Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anderlay Guerra Blanco (* 1976)

• narozen 25. dubna 1976 v Guantánamu, Kuba

• v roce 1987 ukončil základní školu

• navštěvoval střední školu ve velmi nebezpečném prostředí plném násilí, pročež v roce 1991 ukončil své středoškolské vzdělávání

• v roce 1992 nastoupil do „Rekreační skupiny“ v rámci Svazu mladých komunistů a podílel se na vzniku prvních diskoték v Guantánamu

• 1997 - 1999 povinná vojenská služba (tankový pluk, mechanizovaná pěchota)

• 1999 - 2002 pracoval ve Výboru pro obranu revoluce jako vedoucí aktivit v provincii Guantánamo

• v roce 2003 poprvé vycestoval z Kuby (do Španělska)

• 2005 první pokus nelegální emigraci přes námořní základnu Guantánamo, byl zadržen a navrácen kubánským úřadům

• navzdory migračním dohodám mezi USA a Kubou z roku 1994 byl uvězněn za nelegální opuštění kubánského území, propuštěn v únoru 2006

• v roce 2007 se znovu pokusil ilegálně opustit Kubu, byl opět zadržen a uvězněn, odsouzen na 4 roky, propuštěn v roce 2009

• 2011 - 2015 pracoval pro audiovizuální projekt Palenque Visión společně s Rolandem Rodríguezem Lobainou jako nezávislý novinář, publikoval přibližně 3 000 videí

• od roku 2015 pracuje na svém osobním audiovizuálním projektu - Huellas de Cuba [Kubánské stopy]

• žije v Guantánamu, je ženatý a má dvě děti

„Učím své děti mít svobodnou mysl na ostrově bez svobody,“ uvádí hlavní odkaz, který chce předat svým dětem Anderlay Guerra Blanco, nezávislý kubánský novinář.

Anderlay Guerra Blanco se narodil do rozvedené rodiny 25. dubna 1976 v Guantánamu jako nejstarší ze tří synů. Jeho matka trpěla mentálními poruchami, a proto ho v jeho čtyřech letech předala na výchovu prarodičům ze strany Anderlayova otce. Jeho dědeček byl uhlířem na námořní základně Guantánamo a babiččina rodina byla původem ze španělské Galicie. Matčina část rodiny se však nevyhnula řadě tragedií – nejen Anderlayova matka trpěla mentálními problémy, ale také babička a teta, a všechny tyto tři ženy nakonec spáchaly sebevraždu.

Vážit si života

Anderlayovi prarodiče ho vychovávali v drsné čtvrti. Takové, o které dnes Anderlay říká, že „odjakživa zásadním způsobem zvyšovala statistiky kriminality v provincii“. Avšak i přesto, že se s trestnou činností setkával den za dnem, Anderlay v dané čtvrti bydlí dodnes. Jak jeho prarodiče, tak učitelé ve škole učili Anderlaye zásadním hodnotám tak, aby nesklouzl ke „způsobení jakýchkoliv škod dalším osobám, a aby uměl vážit si života,“ vypráví.

Přežít v tom, v čem jsme žili

Anderlayův otec, ačkoliv se o něj přímo nestaral, žil vždy nablízku. Otcova část rodiny žila ve skromných poměrech a když přišlo na lámání chleba po Kubánské revoluci, nesdíleli politické sklony „v souladu se zbytkem společnosti“, naopak spíše se snažili pouze „přežít v tom prostředí, ve kterém jsme žili“, jak to Anderlay sám popisuje. Naopak rodina z matčiny strany byla vždy poplatná režimu a dědeček se již od samotného revolučního roku 1959 „řídil komunistickými nařízeními“.

Problematická generace

Anderlay ukončil roku 1987 základní školu a přešel na právě otevřenou střední školu, která se nacházela v zálivu, kde si Anderlay v dětství hrával. Ale touto vzpomínkou veškerá pozitiva onoho místa končí – škola totiž stála v oblasti vysoké míry násilností. „Moje generace byla velmi problematická,“ vypráví Anderlay, „což způsobovalo studentům skutečně nepříjemné situace.“ Kromě neustálého násilí trpěli studenti nedostatkem potravin, a tak místním farmářům kradli jídlo a opékali si ho v nedalekých lesících. V roce 1991 studia střední školy zanechal a ukončil tak svou docházku devátou třídou v rámci kubánského vzdělávacího systému. Příliš se nehrnul do práce, a tak trávil celé dny povalováním se doma, avšak nikdy trestnou činností, jak významně podtrhává. Měl ale velký sklon k hudbě, a tak využíval volný čas k poslechu všemožných stylů. A právě to mělo velmi brzy zásadním způsobem ovlivnit jeho život.

