Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Alexandr Gregar (* 1943)

• narozen 25. listopadu 1943 v Litomyšli

• rodiče byli živnostníci, měli malé řeznictví

• po roce 1948 komunisté rodičům řeznictví zabavili a otec pak pracoval jako soustružník

• bratr musel nastoupit k PTP

• od mládí hrál amatérské divadlo

• vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu v České Třebové

• po maturitě vystudoval Střední odborné učiliště ČKD

• vystudoval na pedagogické fakultě obor český jazyk, historie a občanská nauka

• pracoval jako učitel na učilišti, pak v osvětovém domě v Ústí nad Orlicí

• v roce 1969 musel zaměstnání opustit kvůli svým postojům v roce 1968

• pracoval v propagaci textilního závodu Primona

• v roce 1989 se aktivně účastnil sametové revoluce

• od roku 1990 byl vedoucím odboru kultury na Okresním úřadě v Ústí nad Orlicí

• v letech 1995 až 2005 byl vedoucím odboru kultury na Magistrátu města Hradec Králové

• celý život se věnuje amatérskému divadlu jako herec a režisér

• vyučoval na Univerzitě Hradec Králové a na DAMU

• byl dvakrát ženatý, z prvního manželství se mu narodily dvě dcery

• v roce 2022 žil v Hradci Králové

Ryzí divadelní ochotník Alexandr Gregar se objevil na jevišti už v pěti letech a režíroval a hrál ještě o plných 74 let později. Prožil několik životů v tom svém jediném. Neměl to však od dětství jednoduché. Rodiče provozovali řeznictví a malým živnostníkům komunistický převrat v roce 1948 vůbec nepřál. Také Gregarovi museli s podnikáním přestat.

„Nevím, kdo koho vykořisťoval, jestli tatínek maminku, nebo maminka tatínka, nebo společně toho jednoho učedníka, co vždycky měli,“ dodává s typickým úsměvem Alexandr Gregar. Jeho starší bratr byl skaut a sokol a vůbec se netajil odporem k režimu. Tím si vysloužil tři roky vojny u nechvalně známých Pomocných technických praporů (PTP) na Ostravsku.

Pro Alexandra Gregara bylo těžké dostat se na střední a později i na vysokou školu. Když se poměry trochu uvolnily, vystudoval učitelský obor, učit po roce 1968 však stejně nemohl. Hrál po celý svůj život na mnoha scénách v amatérských divadlech. Později velmi úspěšně režíroval. Ani to však nebylo jednoduché, protože komunističtí cenzoři měli o divadle často úplně jiné představy než režiséři a herci.

S oblibou říká, že jeho dosavadní život rozdělil rok 1989 na dvě časově stejné poloviny, ale jinak naprosto odlišné.

Tatínek musel do výroby, bratr k PTP

Alexandr Gregar se považuje za rodáka z České Třebové, i když se narodil v porodnici v Litomyšli
25. listopadu 1943. Jeho rodiče byli malí živnostníci. „I malé děti musely psát do kádrových materiálů, jakého jsou původu. Takže já jsem musel napsat, že buržoazního,“ dodává pamětník. 

Jeho tatínek měl sen, že si jednou koupí dům i s řeznictvím. Přišli komunisti a všecko bylo najednou jinak. První vzpomínky, které má Alexandr Gregar dodnes v paměti, jsou pravidelné rodinné prázdniny v Černé Vodě u Neratova v Orlických horách. Všechny vesnice kolem tam byly úplně prázdné po odsunu Němců. Matně si vzpomíná, jak chodili po chalupách, které Němci museli rychle opustit. Na stole bylo ještě nedojedené jídlo, rozestlané peřiny a různé další zbytky osobních věcí.

