Jana Grebíková

„Vlastně my jsme vyrůstali [bez otce] – deset let je v lidském životě dlouhá doba, a pro mě obzvlášť, protože on se vrátil, mně bylo třináct a teď se snažil mě vychovávat. Na to já jsem nebyla zvyklá. Ne že bych žila nějak, ale deset let je hrozně dlouhá doba. Už jsme si potom nějak k sobě tu cestu nemohli najít. Až když už jsem měla i já děti, tak se to srovnalo a už jsme si rozuměli i víc. Pokud v mých třinácti se vrátil, tak bylo to těžké pro nás oba.“

„To víte, že maminka to neměla jednoduché, protože v ten moment, kdy ho [otce] zatkli, nesměla učit. Smilovali se potom, protože měla tři děti, příjem nulový, veškerý majetek propadl státu, tak na maminku se smilovali potom v polesí ve Strání a mohla chodit sadit stromky do lesa a starat se tam. Mně tehdy byly při tatínkově zatčení tři roky, takže to si moc nepamatuji. Maminka velmi těžce onemocněla psychicky, takže si nás odvezla její sestra do Jičína v Čechách, kde jsme žili. Maminka byla skoro rok v nemocnici na psychiatrii a my jsme tam s klukama prožili až do… Myslím, že mi bylo pět let, když jsme se vrátili, protože do první třídy už jsem začala chodit ve Strání. Dva roky maminka vůbec nevěděla, kde tatínek je, co se s ním děje, co se stalo, vůbec neměla žádné informace. Až po těch dvou letech dostala oznámení, že byl odsouzen. Napřed dokonce dostal trest smrti, ale ten mu byl změněn na pětadvacet let.“