„Vyslýchali mě a řekli mi, ten pán řekl: ,Víte, jak se říká ženám jako vy? Vy jste žila po celém světě.‘ Oni věděli přesně, kde jsem byla, pořád. ,Vám se říká stíhačky.‘ Říkám: ,To slyším poprvé, proč jako?‘ – ,A víte co, my vám můžeme dát vystěhovalecký pas. Proč tady jste? Proč se nevrátíte i s manželem do Čech? Vždyť tam je takových možností. Teď se bude stavět plynovod, vždyť je na to [manžel] kvalifikovaný. Tam byste měli všechno. My vám dáme všechno. Tam dostanete všechno.‘ Mně se to tak strašně protivilo, já jsem fakt nechtěla. A začali se mě ptát, s kým se stýkám. A já: ,Co po mně budete chtít, proč byste mi dávali všechny tyhle věci?‘ jsem řekla. ,Vy nám dáte informace.‘ Takhle. A já: ,Jaké informace?‘ Já tam nežila, nevím už, jak dlouho. ,Jaké informace bych vám dávala?‘ – ,Informace o lidech, kteří jsou v emigraci.‘ A já jsem to samozřejmě nechtěla dělat, vyplnila jsem přihlášku, pak jsem jela do Toronta [kde v té době žila] a zavolala jsem, že to nechci dělat, ať to hodí do koše. Řekl mi: ,Vy jste pěkná bestie. Vy jste pěkná bestie, že jste schopna opustit babičku a dědu, kteří vás vychovali, kteří umírají.‘“
„Slyším telefon, jak zvoní, a také slyším: vrrr… takový zvuk skoro jako bouře. A říkám si: To je asi bouře, asi kluci a holky odvolávají výlet. Běžela jsem k telefonu a můj kamarád Miloš volá do telefonu, křičí do telefonu: ,Okupují nás Rusové! Rusové nás okupují, už jsou v Praze!‘ My jsme bydleli na Sokolovské ulici, kde bylo Cyrilometodějské náměstí [dnes Karlínské náměstí], a já jsem vyběhla do obýváku a dívám se, a tam tanky s rudou hvězdou, s vojáky se samopaly. A ten první impulz byl, co budu dělat, jak budu bojovat. Vůbec mě nenapadla nějaká plynová trouba, nic takového. A pocítili jsme všichni nesmírnou energii. Ale já jsem měla problém, protože mamka odjela. Prostě sebrala všechno, co bylo v bytě, většinu, a odjela autem do Rakouska. A to jsem ještě nevěděla, že odjela. A taťka asi se čtyřmi dalšími piloty se rozhodli, když slyšeli, že Rusové překročili hranice na Slovensku, že budou bojovat. Jeli do Kbel, ale někdo je udal, tak je prostě zatkli. Takže taťka… nevěděla jsem, kde je. Potom jsem se dozvěděla, že byl ve vězení. A moje mladší sestra byla tenkrát v jiném stavu a bydlela u jeho rodičů, takže já jsem tam byla sama se svojí jedenáctiletou sestrou. A nevěděla jsem, co s ní mám dělat, nevěděla jsem, co bude, nikdo nikde, neměla jsem peníze. Tak jsem se rozhodla, že pojedu stopem do Havlíčkova Brodu, že ji odvezu k babičce.“
Rostya Gordon-Smith se narodila 19. června 1949 v Havlíčkově Brodě. Jméno dostala po otci, pplk. Rostislavu Luskovi, který patřil k našim elitním vojenským letcům. Matka Jiřina, rozená Fidlerová, pocházela ze živnostenské rodiny v Havlíčkově Brodě; její rodiče se těžce smiřovali s tím, že manžel jejich dcery je členem KSČ. On to bral jako daň za to, že si mohl splnit svůj životní sen a létat. Rodičům se narodily další dvě dcery a Rostya zůstala až do konce základní školy u prarodičů. Gymnázium začala studovat v Praze, kam se tehdy musela přestěhovat ke své rodině. Necítila se tam ale dobře, rodiče byli autoritativní a měli mezi sebou konflikty, které vyvrcholily rozvodem. V době srpnové invaze vojsky Varšavské smlouvy Rostye ještě nebylo devatenáct let, přesto se bez peněz a znalosti jazyka rozhodla emigrovat do Anglie. Navzdory těžkým začátkům v Londýně brzy vystudovala univerzitu. Provdala se za Angličana, stavebního inženýra, který pracoval po celém světě a rodina se čtyřmi syny ho doprovázela. Rostya si na cestách dále rozšiřovala vzdělání a posléze působila v oblasti řízení a rozvoje organizací, lidí a týmů nejen v Čechách, kam se v devadesátých letech minulého století přestěhovala, ale i v mnoha dalších zemích. Založila i vlastní konzultační společnost People Impact s.r.o. V roce 2011 spolu s Věrou Staňkovou publikovala knihu „Úspěšně s kůží na trh“; je autorkou mnoha článků v našich i zahraničních časopisech. Po ukončení aktivní kariéry založila v roce 2015 neziskovou organizaci Minerva 21, které se stále naplno věnuje. V době natáčení žila s manželem v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
