Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Primář řekl, že mne sterilizovali. Ani jsem nevěděla, co to znamená.
narozena 2. ledna 1969 v Ostravě
vyučila se obráběčkou kovů, v osmnácti letech začala pracovat ve Vítkovických železárnách
v jedenadvaceti letech ji při porodu druhého syna lékaři bez jejího vědomí sterilizovali
těžce se vyrovnávala s tím, že už nebude mít děti
zjistila, že v Ostravě byla nedobrovolná sterilizace provedena více romským ženám
v roce 2006 začala spolupracovat s neziskovou organizací Vzájemné soužití, která sterilizovaným ženám pomáhá
vystudovala střední školu, obor asistent pedagoga, a do Vzájemného soužití nastoupila jako terénní pracovnice
Bylo jí jedenadvacet let, když prodělala těžký porod císařským řezem. Lékaři jí poté sdělili, že jí při něm byla provedena sterilizace. Až po řadě let zjistila, že lékaři mohli postupovat jinak. Vyšlo totiž najevo, že podobně jako ona byla bez souhlasu a náležité informovanosti nedobrovolně sterilizována řada dalších žen. Svůj život zasvětila boji za to, aby se dalším ženám nic takového nestalo.
Hezké šaty, velké mašle v dlouhých kudrnatých vlasech a spousta hraček včetně drahé chodící a mrkací panenky. To byla typická poznávací znamení pro malou Elenu, jedináčka, a tudíž holčičku, pro kterou se rodiče snažili udělat vše, co bylo v jejich silách. Narodila se 2. ledna 1969 Evě a Emilovi Gorolovým. Eva pracovala jako uklízečka a Emil byl řidič. Jeho rodina přišla na severní Moravu ze Slovenska za prací. Gorolovi žili ve starém pavlačovém domě v Ostravě. Nebyla v něm zavedena teplá voda, neměli koupelnu a toaleta na chodbě sloužila i dalším nájemníkům. Eva vždy ohřála vodu, nalila ji do vaničky a v ní koupala svou malou Elenku. Výsledkem bylo, že ve škole nebylo poznat, že Elena pochází ze skromných poměrů, protože byla vždy čistá a pěkně oblečená.
„Moje dětství, to byla paráda. Mně nepřipadalo nic divného na tom, že nemáme teplou vodu. Já jsem nic jiného neznala. Pavlačový dům se mi líbil, protože tam bylo rušno a na schodech jsem si hrála s ostatními dětmi. Měla jsem spoustu kamarádů, a protože jsem byla jedináček, měla jsem se moc dobře,“ vzpomíná Elena. Pochází z romské rodiny, ale říká, že rozlišování na Romy a ostatní v dětství neznala. „Vůbec jsem nad tím takto nepřemýšlela. Zpětně si uvědomuji, že jsem měla kamarádky romské i neromské, ale tehdy jsem to nerozlišovala,“ podotýká.
Když jí bylo necelých čtrnáct, mamince se narodil syn. Elenu to poněkud rozladilo, protože se z pozice jedináčka dostala do pozice starší sestry, která musí doma pomáhat: „Já jsem se chtěla bavit, a oni mě pořád posílali ven s kočárkem.“
Založení rodiny
Po ukončení základní školy nastoupila na střední odborné učiliště do oboru strojní výroba pro obrábění kovů. Říká, že na základní škole neměla zvlášť dobré známky a že se o možnosti jít dál studovat vůbec nemluvilo. Učební obor ukončila a nastoupila do podniku Vítkovice. Bylo jí osmnáct let, ocitla se ve velké dílně a čekala ji těžká práce na směny. „Nelíbilo se mi tam. Především jsem se bála jezdit domů v noci z odpoledních směn. Já jsem byla mladá holka, hubená, takový střízlík, a ta práce byla dost těžká. Tatínek se za mě šel přimluvit, aby mě přeřadili jinam. Nakonec jsem uklízela šatny a to se mi líbilo víc,“ vzpomíná.
Seznámila se s mladíkem, který se učil na horníka. Pocházel z dětského domova. Zamilovali se do sebe a začali se scházet. „Tatínek byl proti. Říkal, že takoví kluci z dětského domova mají v kapse jen pět korun a hřeben. Ale mně ty řeči šly jedním uchem tam a druhým ven,“ podotýká.
V roce 1987 byla svatba. Její muž přijal jméno její rodiny Gorol. Zdůvodnil to tím, že neměl pěkné dětství a se svou původní rodinou už nechce mít nic společného. Krátce po svatbě musel nastoupit na dva roky na vojnu. Za tu dobu se s Elenou viděli jen čtyřikrát. Porodila syna a na cesty do dalekého Vimperku, kde manžel sloužil, nebyl čas ani peníze.
