodním dělem. Bylo to už tak rozjetý, že to nešlo zastavit,“ vybavuje si živě Hana Hajnová. Karel Hajn se stal zakládajícím členem Občanského fóra (OF) v Turnově, nabízeli mu politické funkce, což odmítl. Hodně ale s OF spolupracoval. Hned na začátku 90. let založil s bratrem Stanislavem Hajnem výtvarnou dílnu a konečně se prací s milovaným dřevem uživil. Sama pamětnice byla na několika demonstracích a roznášela letáky.

90. léta – rozlet waldorfské pedagogiky u nás

Duchovní nauka – antroposofie mohla žít za éry komunismu jen tajně, protože je úzce spjatá s vírou v Boha. Založil ji rakouský filozof Rudolf Steiner na konci 19. století. Jejím guru u nás byl historik PhDr. Josef Bartoš, po léta ji studoval a pěstoval. Hned po listopadu 1989 uspořádal v Semilech, kde žil, cyklus přednášek o waldorfské pedagogice. Ta je na antroposofii postavena. Výchova a vzdělávání vychází důsledně z vývojových potřeb dítěte, zaměřuje se především na utváření vztahu ke světu pomocí sil myšlení, cítění i vůle. Výrazným prvkem je pěstování humanity a lidskosti, tolerance a porozumění druhým. Práce s dětmi je tak zaměřena na probouzení vlastního živého myšlení, širokého soucítění, vůle vedoucí k zodpovědnosti a vlastní tvůrčí realizace. (Zdroj: kniha Dítě v úctě přijmout, autorka: Táňa Smolková)

 „Už jsem byla chycená, stačila první přednáška – a už to jelo,“ shrnuje Hana Hajnová. Absolvovala třítýdenní letní kurz. Přihlásila se na tříleté oficiální studium, které zahrnovalo zahraniční stáže ve waldorfských školách. Jela na tři neděle do holandského Zeelandu a dvakrát do Dortmundu. Bydleli v rodinách, jezdili na společné výlety. Díky tomu pamětnice přehodnotila svůj vztah k Němcům, který byl po válce jednostranný, jak říká: „Není Němec jako Němec.“ Jediný větší problém byla její jazyková bariéra.

„Byli jsme první garda, která tam nastoupila. Bylo nás přes třicet z celé republiky. Dalším po nás stačily už jen dvoutýdenní pobyty a nakonec už nemuseli noví kolegové jezdit do Německa. Mohli na stáže v Česku nebo na Slovensko,“ popisuje vývoj waldorfské pedagogiky u nás pamětnice. Původní přísnost studia, kterou Josef Bartoš nastavil, další nástupci už nezažili. Studium zakončila sepsáním závěrečné práce, kterou museli nechat přeložit do němčiny. Certifikát waldorfského pedagoga Hana Hajnová získala v centru antroposofie ve švýcarském Dornachu. „Když jsem doma plamenně vykládala o kladech waldorfské pedagogiky, tak mi můj syn několikrát řekl: ‚Škoda, že jsi to nevěděla, když jsem já byl malej.‘ Měl výčitky vůči mně a mému výchovnému přístupu, ale člověk se učí celý život,“ směje se pamětnice.

První waldorfská mateřská škola v Turnově

„Přestěhovali jsme se do Turnova, já jsem nahradila komunistickou ředitelku v paceřické školce. Bývala bych měla dobré místo, ale chtěla jsem do té waldorfské. A v Turnově zrovna vznikala,“ uvádí další změnu ve svém životě Hana Hajnová. S dalšími absolventkami waldorfského studia založily mateřskou školu v Turnově na Rohozci, zúročily v ní svoje zkušenosti. Každá se v závěrečné práci studia zaměřovala na jinou oblast. „Někdo mluvil o slavení svátků, někdo studoval výtvarný projev dětí, jiný zase přístup k problémovým dětem. I po skončení studia jsme musely absolvovat další zahraniční stáže a školení,“ ilustruje obtížnou cestu k získání statutu waldorfské školky Hana Hajnová. Podle německých regulí ještě několik let sledovali práci učitelek zahraniční supervizoři. Mezinárodně uznávaný certifikát waldorfské mateřské školy byl udělen rohozecké školce v roce 1996. Ve školce pak Hana Hajnová učila do důchodu.

