Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Grušková (* 1932  †︎ 2020)

• narozena 10. června 1932 v Ostravě

• její otec Bohuš Bittner sloužil za protektorátu u policie v Ostravě

• je svědkyní bombardování Ostravy v roce 1944 i jejího osvobození v roce 1945

• její rodiče a řada příbuzných byli aktivní v sokolském hnutí

• účastnila se XI. všesokolského sletu v roce 1948

• byla tam zbita za to, že vyjádřila nesouhlas s komunistickým režimem

• v roce 1950 byla zapisovatelkou při politickém procesu „Buchal a spol.“, který proběhl v Ostravě

• pracovala jako sekretářka a poté archivářka v chemickém závodě v Ostravě-Hrušově

• zemřela v roce 2020

Přijdeš do Čapkovy sokolovny, přineseš si blok a tužku. Takový příkaz dostala v zaměstnání. A tak se stala zapisovatelkou v procesu „Buchal a spol.“, v inscenovaném soudním líčení, ve kterém si v létě roku 1950 komunisté vyřídili účty se svými protivníky z Ostravy a okolí. „Bylo to strašné. Když padl rozsudek smrti, zapsala jsem tam ‚Pane Bože‘,“ vzpomíná.

Alena Grušková se narodila 10. června 1932 v Ostravě. Její otec Bohuš Bittner tam sloužil jako policista. Zároveň byl členem policejního hudebního sboru, hrál na fagot, flétnu a pikolu. Rodina Bittnerových, kterou kromě rodičů a Aleny tvořila ještě její starší sestra, se na území Ostravy často stěhovala, podle toho, kam byl pan Bittner zrovna přidělen. „Měli jsme policejní byt vždy tam, kde tatínek sloužil. Pamatuji se, že jsme bydleli v domě, kde byla strážnice i byty pro policisty. Sestra se učila za švadlenu u ženy, která byla Němka. Jednoho dne sestra přišla domů. Právě jsme obědvali, měli jsme rajskou omáčku. Řekla, že ji šéfová řekla, že přijdou Němci. Tatínek vzal vařečku a prásknul ji s ní po puse tak, že rajská byla až na okně. Řekl, že je to nesmyl, že něco takového by policisté museli vědět. Hrozně ho to rozčílilo a odešel na noc na strážnici. Pak, už bylo světlo, přijely motorky, za nimi auta. Němci byli v Ostravě,“ vypráví.

Vybavuje si, jak v následujících dnech přišel za jejím otcem muž, který žil v táboře pro Romy v ostravské části zvané Nová Ves. „Jmenoval se Josef Nespěšný, byl v cikánském táboře důvěrníkem. Chodil tatínkovi hlásit, kolik lidí v táboře je, kdo přijel, kdo odjel, kdo je nemocný, jestli děcka chodí do škol. Oni tam měli povozy, koně. Říkal tatínkovi, že se stala katastrofa, že všichni obyvatelé tábora musejí odejít a do několika hodin se hlásit na určitém místě. Přinesl velkou krabici a prosil otce, ať mu ji schová. Táta nejdříve nechtěl, ale pan Josef říkal, že v té krabici je celý jeho život. Nevěděli jsme, co v ní je. Schovali jsme ji ve sklepě pod uhlím,“ vzpomíná. Do pár dnů všichni obyvatelé tábora zmizeli.

Ztráta židovských přátel

Bittnerovi měli za války informace o tom, co se děje, protože měli rodinu v Praze. Bratr Aleniny mámy František Pekárek pracoval do začátku války na ministerstvu zahraničí, jeho rodina obývala pěkný byt v centru Prahy, měli spoustu kontaktů na umělce a vlivné lidi. Rodina se přátelila například s básníkem Jaroslavem Seifertem. Všichni byli velmi vlastenecky založení a aktivní v organizaci Sokol. Alena do Prahy k příbuzným často jezdila a byla vychovávána k lásce k vlasti, ke sportu a k umění. Od pražského strýčka se Bittnerovi dozvěděli o existenci tábora v Terezíně a později i o tom, že židovští obyvatelé, kteří museli nastupovat do transportů, ve skutečnosti mířili do koncentračních táborů. Pro Bittnerovy to znamenalo život v neustálém strachu a bezmoci z toho, že spousta jejich židovských sousedů a přátel mizí. V nelehké situaci byl především Bohuš Bittner, který za protektorátu zůstal u policie, ale přitom mu nadvláda Němců silně vadila.

Alena si přesně pamatuje, ve kterých domech v Ostravě žily židovské rodiny, o osudech mnohých má velmi přesné informace. Dokáže výborně popsat, jak Ostrava za protektorátu vypadala, ve kterém domě byl jaký obchod a podobně. 

„Jednou přišla paní Kohnová, maminčina kamarádka. Měla pejska, jmenoval se Lux. Pořád s ním všude chodila, měla ho jako dítě. Říkala, že musí nastoupit do transportu a že neví, co s Luxem. Jestli bychom si ho nenechali. Co jsme měli dělat. Tak jsme pak měli Luxe. Paní Kohnová se už totiž nikdy nevrátila,“ vypráví.

