Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Günter Götz (* 1939)

• narozen 30. října 1938 v Lößnitz (Sasko)

• po poválečném rozdělení Německa žila rodina v Německé demokratické republice (NDR)

• v letech 1951 – 1956 studoval na gymnáziu

• 6. února 1956 emigroval do západního Německa (SRN), již dříve tam emigroval otec

• do SRN nakonec emigrovala celá rodina

• od dubna 1956 nastoupil na gymnázium v SRN a úspěšně složil maturitu

• roku 2001 se přestěhoval do České republiky

Günter Götz se narodil 30. října 1938 v Sasku ve městě Lößnitz, kde prožil celé dětství a vystudoval základní školu. Na gymnáziu pokračoval v 60 kilometrů vzdáleném městě Windischleuba (nedaleko Altenburgu, jižně od Lipska, tedy na území NDR), protože tam studovala jeho starší sestřenice a školu mu doporučila. Bydlel zde na internátě na zámku, kousek od budovy školy, a na studiích byl velmi spokojený. O Vánocích 1955 přijel jako obvykle domů a dozvěděl se, že tatínka pozval strýc na dva týdny na návštěvu do západního Německa, kde žil od roku 1948. Tehdy se tam odstěhoval ještě legálně a se vším svým majetkem.

Otcova emigrace

Günterův klidný život se změnil na konci ledna roku 1955, kdy mu na internát volala maminka: „‚Tatínek se asi nevrátí zpátky, už má novou práci a chce zůstat v západním Německu.‘ Já jsem byl úplně perplex. Dvakrát jsem se ptal: ‚Co jsi to říkala?‘“ Maminka ještě dodala, že to nemá nikomu říkat a má přijet o víkendu domů, aby si o všem v klidu popovídali. Doma mu pak vysvětlila, že tatínkovi se v západním Německu zalíbilo a nechce se už vrátit zpátky. Günterovi zbývaly dva měsíce do ukončení školy (školní rok začínal v Německu v dubnu a končil v březnu) a měl strach, jaké by tatínkovo rozhodnutí mohlo pro něj mít následky. Reagoval proto okamžitě: „Já tady nechci zůstat a nechci, abych šel do vězení a vyhodili mě ze školy.“ Dohodli se tedy s maminkou a sestrou, že Günter pojede za otcem jako první a ony ho budou později následovat.

Pryč z NDR

Na cestu si Günter kvůli tajné policii sbalil jen plastovou školní tašku, ve které měl zašité doklady a potřebné finance, 500 východoněmeckých marek. Po návratu na internát si vyhledal spoj do Berlína a svému třídnímu učiteli řekl, že pojede na oslavu k tetě v nedaleké vesnici a neví, kdy se vrátí. Večer si do plastové tašky sbalil potřebné věci, jídlo a základní oblečení, a nočním vlakem Altenburg – Lipsko, Lipsko – Berlín vyrazil na cestu do západního Německa. „Kousek před východním Berlínem vlak zastavil a přišla lidová policie, kontrola s kalašnikovy, a všichni museli ukázat dokumenty. Ten, kdo měl velkej kufr, ho musel sundat dolů a vystoupit z vlaku na kontrolu. Já jsem ukázal, že mám jen tuhle aktovku, tak mi řekli: ‚Jo, dobrý.‘ A ten policajt se mě ptal: ‚A co ty? Jedeš do Berlína? Co tam budeš dělat?‘ Já jsem mu řekl: ‚Já mám tady sestřenici, ona studuje na vysoké škole.‘ Měl jsem napsanou adresu: ‚Tady bydlí. Ona slaví narozeniny a pozvala mě na oslavu.‘ Z toho kupé museli dva lidi vystoupit a já jsem mohl zůstat sedět. To jsem byl šťastný.“

Do Berlína už jeho cesta pokračovala bez problémů. Po příjezdu si ale musel opatřit letenku na další cestování. Spojení se západním Německem zajišťovalo jediné letiště – Tempelhof. Günter si vyhledal plán města a v kiosku bez potíží koupil jízdenku na městskou rychlodráhu S-Bahn do západního Berlína. Na letišti si vyhledal nejkratší a tím i nejlevnější linku, aby ušetřil peníze. Tou byl spoj do Hannoveru, ten den tam letěla tři letadla. První o půl desáté, ale to už bylo beznadějně plné. A tak si u přepážky vybral místo v dalším spoji, jenž odlétal v poledne, a domluvil se s paní za přepážkou, že hned přijde. Nemohl totiž platit východoněmeckými penězi, musel si je nejdříve vyměnit za západoněmecké marky. Po návratu zpět k přepážce už byl ovšem i tento spoj plně obsazen. Poslední dvě volná místa zbývala v letadle, které z Berlína odlétalo o půl sedmé večer. Letenku si v něm hned zarezervoval.

