Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bruno Grötschel (* 1935)

• narozen 13. února 1935 v Rumburku

• otec Němec, matka židovského původu

• po záboru pohraničí rodina odešla do Berlína

• svědkem spojeneckých náletů a bitvy o Berlín

• poté, co matka přihlásila úřadům svůj židovský původ, část rodiny skončila v pracovních táborech

• po návratu do Československa vystudoval důstojnickou školu v Kremnici

• sloužil na letišti v Českých Budějovicích a u protiletadlového oddílu ve Slaném

• v roce 1973 byl vyšetřován Státní tajnou bezpečností

Bruno Grötschel se narodil 13. února 1935 v Rumburku jako čtvrté dítě Karly Schnipperové a Osmara Grötschela. Otec, původem z Gery v Durynsku, přišel do Rumburka za prací a jako schopný kreslíř navrhoval látky v jedné z místních textilních továren. Matka pocházela z židovské rodiny z  Polska. A protože obě rodiny jejich vztah a následné smíšené manželství neschvalovaly, Bruno a jeho sourozenci Waldemar, Margita a Blanka vyrůstali, aniž by poznali příbuzné z otcovy nebo matčiny strany. Po záboru pohraničí se pro tuto německy hovořící rodinu situace v Rumburku stala nesnesitelnou. Aby unikli perzekuci z rasových důvodů – protože „máma jako Židovka byla v tom malém městečku dost na ráně“ – Grötschelovi se ještě před vypuknutím druhé světové války odstěhovali do Berlína, kde si otec našel práci jako malíř, kreslíř a návrhář, „aby se trochu zamíchali do davu“. Prý až v Berlíně si Bruno tuto situaci začal uvědomovat, přesto však na dětství v hlavním městě Říše vzpomíná jako na „hezké časy“. Otci se totiž podařilo získat solidní zaměstnání, a rodina tak bydlela na slušné adrese v centru města. A protože berlínská němčina se prý od ‚čisté‘ němčiny sudetských Němců, která byla i Brunovou mateřštinou, téměř nelišila, necítil se být po nástupu do školy svými vrstevníky nijak odstrkován. I sousedé se k rodině chovali vcelku solidně a Grötschelových si převážně nevšímali, jen později snad někteří při setkání raději přecházeli na druhý chodník. Pamětníkovu matku manželství s ‚Árijcem‘ chránilo před rasovou perzekucí a není zřejmé, zda nosila rasovými zákony určené označení, vyžadované u partnerů ze smíšených manželství od roku 1941.

 

Jako dítě to berete skoro jako hru. Když není večer letecký poplach, čekáte, kdy bude

„Začalo to zkouškami sirén, jednoho dne to už ale zkouška nebyla, bylo to naostro,“ vzpomíná pak Bruno, jak tento - v jeho vzpomínkách téměř idylický - život ve velkoměstě začaly komplikovat noční nálety spojeneckých strojů. A přestože „Angličani zpočátku spíš jenom otravovali a nad Berlínem létalo nějakých pět letadel,“ i to bylo pro většinu Berlíňanů poněkud nepříjemné. Obzvlášť pokud měl člověk po noci strávené ve sklepě nastoupit na šestou hodinu do práce, případně do školy. Sám Bruno však školní docházku přerušil už v prvním ročníku „zřejmě kvůli matce“, až do konce války se po něm nikdo nesháněl. Průzkumná letadla pak po čase vystřídaly první britské bombardovací svazy a „situace se začala přiostřovat.“ A přestože „sklepy se vyztužily už na počátku války,“ řada lidí měla pod svými domy jen nedostatečné krytí. Ti pak museli nálety přečkávat v mohutných železobetonových pevnostech vybavených protiletadlovými děly. O něco později se pak k Britům připojili i Američané, kteří na rozdíl od svých kolegů působili ve dne. Někdy tak Bruno s rodinou prožil ve sklepě i řadu dní nepřetržitého bombardování, které se však samotnému centru zatím většinou vyhýbalo. Když ale člověk v takovýchto dnech po ránu alespoň na chvíli opustil kryt, běžnou podívanou byla obloha planoucí ohněm a případně i hustá oblaka kouře zahalující některou ze sousedních čtvrtí. I za těchto podmínek však Bruno prožíval „spokojené mládí“ a nesvázaný povinnostmi trávil většinu času v ulicích s kamarády ze sousedství, kteří o jeho původu neměli tušení a jejichž rodiče, pokud o tom snad věděli, neměli proti přátelství s ‚míšencem‘ námitek.