Zatčení ostravských policistů

Problém nastal, když gestapo přistihlo členy policejního hudebního sboru v jednom bytě při společném nočním poslechu zahraničního rozhlasu. Byli zatčeni a odvezeni na nucené práce do obce Maskovice. Alenin otec byl mezi nimi. „Bylo tam odvezeno třicet policejních hudebníků. Šest se jich nevrátilo. Byli zabiti, ale nikdo z těch, kteří pak přijeli domů, o tom nemluvil. Vůbec nesměli mluvit o tom, kde byli a co tam dělali,“ říká. Její otec měl štěstí a byl z nucených prací ještě před koncem války propuštěn.

Aleně se málem staly osudnými nálety, které v roce 1944 prováděla spojenecká armáda na Ostravu ve snaze zničit tamní těžký průmysl ovládaný Němci. Právě šla se strýcem centrem města do lékárny, když začalo jedno z ničivých bombardování. „Najednou byla nad Ostravou tma, protože bomby spadly na chemičku. Nějací muži nás začali strkat do krytu. Jeden mě chytil za límec a shodil po schodech dolů. Strýc mě držel na klíně, objímal mě. Bylo nás tam hodně, asi padesát lidí. Pak si nic nepamatuju. Nějací kluci, prý studenti ze Zábřehu, mě vyhrabali z trosek. Nesli mě až do nemocnice. Nemohla jsem se hýbat. Měla jsem zlomenou ruku, žebra, rozbité koleno. Ležela jsem v nemocnici asi dva týdny, pak mě pustili domů, protože tam bylo málo míst a hodně raněných lidí,“ vypráví.

Poslední dny války Alena strávila v krytu. Kromě rodičů tam s ní byla sestra s miminkem a pejsek, který jim zůstal po židovské přítelkyni.

Svědkem osvobození Ostravy

Alena zažila také osvobození Ostravy. Protože žila v centru města, byla přítomna i pohřbu prvních padlých rudoarmějců, kteří byli pochování v provizorním hrobě před ostravskou radnicí. Pan Bittner ihned po osvobození začal spolupracovat s Rudou armádou. Tlumočil vojákům, spřátelil se s generálem Vladimírem Jankem, jedním z těch, který velel vojákům, kteří do Ostravy přijeli mezi prvními.

Alena viděla, jak někteří rudoarmějci okrádali ženy, jak jim strhávali řetízky i náušnice z uší. Tvrdí, že právě generál Janko v tomto směru dokázal udělat pořádek. V živé paměti má neuvěřitelnou scénu, kdy rudoarmějci přihnali na největší ostravské náměstí přes dvě stě krav, které při tažení na Ostravu cestou zabavili. Vladimír Janko řekl její mámě, aby si tam přišla nadojit mléko. „Ty krávy měly vemena jako kameny. Když maminka nadojila malý kbelík mléka, přišel k ní šikmooký voják, do kbelíku jí kopl a mléko se vylilo. Řekl, že to je válečná kořist, a proto si mléko nadojit nesmíme,“ vzpomíná.

Jednoho dne po válce u Bittnerů zaklepal Josef Nespěšný. Muž, který si u nich ve sklepě ukryl krabici. Zřejmě byl jediným z Romů z ostravského tábora, který se vrátil z koncentráku. Tvrdil, že přišel o celou rodinu. Alena s ním šla do sklepa pro jeho krabici, a když ji otevřel, viděla, že je plná zlata a cenností. Vybavuje si toto: „Pan Nespěšný trval na tom, že si z toho něco máme vzít. Sestře dával nádhernou brož. Tatínek to ale nedovolil. Říkal, že si nic vzít nesmíme, že je to pana Josefa. Ten plakal a říkal, že je mu to k ničemu, protože už nikoho nemá. Sestra taky plakala, protože ji štvalo, že nemá tu brož.“

Zbita na všesokolském sletu v roce 1948

Po válce se Bittnerovi aktivně zapojili do obnovení činnosti Sokola. Jeden z Aleniných strýců byl krajským náčelníkem této organizace, celá rodina cvičila. Alena byla vybrána do sestavy dorostenek na XI. všesokolský slet, který se konal v roce 1948 v Praze. Šlo o poslední veřejné vystoupení sokolských cvičenců poté, co komunisté převzali moc v zemi. A bylo na něm znát, že Sokol komunistům silně vadil a byli rozhodnuti jej zlikvidovat. Řada účastníků byla krátce po sletu zatčena. Alena si svou účast na této historické události vybavuje takto: „Marta Gottwaldová důležitě seděla na tribuně. Sukni měla krátkou, až jí bylo někam vidět. Já jsem se ptala kluků, kde je paní Hana Benešová. My jsme pro ni měli velkou kytku, měli jsme ji rádi. Už jsme byli nastoupení a pak někdo začal křičet: ‚Paní Hanu máme rádi, Marta nám ji nenahradí!‘ Tak jsme to pak křičeli všichni. Někdo něco řekl a my to pak opakovali. Když to skončilo a odcházeli jsme, byli tam vojáci, policisté. Ale to nebyli policisté, ale estébáci, komunisté. Došli jsme k velké tribuně a už na nás čekali. To bylo facek. Bili nás ze všech stran. Já přišla o zub. Dodnes ho mám schovaný. My nechápali, proč komunistům Sokol tolik vadil, proč nám vše brali. My byli celou válku Češi, tak jsme chtěli vyjádřit, že jsme pořád Češi. Proč to komunistům vadilo, to nechápu.“

Alenin otec byl kvůli její účasti na sletu předvolán k výslechu na policii. „Ale nic z toho nebylo. Od policie už byl v té době stejně propuštěný a živil se jako hudebník,“ podotýká Alena.

