Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Haisová (* 1951)

• narozena 12. dubna 1951 v Klatovech

• od roku 1957 s matkou a otčímem v Heřmanově Huti

• v roce 1965 začala studovat gymnázium ve Stříbře

• z důvodu tragické smrti otčíma musela gymnázium opustit a přestěhovali se do Klatov

• v roce 1969 byla vyslýchána StB kvůli tomu, že kopírovala a šířila protiokupační letáky

• pracovala u pozemních staveb v Praze jako sekretářka a poté referentka

• v osmdesátých letech spolupracovala s chartisty, přepisovala texty a knihy

• v listopadu 1989 byla v Občanském fóru v Praze na Zahradním Městě

• dva roky sekretářkou na osobním sekretariátu Václava Havla

• v letech 1993–1996 ředitelkou asociace ekologických organizací Zelený kruh

• v roce 1997 založila občanské sdružení Agentura GAIA

• vdala se v roce 1974 za Jana Haise a vychovala dva syny

Heřmanova Huť byla multikulturní

Marie Haisová, rozená Voráčková, se narodila 12. dubna 1951 v Klatovech. Ještě v porodnici byla pokřtěna katolickým farářem, který automaticky křtil všechna novorozeňata bez ohledu na to, zda budou později ve víře vychovávána, či nikoliv. Bylo tři roky po komunistickém převratu, kdy se moci ujímal materialismus a ateismus.

Se svými rodiči žila ve Vacovech nedaleko Klatov, ale po rozvodu rodičů v roce 1955 se s matkou přestěhovala do Plzně k matčině sestře.

Do první třídy nastoupila v Plzni na Borech v roce 1957 spolu se svou sestřenicí Evou. Vzpomíná, jak byly obě dívky rozdílné a jak jí dávali poslušnou a pořádnou sestřenku za vzor. Marie byla oproti ní rozevlátá dračice.

Po rozvodu Mariina maminka pracovala jako jeřábnice ve třísměnném provozu v plzeňské Škodovce, kde se seznámila se svým druhým mužem, a když se rozhodli pro společný život, bytovou situaci vyřešili tím, že koupili levný dům po odsunutých Němcích v Heřmanově Huti.

Zde Marii vstupem do druhé třídy začal nový život, na který dodnes ráda vzpomíná. „Heřmanova Huť vznikla sloučením tří vesnic a nebyly na první pohled ničím zajímavé ani hezké. Byla to sklářská oblast. Ale pro mě to bylo velice zajímavé, řekla bych až multikulturní místo. Část obyvatelstva tam stále mluvila německy. Ne všichni Němci totiž byli po válce odsunuti. Mnozí tu mohli zůstat, protože pracovali ve sklárně. Například sběrnu tam vedl pan Schmidt, což byl bývalý příslušník německé nacistické armády a vůbec se tím netajil. Měl fotku v uniformě pověšenou na zdi. Dále tam bydleli pováleční přistěhovalci, lidé ze sklárny, ze zemědělství,“ vypráví Marie Haisová. Na Heřmanovu Huť má ale nejlepší vzpomínky díky muzikantovi Václavu Faktorovi, který v ní rozvíjel hudební vlohy. „Byl to bývalý převaděč, který si odseděl politický kriminál a do Heřmanova byl asi vyhoštěn. V plzeňském divadle hrál na fagot, v Heřmanově pak učil nás děti na nástroje. Takže snad všechny děti tam na něco hrály, věnoval se nám, hodně se muzicírovalo, pořádal pro nás i zájezdy. Pro mě to byla doba rozkvětu,“ vypráví Marie Haisová.

Rodinná tragédie

Když bylo Marii čtrnáct let, psal se rok 1965 a do rodiny přibyla druhá dcera Jiřinka. Marie v té době nastoupila na střední všeobecně vzdělávací školu (dnes gymnázium) ve Stříbře, kde přebývala na internátě. Ve Stříbře byla teprve měsíc, když pro ni přijela maminka se smutnou zprávou: otčím Jiří tragicky zahynul při autonehodě. Maminka nemohla sama podporovat Marii na studiích, navíc nechtěla žít v bytě v Heřmanově Huti s roční dcerkou sama. Útočiště našla v malém domku u bratra v Klatovech. Maminka tam začala vydělávat tvrdou prací v městské prádelně na tři směny, Marie musela nastoupit na místní dvouletou ekonomickou školu. „Byla to škola pro sociální případy, jako jsem byla já. Prakticky zaměřená škola pro administrativní síly, aby mohly jít rychle do práce,“ vzpomíná pamětnice.

