Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Eva Gránová (* 1932)

• narodila se 21. července 1932 v Brně do smíšeného manželství

• otec Bruno Schustaczek vyrůstal v rakousko-uherském sirotčinci

• matka Paula Fischlová pocházela z židovské rodiny

• oba rodiče již před válkou vstoupili do KSČ

• s nástupem nacismu si změnili jméno na Šustáčkovi a začali mluvit česky

• v roce 1942 byly babička a teta Jenny a Grete Fischlovy deportovány do Terezína

• od listopadu 1944 se až do konce války ukrývala s maminkou a sestrou v lesním srubu u vesnice Unčín

• po vzoru otce vstoupila do KSČ

• v Brně vystudovala filozofickou fakultu a vedla semináře marxismu-leninismu na Vysokém učení technickém

• v roce 1971 odjela s manželem Jaroslavem Gránem do Kuvajtu

• po návratu vyučovala v Praze na jazykových školách angličtinu a němčinu

• v roce 2020 byly v Brně na památku Jenny a Grete Fischlových položeny Kameny zmizelých

• v roce 2024 žila v Praze

„Žádného podrobného vysvětlení se nám nedostalo. Byly jsme postaveny před fakta ‚tak to je, maminku musíme ochránit‘. Ani jsme nevěděly, co to je Židovka,“ vypráví Eva Gránová. V úkrytu strávila s maminkou a sestrou víc než půl roku a dodnes s dojetím vzpomíná na obyvatele malé obce Unčín, kteří jim bez vyptávání pomáhali, jak se dalo.   

Doma se nejprve mluvilo německy

Eva Gránová, rodným příjmením Schustaczeková, se narodila 21. července 1932 v Brně do smíšeného manželství. Maminka Paula Fischlová pocházela z německé židovské rodiny. Dědeček Theodor Fischl pracoval jako správce velkostatku v Troubsku u Brna; po jeho smrti se babička Jenny přestěhovala do Brna. Děti byly v rodině Fischlových celkem čtyři: nejstarší Ernst, který emigroval už ve 20. letech do Palestiny, Paula, Fanny a Grete. 

I tatínek Bruno Schustaczek pocházel z německy hovořícího prostředí, protože spolu se sourozenci vyrůstal v rakousko-uherském sirotčinci. Tam také přišel k německé podobě svého původně českého příjmení. Když mu bylo patnáct let, chtěla ho instituce poslat do učení na holiče. Odmítl to a raději odjel za starším bratrem do Vídně, kde mu vypomáhal v kanceláři. Až konec první světové války a vznik Československa v roce 1918 ho donutil k návratu do vlasti, protože byl v Brně povinen vojenskou službou. „Tam se teprve naučil česky, na té vojně. A celý život mu potom ta čeština dělala potíže. Nikdy jsem ho nenaučila, že se říká feudalismus – vždycky říkal fojdalismus,“ se smíchem vzpomíná Eva Gránová. Doma se ale mluvilo německy, alespoň ze začátku, než v Brně začala sílit nacistická hrozba. 

Otec si vzal zpět české příjmení

Když Eva v září 1938 nastupovala do první třídy, měl Bruno Schustaczek jasno. „Tatínek kategoricky rozhodl, že musím jít do české školy. Maminka to těžce nesla,“ vypráví pamětnice, jejíž mateřštinou byla němčina a českým dětem zprvu vůbec nerozuměla. I doma se najednou začalo mluvit česky, až v roce 1939 přišel definitivní rozchod s čímkoli německým – otec si nechal změnit příjmení: „Když se zvyšovalo nebezpečí nacismu, tak se od toho chtěl distancovat a žádal na úřadě přepsání na původní formu. A když si pro to 10. března 1939 šel, tak mu ten úředník říkal: ‚Nechcete si to radši nechat?‘ A on, že právě nechce.“ 

Pět dní před nacistickou okupací se tak stali Šustáčkovými. Na vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava si Eva Gránová dobře vzpomíná: „Naši stáli v obývacím pokoji, objímali se a plakali. To jsou takové střípky, které se vytahují z paměti. Ale vnímala jsem to jako sedmileté dítě, takže jsem nevěděla, o co jde. Ale rodiče tušili, kam to spěje,“ dodává pamětnice. 

