Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Hadwiger (* 1929  †︎ 2020)

• narozen v roce 1929 v osadě Nýznerov (Niesnersberg)

• sudetský Němec

• v roce 1945 prošel výcvikem Volkssturmu v Dolní Lipové (Nieder-Lindewiese)

• jeho sestra Anna Hadwiger po válce odvezena do lágru na Sibiř

• v září roku 1946 rodina internována v Muně Mikolovice

• roku 1948 celá rodina vystěhována na Jihlavsko

• roku 1953 mu bylo uděleno československé občanství

• návrat domů až po vojně v roce 1956

• v roce 1962 část Nýznerova zničena ženijním vojskem

• rodná obec jeho ženy Margarety Pache Kamenná (Steingrund) zničena v roce 1961

• jako jeden z posledních ovládal slezský dialekt rodného kraje

• zemřel 11. února 2020

Rudolf Hadwiger se narodil v roce 1929 v Nýznerově (něm. Niesnersberg) rodičům německé národnosti. Skoro celý život prožil v rodné obci ležící v krásné krajině Rychlebských hor pod vodami Nýznerovského vodopádu. V obci až do roku 1945 bydleli výhradně německy mluvící obyvatelé. V roce 1930 tam žilo přibližně 300 lidí.

Většina místních mužů pracovala v lese nebo na svých skromných hospodářstvích. To ale na uživení sotva stačilo. Jen malá skupina lidí dokázala využít turistického ruchu, který v okolí za první republiky čile pulsoval. Mladý Rudolf měl sedm sourozenců a další tři umřeli v raném věku. Pro rodiče bylo velmi obtížné uživit tak početnou rodinu. „My jsme museli všichni brzo pryč z domu, protože byl hlad,“ vzpomíná Rudolf Hadwiger.

Po mnichovské dohodě zabralo tuto příhraniční oblast nacistické Německo. První vzpomínky Rudolfa Hadwigera na toto období ale patří ještě do září 1938, kdy byla vyhlášena všeobecná mobilizace a nad Nýznerovem docházelo k přestřelkám. Nejspíše šlo o střelbu mezi členy sudetoněmeckého Freikorpsu s příslušníky československé Stráže obrany státu, četnictva a armády. Obyvatelé obce své domovy tehdy opustili. „My jsme byli stěhováni do Kamenné. Tady se už střílelo. V noci bylo slyšet bouchání. Jedna rodina tady zůstala. Byla to teta manželky. Měli hodně dětí a nikam nešli. Čeští vojáci k nim chodili pro mléko, pro jídlo. Teta jim ho prodala a oni vždycky říkali, že by mohli trefit, ale nechtějí. Ale zase se to uspořádalo. To byl ten osmatřicátej,“ vzpomíná Rudolf Hadwiger.  Z Kamenné (něm. Steingrund) se všichni po týdnu vrátili do svých domovů. Rudolf Hadwiger v té době chodil do obecné školy v Nýznerově a vzpomíná, že po obsazení Německem se výuka razantně změnila. Na stěně místo krucifixu visel portrét Adolfa Hitlera a děti musely každé ráno před vyučováním hajlovat. Živit rodinu ale bylo stejně složité jako před válkou, a tak mladý Rudolf musel jít v jedenácti letech pracovat do blízkých Skorošic (něm. Gurschdorf) k sedlákovi Rudolfu Frehligovi. Jak sám vzpomíná, šlo o velmi těžkou práci a domů se dostával jen na víkendy.

U sedláka Rudolf nepracoval sám. Nasadili tam také ukrajinské zajatce z nýznerovského zajateckého tábora, jehož dozorčí budova ještě dnes stojí na konci vesnice. S jedním z Ukrajinců, Zenonem Bontalíkem, Rudolf Hadwiger spal v jedné světnici. Postupem času se spřátelili a stali se z nich nejlepší kamarádi. V roce 1944 se ale Zenon dobrovolně přihlásil do wehrmachtu a o jeho dalším osudu pan Hadwiger nic neví. Když Rudolf Hadwiger mluví o tom, jak válka zasáhla obec, vzpomíná hlavně na spoustu mrtvých, kteří padli ve složkách wehrmachtu. Jen v Nýznerově jich bylo kolem třiceti. Říká také, že v obci nežili skoro žádní fanatičtí fašisté, většina lidí měla dost starostí s uživením rodiny a o politiku se nezajímali. Zvláště když v obci zůstaly většinou jen ženy, starci a děti.