Obavy z listopadových událostí v roce 1989
Elena silně vnímala revoluční události v roce 1989. „V televizi jsem viděla, že v Praze je náměstí plné lidí, a měla jsem strach. Říkala jsem si, že mám malé dítě a manžela na vojně. Mezi lidmi kolem mě se o tom moc nemluvilo, a tak jsem nevěděla, co to znamená, co se děje. Říkalo se ale, že z toho může být válka. Takže jsem se strašně bála, že už manžela třeba neuvidím, že jako voják bude muset jít do války. Později jsem začala vnímat změny, které to přineslo. Obchody se měnily. Najednou v nich bylo hodně věcí, třeba i banány, které předtím nebyly. Ale hlavně lidé mohli svobodně říkat, co si myslí. Běžný život se měnil k lepšímu, ale moji rodiče spokojeni nebyli. Dodnes připomínají, že za komunismu byla práce. Tatínek vždy považoval práci za důležitou. Celý život pracoval a dodnes je přesvědčen, že za komunismu bylo lépe, protože o práci nikdo nemohl přijít,“ vysvětluje.
Také si vzpomíná na to, jak se změny ve společnosti projevovaly v romské komunitě: „Najednou jsme poznali, že práce není pro každého. Že o ni člověk může přijít. Začaly se dávat různé dávky, lidé se měli hlásit na úřadech. Bylo to celé takové divné. Jak to, že se z úřadu najednou rozdávají peníze? Hodně lidí to začalo vnímat, mluvilo se o tom, řešilo se to.“
Elenin muž se vrátil z vojny a začal pracovat jako horník. Pamětnice brzy poté zjistila, že je znovu těhotná. Bydleli u rodičů, o přidělení bytu žádali na úřadu bez úspěchu, a tak dokonce uvažovala, zda si má dítě vůbec nechat. Toužila však po holčičce, a tak se s manželem rozhodli, že společné soužití s jejími rodiči zvládnou i se dvěma dětmi.
Sterilizace při porodu
Dne 24. září 1990 prodělala těžký porod v nemocnici v Ostravě-Vítkovicích. Stejně jako u jejího prvního porodu lékaři provedli císařský řez. Vybavuje si, že jí těsně před narkózou sestra dala podepsat nějaké papíry. Tvrdí, že jí bylo řečeno, že jde o vyplnění jmen pro dívku nebo chlapce. Něco podepisovala, ale ve zmatku a bolestech nevěděla, co přesně.
„Nevím, co jsem podepsala. To mi nikdo nevysvětlil, co tam je. Pak jsem se probudila po narkóze a ptala jsem se sestry, co mám. Řekla, že chlapečka. Já jsem chtěla holčičku, a tak, jak jsem byla po narkóze ještě omámená, jsem řekla, že ho nechci. A spala jsem dál. Pak mě převezli na pokoj. Přišel pan primář a řekl, že jsem utekla hrobařovi z lopaty. Řekl, že mi udělali sterilizaci a že už nikdy nebudu mít děti. Já jsem měla dvacet jedna let. Nechápala jsem, že už nebudu mít děti. Začala jsem brečet,“ vzpomíná.
Když přišel její muž a její matka, sestry jim řekly, že dítě nechce. Matka se tomu divila a Elena také. Ani si nevybavovala, že něco takového řekla. O syna se už mezitím starala. „Jak jsem ho uviděla, hned jsem ho milovala,“ říká. Její muž mezitím v nemocnici nadával, že ho měli o sterilizaci informovat. Lékaři tvrdili, že ji provedli v rámci těžkého porodu a že tím Eleně zachránili život.
Pamětnice vypráví o tom, že v romské komunitě, ze které pochází, je běžné mít hodně dětí. Je to podle ní tradice, samozřejmost. Ona sama však po velké rodině netoužila, jen si s manželem ještě přáli dcerku. „Nechtěla jsem osm dětí. Ale zároveň jsem nechtěla být v jedenadvaceti letech připravená o možnost rodit, rozhodnout se, co dál. Jenže já jsem v jedenadvaceti ženou být přestala,“ vysvětluje.
Její muž těžce nesl, co se stalo. Elena ví, že si z něj i někteří muži z jejich komunity dělali legraci, že má ženu k ničemu. Začali se hádat a jejich vztah byl v té době narušený. Elena se starala o své dva syny, ale stále se trápila tím, co se stalo.
Boj za změny ve zdravotnictví
V roce 2005 z televize zjistila, že se v ostravské neziskové organizaci Vzájemné soužití scházejí ženy, které tvrdí, že byly nedobrovolně sterilizovány. Aktivisté z této organizace se snažili zmapovat, kolik jich je, a zajímali se o jejich příběhy. Začalo totiž vycházet najevo, že za komunismu a ještě pár let po listopadu 1989 lékaři přistupovali ke sterilizacím žen, aniž by je předem poučili, co to přesně znamená a jaké následky to pro ně bude mít. Převážnou část těchto sterilizovaných žen tvořily Romky. Elena přišla mezi ně. Dozvěděla se, že správný postup je ten, že lékaři dají ženě nějaký čas na rozmyšlenou a o všem, co sterilizace obnáší, ji poučí. A také to, že není nezbytné provést ji zároveň při těžkém porodu, že sterilizace nesouvisela se záchranou jejího života.