O dva roky později se v rámci Brna přestěhovali z Černých Polí, kde prý bydleli samí nacisti, do Bohunic. Tam Eva dál chodila do obecné školy, otec si ale vymohl, že dcera nebude navštěvovat hodiny náboženství. „Tatínek vehementně prohlašoval, že jsem bez vyznání. Takže pan řídící shromáždil děti, které taky byly bez vyznání, a povídal něco o světovém názoru,“ směje se pamětnice, kterou skutečně vychovávali ateisticky – neslavila chanuku ani Vánoce. Bruno Šustáček byl totiž přesvědčený a velmi nadšený komunista. 

„Měli stranický odznak z první republiky, jenom takový malinký zkřížený srp a kladivo. Droboučký. A bylo to schované v žehlicím prknu na rukávy, zespodu to tam bylo zastrčené,“ vzpomíná Eva Gránová. V žádném komunistickém odboji ale nebyl. „To bylo příliš nebezpečné, protože měl vedle sebe manželku, která byla v ohrožení,“ dodává pamětnice. Perzekuce Židů na sebe nenechala dlouho čekat.

Babičku a tetu jsem už nikdy neviděla

V roce 1942 dostaly předvolání k transportu babička Jenny Fischlová a teta Grete. Ostatních se to netýkalo – Paulu prozatím chránilo smíšené manželství, Fanny se překvapivě vdala za německého fašistu, který ji do konce války udržel v bezpečí. Na okamžik, kdy naposledy viděla babičku a tetu, si Eva Gránová moc dobře pamatuje. Šli se rozloučit pěšky, protože maminka jako Židovka nemohla jet tramvají: „Babičce bylo dvaasedmdesát a maminčině mladší sestře šestatřicet. A když byly povolaný, tak jsme se s nimi šli rozloučit. Tatínek s maminkou nemohli jet, protože ona si musela nasadit hvězdu. Bydleli jsme v Brně-Bohunicích, asi dva a půl kilometru pěšky, babička s tou sestrou bydlely na Starém Brně. Ale před námi to moc nerozkládali, jenom že nás uviděly, a rodiče tam pak šli druhý den ještě jednou sami. Takže to asi bylo moc smutný.“ 

Desetiletá Eva nevěděla, že se babička a teta ze své cesty už nikdy nevrátí. Stejně tak s mladší sestrou Liese nic netušily o hrozbě deportace, která visela nad jejich maminkou. „Nás se to vůbec netklo. Samozřejmě mezi sebou si povídali, snažili se vždycky stranou od nás, abychom nechytily něco, co bychom někde plácly, co se nemá slyšet. Takže takhle se to neslo celým dětstvím,“ vypráví pamětnice, která tehdy ani nevěděla, že spadá do kategorie židovské míšenkyně. Pravdou ale bylo, že jak postupovala válečná léta, otec měl o matku stále větší obavy. Dokonce se mu prý nějak podařilo, že pobírala běžné potravinové lístky, nikoliv ty určené pro Židy. Z obavy před prozrazením je Paula Fischlová stejně nevyčerpávala, a tak na zahradě chovali králíky, aby vyžili. Jak ale stoupal tlak na rozvod smíšených manželství, situace se v roce 1944 stala neudržitelnou.

Tatínek nás ukryl v lesním srubu

Už tím, že se Bruno Šustáček nenechal s Paulou rozvést, dost riskoval. Pokud se totiž nežidovský partner odmítl se svou židovskou manželkou rozvést, čekal ho pracovní tábor. On se však rozhodl riskovat ještě víc – v listopadu 1944 tajně přesunul manželku a své dvě dcery na Vysočinu do lesního srubu, který si nad Unčínem s pomocí místních obyvatel postavil těsně před vypuknutím války. Tehdy vesnicí projížděl jako obchodní cestující s uhlím a lesní svah mu padl do oka jako hezké místo k rekreaci. Jak mohl tušit, že se o pár let později stane jediným útočištěm jeho ohrožené rodiny?

„Tatínek řekl, že to riskuje, maminka si odpárala hvězdu a šli jsme na tramvaj. Měl strach, byly neustálé prohlídky, gestapo v tramvaji i ve vlaku. Strach měl hlavně z té tramvaje, protože povídání, které jsme se se sestrou musely naučit o tom, že jsme byli vybombardovaný a že nemáme žádné doklady, to by v tramvaji neprošlo, protože tam se vědělo, kdy bylo Brno bombardovaný. Naštěstí ani v tramvaji, ani ve vlaku žádná kontrola nepřišla,“ vzpomíná Eva Gránová na dramatický útěk z Brna. Když v pět hodin odpoledne vystoupili v Bystřici nad Pernštejnem, bylo nasněženo, tma, domluvená bryčka nikde a je čekalo dvanáct kilometrů pěšky v polobotkách. V Unčíně si u rodiny Jílků vyzvedli peřiny a úplně utrmácení složili hlavy ve srubu. Bruno Šustáček se pak musel vrátit zpátky a jezdil za rodinou jen o nedělích, byl totálně nasazen v Adamovských strojírnách, ale Paula s dcerami se ukrývaly až do konce války. 

