Ivan Hajniš (* 1947)

Ivan Hajniš

„Kiss s tím přišli až po nás.“

„Jako máničky jsme strávili spoustu času ve zkušebnách. Pořád s bigbítem, až deset hodin denně. První úspěch byl v hospodě ve Kbelích, tam byla hospoda a v ní sál. Tam jsme začali dělat nedělní bigbítový koncerty. Tam jsem poprvé zažil, že lidé začali pískat a řvát, když jsme hráli. Jezdily za námi máničky z Prahy, byli jsme první vlasatci v Česku. K tomu patřilo, že nás honili, tloukli a zavírali policajti. Jednou mne chytli pochůzkáři: ‚Kontrola občanských průkazů. (…) Kde máte razítko?‘ (v té době povinné v občanském průkaze, pozn. red.) Oni nám nedali žádné razítko.“

Bylo to v roce 1966, 1967. V té době v komunistickém Československu každý musel mít razítko potvrzující zaměstnání, jinak mohl být označen za příživníka. Adresátem těchto vět ze strany příslušníků SNB byl Ivan Hajniš, rockový hudebník, zpěvák na tehdejší dobu populárních The Primitives Group a pozdější emigrant do Švédska. Ač se to může zdát divné, Ivan Hajniš říká, že žádné razítko v té době neměl. Ačkoli mu v té době bylo pouhých devatenáct dvacet let, tak se už živil muzikou. „Říkám jim: ,Já jsem zaměstnaný pod Pražskými koncerty a estrádami.‘ – ,To na nás nezkoušej!‘“ Ani esenbáci tomu nevěřili, ukazoval jim jen jakýsi papírek od estrádní zábavy. Celou partu odvezli na noc na služebnu VB do cely předběžného zadržení, ráno je převezli na Ruzyň do věznice. „Asi na čtyři hodiny, přišel vězeňský doktor, hrabal se mi ve vlasech. ,Dobrý, on nemá vši.‘ (…) Druhý den jsem se měl ukázat ostřihaný.“ Druhý den se však neostříhal a přišel s vlasy nagelovanými a schovanými pod čepicí. Naštěstí tam náčelník nebyl, či snad ten den měli příslušníci SNB jiné starosti a Ivana Hajniše nechali být.

I tohle byly důvody, proč se rozhodl za pár měsíců po srpnové okupaci odjet do emigrace. O politiku se nezajímal, ale bylo mu jasné, že uvolnění, které přišlo v roce 1968, brzy skončí. Další noci v cele na Veřejné bezpečnosti trávit nechtěl. Jednoho březnového dne roku 1969 si tedy koupil jízdenku a odjel vlakem do Vídně. Tím pro něj skončila v Československu nadějná kariéra rockového a bigbítového zpěváka a kytaristy.  

Ivan Hajniš se narodil 19. října 1947 v Děčíně, ale vyrůstal v Praze. Zběhl ze střední školy, aby se plně mohl věnovat hraní a zkoušení po zkušebnách a od roku 1967 se stal zpěvákem skupiny The Primitives Group, která během své dvouleté existence obohatila dějiny československé rockové hudby o nové prvky jako psychedelickou hudbu, vizuální a dramatické efekty během koncertů včetně démonického líčení obličeje hudebníků. Počátky The Primitives můžeme však klást do roku 1965, Ivan Hajniš mezi ně patřil od počátku. Některé efekty, které používali The Primitives, se později objevily v produkcích amerických Kiss. Jak však Ivan Hajniš napůl s hořkostí, napůl se smíchem poznamenává: „Kiss s tím přišli až po nás.“ Pro své psychedelické a undergroundové prvky jsou The Primitives často srovnáváni s pozdějšími The Plastic People of the Universe. Obě skupiny také mají společného kytaristu Josefa Janíčka. Ivana Hajniše však srovnávání s „Plastiky“ trochu unavuje a mrzí ho, že „Primitivové“ jsou ti méně známější: „Je mi líto, že se zapomíná na Primitives, kteří byli první undergroundová kapela, která uměla hrát dobře. Pořád jen Plastici, Plastici. Vážím si kluků, byli to kamarádi, ale takové koncerty jako my nedělali.“

Ovšem i Ivan Hajniš uznává, že konec šedesátých let a sedmdesátá léta byla období nesrovnatelná, co se týká nejen svobody koncertování, že Plastici měli horší podmínky a velké koncerty v sedmdesátých letech dělat nemohli. Nemohli tak udělat velkolepé koncerty, podobné performancím „Birds Feast“ a „Fish Feast“ ve smíchovském F- klubu (pozdější klub Futurum), při kterých v sále létalo peří z pražské Libuše, vycpaní ptáci stáli v sále jako kulisy, do zvuků kapely zněly nahrané zvuky ze zoologické zahrady a jako vrchol toho ve vitríně seděla polonahá slečna olepená peřím. Druhá z performancí „Birds Feast“ – Ptačí slavnost ze 17. ledna 1969 bohužel představovala vrchol tvorby The Primitives, kteří měli brzy skončit se svými vystoupeními. Někteří členové kapely emigrovali, jiní přešli do dalších formací.

