Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Tradice rodiny se musí zachovávat
narozen 5. dubna 1933 jako potomek rodiny Grégrových
rodina vlastnila tiskárnu na pražském Novém Městě
otec Eduard Grégr byl ředitelem tiskárny, matka Milada (za svobodna Mellanová) byla dcerou známého pražského advokáta
strýc Vladimír Grégr, architekt, se zapojil do protinacistického odboje a 22. února 1943 byl nacisty popraven
po druhé světové válce studoval na Středočeské koleji krále Jiřího z Poděbrad (spolu s Václavem Havlem či Milošem Formanem)
maturoval na Gymnáziu Jana Nerudy na Malé Straně
rodinná tiskárna po únoru 1948 znárodněna, rodina vystěhována do bytu v Belgické ulici
pracoval pro firmu Energoprojekt a na stavbě Orlické přehrady
dálkově vystudoval ekonomii staveb na ČVUT
pracoval na Krajském investičním úřadu jako dozor nad silničními stavbami
v roce 1965 uvažoval o emigraci, pokus byl předem odhalen
roku 1968 emigroval s manželkou Janou přes Rakousko do Švýcarska
rodina se usadila ve Švýcarsku v Luzernu
do odchodu do důchodu pracoval na kantonálním úřadu
po roce 1989 rodina získala zpět tiskárnu v Hálkově ulici v dezolátním stavu
budovu bývalé tiskárny v Hálkově ulici rodina zrekonstruovala
Vladimír Grégr se narodil 5. dubna 1933 v Praze, paměť jeho rodiny však sahá až do poloviny devatenáctého století. Jeho předkové byli u toho, když se čeští vlastenci pokoušeli o první kroky v politice a nezávislé žurnalistice. A následující generace rodiny Grégrových rozvíjely odkaz vlastenectví, poctivého podnikání a odpovědnosti za rodinu i za zaměstnance rodinné firmy.
Jeho prapraděček, který byl lesníkem u Písku, ještě psal své jméno s německým pravopisem - Gröger. Přestože nebyl nikterak majetný, oba své syna, Eduarda a Julia, poslal na studia do Prahy. Julius vystudoval práva, zatímco Eduard, pradědeček pamětníka, absolvoval medicínu a později se stal asistentem profesora Purkyněho. Oba bratři se v Praze dostali do vlasteneckých kruhů, počeštili si své příjmení a bouřlivější Eduard s oblibou jezdil za otcem do Písku opásán vlasteneckou šerpou, což tam vzbuzovalo značný rozruch. Později se stal poslancem v Říšské radě ve Vídni a sněmovna byla často dějištěm jeho temperamentních výstřelků: jednou například v zápalu polemiky rozbil parlamentní lavici a část z ní triumfálně přivezl do Prahy. Jindy zas úspěšně protestoval proti tomu, že František Ferdinand d´Este narušuje železniční jízdní řád, když na jednání Říšské rady cestuje z Konopiště v soukromém vagónu připojeném k běžném vlaku.
Mladší bratr Julius se do společenského a politického dění zapojil jiným způsobem. Skupina politicky angažovaných vlastenců, k níž patřil i František Ladislav Rieger či František Palacký, tehdy usilovala o založení nezávislých, česky psaných novin. A právě Julius Grégr, který tehdy působil jako advokát ve Frýdlantu a jeho jméno nebylo pro rakouské úřady „známou firmou“, byl vybrán, aby požádal o koncesi na jejich vydávání. Skutečně se mu ji podařilo získat a stal se tak jedním ze zakladatelů Národních listů.
Oba bratři pro noviny založili roku 1862 také tiskárnu, nejprve v Růžové ulici, později provoz rozšířili a přesunuli do objektu na rohu Hálkovy ulice a ulice V Tůních. Kromě Národních listů se zde tiskly i Kwěty či Matice lidu. A právě tato tiskárna, situovaná v městské zástavbě mezi Ječnou a Žitnou ulicí, provázela a utvářela osud rodiny Grégrových po mnoho dalších desetiletí.
