Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marcel Hájek (* 1965)

• narozen v roce 1965 v Plzni

• vystudoval III. gymnázium v Plzni a Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni

• v 80. letech aktivní v disentu, distribuoval samizdatové tisky

• v roce 1988 sepsal petici do Rudého práva za zveřejnění textu Charty 77

• vyšetřován Státní bezpečností

• v listopadu 1989 stanul v čele Stávkového výboru Lékařské fakulty UK a Koordinačního stávkového výboru v Plzni, člen Občanského fóra

• od února do června 1990 poslanec České národní rady

• v roce 1991 zakládající člen Občanské demokratické strany v Plzni

• pracoval jako lékař ve Fakultní nemocnici Plzeň

• v letech 1998-2002 působil jako ordinář pro hrudní a břišní chirurgii v Referral Hospital – Princess Marina Hospital v Botswaně

• v letech 2002–2011 sloužil v Armádě ČR, působil jako šéfchirurg a hlavní lékař v polních nemocnicích Armády ČR a NATO

• zúčastnil se dvou misí v Iráku, dvou misí v Afghánistánu a jedné mise v Pákistánu

• nyní pracuje u Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje a přednáší na Fakultě zdravotnických studií Západočeské univerzity v Plzni

Někteří lidé čas, který je jim na této zemi dán, promarní, jaksi se míhají ve větru, postrádají smysl života a ve stáří potom litují skutků, které neudělali. Jejich pravým opakem je Marcel Hájek, který žije velmi aktivně a intenzivně.

Narodil se v roce 1965 v Plzni. Pochází z národnostně pestré rodiny, babička byla sudetská Němka a z otcovy strany je židovského původu. O svých židovských kořenech a osudech příbuzných za holocaustu ale pamětník příliš neví, protože jej vychovávala jen maminka, s otcem se moc nestýkal.

Dětství prožil v plzeňské čtvrti Slovany, kde chodil do 21. základní školy. Z osmé třídy odešel na II. gymnázium Plzeň (dnešní Masarykovo gymnázium) na Borech. V září 1981 ve městě vzniklo III. gymnázium se sídlem v Opavské ulici na Doubravce. Aby se zaplnily i vyšší ročníky a vzdělávací ústav mohl rovnou plně fungovat, byly tam převedeny některé třídy ze dvou stávajících plzeňských gymnázií. To se týkalo i pamětníka, takže od druhého ročníku navštěvoval novou školu, na které v roce 1984 odmaturoval.

Poté se hlásil na Lékařskou fakultu UK v Plzni. Poprvé jej však pro velký počet uchazečů nepřijali. Rok tedy pracoval jako pitevní laborant v anatomickém ústavu fakulty. Získal užitečnou praxi a seznámil se s prostředím fakulty i jejími lidmi. Navštěvoval i některé přednášky, takže mu práce posloužila zároveň jako „nultý ročník“ medicíny. Za rok skládal přijímací zkoušky znovu a tentokrát byl již bez problémů přijat ke studiu.

Mánička na plzeňském gymnáziu

Na základní škole chodil Marcel Hájek do Pionýra, na gymnáziu zastával funkci předsedy třídy a předsedy SSM (Socialistického svazu mládeže). Potom se ale začal zajímat o rockovou hudbu, začal jezdit na čaje a undergroundové koncerty, navázal kontakty s disidenty a podle svých slov „pro krásné nové zítřky byl ztracen“. Popisuje, jak se i navenek projevovala jeho osobní revolta vůči totalitnímu režimu:

„Bylo to spojené s chozením v džínách, džísce, nošením dlouhých vlasů. Já jsem nosil i vousy. Pak jsme se s kámošem pokusili si píchnout i náušnice. Ale to nám ředitel gymnázia zakázal, že to už opravdu nesmíme, že to už je na jeho nervy moc. Jinak jsme jezdili na rockové koncerty. A tam se samozřejmě seznámíte s lidmi z disentu. Seznámili jsme se se staršími máničkami, to byli plzeňští kluci jako Vláďa Líbal a Láďa Vyskočil. Tihle lidi se už pohybovali v disentu a někteří z nich byli i chartisti.“

Pamětník jezdil s přáteli na koncerty zakázaných kapel a tajné kulturní akce, které se konaly na odlehlých místech – zapadlém statku, vymláceném kostele na Tachovsku apod. Přes důkladnou přípravu a utajení někdy akci odhalila SNB a účastníky pozatýkala:

„Služetín leží na Tachovsku, byl to statek, který patřil disidentovi Danielu Mrázovi. U něj ve stodole se konal koncert několika kapel. Měli jsme kamaráda, který měl starý oválný autobus, kterým se vozily bedny pro kapely. Tak jsme se mu složili (na cestu – pozn. ed.) a on nás tam asi patnáct lidí vzal a pak nás zase odvezl. Takto se tam lidi sjeli. Hrálo tam několik různých kapel – Ženy, Suřík, Křížalovský fošna. Kapely zahrály, my jsme odjeli a asi za půl hodiny to tam vybrali policajti. My jsme tomu ještě unikli, odjeli jsme včas. Ale za tmy přijela SNB a vybrala lidi, kteří tam zůstávali.“

Distributor samizdatové literatury

Kromě koncertů se Marcel Hájek účastnil i bytových seminářů, které se pořádaly u disidenta Jana Tydlitáta, jenž v té době působil jako evangelický farář. Jeho byt fungoval jako tajné středisko ilegálních aktivit – promítal se tam Originální videojournal, šířila se samizdatová literatura a časopisy, konaly se přednášky a setkání, na které byly zvány nejrůznější zajímavé osobnosti – například duchovní rozličných církví, kteří však neměli státní souhlas. Přijel františkán Bonaventura Bouše, evangeličtí faráři Jan Dus a Miloš Rejchrt nebo Dominik Duka, současný pražský arcibiskup, který však v osmdesátých letech pracoval jako rýsovač v plzeňské Škodovce. Semináře neprobíhaly jako přednášky na dané téma, ale spíše jako setkání přátel, při němž se probralo všelicos. Vždy na začátku se domluvily aktuální akce, kdo tam pojede a jak se tam pojede. Protože vše bylo třeba utajit. Například dva kluci nacvičili hru Audience od Václava Havla a divadelní představení se konalo v okrajové plzeňské čtvrti Koterov. Pamětník s přáteli chtěli na představení přivést i Václava Havla. Na cestu se domluvila tři auta, první mělo jet z Prahy do Loděnice, druhé dále do Hořovic, kde měl faru Jan Tydlitát, a třetí doveze dramatika do Koterova. Plán se však nerealizoval, protože Václav Havel odmítl přijet, že je intenzivně sledovaný StB a jeho účast by představovala velké riziko, že bude odhalena celá akce.

Pamětník se zapojil i do šíření samizdatu: „Nic jsem neopisoval, nikdy jsem nebyl dobrý v psaní na stroji. Ale snažil jsem se samizdatovou literaturu distribuovat. Když to někdo dal dohromady, tak já se snažil to odvážet na místo určení. Zrovna tak jsem jeden čas byl distributorem materiálů Jazzové sekce. Určitý člověk, kterého jsem znal já a on znal mne, mi z Prahy přivezl štos materiálů a já jsem to rozvezl po Plzeňsku. Nesmělo se to posílat poštou. Lidé už mne znali, věděli, že jim přivezu (tiskoviny – pozn. ed.). V tom nebyly jen materiály Jazzové sekce, ale byly tam i Infochy – Informace o Chartě – nebo Vokno a Voknoviny Franty Stárka Čuňase. Potom také nějaké akce od Jazzové sekce a noviny Jazzové sekce. Vše se takto distribuovalo. Vždy byli distributoři, těm se dal štos materiálů a oni to rozvezli dál.“

Zatímco na gymnáziu se Marcel Hájek účastnil undergroundových akcí, ale sám nic nepodnikal, na medicíně již aktivně organizoval petice, projevy nesouhlasu s režimem. V roce 1988 podepsal manifest Hnutí za občanskou svobodu (HOS) pod názvem Demokracie pro všechny a v roce 1989 petici Několik vět. Jeho podvratná činnost neunikla pozornosti Státní bezpečnosti. Tajná policie měla propracované metody psychologického nátlaku na disidenty. Nejprve si nezvala na výslech pamětníka, ale lidi z jeho okolí, které vyděsila, a oni se s ním přestávali stýkat a vyhýbali se mu. Cílem bylo člověka izolovat a ostrakizovat. Dalším krokem byl výslech pamětníka, kterého se estébáci snažili zlomit a přesvědčit ke spolupráci. To se jim však nepodařilo. Marcel Hájek zmiňuje, že na něj neměli páky a hrozili mu jen vyloučením ze studia. „Říkal jsem jim, že přinejhorším se nechám vystěhovat, taky nebudu ani první, ani poslední. Umím jazyky a dostuduji někde jinde. Holt mne vystěhujete, mne tady váže jen přítomnost mojí maminky, jinak nic.“ V roce 1988 se oženil, ale jeho paní by šla do zahraničí s ním. Děti v té době manželé ještě neměli, což byla v jednání s tajnou policií velká výhoda, protože ho estébáci nemohli vydírat tím, že jeho děti nevezmou na školy nebo že je nepustí na operaci do Německa, kterou potřebují.