„Maminka byla pořád nahoře. Já vždy stoupla v zimě na lyže a zastavila se až dole u obchodu, nakoupila, co se dalo, zažebrala o mlíko u Kotoučků a zase se vrátila nahoru. Ona dolů vůbec nechodila a byla tam schovaná. Přišel děda se senem pro srnky, povídal jí, co je nového na frontě, takže takhle se dozvídala,“ směje se pamětnice. Na dobu ukrývání má hezké vzpomínky, nic jim ve srubu nechybělo. Lidé ve vesnici o nich věděli, ale nikdo je neudal a vypomáhali jim, jak se dalo. Za brambory a sádlo Šustáčkovi platili ložním prádlem, které zachránili po deportované babičce. „S rodinou Kotoučkových jsem stále ve styku,“ dodává Eva Gránová dojatě. 

Přespali u nás partyzáni

To, že se 5. května 1945 rozhořelo povstání, poznala rodina díky střelbě. „Tatínek, aby nás schoval, natahal z lesa vysoké smrky a posadil je kolem té chaty, aby nás zamaskoval,“ vzpomíná pamětnice. „Že se něco dole mele, to jsme slyšeli. Jak teče Svratka, je tam rozvětvení a takový malý ostrůvek. A na tom ostrůvku zrovna tábořili cikáni. Střílelo se ze silnice přes ten ostrůvek, tak ti si tam taky zažili.“ 

Nedaleký Jimramov se stal centrem povstalců, v lesích se pohybovali partyzáni. „Oni o nás věděli, my o nich ne. Vyšlo to najevo, až když bylo Pražské povstání a Němci se chtěli probojovat z Bystřice na Jimramov a dál na Prahu. A ti partyzáni je zarazili,“ vypráví pamětnice, která je spatřila jen jednou. „Chtěli na té chatě přespat. Tatínek se bál, ukázal jim na dřevník, ale oni: ‚Ne, ne, my chceme dovnitř.‘ Tak se rozložili po podlaze a dali nám každé se sestrou jeden bonbón, takový karamel. Ještě ho mám schovaný.“

Ještě jeden suvenýr si odnesla z konce války: „Když se potom Němci snažili utéct před sovětskou armádou, vzali si povozy, koně a jídlo. Všechno ostatní, co nakradli, vyhazovali na pole, jako oblečení a tak. My jsme to tam potom s kamarádkou od hajného sbíraly. Měla jsem takovou tyč a dole hřebík, abych na to nesahala. A byly tam odjištěné granáty po těch Němcích. My jsme je opatrně braly a pokládaly vedle silnice. Jen zázrakem se nic nestalo. A pak jsme tam našly kusy sovětských uniforem, kde byly vytržené kusy s vyznamenáními. A ta vyznamenání mám také schovaná.“

Po vzoru otce jsem se stala komunistkou

Po válce se rodina vrátila do Brna. Jako přesvědčený komunista se Bruno Šustáček radoval z politického vývoje. „On v tom viděl pokračování té pokrokové levicové myšlenky, kterou načerpal ve dvacátých a třicátých letech, za první republiky. Zemřel v roce 1963. Kolikrát si říkám, že je dobře, že se nedožil toho zklamání osmašedesátého roku,“ říká pamětnice. Ona sama šla politicky ve šlépějích svého otce, alespoň ze začátku. Jako kandidátku strany ji Bruno Šustáček přihlásil dokonce ještě předtím, než završila šestnáctý rok.