Roku 1902 tiskárnu převzal Eduardův syn Zdislav, dědeček pamětníka, který se v jejím provozu čím dál více potýkal s dluhy. Když v roce 1918 zemřel, podnik byl na pokraji krachu. „Sešla se rodinná rada a řekli si: ,My se z toho nedostaneme, musíme tiskařinu prodat,‘“ vypráví Vladimír Grégr. Jan Malý, který v tiskárně pracoval jako faktor (vedoucí provozu), však rodinu přesvědčil, aby podniku ještě dala šanci. Vsadil na to, že čerstvě založená Československá republika bude potřebovat mnoho nových tiskovin, ale současně budoval i síť stálých zákazníků. „Během několika let se mu opravdu podařilo ty dluhy zlikvidovat,“ říká Vladimír Grégr.
Jan Malý zároveň vychovával svého nástupce, pamětníkova otce Eduarda Grégra. Ten ještě jako dvacetiletý jinoch absolvoval dvouletý pobyt ve Spojených státech, kde poznával moderní tiskařský průmysl. „Honza Malý mého otce vedl a připravoval na dobu, kdy tiskárnu převezme,“ vysvětluje Vladimír Grégr. Když později Jan Malý odcházel do penze, rodinná rada mu za odměnu přiřkla doživotní rentu. „A když v roce 1948 došlo ke znárodnění, první, co národní správce udělal, bylo, že tuhle odměnu pro Honzu Malého zrušili,“ dodává hořce pamětník.
V první polovině třicátých let, kdy se Vladimír Grégr narodil, již tiskárna byla skvěle etablovaným, moderním tiskařským podnikem a rodina díky ní ekonomicky i společensky prosperovala. Dům v Hálkově ulici byl nejen místem podnikání, ale také sídlem celé širší rodiny Grégrů. „Tiskárna byla v zadním traktu, v přízemí měl otec kancelář. V prvním patře bydlela babička, v druhém patře jsme měli byt my, strýc Vladimír měl vedle nás svůj ateliér,“ vzpomíná pamětník.
V zázemí této dobré měšťanské rodiny prožíval idylické dětství. Vzpomíná na bruslení na Štvanici, výlety do otcova loveckého revíru u Sedlece nebo na strýcův zámeček Rochňovec u Chotěboře, na otcův automobil přezdívaný Pádidlo, či na to, jak jeho matka Míla, za svobodna Mellanová, excelovala v tenisu.
Vladimír Grégr zdůrazňuje, že v jeho dětských přátelstvích žádné sociální rozdíly neexistovaly: „Nikdy mě nenapadlo, že jsme něco lepšího než kluci, se kterými jsem si hrál na ulici a kteří bydleli s rodiči v jedné místnosti v pavlačovém domě“. Zároveň si však uvědomuje, že rozdíl v životním stylu tu přece jenom byl: Grégrovi měli kuchařku, slečnu na úklid i sudetoněmeckou chůvu, kterou otec najal, aby děti učila němčině. Vladimír na tuto chůvu, kterou oslovovali Fräulein Butka, dodnes vzpomíná s láskou:„Ona moc nemluvila česky, ale byla to velká československá vlastenka. Když Němci obsadili Československo, říkala: ,Hudak stara Masaryk. Dyby to viděla!´“
V té době bylo Vladimíru Grégrovi necelých šest let. Vzpomíná si, že on a jeho přátelé po zavedení protektorátních předpisů ze solidarity k Židům jezdili v zadní části tramvaje, protože Židé dopředu nesměli. Jeho otec zase celou válku zaměstnával jako účetní slečnu Feiglovou, které se s jeho pomocí podařilo utajit svůj židovský původ a přežít tak válku v relativním bezpečí. „Nenávidím antisemitismus, je to zvrácená věc,“ říká.
Vzpomínky Vladimíra Grégra na období protektorátu jsou však spojené především s jeho strýcem a jmenovcem Vladimírem Grégrem, který pracoval jako architekt. Vzpomíná na něj jako na velmi kreativní a zábavnou osobnost: strýc Vladimír byl autorem několika vil na Barrandově i v jiných částech Prahy, designu vlaku Slovenská strela a mnoha dalších objektů. V soukromí se obklopoval partou veselých přátel, kteří se sjížděli na večírky na zámeček Rochňovec, organizoval extravagantní večírky, byl také členem zednářské lóže.