Dodává, že skauti a sokolové z Hradce Králové se starali o to, aby se to tam ještě více nerozkradlo. Pamatuje také poničený kostel v Neratově. Sovětská armáda tam z velké radosti nad koncem války pořádala oslavné střelby a jeden „zbloudilý pancerfaust“ zasáhl kostelní věž. Kostel od té doby chátral a podařilo se ho obnovit až po roce 1989 do neuvěřitelně krásné podoby.

Tatínek Alexandra Gregara se smířil s tím, že žádnou další živnost už mít nikdy nebude. Kromě toho, že byl nežádoucí živnostník, byl i členem Československé strany lidové a po válce působil na Okresním národním výboru (ONV) v České Třebové. V té době ovšem často bývalí národní socialisti i někteří lidovci podepisovali přihlášky do KSČ. Staří komunisté i noví komunisté nemohli tatínkovi Alexandra Gregara zapomenout jeho působení na ONV. Veřejně se totiž netajil, že mnohé nové pány viděl „v akci“, jak si třeba v pětačtyřicátém hráli na rudé gardisty, jak se chovali k odsunovaným Němcům, jak je popravovali na dvorečku českotřebovské staré radnice a všelijak týrali na fotbalovém hřišti Na Parníku. 

Z kanceláře vyhnali tatínka na stavbu

„Postavil se však k nové situaci čelem. Začal pak pracovat v národním podniku Masna, a protože byl schopný a uměl počítat, stal se dokonce na rok úředníkem. To mu však moc nepomohlo. Přišla akce „70 000 úředníků do výroby“, což znamenalo, že úředníci půjdou makat někam ke stroji. To potkalo i mého tatínka. Nejdříve pracoval jako zedník a pak se stal soustružníkem v továrně na nějaké kohoutky a vodovodní armatury,“ dodává pamětník.

Alexandr Gregar vzpomíná i na jednu absurdní scénu z doby po komunistickém převratu, který se odehrál v roce 1948. Jakýsi živnostník z České Třebové musel sedět dlouhé hodiny na židli ve výloze svého obchodu s látkami. Vedle něho se povalovaly na hromadě látky, které údajně neoprávněně „nakeťasil“. Lidé chodili kolem a buď odvrátili hlavu, nebo se kochali pohledem na člověka, který si dovolil zbohatnout. „Dodneška to mám před očima a vybavím si, jak je to hrůzné takto ponížit člověka, který sedí v nějakém akváriu a hledí prázdným tupým pohledem,“ dodává pamětník.

Alexandr Gregar měl o hodně staršího bratra, který musel v padesátých letech na vojnu. Uliční výbor KSČ v České Třebové mu zajistil vojnu u neslavně známých PTP. Bratr sloužil v pracovním táboře u Ostravy a na vojně byl více jak tři roky. V jeho písemných materiálech se objevila i známá doložka „návrat nežádoucí“.

Ze školních let si Alexandr Gregar vzpomíná, jak museli ve starých učebnicích vyškrabávat zmínky
o Masarykovi a potom i o Stalinovi. Do Pionýra ho nevzali, rodinná kletba Gregarů se nad ním pořád vznášela. Navíc jeho bratr byl známý jako dost velký politický rebel s minulostí u PTP. Nakonec se mu přece jen podařilo dostat šťastnou shodou náhod na střední všeobecně vzdělávací školu, což bylo dřívější gymnázium. 

Na divadle hrál první roli ministranta v pěti letech

Alexandr Gregar měl divadlo v genech – tatínek i bratr hráli ochotnické divadlo. Nebylo proto divu, že na jevišti stál ještě dřív, než chodil do školy. Zahrál si malou roli ministranta v divadelním spolku Hýbl.

Divadlo se v České Třebové hrálo v Národním domě, kterému nikdo neřekl jinak než „Nároďák“. Po roce 1948 se sice přejmenoval na Závodní klub železničářů Revolučního odborového hnutí, ale tento název snad nikdo ani celý nevyslovil. Amatérské divadlo byla odnepaměti spolková činnost, stejně tak jako sportovní kluby či pěvecké sbory. Lidé se svobodně sdružovali, měli nějakou samosprávu, rozhodovali se samostatně, co budou hrát a kde si vydělají na svou činnost peníze.

