Karel Hádek

* 1946

  • „Sloužil jsem v Liberci u chemiků. To byla taková zajímavá doba, kdy se to všechno rozkládalo, takže tam člověk s lampasákama vydupával různým způsobem. Nějakým způsobem to člověka utvářelo. Ti lampasáci, to byli psychopati, kteří věřili tomu, co říkali. Museli mít nějaký změněný genetický kód, když to řeknu humorně, protože normální člověk by tomu věřit nemohl. Občas jsem tam slyšel hesla, to bylo něco šíleného. Tam asi vznikaly ty první rozpory mezi tím, jak člověk vnímal svět, a mezi tím, co mu vtloukají do hlavy. Je těžké posoudit, jestli tam nastala nějaká zlomová situace. Tam byla hlavně jedna věc, když se o těchhle věcech začalo mluvit, diktatura. Člověk v podstatě nic nesmí, musí to dělat s komunistama, musí to dělat s SSM, nebo já nevím co. Prostě vždycky musí být vedený jako dítě, rukou, která mu ukazuje cestu. A to se asi mladému člověku nelíbí, když mu někdo říká: ‚Ty seš blbej, ty nevíš, co chceš. Ty nevíš, co je pro tvoje dobro, my ti to ukážeme. Je to rudá knížka.‘“

  • „Když se jde nahoru z náměstí do školy. Tak tam je park Antala Staška – Ivana Olbrachta a tam je socha. Protože je to v kopci, tak tam udělali takový betonový val, aby ten kopec nemohl sjíždět. Takže tam jdete krásně kolem dva metry vysoké betonové zdi. Jednoho krásného dne se tam objevil nápis: Brežněv je vůl, i když to smažete. To byly takové perličky. Nevím, jestli to bylo s Mílou Hujerů. Psali jsme po městě Pepík Dohnal, Arne Vaňků a už si nepamatuji ty konkrétní lidi, protože to bylo furt něco. Měli jsme vždycky někde zašité hlídky s baterkami a ty hlídaly, jestli nejedou policajti, a kdyžtak daly signál, abychom zmizeli od psaní hesel. A jednou nám daly signál a slyšíme, že se auto blíží. Mám za to, že Míla Hujerů zmizel u Schovánků ve dvoře a já zmizel v popelnici. Policajti dorazili, lítali tam, a nikoho nenašli. Já tam málem ohluchnul, protože policajta nenapadlo, že jsem v popelnici, tak tam řval: ‚Ty kurvy! Já bych jim dal!‘ A tím obuškem třískal do té popelnice. To byl hrozný rambajs. Pak odjeli a já vylezl z popelnice jak prase, špinavý a smradlavý.“

  • „Začalo to vlastně oslavou výročí Rudé armády. Udělali v Semilech nějakou oslavu v kině a my jsme tam svolali demonstraci. Nic organizovaného, bylo to po okupaci, mám za to, že leden 1969. Lidé se docela sešli. Tak se tam třeba vylepovalo heslo: Centrum pro výzkum studeného plamene a plíživé kontrarevoluce. Estébáci nás tam natáčeli, tak se skandovalo: ‚Schovej si tu kameru, sic ti do ní naseru.‘ Podařilo se mi dostat [Ludvíka] Vaculíka dovnitř, aby z toho mohl udělat reportáž, což jsem byl velice rád, protože to bylo výhradně pro zvané. Estébáci a policajti na mě měli vztek, a tak se jednou zorganizovali vevnitř v kině, vypochodovali ven a začali mě mordovat. Je zajímavá věc, v životě bych nevěřil, že když člověku jde o život, jakou je schopen vyvinout sílu. Na mě šli tři nebo čtyři policajti, a já s nimi cvičil jako s panenkami. Až se jich na mě potom sesypalo pět nebo šest, zalehli mě na zem a dávali mně pokouřit. Normálně do očí, do nosu mi stříkali pepřák, což je něco šíleného, když vás přitom drží, přesto i přitom měli problém mě udržet. Zachránili mě Rusáci. Přiběhla celá marškumpanie, křičeli a začali ode mě trhat ty policajty... Odtáhli mě dovnitř do kina a potom mi udělali koridor, abych mohl odejít, spíš odpotácet se, jak jsem byl zbitý a zkopaný. Takže otřes mozku, dvojité vidění a nějaké takové ty srandy. Chvilku jsem si pobyl ve špitále. No a bylo z toho trestní stíhání na policii, pochopitelně to bylo zastavené, zatímco na mě přišlo také, takže jsem dostal osm měsíců za výtržnictví.“

  • „Nechal jsem natisknout nějaké letáky, což pak mělo i soudní dohru. Jeli jsme s Arne Vaňkem na motorce, já jsem řídil, on rozhazoval letáky v ruské koloně, která stála u Jilemnice u řeky Jizery. Měli jsme jediné štěstí, že tam byla zatáčka, protože jak jsme okolo nich projížděli, tak on mezi ně hodil letáky, ty se rozletěly, my zmizeli za zatáčkou a jen jsme slyšeli, jak se natahuje samopal a tatatata, střelba.“

  • „Pionýr, Pionýr, do Pionýra, to jsou takové věci, že člověk v šesti letech nic neví. Když tam jdou všichni, tak by asi byl smutný, kdyby ho tam nevzali. Já si přesně nevzpomínám, jak to s tím Pionýrem bylo, jen si vzpomínám, že jsem u pionýrů byl. A zas to řeknu humorně – byl jsem za to při dvou příležitostech šíleně vděčný. A to, když umřel Stalin, protože se v Semilech za něho dělala tryzna a Lidové milice tam otevíraly vepřové konzervy... mazaly nám sádlo a vepřové z těch konzerv na chleba. Tak jsem si říkal, že by ten Stalin mohl umírat častěji... Za chvíli nato zaklepal bačkorama Klíma [Klement Gottwald], takže se otevíraly další konzervy. Jinak byl ten Pionýr v podstatě nezajímavý.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kšice, 10.11.2016

    (audio)
    délka: 01:22:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Kšice, 07.08.2018

    (audio)
    délka: 05:04:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kulky za roh nelétají

Karel Hádek
Karel Hádek
zdroj: archiv pamětníka

Karel Hádek se narodil v Semilech 13. prosince 1946. Vystudoval chemii a pracoval ve Výzkumném ústavu v Turnově v analytické laboratoři monokrystalů. Vojenskou službu absolvoval v Liberci u chemické jednotky. Po návratu v roce 1967 pracoval opět ve výzkumném ústavu. Z důvodu nízkého výdělku začal pořizovat reklamní fotografie, novoročenky pro podniky nebo obrázky z výroby. Spolupracoval například s Ladislavem Opočenským. Na jaře 1968 založil v Semilech Klub mladých. Pořádali mítinky, které se záhy staly populární po celé republice. V roce 1969 byl obžalován nejprve z výtržnictví a odsouzen na osm měsíců, později k tomu připojili i podvracení republiky. Nakonec si v Plzni na Borech odseděl tři a půl roku. Po návratu z vězení pro něho režim neměl práci, krátce byl zaměstnán v Prefě Trutnov a poté pracoval v trutnovském pivovaru společně s Václavem Havlem. Z tohoto období také pochází nejslavnější fotografie Václava Havla z pivovaru, kterou Karel Hádek pořídil. Neustále ho předvolávali na StB, nakonec pamětníka zbavili státního občanství a v roce 1980 ho donutili opustit republiku. Vystěhoval se do Mnichova, odkud se do původní vlasti vrátil až v 90. letech. Dnes má prosperující firmu, která vyrábí přírodní kosmetiku.