Brzy po vypuknutí války se však zapojil do protinacistického odboje, zejména se podílel na útěku několika významných odbojářů do zahraničí. Organizoval například odchod ministra zemědělství Ladislava Feierabenda přes Slovensko a Polsko do Anglie. Odchod do exilu plánoval i on sám, stále ho však odkládal. „Měl totiž krásný vztah ke své matce Boženě, naší babičce, a nedokázal se s ní rozloučit,“ říká Vladimír Grégr. To se mu nakonec stalo osudným. „Zatkli ho u nás doma, v Hálkově ulici. Mám pocit, že jsem se zrovna díval z okna a viděl jsem ho v momentu, kdy ho gestapo nakládalo do auta.“
Strýc Vladimír byl uvězněn v berlínském vězení Alt Moabit. Čeští političtí vězni tam měli tajného spojence v osobě dozorce Felixe Hasericka, který jim umožňoval se navzájem setkávat a předával jim korespondenci. Nicméně Vladimír byl nakonec odsouzen k smrti a převezen do vězení Plötzensee, kde spolu s dalšími čekal na popravu. „Při poslední návštěvě mu otec nedokázal přiznat, že babička mezitím zemřela,“ říká Vladimír Grégr a hlas se mu chvěje pláčem. „Dnes to vnímám intenzivněji než tenkrát, to jsem byl ještě malý kluk. Věděl jsem jenom, že tati jede do Berlína,“ dodává.
Konec války prožila rodina Grégrových ve vile na Grošíčku u Sedlece, kde měl otec svůj lovecký revír. Matka totiž trpěla klaustrofobií a neuměla si představit, že by během náletů musela chodit do podzemního krytu. Zde také v posledních dnech války byli svědky přestřelky s Němci, kteří prchali do amerického zajetí. Matce se však její touha vyhnout se náletům stala osudnou: autobus, kterým se jednou vracela do Sedlece, se srazil s nákladním vlakem. „Byli jsme zrovna s bratrem v Sedleci se školou na obědě. Přišel tam takový vandrák, který nás znal, a povídá: ,Vaše maminka umřela.´ Nevěřili jsme mu, ale byli jsme zaražení. A ještě podivnější bylo, když pro nás pak odpoledne přijelo auto a odvezlo nás do Prahy. Večer, když nás Fräulein Butka koupala, hrozně brečela. Až potom jsme se to od otce dozvěděli,“ konstatuje Vladimír Grégr.
Otec se později oženil s rodinnou přítelkyní Evou Friedländerovou, dcerou starosty Vinohrad. „Byla rozvedená, ale neměla žádné děti a plně nahradila naši matku. Byla to skvělá osoba. Říkali jsme jí teta Eva,“ vzpomíná.
Po skončení války mu bylo dvanáct let a bylo načase, aby nastoupil na osmileté gymnázium. Otec pro něj zvolil Středočeskou kolej krále Jiřího z Poděbrad v Poděbradech, internátní školu založenou po válce podle idejí tří intelektuálů vězněných v terezínské Malé pevnosti. Třetinu studentů tvořili váleční sirotci, další část místní pardubické děti a zbytek studenti, jejichž rodiče za pobyt platili – k těm patřil i Vladimír Grégr. Jeho otec také kompletně vybavil místní tiskařskou dílnu. „Škola v té době byla výhradně chlapecká. Bydleli jsme v ložnicích po deseti nebo dvanácti klucích. Každá ložnice měla svého šéfa, kterému se říkalo rádce,“ vzpomíná Vladimír Grégr. Škola si kromě vzdělávání a rozvíjení manuální zručnosti kladla za cíl pěstovat v mladých lidech také dobrý charakter. „Když jsme tam začínali, ředitel František Jahoda nám řekl: ,Tohle je škola, ve které se nelže.´“
Mezi jeho spolužáky v té době byl Miloš Forman, Václav Havel či bratři Mašínovi. „Pepa Mašín byl takový rázný, tvrdý kluk, ale určitě ne nějaký surovec. Miloš Forman, to byl nejlepší žák v Poděbradech, ten uměl všechno. Za deset minut se naučil to, co já jsem se musel učit dvě hodiny. A já? Já jsem byl jeden z nejhorších,“ směje se Vladimír Grégr.
Po únorovém převratu roku 1948 se atmosféra ve škole změnila. „Nejprve vyhodili kluky z nejvíc pronásledovaných kruhů. To byl třeba příklad Havlových. Nejdřív vyloučili Ivana a potom i Vaška,“ říká Vladimír Grégr a dodává: „Můj případ to nebyl, myslím, že proto, že otec tam zařídil tu tiskařskou dílnu.“ Mezi studenty se však objevily i děti nových komunistických diplomatů a studovat zde začaly také dívky. „Myšlenka té školy se postupně zhroutila. Viděl jsem, že to už není ono, a řekl jsem otci, že tam už nechci být,“ říká Vladimír Grégr.