Zapisovatelkou u procesu „Buchal a spol.“

Alena po válce pracovala jako sekretářka. Velmi dobře ovládala těsnopis. Spolu s kamarádkou Líbou Jeništovou je nadřízený vybral jako zapisovatelky k soudnímu procesu. Bylo léto 1950. Alena nevěděla, o co jde. Jen dostala příkaz, aby se dostavila k Čapkově sokolovně, vzala si blok a tužku. „Sál byl plný lavic, které přivezli z kina. K sokolovně přijížděly autobusy. Některé přijely z Opavy, některé až z Hradce Králové. Bylo jich tolik, že se stavěly i na louku, která byla za sokolovnou. Vystupovali z nich lidi s flaškami v rukou. Byli úplně ožralí,“ vypráví.

Muž, jehož si pamatuje jen pod jménem Havránek, který v jejím podniku působil jako politický pracovník, ji usadil kousek od soudců. „Pak přivedli ty vězně. Ten jeden šel úplně sehnutý. Nemluvil, hlavu měl dolů. Byl z Paskova, jeho tatínek tam měl sodovkárnu. Líba Jeništová řekla, že to není možné, že to je Sýkora. Znala ho. Pak mluvili soudci a my vše zapisovaly. On, ten Sýkora, se díval směrem, jak je poliklinika, takže jsem jeho tvář viděla z boku. Ti ožralí diváci řvali sprostá slova. Já jsem se nahlas zeptala, co máme psát, jestli i ta sprostá slova. Líba řekla, že pokaždé, když zazní sprosté slovo, udělá křížek. Pan Havránek křičel, ať jsme zticha, a dal jí za ucho. Všichni v sále byli ožralí a měli s sebou flašky,“ tvrdí.

Byla šokovaná, když padly vysoké tresty. Miroslav Sýkora, syn majitele sodovkárny, byl odsouzen k trestu smrti. Spolu s ním byli k mnoha rokům vězení odsouzeni i jeho bratr, otec a řada dalších mužů, z nichž Alenin otec některé znal. Šlo o proces s názvem „Buchal a spol.“, jeden z řady zinscenovaných soudních líčení, ve kterých si komunisté vyřizovali účty se svými protivníky. Jednalo se o největší proces padesátých let na Ostravsku. Komunisté se snažili vytvořit dojem, že má souvislost s procesem s Miladou Horákovou. „Když tam padlo jméno Horákové, ten obžalovaný Sýkora říkal, že ji nezná, že vůbec neví, o koho jde,“ vybavuje si Alena.

Když přišla domů, otec ji požádal, aby svůj zápis rychle přepsala pro něj. Pak se o všem radil s otcem druhé zapisovatelky. Měli strach, aby dívky neměly problémy. Nakonec vše skončilo tím, že obě odevzdaly v práci své zápisky a měly klid.

„Myslím, že nás vybraly proto, že jsme byly sokolky. Že se nám chtěli pomstít a ukázat nám, co mohou,“ podotýká Alena.

Rozčarování z vývoje po roce 1989

Celý život zůstala aktivní v tělovýchovné jednotě, i když už Sokol oficiálně nemohl existovat. Říká, že v podnicích tehdy vznikaly tělovýchovné jednoty, které ho vlastně nahradily a v nichž se scházeli bývalí členové Sokola.

Vdala se, narodil se jí syn. Vystřídala několik zaměstnání, nakonec pracovala v archivu chemických závodů v Ostravě-Hrušově.

„Vadí mi, že se zkresluje historie. Ale chápu to. Pamětníků, kteří zažili vše na vlastní oči jako já, je čím dál méně. Mám tolik vzpomínek, na místa, na lidi. Jen už o nich nedovedu souvisle vyprávět. Myšlenky mi skáčou jako blechy,“ říká, čímž vysvětluje, že při povídání často přeskakuje z různých částí svého života do jiných a není schopna svůj život popisovat chronologicky.

V době natáčení, na jaře roku 2018, sice byla vážně nemocná a kvůli problémům s chůzí už téměr neopouštěla svůj byt, stále se však zajímala o dění ve společnosti a komentovala zprávy. „Představovala jsem si, že to po roce 1989 bude lepší. Že všichni budou poctivě pracovat, aby se všichni měli lépe. Bohužel, spousta podniků byla rozkradena. To mi hodně vadí. Vadí mi i to, že se překrucuje historie, že si ji mnozí politici vykládají po svém. Mladí lidé by proto měli především naslouchat těm, kteří události opravdu prožili,“ uzavírá své vyprávění.

Zemřela v roce 2020.