Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Grossmann, roz. Fromowitzová (* 1932)

• 9. srpna 1932 narozena v Olomouci jako Eva Fromowitzová

• otec Žid, matka křesťanka, o dva roky starší sestra Ricarda

• otec pracoval jako ekonom v rodinném mlýně, matka vedla módní salon

• od roku 1936 úvahy o emigraci

• 1939 – otec sám emigroval do Palestiny, matka se na dálku rozvedla

• 1940 – pamětnice vyloučena ze školy

• 1942 – sestry povolány do transportu, ale neodvezeny

• od roku 1942 do konce války se obě skrývaly v dědečkově domě v Olomouci, Dvořákově ulici, a doma

• 1945–1948 – pamětnice studovala na gymnáziu v Olomouci

• 1948 – otec přijel z Izraele

• duben 1949 – celá rodina odjela do Izraele

• 1950 – svatba s Rudolfem Grossmannem, dva synové

• 1961–1964 – žili v Nigérii

• vystudovala archeologii a egyptologii

• odbornice v oboru podmořská archeologie

• žije v Kfar Shemaryahu u Tel Avivu

Do Izraele neodjížděla Eva Grossmann z přesvědčení ani s idejemi o budování židovské domoviny. Následovala tam svého otce, který odjel do Svaté země těsně před druhou světovou válkou. Sarkasticky poznamenává: „Sionismu nás naučil až Hitler. Ten nám připomněl, že jsme Židé.“

Co by kdo dělal ženě se dvěma dětmi?

Narodila se jako Eva Fromowitzová v Olomouci ve smíšené rodině. Otec Wilhelm pocházel z židovské rodiny, vystudoval národohospodářství ve Vídni a pracoval v rodinném mlýně ve Chvalkovicích u Olomouce, který patřil jeho otci. Maminka Helena byla vyučená krejčová, za svobodna žila v Paříži, pracovala v módním salonu a krejčovinou se živila i po návratu do Olomouce. Před svatbou s Wilhelmem Fromowitzem se vzdala křesťanské víry a přijala manželovo náboženství, do židovské matriky nechali rodiče zapsat i obě dcery, Ricardu, narozenou v roce 1930, i o dva roky mladší Evu. „Doma jsme mluvili nejdřív německy, ale když šla sestra do školy, přešli jsme na češtinu, tedy lépe řečeno na Sudetentschechisch,“ vysvětluje pamětnice.

Už od roku 1936 uvažoval její otec o odchodu ze země. Často cestoval, takže si byl vědom nebezpečí hrozícího Židům a plánoval odjezd rodiny do Brazílie. „Tehdy jeho bratr namítal, že nikomu nic neudělal a nemá důvod odcházet. Stejně tak moje maminka tvrdila: ‚Co by kdo dělal ženě se dvěma dětmi?‘“ popisuje Eva Grossmann předválečné úvahy o vystěhování. Otec rodinu nepřesvědčil, a rozhodl se tedy k útěku sám – v roce 1939 stihl odjet ilegálně do Palestiny, ale bez manželky a dcer. Do jaké míry bylo toto rozhodnutí osobní, nebo rodinné, dnes nemůžeme soudit. Každopádně po manželově odchodu se matka nechala na dálku rozvést a byla formálně považována za křesťanku, navíc s rakouským občanstvím, které měla, takže byla v pozici říšské Němky, Reichsdeutsch. „Rozvod mamince poradil její známý, který měl mezi Němci dost vysoké postavení, snad byl i esesák. Vím o něm jen proto, že jsem ráda poslouchala za dveřmi, o čem se dospělí baví,“ říká pamětnice.

Co oči nevidí

Ze školy musela odejít po druhé třídě. V roce 1942 dostala spolu se sestrou předvolání do transportu. Formálně podle norimberských zákonů byly obě Židovky, protože byly zapsány v židovské matrice před rozhodujícím datem a měly více než tři židovské prarodiče. Do jaké míry se ale bral v potaz matčin rozvod nebo zda sehrála roli matčina známost s oním Němcem, není zřejmé, odvedeny však nebyly. „Cestou domů po předvolání do transportu matka prohlásila, že podruhé už nikam nepůjdeme. Rozhodla se, že nás schová. Zároveň všem známým rozhlásila, že už v transportu jsme, a uklidila nás k dědečkovi. Co oči nevidí, hlavu netrápí, říkala. Takže já jsem byla celé dny v zahradě a sestra u dědečka v domě,“ vypráví pamětnice.