Změny ve společnosti však postihly celou rodinu. Už v létě 1947 musel otec jakožto majitel velkého tiskařského podniku zaplatit „milionářskou dávku“. Mezitím promýšlel další podnikatelský záměr, o kterém ještě netušil, že je už definitivně poslední. V té době se běžné potraviny jako mouka nebo cukr stále ještě prodávaly na váhu, otec Vladimíra Grégra však již předvídal nástup prodeje balených potravin a rozhodl se rozjet tisk obalů na potraviny. Část peněz na nákup nových tiskařských strojů uložil ve Velké Británii. Když po únoru 1948 přišel do tiskárny národní správce, tyto peníze, zanesené v účetnictví, měly být také zabaveny jako součást podniku.
„Tatínek se chvilku rozmýšlel, vyšel nahoru do bytu, kde byla jeho žena, teta Eva, a řekl jí: ,Evo, teď se musíme rozhodnout. Buď pojedeme ven a s těmi penězi tam budeme na jistou dobu zajištění. Nebo musím jít dolů a podepsat tenhle papír a ty peníze nám seberou.´ Myslím, že teta Eva nechtěla opustit svou rodinu a řekla, že k emigraci nemá odvahu. Takže táta šel dolů a podepsal papír o převodu těch peněz. Tím se pro něj myšlenka opuštění republiky definitivně uzavřela,“ vypráví Vladimír Grégr a dodává: „Až po mnoha letech, kdy jsem já sám žil v emigraci, mi řekl, že si uvědomuje, že to byla chyba. Ale že nemá smysl se tím užírat a vyčítat si to.“
Rodina byla z domu v Hálkově ulici vystěhována do mnohem menšího bytu v Belgické ulici a otec, tehdy osmačtyřicetiletý, dostal doživotní zákaz pracovat v polygrafickém průmyslu. „Byl na vrcholu životní energie. Teprve teď si uvědomuju, co to pro něj muselo znamenat,“ konstatuje Vladimír Grégr. Pracoval krátce jako účetní, posléze však i o toto zaměstnání přišel a až do důchodového věku byl myčem oken a výkladních skříní.
„Jednou umýval výkladní skříň na Václavském náměstí a okolo šel jeho bývalý zaměstnanec. Říkal: ,Pane šéf, co tady děláte? Správce u nás v tiskárně říkal, že máte velmi dobré místo v kanceláři, v teple. A vy tady běháte s hadrem,´“ vypráví Vladimír Grégr. „Když si představím, že člověk jeho věku byl takto ponížený, vážím si jeho morální síly.“
Vladimír Grégr odmaturoval na Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici na Malé Straně a podal si přihlášku na vysokou školu. „Nebyl jsem přijat s odůvodněním, že nejdřív musím dokázat svůj kladný vztah k lidově demokratickému zřízení svým pobytem na vojně,“ usmívá se. Měl to štěstí, že narukoval těsně po zrušení Pomocných technických praporů, jeho vojenská služba tedy probíhala u leteckého pluku na Slovensku v Plaveckém Podhradie. Z vojny se dostal ještě dříve než ostatní. Díky své krátké praxi v projektové kanceláři Dřevoprojekt totiž dostal možnost odejít z vojny a nastoupit do firmy Energoprojekt, jejímž úkolem bylo začít projektovat atomové elektrárny.
Jeho vrstevníci, kteří narukovali na vojnu v témže roce jako on, mezitím prožili malé drama: „Oznámili jim, že vojenská služba se prodlužuje na tři roky. Vypuklo samozřejmě velké pobouření, ale co se dalo dělat. Krátce nato byla nějaká velká mírová konference, kde se pro změnu oznámilo, že socialistický blok je ochoten v rámci mírového soužití snížit stavy armády. A tak jim tu vojnu zase zkrátili. V rámci mírového úsilí mohli jít domů po dvou letech, jak původně očekávali,“ směje se Vladimír Grégr.