„Komunisti v podstatě spolkovou činnost zlikvidovali. Amatérské divadlo a další spolky sice existovaly, byly však státem financovány skrze jakési závodní kluby a jiné organizace. Komunisti tak měli přehled a rozhodovací pravomoci nad repertoárem a personálními záležitostmi. Po celou dobu fungování amatérského divadla za doby socialismu to byl někdy větší, někdy menší boj se zřizovateli ohledně repertoáru,“ dodává pamětník. Vzpomíná například na „slavnou roli“ svého otce ve hře Kremelský orloj od Nikolaje Pogodina: „Tatínek hrál malou roli správce orloje. Dodneška si vybavuji, jak stojí na jevišti vedle představitele Lenina, proslulého amatérského herce Bohuslava Routka, a v ruce drží ten největší montážní klíč, co se podařilo sehnat.“

Divadelní spolek Hýbl, ve kterém Alexandr Gregar dlouhý čas působil, však nastudoval a s velkým úspěchem odehrál řadu zajímavých divadelních představení. Pravidelně se zúčastňoval i největší přehlídky amatérských divadel Jiráskův Hronov.

Doporučení ke studiu nedostal

Alexandr Gregar v amatérském divadle hrál po celý svůj život a později úspěšně režíroval. Výčet jeho rolí i jeho režijních divadelních inscenací vydá na dlouhý seznam. Divadlu se věnoval samozřejmě i za svých studií na střední škole. Po maturitě ho však čekalo zásadní rozhodnutí, co dělat dál. Zda se třeba pokusit věnovat divadlu profesionálně. „V té době však pořád naše rodina nebyla v kurzu, pocházel jsem z podivné rodiny ‚těch Gregarů‘, rodiče bývalí živnostníci a bratr takový rebel. Takže i když v posudku nebylo úplně natvrdo nedoporučení ke studiu na vysoké škole, doporučení tedy rozhodně taky ne,“ vzpomíná pamětník.

Alexandr Gregar si přesto prosadil přihlášku na JAMU v Brně, kam se ale nedostal. „Bylo nás asi 600 uchazečů a v podstatě jsem zjevně nezaujal,“ přiznává poctivě pamětník. V té době měl nabídku nastoupit jako herec do oblastního divadla v Šumperku, ale přijetí nakonec odložili o jednu sezónu.  

„Brácha mi tehdy poradil, abych se něčím vyučil, že řemeslo má zlaté dno. Tak jsem se šel vyučit do Chocně do ČKD na odborném učilišti strojním zámečníkem a bylo to docela zajímavé,“ vzpomíná pamětník. Na učilišti měl dobré výsledky a učiliště potřebovalo velmi nutně nové učitele. Za rok tedy Alexandr Gregar dostal doporučení ke studiu na nově vzniklý Pedagogický institut v Pardubicích s tím, že se po dostudování na učiliště vrátí. Vysoká škola se přestěhovala do Hradce Králové a on zde vystudoval obor český jazyk, dějepis a občanská nauka. V době studií hrál i ve Východočeském divadle v Pardubicích.

Po skončení studia a absolvování vojny se vrátil zpět na učiliště v Chocni a znovu velmi intenzivně začal hrát amatérské divadlo. Dostal poprvé příležitost režírovat hru Agathy Christie Past na myši. 

Po roce 1968 se to hodně otočilo

Alexandr Gregar po návratu z vojny učil na učilišti jen krátce. V červenci roku 1968 nastoupil do osvětového domu v Ústí nad Orlicí jako metodik pro amatérské divadlo. Rok 1968 byl krásný a nadějný, 21. srpna však v České Třebové slyšeli dunění sovětských okupačních jednotek a později i tanků. Zrovna zkoušeli v divadle před premiérou nějakou ruskou grotesku. Hned se ovšem rozhodli, že „od Rusáků“ už nic hrát nebudou.

