Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Celým naším životem až do roku 1989 se více nebo méně protínalo zatížení minulostí
narozen 18. září 1938 ve Fryštátě
svědek obsazení Fryštátu a Karviné polskými a následně i německými vojsky
pamatuje válečné události v Karviné
zažil osvobozování pohraničí Rudou armádou roku 1945 v Karviné
část rodiny byla po válce odsunuta v rámci Benešových dekretů
otec roku 1945 přišel o živnost a následně skončil v lágru
roku 1948 byl rodině zkonfiskován dům
stal se svědkem vpádu vojsk Varšavské smlouvy
účastníkem setkání Občanského fóra roku 1989
Jan Gulec je pamětníkem nejedné historické události v dějinách našeho státu – od Československo-polského sporu přes druhou světovou válku až po příjezd vojsk Varšavské smlouvy a sametovou revoluci. Osud jeho i celé rodiny významně poznamenal otcův německý původ a komunistický režim v Československu.
Jan Gulec se narodil 18. září roku 1938 do německo-české rodiny ve městě Fryštát. To je dnes centrální historickou částí města Karviná, jíž se stalo ve 40. letech minulého století, kdy bylo převážně německy osídlené město Fryštát spojené s hornickým městem Karviná tvořeným z většiny polskými obyvateli.
Jan se narodil do rodiny živnostníků. Jeho otec byl hodinářem a vlastnil zlatnictví, babička zase provozovala obchod s lahůdkami. Oba podniky stávaly na náměstí v Karviné.
Rodina žijící na území historického Těšínského Slezska si prošla hned po pamětníkově narození dvěma vojenskými anexemi: První nastala již roku 1938 v rámci Československo-polského sporu o Těšínsko, kdy tuto část Československé republiky Polsko vojensky obsadilo a anektovalo, načež byla vysídlena velká část českých obyvatel žijících na tomto území. Jenže Poláci zde nesetrvali příliš dlouho, jelikož již rok po obsazení dorazili k jejich domům nacistická vojska. Polské obyvatelstvo tak bylo vysídleno a Karviná a její okolí se stala součástí Třetí německé říše.
Právě v průběhu druhé světové války nastoupil Jan do první třídy obecné německé školy (dnešní základní školy s polským vyučovacím jazykem v Karviné u okresního soudu). „Průběh školního vzdělání byl ovlivněn válkou. Čili neustálé nálety a přelety spojené s letadly nad naším územím. Takže jsme neustále běhali do krytu nebo domů,“ vzpomíná pamětník a dodává: „Celkem průběh druhé světové války ve městě Fryštátě byl dosti klidný.“
Situace se změnila rokem 1945 s příchodem osvobozeneckých armád. Jan vzpomíná, že tehdy došlo k bombovému útoku, kdy sovětské letadlo zasáhlo budovu v Pivovarské ulici. 3. května 1945 pak dorazila do města i pozemní Rudá armáda: „To byl takový předěl. Den předtím Němci už couvali. Couvali čili utíkali směrem na Ostravu.“ Janova rodina byla v té době v krytu: „Koukali jsme z okýnka a viděli jsme, jak už po cestě mašírují vojenské oddíly.“
Jan se stal svědkem událostí, kdy vojáci Rudé armády okrádali místní obyvatele, a dokonce viděl i pokus jednoho z vojáků o znásilnění místních žen: „Byl tam jeden, to vím, že se tam dobýval, chtěl znásilnit nějaké ženské. Ale oni ti důstojníci se s nima nehrabali, protože to by neudrželi nějakou disciplínu v té armádě. Tak ho na místě odstřelili. Taková byla válka.“
Starosti a nebezpečí se Janově rodině však nevyhnuly ani po konci války. Část rodiny z otcovy strany byla německého původu. A přestože kvůli jeho nemoci otce během druhé světové války nenaverbovali k wehrmachtu, po válce skončil spolu s pamětníkovou babičkou v lágru, kde museli těžce pracovat na opravách zřícených mostů nebo zničených silnic. O otcovu živnost rodina přišla a část rodinných příbuzných musela v rámci Benešových dekretů opustit Československo. Jediným důvodem, proč nebyl otec ihned odsunut za hranice, bylo jeho smíšené manželství: „Rozhodli, že lidi, kteří se neprovinili přímo a byli ještě míšeného manželství – protože otec měl jako Slezan národnost Německou, maminka byla Češka, čili to bylo míšené manželství –, tak ti tady zůstali.“
Díky tomu mohl v Karviné nadále přebývat i Jan, který nastoupil do druhé třídy měšťanské školy Aloise Jiráska, která stojí dodnes na ulici Komenského v městské čtvrti Karviná – Nové Město. V té době byly na Karvinsku ještě jasně patrné dozvuky války, v rámci nichž si Jan se svými kamarády hrával na vojáky a zároveň museli všichni pomáhat při obnově země.
Další rána přišla roku 1948, když Janova rodina přišla o dům. Tehdy bylo pamětníkovi deset let. O pět let později pak přišli i o zbytek toho, co měli, během měnové reformy 1. června roku 1953.
„Celým naším životem až do roku 1989 se více nebo méně protínalo zatížení minulostí,“ vzpomíná pamětník a vypráví o své touze stát se lékařem, což mu však tehdejší režim nedovolil, přestože úspěšně složil zkoušky na lékařskou fakultu. Jan tak nakonec absolvoval studium na střední škole v Českém Těšíně a po základní vojenské službě vykonávané v Prachaticích v letech 1957 až 1959 nastoupil jako zaměstnanec pojišťovny, kde až do důchodu působil na řadě pozic.
Právě během práce pojišťovacího agenta se roku 1968 Jan setkal s příjezdem sovětských vojsk do Československa, když vojáci obklíčili budovu, v níž pracoval, v domnění, že se jedná o vojenskou základnu. „Oni ani nevěděli, kde jsou. Nevěděli, proč tu jsou,“ konstatuje Jan.
Pamětník se účastnil i událostí roku 1989, kdy byl přítomen na několika shromážděních Občanského fóra. Vzpomíná také na událost, kdy studenty zatkla veřejná bezpečnost za rozdávání protistátních letáků. Podle Janových slov jim tehdy policisté řekli: „Hošánkové, teď záleží, jak se situace vyvine. Vy se modlete, aby se vyvinula ve váš prospěch.“ A nakonec se tomu tak opravdu stalo.
Janovi se po sametové revoluci a nástupu demokratické vlády zlepšilo postavení v práci. Zabavený majetek se jeho rodině však již nevrátil. Část rodinných příslušníků zůstala žít v západním Německu, kde je před sametovou revolucí mohl Jan navštívit v letech 1966 a 1968.
V roce 2021 byl Jan Gulec v důchodu. Během něho ještě několik let brigádně pracoval u nových pojišťovacích agentur. Nakonec se však zaměřil především na péči o svou nemocnou ženu. Jako praktikující křesťan by si dle svých slov ze všeho nejvíce přál, aby lidé dodržovali desatero božích přikázání – to je jeho nejzásadnější sdělení budoucím generacím.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Matěj Senft)