Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Díky svým rodičům jsem byla v bezpečí
narozena 30. března 1938 v Praze
po atentátu na Reinharda Heydricha zažila domovní prohlídku
po opakovaných náletech se v roce 1944 odstěhovala s rodiči na chalupu do Štěchovic
její matka spolu s dalšími vařila jídlo pro válečné zajatce
do Prahy se vrátila v srpnu 1945
Pavla Hájková, rozená Kochmanová, se narodila 30. března 1938 v Praze. První vzpomínky z dětství má spojené s válkou. „Bydleli jsme v Libni. Když byly nálety, tak to vždycky zahoukalo, maminka měla připravenou taštičku. Vím, že v ní měla baterku a běhali jsme do sklepa. […] Tam jsme seděli a já si pamatuju, že se mi tam moc líbilo. Byli tam všichni sousedi, povídali si a vůbec jsem necítila, že bych měla z něčeho strach.“ Vybavuje si také období atentátu na Heydricha. „Bydleli jsme v ulici a ob ulici nad námi je ulice Novákových, kde bydlela ta Jindřiška Nováková. […] A já se pamatuju, že v tomhle období, kdy Němci dělali šťáry po bytech, tak byli i u nás v bytě.“ Nejdříve prohledali celý byt, kde tatínek ještě stihl šikovně schovat pytel s moukou. „V ložnici byly takové mohutné skříně, a když Němci hledali, tak táta otevřel dveře skříně […] a ten pytel zakryl.“ Pavlin tatínek pracoval jako parketář, takže po bytě přišel na řadu ještě jeho sklad na dvoře, ve kterém ale také nic nenašli. „A to mám doteď v uších, […] měl pantofle na nohou a jak běžel, tak mu ty pantofle klapaly do těch schodů.“
1. září 1944 začala Pavla Hájková chodit do školy, ale po náletu v únoru 1945, který zničil i Emauzský klášter, se rodiče rozhodli, že se společně s Pavlou a jejím mladším bratrem odstěhují na chalupu do Štěchovic. „Byl tam suchý záchod, nebyla tam voda, jenom studna, a v podstatě jedna místnost dole, druhá místnost nahoře. Tenkrát to nikomu nevadilo, byl to takový pocit útočiště, bezpečí. Neměla jsem strach, protože jsem byla krytá rodiči.“
V nedalekém Hradištku byl tábor pro válečné zajatce, kteří chodili pracovat do údolí řeky Kocáby. „Jak říkali rodiče, tak Němci si připravovali ústupovou cestu směrem na Slapy.“ Pavla vzpomíná, jak v poledne mívali vězni volno a stávali u plotu. „Matky přišly na to, že mají asi hlad. Mezi sebou se domluvily, něco navařily. Na tu chvilku to otevřely a daly jim [vězňům] najíst.“ Podle rodičů byli vězni Holanďani a Belgičani. A jednou k nim jeden z nich přiběhl a dal tatínkovi dřevo. Za chvíli se s ním Němci vrátili. „Obdivuju toho tátu, který byl hrozně statečný. Tvrdil, že se nic takového nestalo, obíhali to, hledali. […] Toho nebožáka odvedli a doufáme, že se mu nic nestalo. Ale ten pocit – vždyť mně bylo šest let, sedm – to zůstává, holínky, čepice, nebylo to hezké.“ Pavla si také vybavuje, jak museli mít v noci zatemněno a maminka musela lézt po verandě po čtyřech, aby vzala ze skříně, co potřebovala a nikdo ji u toho neviděl. „Mrzí mě, že jsem rodičům neřekla, že to byli nesmírně stateční lidi.“ Jako většina lidí i jejich rodina se musela vypořádat s nedostatkem potravin. Do blízkého statku chodili pro mléko a vajíčka. Často jedli bramborová jídla a každý večer mívali k večeři chleba se sádlem a vypěstovanými rajčátky.
Z konce války si tehdy sedmiletá Pavla vybavuje, jak dcera sousedů jela do Prahy parníkem. „Přijela zase zpátky a říkala: ‚Nemám hodinky a nemá je nikdo.‘“ Na konci války, 5. května, rodiče poslouchali zprávy z jednoduchého rádia zvaného krystalka. „Běhali nahoru, přendávali si sluchátko a že volá rozhlas o pomoc. Z okolních chat se sebrali mužští, že jdou na pomoc. Doprava nefungovala, tak šli údajně pěšky. […] Pro ty manželky to musela být hrozná úzkost. Přežili to, došli a zpátky se dostali parníkem.“ Osvobození pak čekali od Američanů. „Pamatuju, jak jsme pekli, vařili. A ono to bylo jinak, šli Rusové, ale stejně jsme byli rádi.“
Na konci srpna se Pavla s rodinou vrátila zpátky do libeňského bytu a v září nastoupila do druhé třídy. Zpětně na válku nevzpomíná nijak traumaticky. „Vlivem svých rodičů jsem byla v bezpečí.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)