 

To nebylo okaté, člověka si pozvali na úřad a už se nevrátil

Když Brunův bratr Waldemar dosáhl odpovídajícího věku, odvedli ho do Wehrmachtu a po tříměsíčním výcviku měl být nasazen proti sovětským vojskům kdesi na východní frontě. Aby svého syna těchto jatek uchránila, vydala se Karla Grötschelová na jakýsi úřad, kde se přihlásila ke svému židovskému původu. Waldemar tak jakožto ‚míšenec‘ odveden být nemohl, o rodinu se ale začalo zajímat gestapo. Matku tak nakonec „odvezli do tábora na východě“, bratra poslali na otrocké práce do potašových dolů (těží se v nich uhličitan draselný) poblíž Fuldy v Hesensku a sestry se ocitly v jakémsi pracovním táboře poblíž Berlína. Otci pak navrhli, aby se dal rozvést, ten ale nakonec odmítl a raději odešel do tábora u továrny na výrobu syntetického benzinu v Leuně, častém cíli spojeneckých náletů. Bruna se tak na čas ujali sousedé, kteří „nebyli moc velcí přátelé Hitlera“. Protože se však prý nacistům situace už zvolna vymykala z rukou, „jedni utíkali před Rudou armádou, druzí před bombardováním a nikdo už neměl zájem něco kontrolovat,“ zanedlouho se vrátily z tábora sestry a poté i matka. Lágr, v němž byla vězněna, totiž osvobodila Rudá armáda a ona pak s kolonami uprchlíků mířících na Západ došla, k údivu všech, které na cestě potkala, až do Berlína, aby se postarala o své děti.

 

Představte si obrovské město, na které nalétne tisíc letadel

Spolu s matkou pak Bruno prožil na počátku února 1945 jeden z největších spojeneckých náletů. Tak jako při každém poplachu se s nejnutnějšími věcmi, tedy s doklady, penězi a potravinovými lístky, schovali do sklepa, kde pak „člověk čekal, jestli vyleze, nebo nevyleze.“ Tam už z mužů jejich domu, kteří postupně odcházeli na frontu, zbyl jen místní zubař, kterého odvedli pouze k Luftschutz neboli jednotkám civilní protiletecké ochrany. Ten proto pravidelně chodil na střechu obhlížet situaci, a když se jednou vrátil a prohlásil: „Jsou nad námi, jsou jich asi tak dva tisíce“, „ozvala se rána a celý sklep se takhle nadzvedl“. Když se Bruno probral v troskách zhrouceného sklepa plných prachu tak, že „člověk ruku před nosem neviděl“, proplazil se s ostatními průrvou do krytu v sousedním domě, který vyhořel už dva roky předtím. Když pak vyběhl na povrch a ohlédl se za domem, v němž vyrůstal, zjistil, že z něj zbyla jen hromada sutin stejně jako z téměř celého centra Berlína, a masivním otvorem v klenbě podzemní dráhy mohl zahlédnout i vybombardovanou soupravu metra. Na rozdíl od předchozích náletů, kdy prý člověk bombardování sousední čtvrti často téměř nezaregistroval, tentokrát Bruno viděl mimo jiné i obyvatele okolních hořících domů, kteří zůstali během bombardování ve svých bytech, a teď marně volali z oken o pomoc. Protože ale „záchytné stanice pořád pracovaly“, otřesená rodina mohla nalézt útočiště v krytu pod budovou státní banky ve vedlejší ulici, která přímému zásahu unikla.

 

Pak nás nechali celkem na pokoji, protože už měli dost svých starostí

Na sklonku války po návratu otce z Leuny rodinu evakuovali z vybombardovaného centra do západního Berlína. V té době už Bruno vnímal násilí jako běžnou součást života, takže „když před filmem nebyly zprávy z fronty, bylo mu to divné“. Promítací sály totiž fungovaly až do samého konce, kdy se už bojovalo třeba i ve vedlejší ulici. Děti pak se stejným nadšením jako týdeníky informující o dění na frontě sledovaly i letecké souboje, které se spojeneckými stíhači sváděli nad městem poslední přeživší letci Luftwaffe, to vše za doprovodu dunění blížící se fronty. Ulici, v níž teď rodina žila, pak obsadilo několik obrněných vozů, z nichž Bruna zaujal především ten se čtyřhlavňovým protiletadlovým kanónem. A protože vojáci se „chovali celkem slušně“, odvážil se mezi ně vypravit, přestože rodina se už spolu s ostatními obyvateli domu raději přesunula do sklepního krytu. Podle jejich insignií zjistil, že se jedná o veterány zbraní SS, kteří byli zřejmě pověřeni zajištěním týlu, a měli tedy pobít příslušníky pravidelných jednotek hájících město, pokud by se snad rozhodli z prohrané bitvy utéct. Protože ale tito otrlí vrazi během svého ústupu vyrabovali jakousi továrnu na čokoládu, které tak „měli haldy“, ochotně prý rozdávali sladkosti Brunovi i dětem z širokého okolí. Když ale jednotky SS vyklidily pozice a v ulici se objevili příslušníci Wehrmachtu spolu s na poslední chvíli povolanými příslušníky Volkssturm, tedy převážně dětmi a starci, „bylo znát, že Rusové jsou nablízku“. Přestože někteří naléhali, že bezpečí rodin v krytu zajistí především úplné zatemnění, Brunův otec u vchodu do domu rozsvítil několik lamp, protože předpokládal, že rudoarmějci preventivně likvidují osazenstvo sklepů granáty a světlo je tak přesvědčí o tom, že obyvatelé nemají nepřátelské úmysly. Když pak po dlouhém čekání vojáci Rudé armády skutečně dorazili, jednala s veliteli především Brunova matka, která uměla rusky. Díky tomu bylo osazenstvo sklepa ušetřeno násilí a jeden z rudoarmějců také hlídal vchod do domu, dokud se situace poněkud nezklidnila a rodiny se nevrátily do svých bytů. I tak Bruno prý ale byl svědkem řady „drastických výjevů“, protože pro veterány bitev na východě „lidský život neměl žádnou cenu“. Jeden z procházejících důstojníků tak prý například na ulici bez váhání zastřelil vojáka, který se jakési stařeně pokoušel sebrat gramofon.