Rekreační skupina v dobách krize

V rámci kubánského Svazu mladých komunistů existovala tzv. Rekreační skupina, v rámci které se sdružovala mládež bez pracovního nebo studijního zařazení. Byly to totiž právě volnočasové aktivity, které na počátku 90. let nabyly na významu kvůli probíhající ekonomické krizi, související s pádem Sovětského svazu a rovněž ekonomickým embargem ze strany USA. Režim se snažil odvést pozornost mládeže od jejich každodenní reality, ve které byl nedostatek potravin, oblečení, drogerie atp. Začaly se zakládat diskotéky a Anderlay byl u toho.

Římští gladiátoři kubánských diskoték

Hudba a zábava – to byly dva zásadní důvody, proč se mládež scházela na místech otevřených Rekreační skupinou. Ale brzy se k těmto dvěma přidal i třetí důvod – vybít touhu po násilí. Mládež začala najednou chodit na diskotéky s cílem vzájemně se pozabíjet. Byli to „gladiátoři římských arén“, jak je ve vzpomínkách nazývá Anderlay. On sám viděl na vlastní oči alespoň sedm či osm vražd na diskotéce v oblasti Santa Rity ve městě Guantánamo. Vypráví, jak se těmto krveprolitím snažila zabránit svou přítomností policie, ale jen je o kousek oddálila. Rekreační skupina byla podle Anderlaye nástrojem k manipulaci mas: „Skupina vytvářela romantický dojem mas, které se následně změnily v karnevalový průvod tisíců osob.“ Avšak uprostřed vzestupu kubánských provinčních diskoték přišlo Anderlayovi povolání na vojnu.

Vojenský život mě proměnil v militantního komunistu

Vzhledem k tomu, že vojenská služba je na Kubě povinná, nezbylo Anderlayovi nic jiného, než se nechat roku 1997 odvést. Kromě krátkého adaptačního pobytu v oblasti Yaterita odsloužil dva roky vojny u tankového regimentu mechanizované pěchoty jako první ostrostřelec. „Vojenský život mě proměnil v militantního komunistu,“ vypráví Anderlay, ačkoliv ve vojenské sféře nakonec nezůstal. „Nemám rád násilí, vojenský život je mi proti srsti,“ vysvětluje. Opustil vojsko po ukončení povinné služby roku 1999 s medailí za zásluhy.

Výbor pro obranu Revoluce

Po vojně se Anderlay vrátil zpět do normálního života a snažil se znovu zapojit do Rekreační skupiny. Tu však už mezitím rozpustili a proměnili v propagandistickou odnož Mladých komunistů. Anderlay získal práci ve Výboru pro obranu Revoluce jako vedoucí aktivit v provincii Guantánamo. V tomto ohledu zmiňuje i důvtipný kubánský strážní systém: „Výbory byly ustanoveny Fidelem [Castrem] a jak uvádí jejich název, jednalo se o organizace, které měly bránit principy Revoluce, anebo alespoň toho, co přišlo režimu vhod. Jejich hlavním úkolem je strážit – strážit od rohu k rohu, mezi sousedy… Podle mě je to nejkomplexnější systém, který Kuba má, nezávisle na špionáži, rozvědce a vojsku, protože využívá sousedů a rodinných příslušníků, aby jeden hlídal druhého,“ popisuje to, co se stalo jeho denním chlebem. Byl mimo jiné i u toho, jak režim přistupoval k zahraničním kulturním návštěvám: „Nevozili je do oblastí, kde byl těžký život, ale na karibské pláže nebo do historického centra,“ vysvětluje. Cílem takového počínání bylo, aby se daná návštěva setkala „výhradně s osobami v souladu s režimem,“ doplňuje. Anderlayovi začalo být takové chování brzy proti srsti a začal brojit proti svým pracovním aktivitám. Navíc byli jeho kolegové starších generací a Anderlayův „mladistvý“ styl chování a oblékání jim byl trnem v oku. Tyto neustálé střety se spolu s pracovní nekázní staly důvodem pro Anderlayův vyhazov z Výboru v roce 2002.

