Karel Hádek

„Když se jde nahoru z náměstí do školy. Tak tam je park Antala Staška – Ivana Olbrachta a tam je socha. Protože je to v kopci, tak tam udělali takový betonový val, aby ten kopec nemohl sjíždět. Takže tam jdete krásně kolem dva metry vysoké betonové zdi. Jednoho krásného dne se tam objevil nápis: Brežněv je vůl, i když to smažete. To byly takové perličky. Nevím, jestli to bylo s Mílou Hujerů. Psali jsme po městě Pepík Dohnal, Arne Vaňků a už si nepamatuji ty konkrétní lidi, protože to bylo furt něco. Měli jsme vždycky někde zašité hlídky s baterkami a ty hlídaly, jestli nejedou policajti, a kdyžtak daly signál, abychom zmizeli od psaní hesel. A jednou nám daly signál a slyšíme, že se auto blíží. Mám za to, že Míla Hujerů zmizel u Schovánků ve dvoře a já zmizel v popelnici. Policajti dorazili, lítali tam, a nikoho nenašli. Já tam málem ohluchnul, protože policajta nenapadlo, že jsem v popelnici, tak tam řval: ‚Ty kurvy! Já bych jim dal!‘ A tím obuškem třískal do té popelnice. To byl hrozný rambajs. Pak odjeli a já vylezl z popelnice jak prase, špinavý a smradlavý.“

„Začalo to vlastně oslavou výročí Rudé armády. Udělali v Semilech nějakou oslavu v kině a my jsme tam svolali demonstraci. Nic organizovaného, bylo to po okupaci, mám za to, že leden 1969. Lidé se docela sešli. Tak se tam třeba vylepovalo heslo: Centrum pro výzkum studeného plamene a plíživé kontrarevoluce. Estébáci nás tam natáčeli, tak se skandovalo: ‚Schovej si tu kameru, sic ti do ní naseru.‘ Podařilo se mi dostat [Ludvíka] Vaculíka dovnitř, aby z toho mohl udělat reportáž, což jsem byl velice rád, protože to bylo výhradně pro zvané. Estébáci a policajti na mě měli vztek, a tak se jednou zorganizovali vevnitř v kině, vypochodovali ven a začali mě mordovat. Je zajímavá věc, v životě bych nevěřil, že když člověku jde o život, jakou je schopen vyvinout sílu. Na mě šli tři nebo čtyři policajti, a já s nimi cvičil jako s panenkami. Až se jich na mě potom sesypalo pět nebo šest, zalehli mě na zem a dávali mně pokouřit. Normálně do očí, do nosu mi stříkali pepřák, což je něco šíleného, když vás přitom drží, přesto i přitom měli problém mě udržet. Zachránili mě Rusáci. Přiběhla celá marškumpanie, křičeli a začali ode mě trhat ty policajty... Odtáhli mě dovnitř do kina a potom mi udělali koridor, abych mohl odejít, spíš odpotácet se, jak jsem byl zbitý a zkopaný. Takže otřes mozku, dvojité vidění a nějaké takové ty srandy. Chvilku jsem si pobyl ve špitále. No a bylo z toho trestní stíhání na policii, pochopitelně to bylo zastavené, zatímco na mě přišlo také, takže jsem dostal osm měsíců za výtržnictví.“

„Nechal jsem natisknout nějaké letáky, což pak mělo i soudní dohru. Jeli jsme s Arne Vaňkem na motorce, já jsem řídil, on rozhazoval letáky v ruské koloně, která stála u Jilemnice u řeky Jizery. Měli jsme jediné štěstí, že tam byla zatáčka, protože jak jsme okolo nich projížděli, tak on mezi ně hodil letáky, ty se rozletěly, my zmizeli za zatáčkou a jen jsme slyšeli, jak se natahuje samopal a tatatata, střelba.“

„Pionýr, Pionýr, do Pionýra, to jsou takové věci, že člověk v šesti letech nic neví. Když tam jdou všichni, tak by asi byl smutný, kdyby ho tam nevzali. Já si přesně nevzpomínám, jak to s tím Pionýrem bylo, jen si vzpomínám, že jsem u pionýrů byl. A zas to řeknu humorně – byl jsem za to při dvou příležitostech šíleně vděčný. A to, když umřel Stalin, protože se v Semilech za něho dělala tryzna a Lidové milice tam otevíraly vepřové konzervy... mazaly nám sádlo a vepřové z těch konzerv na chleba. Tak jsem si říkal, že by ten Stalin mohl umírat častěji... Za chvíli nato zaklepal bačkorama Klíma [Klement Gottwald], takže se otevíraly další konzervy. Jinak byl ten Pionýr v podstatě nezajímavý.“