Po vystudování filozofické fakulty v Brně nejprve rok pracovala v aparátu Československého svazu mládeže, poté se hlásila na místo do knihovny Vysokého učení technického. Dopadlo to ale jinak, než si představovala – následujících devět let učila na brněnské technice marxismus-leninismus. Stigma si nese dodnes: „Měla jsem jenom semináře. Vypadalo to tak, že tam sedělo dvacet, pětadvacet kluků strojařů, kteří měli povinně tento předmět. Dostali nějakou osnovu, na co se mají připravit. Seděli tam, já jsem položila otázku, oni mlčeli, já jsem ji zodpověděla a šlo se takhle dál. A to byly ty semináře. Když dneska řeknu, že jsem učila na marxismu, tak se každý odvrátí, co to bylo za zvrhlost. To je těžký. To století bylo tak plné převratů a on sám chudák Marx za to nemůže, on to myslel dobře.“

Srpen 1968 byl šok, ale knížky od Solženicyna větší

Srpen 1968 zastihl Evu Gránovou stále v Brně. Sovětská invaze byl pro ni šok, který přinesl rozčarování a nesouhlas. „My, učitelé marxismu, jsme byli spolu se studenty proti těm okupačním vojskům. Ale ostatní kantoři z obavy o své místo byli, bych tak řekla, na opačné straně. Kantoři z té techniky se báli, aby nepřišli o místo, tak se k nám nepřidávali. Ale my jsme byli hodně spjatí s těmi studenty, tak jsme se stavěli na odpor.“ Šlo však jen o odpor intelektuální: „Byli jsme na katedře, sešli jsme se tam. Co se ale mohlo dělat? Diskutovalo se,“ krčí rameny pamětnice. „Já jsem si pak ale říkala, že knížky od Solženicyna byly větší šok než ten osmašedesátý. Tam to bylo odhalený, pozadí celého toho totalitního režimu ruskýho,“ dodává. 

Z této doby vzpomíná na Jaroslava Šabatu, který stejně jako ona svého času přednášel v Brně marxismus-leninismus a který se z vysokého funkcionáře KSČ stal disidentem. Ona na katedře zůstala, když však o dva roky později odjela s manželem do Kuvajtu, musela odevzdat členskou legitimaci. Tím skončilo její komunistické období.

Drala jsem se, abych mohla cestovat

Za Jaroslava Grána se provdala už na studiích. Její manžel byl vojenský stavební inženýr, který se mimo jiné podílel na výstavbě letiště Ostrava-Mošnov. Když ho v roce 1971 vyslali do Kuvajtu stavět nádrže na odsolování mořské vody, doprovázela ho i s dětmi. Tento zahraniční pobyt byl pro ni velmi důležitý – naučila se anglicky a díky známostem v Lufthanse se tajně podívala do západního Německa. 

Po návratu v roce 1972 se Gránovi přestěhovali do Prahy. Ona vyučovala angličtinu a němčinu na jazykových školách, manžel začal pracovat pro Metrostav a díky různým konferencím toho hodně procestoval. „Já jsem se drala, abych mohla jezdit s ním. Tak od roku 1983, pokud to nebylo zrovna v Austrálii, tak jsme spolu mohli jet – vždycky to tedy bylo pracný, abych mohla jet s ním, ale nějak to vybojoval – na několik tunelářských konferencí.“ 

Možnost neomezeného cestování byl pro ni jeden z nejdůležitějších aspektů nově nabyté svobody po sametové revoluci. „Osvobození pro nás bylo hlavně v tom, že jsme mohli okamžitě vypadnout,“ dodává pamětnice. 

Babičce a tetě položily v Brně Kameny zmizelých

V době natáčení v roce 2024 žila Eva Gránová v Praze. S postupujícím věkem se stále více obracela do minulosti a myslela na pohnutá válečná léta, kdy otec riskoval všechno, aby je s maminkou zachránil. „Nejvíc si to uvědomuju až teď. Člověk měl jako mladý jiné starosti. Věděla jsem celou dobu, že to takhle bylo, jak to ale tenkrát byl velký problém a jak to bylo statečné, to si uvědomuju až v těchto letech,“ přiznává. Také prý nikdy nezapomene na obyvatele Unčína, o jejichž pomoci dokonce v roce 2000 napsala článek do Vlastivědného věstníku moravského.

Položení Kamenů zmizelých na památku Jenny a Grete Fischlových iniciovala neteř pamětnice Alena Leja Hild. Eva Gránová na babičku vzpomíná s dojetím: „Jak ta chudák babička musela prožít poslední roky, měsíce… Já jsem se několikrát samozřejmě byla podívat v Terezíně, tam ty palandy – to muselo být hrozné, jak tam byli namačkaní. Podle toho, co je na těch Kamenech zmizelých, tak ani možná spolu dlouho nebyly. Oni poslali tu mladou ženu asi jinam. Takže tam byla asi sama. Když jsem teď tady sama, ten komfort, který tady mám, na pozadí toho všeho… To muselo být hrozný.“