Narodil se odpůrce režimu

To, co přišlo po jeho vyhazovu, nazývá Anderlay setkáváním se s „mládeží s určitým druhem neklidu“. Začal se více zajímat o rapovou hudbu, tedy o hudbu „protestní“ a zažil i počátky kubánského reggaetonu. Založil hudební produkční společnost a dal se dohromady s jedním španělským podnikatelem, díky kterému v roce 2003 poprvé vycestoval mimo Kubu, aby se zúčastnil natáčení CD právě ve Španělsku. „Jsem člověk narozený v revolučním duchu a odkojený Revolucí,“ začíná vysvětlování svého přerodu Anderlay, „a věřil jsem všem těm oficiálním informacím, co nám říkala vláda, všem těm drbům o kapitalistických zemích, ve kterých je obrovská míra násilí, kde se nedá ani vyjít na ulici, že na těch ulicích je spousta bezdomovců…“. Ale když na vlastní oči spatřil španělskou realitu, uvědomil si, že „tisk na Kubě jsou zmanipulovaný“. Žasnul, když zjistil, že v Madridu je bezpečno i v noci, byl fascinovaný protestním průvodem pracovníků žádajících zvýšení platu, do kterého žádným způsobem nezasáhla policie, a překvapily ho španělské možnosti kritiky vlády. A takto se, krok za krokem, zrodil nový odpůrce kubánského režimu.

Tady už jsi zase na Kubě

Po návratu na Kubu byl permanentně frustrovaný z překážek, které režim kladl jeho hudebním projektům, až se roku 2005 rozhodl ostrov ilegálně opustit. Fyzicky se připravoval, aby zvládl dojít až na námořní základnu Guantánamo, odkud doufal v deportaci do USA. V říjnu 2005 se rozloučil se svou nejbližší rodinou a vydal se na cestu. Dva dny šel pěšky v horách až na jižní kubánské pobřeží, odkud doplaval půl míle na námořní základnu. Tam setrval asi 15-20 dní. „Podle migrační dohody z roku 1994, o které se na Kubě prakticky nevědělo, jsem měl být odevzdán zpátky kubánským úřadům. Vysvětlili mi, že po mém vydání mě nesmí jakýmkoliv způsobem perzekvovat,“ vypráví Anderlay důsledky svého prvního pokusu o opuštění Kuby. Realita se však zásadním způsobem lišila od teoretických článků migrační dohody: „Jeden plukovník z Ministerstva vnitra a další důstojníci ozbrojených sil tenkrát přijeli na námořní základnu, aby si převzali několik osob. Přijeli tam takovým malým autobusem, co se používal v turistickém ruchu, přečetli nahlas migrační dohodu, zakonverzovali si a za pár minut už jsme byli na kubánském území v autobusu. Pár kilometrů od základny, asi tři nebo čtyři, pryč z dohledu amerických vojáků, se autobus zastavil a donutili nás vystoupit. Museli jsme se svléknout a spálili všechno naše oblečení na hromadě, co tam udělali. A dokumenty, co nám dali na základně a co nám prý nesměli vzít, nám sebrali. Pak nás nacpali do policejního vozu, takového toho, co vypadá jako klec, a v tom nás dovezli až do Provinční operační jednotky. Tam mi oznámili, že od této chvíle jsem obviněný z nelegálního opuštění kubánského území. Takže tím jasně porušili migrační dohodu z roku 1994.“[1] Anderlaye uvěznili a když se s jením z kapitánů ve vězení snažil debatovat o svých právech a o migračních dohodách, se mu dostalo následující odpovědi: „Tady už nejsi na základně v Guantánamu, tady už jsi zpátky na Kubě,“ vzpomíná Anderlay.