V emigraci

Je tak docela pochopitelné, že zpěvákovi „Primitivů“ Vídeň na jaře 1969 přišla příliš konzervativní. Čekat na víza do Spojených států v uprchlickém táboře v Treiskirchenu, podobně jako čekala jeho matka a bratr, se Ivanovi Hajnišovi moc nechtělo. Ve Vídni potkal hudebníky ze Švédska, kteří měli moderní vybavení, tak se mu zdálo, že by to mohla být země muzikantům zaslíbená. Stále však doufal, že spoluhráči z „The Primitives“ emigrují a ještě se spolu sejdou, jak mu slibovali před odjezdem.

Přivítání ve Švédsku bylo výborné, Švédové se snažili, aby se nově příchozí dobře integrovali v jejich zemi, ovšem s podporou rockové muziky nepočítali. První zaměstnání bylo v továrně Huysquarna u soustruhu, tam se však Ivan Hajniš ujistil, že tato práce či jiná práce v továrně není pro něj. Pro to, aby ve Švédsku soustružil, neemigroval. Brzy byl z továrny vyhozen stejně jako jeho další kamarádi a Švédové mu dali ještě jednu šanci. Druhou štací byla slévárna, to bylo ještě horší, tam vydržel ještě kratší dobu. Navíc stesk po domově se při určitých příležitostech vracel. „Na první zahraniční dovolenou v emigraci jsme letěli do Itálie k moři. Změnili nějak kurz a letadlo letělo přes Prahu. Když nalétávalo na Prahu, tak pilot to hlásil, že letíme nad Prahou. To bylo dva tři roky poté, co jsme emigrovali, měli jsme slzičky. To jsme nevěděli, že se tam ještě někdy podíváme, že to někdy skončí. To nikdo nečekal.“

Začátky byly těžké, vystřídal mnoho povolání a jen hudbou se živit nedalo. Několik let s manželkou podnikal v pohostinství, po rozvodu ukončil podnikání, teprve na začátku osmdesátých let se na poloprofesionální úrovni vrátil k hudbě. O tom, že by dosáhl podobné hudební proslulosti jako v Československu, se mu mohlo jen zdát. „Ve Švédsku nejsem žádná hvězda, ale mám svoje místa, kde mě rádi vítají,“ říká o svém postavení na švédském „hudebním nebi“ Ivan Hajniš.

Pokus o vyvezení prarodičů a dcery

Ve Švédsku se seznámil s českou emigrantkou, která se později stala jeho manželkou. Jeho nejbližší rodina též emigrovala, kromě otce, se kterým se několikrát sešel v Polsku. Rodina jeho dnes již exmanželky včetně její dcery z předchozího manželství zůstala v Československu. S manželkou se pokusili rodiče a dceru přes Polsko bez výjezdní doložky vyvézt, polští pohraničníci je však dál nepustili, dokonce zadrželi celý trajekt i se švédskými turisty. Hrozilo i zatčení přímo jim, pokud by polské orgány neuznaly jejich švédské dokumenty. Ivan Hajniš se svou ženou však stačili dát zprávu svým švédským spolucestujícím, kteří zburcovali při příjezdu do Švédska tamní média. Jejich příběh se pak dostal do hlavních zpráv švédské televize a i za pomoci tohoto mediálního tlaku zhruba o půl roku později daly československé úřady souhlas se sloučením rodiny.

Návrat domů

Domů se chtěl podívat co nejdříve poté, co to „prasklo“. Ještě v zimě 1989/1990 nastartoval své auto a s kamarády přes Polsko a NDR se vydal na cestu do Prahy. „Když jsme přijeli do Čech, tak to bylo, jako když se člověk vrátí do první republiky, do šeda. Šedo, zakouřeno, špinavo. V hospodách to smrdělo z hajzlu, neměli tam porcelán. V Dubí jsme se těšili, že zajdeme na guláš. (…) Výčepák byl ušmudlanej v plášti, půllitry sotva oplachoval. Ve Švédsku jsme byli zvyklí na čisté nablejskané sklenice. My jsme to znali. Byli jsme doma. Cesta časem (smích).“

Ivan Hajniš se začal často a pravidelně vracet do Česka, trvale však dosud žije ve švédském Malmö. Delší dobu uvažuje o definitivním návratu do rodné země. Jeho čas prý zatím ještě nenastal, zatím mu vyhovuje být rozkročen mezi Prahou a Malmö. V posledních letech hraje různě intenzivně s kapelami George & Beatovens, Dr. Tom’s Blues Cabin, The New Blues Band, pravidelně koncertuje v Česku i ve Švédsku.

Když se Ivana Hajniše na závěr ptám na životní krédo či poselství budoucím generacím, tak odpovídá: „Muzika je jako nemoc,“ s tím, že dokud bude moci, tak bude hrát a odírat si ruce o kytaru.  

 Rozhovor zpracoval Hynek Moravec