Libuše Gramišová

„Tam jsme dostali velkou dardu, na Dukle. Byli jsme ubytovaní ve velkém domě a teď do něj začali řezat. Seděl nahoře na továrně Němec a udával vysílačkou, kde přesně jsou vojáci. Měli přesné zásahy. Vrazili do naší kuchyně, že se to všechno i s kuchařem rozlétlo. A kdo byl u toho, tak samozřejmě taky. Potom jsme byli v budově, kdy byly velmi silné zdi. Nevím, jestli to bylo panské sídlo nebo úřad nebo co to bylo. Tak do nás řezali, že říkali: ‚Všichni podél zdí si lehejte! Poněvadž ty jdou nejméně prostřelit. Jedině oknem se to může dostat.‘ Okna měla závory, tak jsme je pevně pozavírali. Všechno se klepalo. To jsem ani neměla nějak strach. Mládí úplně všechno jinak bere, žádný strach tam nebyl.“

„Když začala válka, bylo mi dvanáct roků. To už tam nebyl dobrý život. To víte, v 39. roce padlo Polsko. Za čtrnáct dní. Pak k nám přišli Rusové, zabrali si to naše území a druhou část Němci. Podělili se s námi. Naši rodiče byli dost bohatí. Poněvadž Češi byli většinou pracovití lidé a většinou tam bylo zemědělství. Měli dvacet hektarů země, tak už to byli kulaci. Rusové tam byli dva roky a Němci je přepadli. Za tři dny jsme měli být vyvezení na Sibiř. Je to hanba říct, ale Němci nás zachránili. Jinak bychom byli na Sibiři zahynuli.“

„Věděli jsme, že je tam naše armáda a že tam taky bojuje, tak jsme řekli, že tady už nezůstaneme, že jim to necháme. A taky jo. Když přišli v tom 44. roku k nám, to bylo v dubnu, já jsem šla do armády. Přišla k nám naše komise a všichni – od 16 do 60 let, ženy i muži – jsme šli do armády. Byli jsme v cizině (tj. na Volyni, pozn. ed.), ale byli jsme takoví vlastenci, jako nejsou ani v České republice. Češství jsme si udržovali, tak jsme si řekli, že půjdeme do armády, že tam už nezůstaneme. Taky jo. Ještě mi nebylo 17 roků a já jsem šla do armády.“