Ke konci roku 1944 již mělo Německo válku prakticky prohranou. Kvůli nedostatku mužů do německé armády povolávali čím dál mladší chlapce. V pouhých 15 letech musel na výcvik Volkssturmu (německá domobrana) i Rudolf. Ve výcvikovém táboře v Dolní Lipové (něm. Nieder Lindewiese) strávil šest týdnů až do 20. března 1945. Po jeho ukončení musel k odvodu, ale nakonec ho vyreklamovali rodiče, kteří si ho vyžádali jako nepostradatelného pro hospodářství, aby zvládali odevzdávat povinné dodávky. Měl štěstí, několik jeho kamarádů se ještě v posledním měsíci války muselo zapojit do bojů.

Sestra skončila na Sibiři a rodinu přesídlili na Jihlavsko

Po příchodu sovětských vojsk převzal správu nad okolím komisař z Žulové (něm. Friedberg). Do vesnic v pohraničí začali pomalu proudit noví osadníci. Ti, již přišli v první vlně, většinou zase odešli a často po nich zůstali jen vydrancované statky. „Těch prvních, co přišli, tady zůstalo málo. Vybrakovali to a šli pryč. Potom teprve v čtyřicátým osmým, devátým, padesátým přišli rumunští Slováci a podkarpatští Rusíni. Ti tady už potom zůstali. Jsou tady i dnes. A ti taky dělali nejvíc dělníky v lese. My jsme si s nima tady dobře rozuměli. Bylo jich tady dost.“

Němce z oblasti vysídlovali v průběhu roku 1946. Nejprve všechny soustředili v Muně Mikulovice, což byl za války velký zajatecký tábor, muniční továrna a sklad. Před samotným odsunem do Německa tam soustředili několik tisíc lidí. Rodina Hadwigerova tam v září roku 1946 strávila jen čtrnáct dní.„Měli jsme jet do Německa. Celá vesnice byla prázdná, i Kamenná. Všechno bylo vystěhováno v lágru. Ten komisař, Čech, hajný, co byl potom polesný, toho pak napadlo, že když půjdeme všichni do Německa, tak tady nebude mít žádné dělníky. Tak zažádal na ministerstvo vnitra a jedenáct rodin z Kamenné a osm rodin z osady Nýznerov jsme museli zpátky. A zase jsme dělali v lese.“

Ještě v květnu 1945 sovětští vojáci zatkli o pět let starší sestru Annu. Za války totiž jako úřednice v Žulové vstoupila do složek Werwolfu. Jednalo se o organizaci, která měla po příchodu spojenců provádět záškodnickou činnost. Podle pamětníka se ale Anna Hadwigerová nechala pouze zapsat a žádnou aktivitu nevyvíjela. Jeden Polák ji udal a po soudu ve městě Glatz (Kladsko) ji odvezli na Sibiř až k blízkosti polárního města Norilsk, kde v lágrech strávila více než osm let. Kupodivu měl tento příběh šťastný konec a Anna Hadwigerová dnes žije jako Anna Michalski v německém Bambergu. Na Sibiři nebyla sama. Z okolí odvezli několik mužů a žen. Pro některé z nich šlo o poslední cestu.

Takto dnes mluví o věznění a návratu své sestry Rudolf Hadwiger: „Dělali ze začátku stavební práce. Potom, jak už trochu uměla rusky, tak už neměla práci tak těžkou. Na velkých stavbách měli vozíky na kolejích a ona už potom stavěla výhybky. Byla tam osm a půl roku. Potom, jak byla amnestie, myslím, jak umřel Stalin, je propustili. Stejně už byli všichni nemocní a zničení. Měli už špatný zdraví. Potom se ještě v Německu vdala. Poznala chlapa, taky zajatce, při transportu z Ruska. Pocházel tady z Opole. Byl taky Němec. Šlonzák. Oni se potom vzali v padesátým osmým.“

Rodina o ní po celou dobu nic nevěděla a Anna zase nevěděla nic o rodině. Hledala ji proto v Německu a vůbec ji nenapadlo, že všichni zůstali na Moravě. Nakonec skončila u sestřenice v západním Německu a odtud se jen velmi těžko vracelo do komunistického Československa.„V třiapadesátém nám zemřela sestra po dvou malých dětech. Umřela, a jak jsme ji 26. prosince pochovali, tak 28. prosince jsme dostali první dopis od sestry. Už byla v německém lágru ve Friedlandu v západním Německu,“ vzpomíná Rudolf Hadwiger na chvíle, kdy se dozvěděl, že je sestra naživu. Ještě dnes prý Anna Michalski nechce mluvit o věznění na Sibiři, protože má stále strach z ruských politiků.