Po dvou letech v Energoprojektu začal pracovat jako stavební dozor na stavbě budoucí orlické přehrady a současně dálkově studoval ekonomii staveb na ČVUT. „Na Orlíku pracovala celá řada fajn lidí, inženýrů, kteří dřív vlastnili stavební firmy. Moc dobrá společnost. Šéfoval tomu ředitel Kraus. Po nějaké době opět nastaly prověrky a zjistilo se, že na místech inženýrů tu pracují různí ,buržousti´. Kraus šel za prověrkovou komisí a řekl jim: ,Když ty lidi vyhodíte, nemůžeme pokračovat v práci. Postavíte tu přehradu snad vy?´ Oni chvíli blekotali, odešli se poradit a po chvíli se vrátili s tím, že se přišlo na to, že všichni jsou v pořádku.“
V polovině 60. let pracoval Vladimír Grégr na Krajském investičním útvaru, který dohlížel na silniční stavby ve středních Čechách. Se svou přítelkyní Janou uvažoval o emigraci: „Jana dostala povolení, že smí jet navštívit svého strýce do Německa, já jsem zase požádal o cestu do Rakouska. A udělal jsem tu největší pitomost, jakou jsem udělat mohl. Rozhodl jsem se, že předem pošlu ven svoje školní diplomy a doklady. Jeden známý je přibalil do bedny, ve které vyvážel zboží. Samozřejmě, že na hranicích otevřeli zrovna tu bednu, ve které byl můj diplom.“ Následoval výslech v Bartolomějské a trestní stíhání. Jeho nadřízený v zaměstnaní se za něj však postavil, takže Vladimír Grégr nepřišel o zaměstnání. Jenom na cesty do zahraničí mohl na nějakou dobu zapomenout.
Ne ovšem nadlouho. Okupace Československa v srpnu 1968 ho zastihla i s přítelkyní Janou na dovolené v Jugoslávii. Odjeli do Vídně, kde strávili několik dní těžkým rozhodováním zda emigrovat, nebo se vrátit domů. Nakonec odtud zamířili do uprchlického tábora v Traiskirchenu. „Dozvěděli jsme se, že kdybychom chtěli jet do Austrálie, můžeme vyrazit hned zítra. Do Švédska to trvalo týden, čtrnáct dní. Do USA tři týdny. Přemýšleli jsme, co dělat,“ vypráví Vladimír Grégr. Rozhodování jim ulehčil jejich společný známý, Švýcar Benny, kterého znali už z Prahy: „Jeďte do Švýcarska,“ poradil jim. „Teď otevřeli hranice pro Čechoslováky. Jeďte do Luzernu, tam je to nejhezčí.“
Vladimír Grégr dodnes vzpomíná, jak se k nim lidé na švýcarských úřadech chovali vstřícně a laskavě. Ubytování dostali v hotelu Steghof, kde mohli bydlet zdarma, dokud si nenašli práci. Zaměstnání sehnal už po několika týdnech na kantonálním úřadu Luzernu, kde nastoupil jako silniční dozor. Začal tedy pracovat v podobném oboru jako předtím v Praze a zůstal v něm až do důchodového věku. „Celá léta, co jsem tam pracoval, se mi ani jednou nestalo, že by mi někdo nabídl úplatek. To bylo naprosto vyloučené,“ konstatuje.
Ve Švýcarsku se setkával s mnoha Čechoslováky, kteří zde žili. Vzpomíná například na humanistu a zakladatele útulků pro děti Přemysla Pittera, herce a spisovatele Petra Lotara, sourozence Janu a Ladislava Rašínovy, vnuky prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína, jejichž otec byl vězněn v Německu spolu se svým strýcem Vladimírem.
Ve Švýcarsku ho zastihla také listopadová revoluce v roce 1989 a později byl mile překvapen, když došlo i k restitucím komunisty znárodněného majetku. Jejich rodina získala zpět budovu tiskárny a dům na rohu Hálkovy ulice. „Ta tiskárna tam pořád byla, ale v zoufalém stavu,“ říká Vladimír Grégr. „Proto jsme se ji rozhodli zrušit, na renovaci jsme neměli peníze. Část tiskařských strojů jsme věnovali do Národního muzea a dům jsme přestavěli na kancelářské prostory. Různí známí nám radili, ať celou budovu prodáme, ale to bylo vyloučeno. Nemovitosti se neprodávají, nemovitosti se dědí.“ Na jejich domě dodnes stojí nápis Tiskárna Grégr, který připomíná původní poslání rodinného podniku. „Doufám, že ho předám i dalším generacím, které budou v tradici pokračovat. Tradice rodiny se musí zachovávat.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa: příběhy z Prahy 2
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2 (Barbora Šťastná)