Napsali jsme petici do Rudého práva za zveřejnění Charty 77

Na lékařské fakultě s Marcelem Hájkem za jeho politické aktivity probíhala dvě kárná řízení. V roce 1987 jej před vyloučením zachránil děkan František Macků.

V roce 1988 vymyslel pamětník s přítelem Vladimírem Zindrem provokační akci: „Napsali jsme petici do Rudého práva za zveřejnění Charty 77 a nechávali jsme to podepisovat studenty. Podepsali jsme to jako první a potom to podepsalo asi sedmdesát dva studentů. Když jsem potom šel k výslechu, dal jsem všechny dokumenty svému kamarádovi na Slovanech Petru Götzovi, o kterém (estébáci – pozn. ed.) nevěděli, takže u něj by to nehledali. Neměl jsem to ani u sebe, ani u mámy. Všechno jsem měl u něj – i podpisové archy petice. Samozřejmě jsme věděli, že Rudé právo nezveřejní znění Charty 77, byla to provokační akce. A oni to zjistili. (Na výslechu – pozn. ed.) byl nějaký estébák, dále tajemník Krajského výboru KSČ Burian a pak ideový tajemník Městského výboru KSČ Jaroslav Borka, který je dnes zastupitelem v Karlových Varech. Tito lidé po nás chtěli, abychom jim se Zindrem předložili podpisové archy. My jsme řekli: ‚Ne, my vám tady předložíme jen text s našimi podpisy.‘ Tam bylo jen: Hájek a Zindr. ‚Zapomeňte na to, že bychom předložili listy se všemi podpisy, když z toho děláte takovou aféru. My jsme nenapsali nic jiného, než že si přejeme, aby bylo zveřejněno plné znění Charty 77. Když se proti Chartě tolik hovoří, tak ať lidé vědí, co v ní je napsáno, ať vědí, proti čemu se mají stavět. Protože všichni to odsuzují, ale neznají ten text. Tak ať se text Charty třeba s nějakým komentářem zveřejní. Už je Gorbačov u moci, glasnosť, perestrojka, zveřejňují se jiné dokumenty, tak ať se zveřejní i Charta. Máte tady petici s našimi dvěma podpisy. Počítejte s tím, že jsme to podepsali my dva.‘ A oni: ‚A kde jsou ty ostatní podpisy? My vám také můžeme udělat domovní prohlídku!‘ Na to jsme se Zindrem řekli: ‚My jsme ty papíry s podpisy studentů spálili.‘ Aby to nemohli hledat, nevěděli, kde to je. Říkali jsme: ‚My do toho nikoho dalšího nehodláme namáčet.‘“

Sametová revoluce v Plzni

Když se ještě v říjnu 1989 pamětník zúčastnil setkání Česko-polské solidarity ve Vratislavi a ihned po návratu ho znovu vyšetřovala StB, vypadalo to, že jeho vyloučení z fakulty již nic nezabrání. Jenže vypukla sametová revoluce a události nabraly zcela jiný směr.

V pondělí 20. listopadu 1989 se na Lékařské fakultě UK v Plzni ustanovil stávkový výbor a Marcel Hájek stanul v jeho čele:

„Jmenoval jsem se šéfem stávkového výboru, samozvaně. Vystoupil jsem před studenty a řekl jsem, že zakládáme stávkový výbor a já jsem šéf. Nikdo o tom nediskutoval. Ale oni už mne dost znali a Zindra také. Společně jsme založili stávkový výbor a převzali jsme klíče od lékařské fakulty (v Plzni – pozn. ed.). Na ní to tenkrát začalo díky děkanovi, který byl extrémně slušný a řekl, že máme právo rozhodnout o své vlastní budoucnosti a že je to na nás. Takže okupační stávka začala na lékařské fakultě, potom se postupně přidaly další školy – technika, tenkrát strojní a elektrotechnická fakulta, a nakonec pedagogická fakulta, protože ta byla hodně bolševická, hodně zarudlá. Její děkan Brychta byl gauneřík, už tam chtěl sekat hlavy, likvidovat studenty za chodu. Byli jsme rádi, že jsme tady zažili (sametovou – pozn. ed.) revoluci, že jsme byli při tom, že jsme nebyli někde v zahraničí a nepřicházeli zvenku. Najednou to byla paráda. Jezdili jsme přes noc do Prahy. Třeba třikrát za noc jsme byli v Praze na Hlavním stávkovém výboru a zase jsme jeli zpátky. Vozily se materiály, tiskly se letáky. Ze všech kateder nám předali psací stroje, sedělo se v jedné posluchárně v Pavlovově ústavu a tam všichni přepisovali materiály. Dole ve vestibulu se malovaly plakáty a lepily se po Plzni. Byla to úžasná atmosféra. Prožívali jsme to radostně, než se to dotáhlo do generální stávky 27. listopadu (1989).“

Před Vánocemi 1989 se Marcel Hájek poprvé v životě dostal na Západ, na pozvání tiskové agentury Interpress Concordia vyjel s dalšími aktivisty do Vídně, kde informovali novináře o dění v Československu a o stávce. Účastnil se i volby Václava Havla prezidentem 29. prosince 1989. Byl pozván do Vladislavského sálu, kde se volba konala. S dalšími reprezentanty tam zastupoval město Plzeň.

V České národní radě

Pamětník se také zapojil do Občanského fóra. V únoru 1990 byl kooptován jako poslanec do České národní rady (ČNR), kde však zůstal jen do voleb v červnu 1990. Podílel se na klíčových změnách ústavních zákonů, které zcela měnily chod republiky a připravovaly cestu pro svobodné volby. Dále zasedal ve Výboru pro školství a vědu. Souběžně dokončoval poslední ročník medicíny, vlakem dojížděl do Prahy na zasedání ČNR a přitom se učil na státnice, které úspěšně složil. Přestože bylo působení v zákonodárném shromáždění zajímavé, Marcel Hájek tam nechtěl dále zasedat a rozhodl se ve volbách nekandidovat. Nechtěl se stát politikem z povolání, ale hodlal vykonávat svou profesi a využít nových možností, které mu otevřela sametová revoluce – cestovat a poznávat svět.

Politiku ale úplně neopustil, věnoval se jí na regionální úrovni. V roce 1991 v Plzni spoluzakládal Občanskou demokratickou stranu. Za ni byl v roce 1994 zvolen do zastupitelstva města Plzně a stal se členem Rady města Plzně. Tuto funkci zastával až do roku 1998.

Chirurgem v Africe

Po dokončení studia pracoval v Anatomickém ústavu LF UK v Plzni a od roku 1993 působil jako chirurg ve Fakultní nemocnici Plzeň. V roce 1998 Marcel Hájek odcestoval i se svou manželkou a dcerou do Botswany, kde až do roku 2002 zastával funkci ordináře pro hrudní a břišní chirurgii v Referral Hospital – Princess Marina Hospital v hlavním městě Gaborone. Africký stát měl totiž nedostatek vlastních lékařů, a proto si jeho ministerstvo zahraničí najímalo lékaře z různých zemí světa, aby zajišťovali zdravotní péči pro obyvatele Botswany. Marcel Hájek nejprve prošel asi ročním konkurzem a poté odjel do Botswany, kde nastoupil do jedné ze dvou největších nemocnic. Později zde vedl chirurgický tým a ocitl se v mezinárodní komunitě. Vzpomíná, že v chirurgickém týmu měl pouze jednu lékařku z Botswany, dále tři Číňany, Holanďana, Bulhara a dva Kubánce. Lékaři zde především operovali, nemuseli řešit administrativu, na tu byli určeni jiní zaměstnanci. Pamětník psal jen operační protokoly a posudky k soudu. Kromě toho měl na starost školení mladých lékařů a zdravotních sester, které studovaly na střední a vyšší zdravotnické škole při nemocnici. Sestry hrály v botswanském zdravotnictví zásadní roli, pracovaly samostatně, vedly například anestezii a prováděly sonografii.