Začínali jsme na zelené louce

V roce 2000 Hana Hajnová odešla do důchodu. Měla kvůli zranění kolene nárok na poloviční invalidní důchod. „Měla jsem velké problémy s tou nohou a svému zdraví jsem se začala věnovat až po roce 2000,“ říká pamětnice. Podstoupila sedm operací. Od té doby se pohybuje hlavně na kole, chůze je pro ni příliš zatěžující. Po odchodu ze školky pociťovala Hana Hajnová prázdnotu. S další absolventkou waldorfského studia Petrou Houškovou (současná místostarostka Turnova) založily pro matky s dětmi do tří let Centrum pro rodinu Náruč, kde mohla waldorfská pedagogika působit. „Petra byla velmi zdatná a spolehlivá úřednice i dobrý psycholog, myslím si, že teď je také dobře na svém místě,“ charakterizuje svou souputnici Hana Hajnová. Se založením Náruče pomáhal nizozemský waldorfský mentor Cornelis Boogerd. Jako koordinátor nadace Helias Holandsko se od ledna 1990 podílel na rozvoji waldorfské pedagogiky v Česku a na Slovensku, organizoval řadu orientačních kurzů a zprostředkovával partnerství a výměnu zkušeností s waldorfskými školami v Česku, na Slovensku a v Nizozemsku. Spolu s Wolfgangem Sassmannshausenem založil v roce 1992 tříletý vzdělávací seminář pro waldorfské mateřské školy v Česku, který vedl až do roku 1999, kdy založil nový pokračující seminář pro absolventky základního studia (zdroj: Databáze knih). Petra Houšková odjela na stáž do zařízení pro děti do tří let do Holandska, kde načerpala inspiraci. „Začínaly jsme tu na zelené louce, protože u nás nebyla žádná taková zařízení,“ shrnuje pamětnice. Vznikala postupně první mateřská centra, která organizačně sjednotila do Sítě mateřských center Rut Kolínská. Náruč se stala její součástí. Petra Houšková sháněla peníze, psala granty. Hana si vzala na starosti pedagogickou formu práce s lidmi. Náruč se stala prvním waldorfským centrem pro rodinu v České republice. Další, se kterým spolupracovaly, pak vzniklo v Praze. „Dodnes jsme v tzv. Kruhu vychovatelů malých dětí, který pořád zaštiťuje Cornelis Boogerd. V Praze jsme pořádali každý rok dva víkendové semináře pro maminky a pro organizátorky mateřských center,“ vysvětluje Hana Hajnová. Cornelis Boogerd přednášel a zval odborníky z Holandska a Německa, kteří semináře vedli. Zpočátku byly hojně navštěvované, ale postupem času se objevila řada jiných zajímavých iniciativ a zájem o waldorfskou pedagogiku se rozmělnil. Stále bylo však waldorfských školek málo a všechny děti nešlo přijmout, stejnou situaci zažila Hana Hajnová i v Německu.

Vnoučata přišla v hodině dvanácté

V roce 2012 se narodila první vnučka Karolína, ve stejném roce Karel Hajn vážně onemocněl. Bylo jasné, že jeho dny jsou sečteny. „Díky tomu, že se ta holčička narodila, byl ohromně šťastný. Vždycky miloval malé děti. Sám měl dva mladší sourozence, o které se musel starat. Přebalování a krmení mu nedělalo potíže. Oba dva se do sebe zamilovali. Karolínka se na něj smála spíš než na kohokoli jiného, tak jsme si konec jeho života hezky užili,“ vybavuje si Hana Hajnová.

V roce 2015 Karel Hajn zemřel, o týden později se narodil vnuk. „Tak jsme si říkali, že se museli na tý cestě z nebe a do nebe někde potkat, něco si sdělit, že to byl od něj takový dárek, ten chlapeček, co se narodil,“ vzpomíná pamětnice. Chlapeček dostal jméno Kryštof Karel, aby nesl dědečkův odkaz dál.

Antroposofie, kterou Hana Hajnová studovala zároveň s pedagogikou, ji zásadně ovlivnila. Naučila ji vnitřnímu klidu. Dokáže nepropadat strachům a skepsím. Daří se jí díky tomu udržet se nad vodou, jak říká.

„Samozřejmě, že jsem měla strach o svého manžela, když onemocněl. Když odešel, bylo to těžký, ale přesto jsem cítila ten klid, který se člověk naučil nabývat,“ přemítá pamětnice.

Nemusím nic vzkazovat

Po smrti svého muže se Hana Hajnová ponořila ještě víc do práce. Stále přednášela waldorfskou pedagogiku nejen v Náruči.  Hodně času trávila s vnoučaty. Na konci rozhovoru jsem se jí zeptala, co si myslí o stavu současného světa. „Vývoj nás vede k tomu, co je podstatné. Nejdřív doba covidová nás naučila, že nejsme pány na světě, aby toho nebylo dost, přišla ještě válka. Všechno vede k tomu, abychom se uskrovnili a uvědomili si podstatu života, smysl života. Ten není v blahobytu, který nás dosud obklopoval, je někde jinde,“ uzavírá své povídání Hana Hajnová.

A co by vzkázala následujícím generacím? „Nemusím nic vzkazovat, život je tam dovede, ať chtějí, nebo nechtějí.“

V roce 2022 žila v Turnově.