Ve strýcově domě měly Marie s matkou a novorozenou sestrou k dispozici jednu malou místnost. Do malého prostoru se nevešel ani psací stůl, a když se Marie učila psát na psacím stroji, musela si ho položit na klín. Marie nastoupila do školy o měsíc později, ale i ve ztížených podmínkách látku dohnala a nakonec reprezentovala školu na soutěžích v psaní na stroji, těsnopise a stenotypii.

Byt maminka sháněla marně, nakonec od bratra domek koupila z prostředků, které dostala v dědictví po manželovi.

Vstávat ráno kvůli práci, která byla zbytečná, mě ubíjelo

Marie v sedmnácti letech absolvovala dvouletou školu a složila státnice z administrativních dovedností. Na pracovním úřadě našla práci u ČSAD a hned po vysvědčení nastoupila. „Neměla jsem ani den prázdnin. Pamatuji, jak u nás byla na prázdninách sestřenice Eva, studentka gymnázia, a jak jsem jí záviděla, že nemusí ráno vstávat a užívá si prázdnin, zatímco já musela na sedmou do práce. Nebylo zbytí, musela jsem vydělávat,“ vzpomíná Marie Haisová. Ze svého prvního zaměstnání byla hodně zklamaná. „Brzy jsem pochopila, že dělám úplně zbytečnou práci, kterou nikdo nepotřebuje. Dali mi vyplňovat nějaké formuláře, ale uvědomila jsem si, že mi to zadali, jen abych něco dělala. Byla jsem mladá a chtěla jsem dělat něco užitečného. Ve škole jsme se učili všechno poctivě, ale jako by to bylo zbytečné. Bylo mi z toho zaměstnání fyzicky zle, musela jsem pryč.“ 

Po čtyřech měsících se na konkurz dostala do klatovského Kozaku jako sekretářka obchodního náměstka. „Tam se mi velmi líbilo, protože tam přicházelo hodně cizinců, poznávala jsem nové lidi, cestovala jsem na veletrhy.“ 

Vykoupil mě z rukou StB, aby mi nezničili život

Se srpnovým vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa se jen tak nesmířila, i když v Klatovech si dle jejích vzpomínek lidé začali rychle zvykat na opětovný život v totalitě. „Založili tam hned Svaz leninské mládeže a smířili se se vším,“ říká Marie Haisová. V roce 1969 při výročních protiokupačních demonstracích už byla sekretářkou obchodního náměstka a měla přístup k tehdejšímu ormigu, předchůdci dnešních kopírek.

„Tehdy jsem nakopírovala protestní letáky proti vstupu sovětských vojsk na našem území a ty jsme rozhazovali do schránek a vyzývali jsme k protestům, aby šli lidé do práce pěšky a podobně, celkem deset bodů, jak vyjádřit nesouhlas. Skončilo to tím, že nás všechny pochytali, skončili jsme na výsleších u StB. Moji kamarádi měli záznam v trestním rejstříku, už definitivní škraloup,“ vypráví pamětnice. Jak to dopadlo s ní? „U nás byl tehdy zastupující ředitel Jůva a ten mě vykoupil. Pozval si ty estébáky a já jsem viděla, že odcházejí s plnými aktovkami. Dal jim dary, aby mi nezkazili život. Potrestali mě akorát tím, že mě sesadili z místa sekretářky a šla jsem do vzorkovny balit balíky pro Rusko,“ vypráví Marie Haisová. Ta se tehdy dálkově připravovala na maturitu na ekonomické škole a vyslechla si od soudruhů výtky, že „socialistický stát jí umožnil dodělat si maturitu – a ona se mu takhle odvděčuje.“

Socialistický styl práce

Marie se rozhodla odejít do Prahy, kde našla práci s ubytováním u stavebního podniku a možnost získat „stabilizační“ garsonku na Proseku. Podmínkou však bylo zavázat se k zaměstnaneckému poměru na dvanáct let a vdát se. Marie od svých devatenácti let žila s Janem Haisem z Klatov, a tak se rozhodli, že se po čtyřleté známosti vezmou. V práci dostala novou pozici referentky zakázky. Jak říká, byla tam nuda a šlo o „socialistický styl práce“. V pracovní době totiž stihla studovat lidovou konzervatoř. „Pracovní doba probíhala tak, že jsem se ráno přišla v sedm hodin zapsat a udělat vše potřebné a pak jsem se vydala po svých věcech. Studovala jsem zpěv a podmínkou byla hra na klavír. Měla jsem domluvené půjčování klíčů v kostelech sv. Havla a sv. Salvátora a tam jsem chodívala cvičit. Pak jsem chodila do knihovny, kde jsem si studovala, zajímala jsem se třeba i o filozofii. V 16 hodin jsem se vrátila do práce, abych se odepsala v knize docházky.“ 