Schovávání v zahradě spočívalo v tom, že Eva Grossmann, tehdy deseti- dvanáctiletá holčička, sice spala ve vile svého křesťanského dědečka v dnešní Dvořákově ulici v Olomouci, ale brzy ráno dívku odvedli do rozlehlé zahrady. Někdy mohla být v zahradním domku, kde měl dědeček, který pracoval jako tesař, malou kancelář, nářadí a sklad dřeva, mohla si vlézt do chlívku ke kozám, ale nesměla se přibližovat k plotu. Vzpomíná, že si mohla číst. Knihy jí nosil známý hoch ze sousedství, který jako jeden z mála věděl o tom, že se ukrývá. V té době také přilnula ke zvířatům: „Byly tam kozy, králíci a slepice. Mohla jsem s nimi promluvit, pomazlit se a pohrát si. V té době to byli mí nejbližší tvorové.“

Poslední rok strávila doma v posteli s fingovanou nemocí, známý lékař mamince vystavil potvrzení, že dcera má spálu. Ani toto schovávání však nebylo jednouché. „Nemohla jsem vylézt z postele, sousedi pod námi nesměli vědět, že tam jsem. Celé dny jsem byla sama, ani jsem si nesměla dojít na záchod. Vedle postele ležely bonbony, ty mi měly zabarvit jazyk na červeno jako při spále. Ty jsem si měla vzít, pokud by přišla kontrola. Ale když přišli a klepali na dveře s cedulí varující před nakažlivou nemocí, byla jsem tak paralyzovaná strachem, že jsem se ani nehnula,“ popisuje Eva Grossmann dobu, kdy se musela schovávat. Vzpomíná, že se skrývala celkem asi čtyři roky, ale pravděpodobně šlo zhruba o dobu od poloviny roku 1942, kdy z Olomouce odjížděly transporty, do konce války.   

Kvůli vám Hitler postavil koncentráky

Konce války se pamětnice i její sestra šťastně dočkaly, ukrývání se podařilo a nikdo je neudal. Ačkoli se o psychické újmě Eva Grossmann zmiňuje jen okrajově, těžko posoudit, do jaké míry se několikaleté ukrývání projevilo na dětské duši a vnímání světa. Z let samoty, nutnosti být potichu a nemožnosti se projevit jí dodnes zůstala určitá tichá bolest. „Kdykoli jsem se zranila, nikdy jsem nemohla nahlas zaplakat, což mi zůstalo. Když jsem po válce nastoupila na gymnázium, kde nás bylo dvaačtyřicet ve třídě a občas všichni mluvili naráz, nevěděla jsem, co dělat, a vstoupily mi slzy do očí,“ přiznává.

Na gymnáziu začala studovat na podzim 1945. Povinností měla víc než jiní studenti, přece jen několik let zameškala. Ve škole se nesetkala s laskavým přijetím. „Když přišla do třídy poprvé profesorka češtiny a viděla jméno Fromowitzová, tak se mě zeptala: ‚Vy jste Židovka?‘ Já jsem jí málem odpověděla: ‚To mi už řekl Hitler‘, ale nahlas jsem neřekla ani slovo. Profesorka se na mě podívala a prohlásila: ‚Kvůli vám Hitler postavil koncentráky, kvůli vám můj muž v koncentráku zůstal a děti zemřely na spálu.‘ Nevěděla jsem, co na to odpovědět,“ vzpomíná Eva Grossmann. „Profesorka češtiny mi dva roky dělala peklo.“ Ve škole pamětnice zůstala jen tři roky, do roku 1948, přesto je s některými spolužáky dodnes v kontaktu.

Maturovala jsem společně se synem

V roce 1948 přijel na návštěvu otec z Izraele a přemluvil rodinu, aby vycestovala z Československa. Jedním z důvodů bylo i to, že po komunistickém převratu bylo zřejmé, že rodině zabavený mlýn v Chvalkovicích nevrátí. V dubnu 1949 tedy matka a obě dcery odjely do Izraele. K zemi, kde žil jejich otec, neměly žádný vztah, jak již bylo řečeno, nesdílely sionistické ideje a život daleko od Evropy, v ohrožení a s neznalostí jazyka byl složitý. „Matka si nezvykla nikdy, neodvážila se začít nový život a otevřít si krejčovskou živnost. Já jsem chtěla studovat, ale věci se seběhly jinak – brzy jsem se vdala a založila rodinu,“ popisuje začátky v nové zemi pamětnice.

S Rudolfem Grossmannem vychovala dva syny, prožila několik let v africké Nigérii a v dospělém věku složila maturitu, vystudovala vysokou školu a získala doktorát. „Maturitu jsem skládala společně se synem. Pokračovala jsem studiem archeologie a egyptologie, v němž mě děti podpořily, a díky synovi jsem získala doktorát v oboru podmořské archeologie. Na univerzitě, kam mě uvedl právě můj syn, se jeden z profesorů nezdržel komentáře: ‚Stává se, že rodiče přijdou s dětmi, ale že by syn přivedl ke studiu matku, není příliš časté,‘“ směje se Eva Grossmann.