Alexandr Gregar naopak chtěl zařadit třeba Gogola. „Vždyť právě Gogol je dodneška oponentem právě takovým Brežněvům a teď i takovým Putinům,“ dodává. Nakonec jeho divadelní spolek tehdy přece jen raději odehrál Hru o lásce a smrti Romaina Rollanda.

V srpnu 1968 okamžitě spustili v osvětovém domě kopírku a tiskli protiokupační letáky. Alexandr Gregar připomíná, že přesně na tomto místě pak tiskli letáky i během sametové revoluce v roce 1989. V roce 1968 letáky rozváželi a rozhazovali po vesnicích. Na letácích bylo převážně napsáno azbukou „Iditě domoj“ a podobná hesla.

„Pamatuji si, jak nás někde v Orlických horách v nějakých serpentýnách zatkli. Nebyli to Rusáci, ale Poláci, kteří tam působili. Není to úplně příjemné, když vás vyvlečou z auta, postaví vás na krajnici u silnice a pak vás samopalem trochu pošťouchnou do zad. Nechtěli přímo ruce nahoru, ale stejně to nebylo příjemné. Vybrali nám celé auto a vyhodili všechny ty letáky, které jsme vezli. Pak nám dali letáky, které předtím zabavili jiným.

V roce 1969 vyhodili Alexandra Gregara z práce. V posudku měl napsáno, že zaujímá protisovětské postoje a rozkládá pracovní kolektiv. Takové hodnocení znamenalo, že nemá šanci se uplatnit ani v učitelském povolání. Z osvětového domu ho propustil nový ředitel, který měl v šuplíku pistoli a občas vykřikoval, že se kultura musí řídit jako bolševici na pochodu.

Když vycházel z budovy osvětového domu, potkal Alexandr Gregar svého kamaráda, kterého se právě zbavili v Závodním klubu Perla. Ten mu doporučil zkusit se zeptat na místo právě tam. Povedlo se a pamětník dostal místo dramaturga. Po roce a půl ho však vyhodili znovu. Ředitel závodního klubu se dozvěděl o protisocialistickém smýšlení Alexandra Gregara. Vyjádřil se v tom smyslu, že si hřál hada na prsou.

Pamětník měl štěstí, ozval se mu ředitel textilní továrny Primona v České Třebové a nabídl mu místo v propagaci. To byla pro něj existenční záchrana. Alexandr Gregar pak dále působil jako režisér a herec v divadle Hýbl. V roce 1978 si však založil své nové divadlo Studio 02.

Jak sám Alexandr Gregar říká, nějak se jim podařilo dobu normalizace přežít a vytvořili několik opravdu pěkných inscenací. Mezi ně určitě patřila i hra Oldřicha Daňka Vévodkyně valdštejnských vojsk, která se mnohokrát reprízovala a hrála se i v Belgii. Právě po návratu z Belgie se začala o Alexandra Gregara zajímat Státní bezpečnost (StB). Humorné bylo, že když se ho začali příslušníci StB na leccos vyptávat, řekl, že viděl v Německu americké vojenské kolony. „Jak jste poznal, že jsou to americké kolony?“ Odpověď byla úsměvně jednoduchá: „Především proto, že to měli napsané na vojenské technice, a také o tom psalo Rudé právo. A mělo přece pravdu.“

V roce 1987 už ťukala sametová revoluce na dveře. V té době se stal Alexandr Gregar ředitelem Závodního klubu Perla v Ústí nad Orlicí. Měl tak v té době možnost pořádat zde už některé opravdu zajímavé akce.