 „Cestovali jsme po Africe. Život tam byl klidnější. Zvykli jsme si na britský způsob života, nepracovalo se od šesti, ale ráno jsme se celá rodina pěkně nasnídali, odvezli jsme dceru do školy. Ze špitálu se jelo domů na oběd. A potom jste se vrátila na odpolední činnost do špitálu.“ Hájkovým se v Africe také narodil druhorozený syn.

Pobyt v Botswaně pamětníka velmi obohatil osobně i profesně. Vyzkoušel si práci v cizím prostředí, v mezinárodní komunitě. Získal také cenné medicínské zkušenosti, v Botswaně se setkal s tropickými chorobami, které se v Čechách nevyskytují, odoperoval rovněž asi 3200 HIV pozitivních pacientů, jejichž nemoci i následná léčba jsou velmi specifické. Své poznatky později publikoval v knize HIV/AIDS v chirurgických oborech.

Šéflékařem v polní nemocnici

V roce 2002 se vrátil z Afriky a vstoupil do Armády České republiky. V dalších letech se zúčastnil pěti zahraničních misí – dvou misí v Iráku, dvou misí v Afghánistánu a jedné humanitární mise v Pákistánu, kam byl český lékařský tým vyslán v roce 2005 na pomoc po ničivém zemětřesení. Marcel Hájek byl zařazen do 6. polní nemocnice, kde působil nejprve jako zástupce šéflékaře a poté jako šéflékař. Nepracoval ale jen v české polní nemocnici. Protože Česká republika byla v té době již členem Severoatlantické aliance (NATO), čeští vojáci fungovali v jejích strukturách. Když britská polní nemocnice potřebovala šéfchirurga a Češi ho měli, vyslali ho ke spojencům.

Zahraniční mise jsou velmi náročné na psychiku vojáků. I lékaři se při bojové misi nacházejí v permanentním ohrožení života – například při bombardování základen. „Nebyl jsem v ohrožení, že bych v oranžové vestě klečel na zemi a příslušník al-Kajdy by mi držel kudlu kolem krku. Ale bouchlo to kousek od nás. S kolegou Bláhou a Onderkou jsme popolítli pár metrů vzduchem. Byl tam písečný val. A za ním vybuchla nálož s atentátníkem, pobilo to dost lidí. Ale my jsme byli za valem, takže přelétla jen tlaková vlna a na nás pak dopadaly horké plechy a kusy auta. Vedle vás čvachtne ohořelá hlava atentátníka. Výbuchy, bombardování nemocnic. Stále jste v ohrožení života. Letíte vrtulníkem a vidíte, jak kolem vás střílí nějaké střely. Vůbec nevíte, co to je. Jedete autem po ulici v Kábulu. Najednou z nějakého baráku kulomet, trrr. Jak je auto neprůstřelné, tak kulky dělají dzn dzn od toho skla. Řidič na to šlápne, aby ujel z palby. Furt jste v ohrožení. Dnes to není jako za druhé světové války, že tady je zázemí a můžete se rekreovat, a tady ne. Z Iráku jsme mohli jednou za čas, většinou to vycházelo asi jednou za sedm neděl, odjet na týden do Kuvajtu.“ Tam byla hlídaná zóna, kde si mohli vojáci krátce odpočinout od války, zajít do restaurace, vykoupat se v moři a nabrat síly. Pak se zase vraceli do bojů.

Obtížné pro pamětníka byly i návraty domů z misí, kdy se musel opět přizpůsobit každodennímu normálnímu životu, a navíc na něj doma čekal štos nevyřízených záležitostí. Místo aby mohl po přestálém extrémním stresu vypnout a relaxovat, musel řešit nahromaděné úkoly. Z osobních i rodinných důvodů se proto rozhodl v roce 2011 svou službu v armádě ukončit.

V současnosti pracuje Marcel Hájek u Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje a přednáší na Fakultě zdravotnických studií ZČU v Plzni. Publikoval řadu odborných lékařských studií a knih a své zkušenosti z lékařského působení v zahraničí zúročil v knize Muslimský pacient.

Kromě náročného povolání si pamětník najde čas i na své záliby – entomologii a religionistiku. Marcel Hájek se hlásí k židovskému vyznání a je členem Židovské obce v Plzni. Kromě studia judaismu se však věnoval i poznávání islámu a křesťanství. Vystudoval evangelickou teologii na Evangelické teologické fakultě UK v Praze. V roce 2016 tam úspěšně dokončil magisterské studium.