Ani rodina Hadwigerova doma moc dlouho nezůstala. V roce 1948 v rámci rozptýlení Němců obyvatele německé národnosti stěhovali z pohraničí do vnitrozemí, kde si je rozebrali čeští hospodáři. Hadwigerovi skončili na Jihlavsko: „Tři dny jsme cestovali do Jihlavy v dobytčím vagonu. Všechno jsme měli, nábytek, dobytek a trávu pro kozy. To byla cesta! Šest vagonů nás jelo z Kamenné a Nýznerova. Na městském nádraží v Jihlavě byly vagony odstaveny a ti větší sedláci, co potřebovali lidi, si přišli vybrat. My jsme to měli dobrý. Někteří tam stáli až do noci a nikdo o ně nestál. Nevěděli, kam je mají dát. Ale nás bylo hodně dělníků a na tom statku jsme byli ein, zwei, šup. A už odpoledne jsme dostali byt na samotě, který patřil k statku. Jedna velká světnice a tam jsme měli osm postelí.“

Šest let strávili pracemi na státním statku u vesnice Stará Hora. „Žilo nás tam dvanáct v jedné světnici.“ Rudolfovi rodiče v té době přemýšleli o vystěhování do Německa, ale jejich zaměstnavatel jim schovával korespondenci od úřadů, protože je potřeboval jako pracovní sílu na statku. V roce 1953 udělili (navrátili) státní občanství všem Němcům, kteří měli stálé bydliště na území Československa. Rodiče se tak mohli vrátit zpět do Nýznerova. Rudolf spolu s třemi bratry si ale museli nejdříve odsloužit dva roky povinné vojenské služby. Na ně nevzpomíná příliš dobře, protože stále ještě neuměl česky a někteří vojáci mu proto vojnu hodně znepříjemňovali.

Velká část Nýznerova srovnali se zemí

Po návratu z Jihlavy bydleli v rodinném domě již noví osadníci, a tak Hadwigerovi dostali dům, kde se předtím nacházela obecná škola a v němž Rudolf Hadwiger žije dodnes. „Tady, jak dnes bydlím, jsem chodil pět let do školy.“

Ještě na Jihlavsku se Rudolf Hadwiger seznámil s Margaretou Pache a po návratu z vojny se s ní oženil. Paní Margareta pocházela z vedlejší obce Kamenné (něm. Steingrund) a také ji spolu s rodinou v roce 1948 vysídlili na Jihlavsko. Při návratu ale zjistili, že je jejich rodná obec tak zplundrovaná, že se v ní již nedalo bydlet. Po válce v ní krátce žili osídlenci z Podkarpatské Rusi, ale ti se pro její nedostupnost v lesích zakrátko odstěhovali. Zůstaly po nich jen zpola zbořené domy a v roce 1961 46 domů obce navždy srovnalo se zemí ženijní vojsko. V okolí Skorošic je dnes takových vesnic několik. O jejich bývalých obyvatelích svědčí jen kamenné základy domů hustě zarostlé křovinami. I v Nýznerově několik opuštěných domů srovnali se zemí. Za domem pamětníka, kde je dnes les, stálo několik stavení. Zůstal pouze jeden dům vzdálený asi tři kilometry od vesnice.„Dřevěné domy podpálili. Jeden z nich tady hořel tři dny. Zděný baráky, do těch dali miny a vyhodili je do povětří a potom buldozerem srovnali. Přitom se nám tady v kredenci rozbily dvě skleničky a všechny okna bouchaly,“ vzpomíná na devastaci části obce Rudolf Hadwiger.

Pro Post Bellum v roce 2010 natočila zpracoval Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam

Pozn.: Některá data a jména jsou doplněna ze středoškolské seminární práce „Odsun Němců z Jesenicka, osada Nýznerov“, kterou napsala vnučka pamětníka Anna Michálková (Hadwigerová) a která je uložena v dodatečných materiálech.