Poslední z posledních

Ve vězení zažíval Anderlay naprosto odlišnou realitu, než na jakou byl zvyklý: „Vojáci neměli sebemenší slitování a respekt vůči lidskému životu,“ strhávaly se rvačky vyvolané samotnými vězni na objednávku dozorců, trpěli nedostatkem jídla… „Z první ruky jsem zažil, jaké to je, být poslední z posledních,“ shrnuje Anderlay. Nakonec byl v únoru 2006 propuštěn a myslel si, že ho konečně čeká poklidný život. Avšak právě od té chvíle byl pod neustálým dohledem státních agentů. Nemohl se ani znovu pustit do práce v hudební branži, protože všichni jeho přátelé a kolegové byli „upozorněni“, že „pokud chtějí mít v hudbě budoucnost, tak se nemají paktovat s Anderlayem“. Zanedlouho byl Anderlay upozorněn, že proti němu bude vznesen „index nebezpečnosti“, tedy právní klička, která dovoluje kubánským úřadům uvěznit člověka, aniž spáchal reálný trestný čin, tedy pouze na základě teoretické možnosti, že by mohl být pro společnost nebezpečný. A tak se Anderlay rozhodl znovu se pokusit o útěk přes námořní základnu, tentokrát spolu se svým bratrem. Ale chyběla jim fyzická příprava, a tak se jejich pokus nezdařil a museli se vydat úřadům. „Svázali nás provazy, zaslepili oči, nacpali do jeepu a odvezli do vazebních cel vojenské rozvědky,“ vzpomíná. Byli obviněni z ilegálního opuštění kubánského území a odsouzeni k trestu odnětí svobody – Anderlay na čtyři roky a jeho bratr na 3 roky a 6 měsíců.

Spíš než nenávidět násilí, jsem začal milovat život

Ve vězení se sdružil Anderlay s dalšími politickými vězni. Vydávali bulletin, ve kterém informovali o dění ve věznici a slovně bojovali proti režimu. „Vedení věznice se odjakživa snažilo rozbít vazby, které mezi námi byly,“ vzpomíná. Anderlay byl propuštěn 13. srpna 2009 po dvou letech odnětí svobody. „Spíš než nenávidět násilí jsem ve vězení začal milovat život,“ shrnuje své vězeňské zkušenosti, které ho definitivně přetvořily v to, co je dnes – odpůrce režimu. „Dnes jsem výsledkem všeho toho násilí, které vyvolal sám režim,“ dodává.

Nebýt ovcí

Po propuštění z vězení poznal Rolanda Rodrígueze Lobainu, koordinátora Východní demokratické aliance [Alianza Democrática Oriental], ke které se sám Anderlay zakrátko přidal. Stejně tak participoval ve hnutí Demokratické strany 30. listopadu [Partido Democrático 30 de Noviembre]. A společně s již jmenovaným Rodríguezem Lobainou se postupně učil audiovizuálním novinářským technikám. Nakonec roku 2011 společně založili nezávislý projekt Palenque Visión,[2] ve kterém Anderlay setrval až do roku 2015, kdy po 3.000 publikovaných reportážích odešel za vlastním projektovým snem – Huellas de Cuba, tedy Kubánské stopy.[3] „V Palenque Visión jsem byl čtyři roky, a teď v Huellas de Cuba další čtyři a dalších 1.500 videí publikovaných na serverech jako YouTube, Radio Martí, Cuba.net a dalších,“ vyjmenovává Anderlay své pracovní úspěchy. V reportážích se zaměřuje hlavně na život v drsných kubánských čtvrtích, nedostatek léků, nemocnice v krizových podmínkách a další bolestná témata současné Kuby. „Jsem hrdý na to, že svým dětem předávám odkaz, že jsem nebyl jen další z řady Kubánců. Nebo jak se říká – další ovce v řadě. Že jsem postavil režimu a že chci svobodu Kubě,“ uzavírá rozhovor Anderlay.

 

[1] Více informací o migračních dohodách mezi USA a Kubou, viz např.: https://www.ecured.cu/Acuerdos_migratorios_entre_Cuba_y_Estados_Unidos  (zdroj ve španělštině).

[2] Více informací o Palenque Visión na jejich Facebooku: https://www.facebook.com/AgenciaPalenqueVision/, su canal de YouTube: https://www.youtube.com/user/PalenqueVision, v Radio Televisión Martí: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-palenque-vision-guantanamo-/38258.html či na Cuba.net: https://www.cubanet.org/author/palenque-vision/. 

[3] Více informací o projektu Huellas de Cuba např. na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=_HPKEks74VY.