 

Každá strana vás směruje někam, kam nechcete

Protože matka toužila vrátit se domů co nejdříve, rodina naložila svůj majetek na několik vozíků a Grötschelovi se vypravili pěšky do Československa. V Hřensku je ale zadržela ‚partyzánská‘ hlídka, která kvůli jakýmsi nesrovnalostem v dokumentech pustila do vnitrozemí jen pamětníkovu matku a jednu z jejích dcer. Tuto administrativní záležitost se prý po několika měsících podařilo vyřešit, i tak prý ale samozvaní ochránci pořádku připravili rodinu na její cestě téměř o všechno. V průběhu roku 1946 pak matka zemřela na následky dřívějšího věznění. Otec vstoupil v Rumburku do komunistické strany a začal pracovat jako návrhář v pozdějším národním podniku Bytex. Česky prý téměř neuměl, jako žádaný odborník se však ocitl v oddělení plném lidí s podobným osudem, kteří obecně byli v poválečných letech pro fungování průmyslu v pohraničí nepostradatelní. Bruno se pak ve svých třinácti letech vrátil do školy. Přes počáteční potíže se i díky novým přátelům rychle naučil česky a základní vzdělání si brzy doplnil. Začal studovat na vojenské škole v Kremnici a jako důstojník Československé lidové armády pak sloužil na letišti v Českých Budějovicích, dva roky strávil také u protiletadlového oddílu ve Slaném. Po celou svou kariéru v armádě odmítal členství v komunistické straně s poukazem na svou „politickou nezralost“, jeho služebnímu postupu to prý ale „neublížilo zdaleka tolik, jako jeho původ“. Politický vývoj v roce 1968 pak Bruna velkým očekáváním nenaplňoval a „obrodný proces“ chápal jen jako „rozpor mezi vedením“, který ho „nebral a nefascinoval“. Samotná invaze vojsk Varšavské smlouvy ho údajně nepřekvapila, protože podobný vývoj očekával. Po vyhlášení pohotovosti v srpnu 1968 sice osazenstvo letiště zpočátku netušilo, jestli se nebudou bránit, a muži zablokovali přistávací plochu nákladními vozy. Rozkaz však nepřišel a sovětští vojáci nakonec letiště obsadili, aniž by jim kdokoliv kladl odpor. K jedinému závažnějšímu incidentu tak došlo ve chvíli, kdy jedno z letadel spřátelených armád „během přistávacího manévru skončilo v lese.“ Při prověrkách na počátku normalizace pak Bruna sice kádrovali, ale nic na něj nenašli, protože „prověrky se týkaly hlavně straníků, a pokud člověk nedělal přímo něco proti, tak po něm nic nechtěli.“ V roce 1973 jej však krátce vyšetřovala Státní tajná bezpečnost. Kvůli svým dvěma nevlastním sestrám, které se po válce rozhodly zůstat v pozdější Spolkové republice Německo, ho prý totiž normalizační bezpečnostní složky podezíraly ze špionáže. Osobně však prý ani poté o emigraci neuvažoval a „v Československu byl spokojený“.

 

Jestli tam vládne Petr, nebo Pavel, to je mi úplně jedno

Bruno se politicky neangažoval ani v listopadu 1989. Po odchodu do výslužby si přivydělával jako brigádník a vcelku spokojený je prý i s dnešními poměry, kdy „dostává důchod a nikdo ho nepronásleduje.“ „Každý člověk by měl žít tak, aby jiným neubližoval, aby jeho život měl nějaký smysl a aby dal dalším do budoucnosti návod, aby pokračovali v jeho díle. Pokud tohle člověk neudělá, tak tady byl zbytečně,“ shrnuje pak na závěr svou životní zkušenost.