Tou dobou bylo asi devět hodin ráno, celý den měl před sebou. Na procházku byla zima (v noci klesla teplota až na –20 °C), tak si koupil celodenní jízdenku na S-Bahn, který jezdil kolem Berlína. Za den stihl objet třikrát celé město. V západní části nepotkal žádné hlídky, ale ve východní jich bylo mnoho a sledovaly bedlivě všechny cestující. Günter jejich pozornosti naštěstí unikl.

Odpoledne se vrátil na letiště a šel se zeptat na přepážku, jestli je všechno v pořádku a rezervace platí. „Říkali mi: ‚Jo, jde to. Můžete letět.‘ Byl jsem nejšťastnější člověk v Berlíně.“

Ve svých 17 letech a 3 měsících letěl poprvé letadlem. Šťastně dorazil do Hannoveru a oddechl si, že je v západním Německu. Našel cestu na nádraží, nasedl na vlak a pokračoval do Duisburgu, kam dorazil zhruba v jednu hodinu po půlnoci. Další spoj mu jel až ráno. Prožil tam náročnou mrazivou noc s minimem jídla a bez spánku. V pět ráno nasedl do vlaku, který ho odvezl do Gochu. Na papírku měl napsanou adresu, kde jeho otec bydlí, a lidé na nádraží mu poradili, kudy jít. Na uvedené adrese ho uvítala bytná jeho tatínka. Nachystala mu snídani a zavolala otci, že Günter přijel. S rodinou nebyl během celé cesty vůbec v kontaktu. Až později se dozvěděl, že v té době po tatínkovi doma zrovna pátrala tajná policie, protože mu už dávno vypršelo povolení k pobytu v SRN. Mamince se ale podařilo přesvědčit je, že onemocněl a jeho příjezd se tedy trochu zdržel ze zdravotních důvodů.

Zbytek rodiny se dal na útěk

Po snídani si šel Günter po dvou probdělých nocích konečně lehnout do tatínkovy postele a spal až do večera. Tatínek hned poslal telegram mamince do Lößnitzu: „Kufr dorazil v pořádku.“ „Kufr“ znamenalo Günter, aby Stasi neměla podezření. Poté se jeho matka a sestra okamžitě sbalily a jely do Gochu úplně stejnou trasou přes Berlín a Hannover. Nechaly doma vybavenou domácnost i všechny osobní věci, vzaly si s sebou jen to nejnutnější, šperky a doklady, protože cestovat s většími zavazadly by bylo riskantní. Za týden od rozhodnutí odjet za tatínkem do SRN už byla celá rodina zase spolu. Čekaly je začátky v novém, neznámém městě. K dispozici měli jen jeden pokoj o dvou postelích, ale naštěstí za pár dní dostali od tatínkova vedoucího k pronájmu firemní dům. Sehnali si do něj veškeré vybavení a postupně se zabydlovali.

Nový život na Západě

Jelikož Günter opustil gymnázium těsně před maturitou, přemýšlel, jakým způsobem dokončit studium. Výuka v SRN byla trochu jiná než v NDR (gymnázium v NDR trvalo 4 roky, zatímco v SRN 5 let, místo angličtiny se učila v NDR ruština a dějepis se týkal hlavně historie Ruska, komunismu a Sovětského svazu). Strýc mu poradil, že může nastoupit do nedalekého gymnázia, kde zřídili oddělení pro studenty ze sovětské okupační zóny. Pozvali Güntera na přijímací pohovor a mohl se rozhodnout, jestli půjde znova do 12. třídy (kterou v NDR nedokončil), nebo rovnou do 13. třídy. Rozhodl se pro poslední ročník a ihned si zakoupil učebnici angličtiny a dějepisu, aby dohnal za měsíc, který zbýval do začátku školního roku, vše, co se v NDR nenaučil. Druhý dubnový den začínala výuka. Každý den se učil sám ještě nad rámec výuky 4 hodiny angličtinu a 1–2 hodiny dějepis, aby dohnal do konce školního roku všechny potřebné vědomosti a mohl složit závěrečnou zkoušku. Nakonec maturitu zvládl jako nejmladší z celé třídy.

Na radu strýce nastoupil na místo daňového inspektora a započal tak slibnou kariéru. S ostatními členy své rodiny, kteří zůstali ve východním Německu, se již nikdy neviděl. Kromě přání k narozeninám nebo k Vánocům s nimi raději vůbec nekomunikovali, aby na ně nepřitahovali pozornost Stasi.

Od roku 2001 žije Günter Götz v České republice.