V roce 1979 se jí narodil syn Jan, a protože stále bydleli v garsonce, její muž požádal o větší byt. Družstvo mu nabídlo jen o pár metrů větší dvougarsonku, takže stěhování nemělo valný smysl. Když se pak Marie dozvěděla, že její garsonku chtějí na družstvu „zašmelit“, jak říká, dělala tam takové dusno, že se lekli a raději mladé rodině nechali oba byty. „To v té době opravdu nebylo zvykem. Ale báli se, aby se neprovalilo, jaké podvody dělají,“ vysvětluje pamětnice. Dva malé byty vyměnili za jeden na Zahradním Městě, kde Marie Haisová stále bydlí. V roce 1983 se Marii narodil druhý syn Petr.

Uložila jsem děti k spánku a přepisovala texty pro Chartu

Marie se přátelila s Jiřím Fuchsou, který chodil se Sabinou Krausovou, jejíž tatínek byl v kontaktu se signatáři Charty 77. Hledal někoho, kdo by jim pomohl s přepisem dokumentů. „Vždycky někdo něco sepsal třeba o stavu životního prostředí nebo o stavu školství, prostě z určitých oblastí života. Bylo to tedy v originále a bylo potřeba to dostat mezi lidi. Tak jestli bych byla ochotná spolupracovat. Já jsem za dva roky nato šla na mateřskou a byla jsem doma, takže po večerech, když jsem uložila děti k spánku, jsem na psacím stroji přepisovala kopie. Deset až čtrnáct kopií přes průklepák se dalo udělat.“ 

Díky přepisování se dovídala spoustu zajímavých informací, takže jak říká, když pak přišla revoluce, byla v obraze. „Díky Chartě jsem byla informovaná a věděla jsem, jak režim lidmi manipuluje a jak je zotročuje. Spousta lidí v listopadu 1989 nevěděla, co se děje, byli zmatení a nevěděli, co mají dělat,“ říká pamětnice.

Dilema: politička, nebo sekretářka u Václava Havla?

Těsně před revolucí uklízela v mateřské škole v Mládežnické ulici v Praze 10, kam vodila mladšího syna. V listopadu jí shodou okolností skončil zaměstnanecký poměr, a tak se vrhla do víru revoluce. Aktivně se zapojila v Občanském fóru na Zahradním Městě, a když se chystaly komunální volby, Marii oslovili, aby kandidovala. Zároveň ji kontaktovali z osobního sekretariátu Václava Havla, zda by jim pomohla, protože jsou zahlcení korespondencí a nevědí si s tím rady. Marii měli zapsanou v databázi jako spolehlivou osobu – za totality pracovala pro Chartu a byla pro ně důvěryhodná.

„Měla jsem tehdy dilema – jít kandidovat, být politička, nebo jít dělat sekretářku na nábřeží? Ale víte, jak to s tím naším ženským sebevědomím je, že… Věděla jsem, že politiku neumím, nikdy jsem to nedělala, ale administrativu jsem vystudovala, celé roky dělala, to jsem uměla. Tak jsem šla dělat sekretářku na nábřeží do osobního sekretariátu Václava Havla,“ říká Marie Haisová, která na Hradě v této pozici působila dva roky.

Aktivistka

Marie Haisová se od roku 1990 věnuje tvorbě a řízení projektů věnovaných ekologii, rovným příležitostem a vzdělávání. Byla spoluzakladatelkou a dobrovolnou spolupracovnicí Earthlinks Foundation (1990–1992), ředitelkou asociace ekologických organizací Zelený kruh (1993–1996), organizovala výsadbu stromů v ulicích. V roce 1997 založila občanské sdružení Agentura GAIA, jehož posláním je zlepšení mezilidské komunikace prostřednictvím programů Zeleň je život, Ženy a životní prostředí, Alternativy ke konzumnímu způsobu života.