Rok 1989 rozdělil můj život na dvě úplně odlišné poloviny

Alexandr Gregar se hned zapojil do sametové revoluce. V budově divadla i závodního klubu začalo fungovat Občanské fórum. Tiskly se zde letáky a další tiskoviny. Z Prahy přivezli videokazetu s amatérským záznamem masakru na Národní třídě, který promítali lidem. Alexandr Gregar působil velmi aktivně a dva roky byl v Ústí nad Orlicí tajemníkem Občanského fóra, jezdil na celostátní zasedání do pověstného Špalíčku v Praze. Později se pak stal členem Občanské demokratické aliance.

Po pádu komunistického režimu dostal nabídku dělat vedoucího odboru kultury na nově vzniklém Okresním úřadě v Ústí nad Orlicí. „Byla to zajímavá práce, převést všechny kulturní organizace do nové podoby,“ vzpomíná pamětník. Když se personálně změnilo vedení okresního úřadu, odešel i Alexandr Gregar a od roku 2005 začal pracovat jako vedoucí odboru kultury v Hradci Králové, kde se také usadil. V té době se také rozvedl a znovu oženil se svojí druhou manželkou Naďou.

Působení Alexandra Gregara v Hradci Králové bylo velmi úspěšné. Podařilo se rozvinout mnoho uměleckých projektů, které fungují dodnes – Open Air festival při Divadle evropských regionů, Jazz goes to town, Nábřeží sochařů a další. Připravil transformaci Filharmonie Hradec Králové, Klicperova divadla a Divadla Drak na obecně prospěšné společnosti.

Alexandr Gregar také působil na amatérské scéně Jesličky, hrál menší role i v Klicperově divadle. Začal publikovat. První knížka, kterou vydal, byla výpravná publikace Starý Hradec. Vyučoval až do roku 2017 na Univerzitě Hradec Králové i na DAMU v Praze.

V 64 letech začal studovat a v 70 letech vystudoval a obhájil na DAMU doktorát v oboru scénologie. A jaký vidí rozdíl mezi amatérským a profesionálním divadlem? „Zažil jsem profesionální podmínky se vším všudy, ale v profesionálním divadle skončí představení a všichni jdou pryč. Oni si třeba někdy ani neřeknou ’ahoj‛. Kdežto u amatérů je divadlo spontánní kamarádská záležitost. Jsou rádi, že se sešli, že něco zahráli a že se pobavili, i když třeba nemají profesionální úroveň. Říkám, že divadlo je správná věc pro soužití lidí. Divadlo je jediné umění, kdy na sebe lidi s láskou prskají.“

Každý by měl mít schopnost přijímat i dávat

Natáčení vzpomínek Alexandra Gregara se uskutečnilo v době, kdy pokračovala válka Ruska proti Ukrajině. „Rusko má jednu věc, kterou my nejsme schopni možná ani domyslet a ani současná generace pochopit. Oni nemají absolutně smysl pro demokracii. Když si jen vezmeme Puškina a Gogola, tak je to země, která v podstatě vůbec netuší, co je demokracie. A toto všechno se snaží infikovat nebo implantovat do našeho prostoru,“ tvrdí Alexandr Gregar. 

Přeje si, aby mladí lidé více uvažovali v souvislostech, nepřejímali jen zprávy z internetu, četli literaturu a přemýšleli nad tím, co přečetli. „Musíme myslet, musíme mít zdravý rozum a nebát se,“ dodává Alexandr Gregar. „Co se týče divadla, tak existuje teorie takzvaných zrcadlových neuronů. Já se vlastně dívám na něco, co se děje záměrně přede mnou a mně se to odehrává v hlavě, jako kdyby se to dělo mně. Jsem toho součástí. Přeji si, aby lidé měli v sobě otevřenost a schopnost přijímat. Když jsem schopný přijímat, tak můžu i dávat. Ten problém je stejný jako dneska s těmi Rusáky na Ukrajině. Oni nejsou schopni přijímat ani dávat, oni jsou schopni jen brát.“