Ženy si Elenu zvolily jako svou mluvčí. Nebála se o tom, co se jí stalo, mluvit na veřejnosti, do médií. „Jako dobrovolnice jsem telefonovala dalším ženám, začala jsem jednat s politiky, s poslanci, s panem ombudsmanem. Zjistili jsme, že vláda za komunismu dala nemocnicím doporučení, aby romským ženám prováděly sterilizace, aby už dál neměly děti. Některé za to dokonce dostávaly peníze. Vyšlo najevo, že některým ženám byla provedena sterilizace při interrupci, jiným při normálních porodech, nejen při císařských řezech. Udělaly jsme demonstrace a začali se o nás zajímat novináři se zahraničí,“ vypráví.
Elenino úsilí dostat tento problém na veřejnost mělo konkrétní výsledek. V roce 2009 se česká vláda oficiálně omluvila všem ženám, které byly v minulosti nedobrovolně sterilizovány, a ve zdravotnictví se ke sterilizacím začalo přistupovat jinak. „Každá žena nyní musí podepsat informovaný souhlas a má čas se rozhodnout. I když jde o případy podobné, jako byl ten můj, například o komplikovaný porod či druhý císařský řez, žena po něm dostane pár týdnů času na rozhodnutí. V tom je, myslím, náš úspěch,“ říká Elena.
Nový život po maturitě
Práce v neziskové organizaci ji naprosto pohltila. Vystudovala střední školu a složila maturitu v oboru asistent pedagoga. Hrdě podotýká, že je z rodiny Gorolových první, kdo maturitu má. Ve Vzájemném soužití začala pracovat na plný úvazek jako terénní pracovnice. Chodí do sociálně slabých rodin a její náplní práce je vysvětlovat v nich, že je nutné posílat děti do škol, a dohlíží na to, aby se jim dostávalo potřebné lékařské péče. Kvůli své práci se dostává do občasných konfliktů se svým otcem. Emil Gorol, který celý život pracoval, nechápe, proč jsou nyní mnozí lidé závislí na sociálních dávkách, nechodí do práce a proč jim Elena pomáhá. Je přesvědčen, že každý si má práci umět sám najít.
Elenu však její zaměstnání velmi baví. Uvědomuje si, že se její život radikálně změnil, i když jí její angažovanost přinesla i mnoho problémů. „Bylo toho na mě moc. Nastoupila jsem do práce, zároveň jsem začala studovat, k tomu jsem měla domácnost a pořád jsem vystupovala na veřejnosti se svým příběhem. Jezdili za mnou novináři a já jsem dokola vyprávěla o tom, co mě trápí. Pořád jsem si to připomínala, a pak jsem zkolabovala. Musela jsem vyhledat lékaře a dostala jsem antidepresiva. Moje tělo vypovědělo službu,“ říká.
Ženy, které byly nedobrovolně sterilizovány, požadují finanční odškodnění. Docílit toho, aby ho dostaly, je další úkol, který si Elena dala. „Chci spravedlnost. A odškodnění k ní patří. Mnohé ženy se ho už nedožijí, ale mnohé by si díky němu třeba mohly aspoň dopřát lázně. Sterilizace nepřinesla žádné nic dobrého. Mnohé mají srůsty, zdravotní problémy, deprese,“ vysvětluje.
Ve stovce nejvlivnějších žen světa
Svůj smutný životní příběh vyprávěla na konferencích v řadě zemí světa a byla pozvána také do OSN. „Byla to moje první cesta letadlem a navíc hned do New Yorku. Byl to pro mě šok. Tehdy jsem poznala, že můj tatínek je na mě pyšný,“ říká. Velmi si také váží svého muže, díky kterému se může boji za práva nedobrovolně sterilizovaných žen věnovat. Když byli jejich synové malí, pomáhal jí s nimi. Vedl domácnost, když byla na cestách. „To u romských mužů není běžné. Ti pouštějí ženy na cesty velmi neradi,“ podotýká Elena.
Britská stanice BBC ji v roce 2018 zařadila mezi sto nejvlivnějších žen světa. V zahraničí je uznávaná, ale ve své rodné Ostravě se někdy setkává s nepochopením. „Spousta lidí mi do očí řekla, že nechápou, proč to dělám, proč hájím ostatní ženy, že nám jde jen o peníze. Slyšela jsem názory, že doktoři neudělali nic špatného, že nám udělali jen dobře. Jsou lidé, kteří nechápou, o co mi jde,“ říká.
S nepochopením se setkává i mezi Romy. Říká, že mezi nimi nebylo zvykem, že by se ženy vyjadřovaly veřejně a zapojovaly se do politiky, a tudíž její práci někteří romští muži nevidí rádi. „Možná, že ze mě někteří mají obavy. Já říkám, že co muž, to i žena. Že oba mají stejná práva. Mám hodně ráda svobodu, to, že můžu říkat, co si myslím. Ale zároveň takto nemluvím ráda. Nechci rozdělovat společnost na Romy a na ty druhé. Přála bych si, aby jednou bylo ve světě více pochopení mezi lidmi a nedělili se. Já jsem v dětství nikdy neměla pocit, že jsem jiná, že jsem Romka. Cítím, že patřím do této společnosti stejně jako všichni ostatní,“ vysvětluje.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Scarlett Wilková)