Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Goral (* 1939)

• narodil se 18. listopadu 1939 ve vesničce Ihráč na Slovensku

• během druhé světové války přišel o osm členů rodiny

• roku 1953 odešel ze Slovenska do Prahy

• vystudoval večerně střední průmyslovou školu

• v roce 1960 se setkal s Milenou Hübschmannovou

• v 60. letech krátce studoval indologii a historii

• z politických důvodů byl ze studií vyloučen

• patnáct let vystupoval s romskou cimbálovkou Raidž

• v 70. letech založil se Zdenkem Pincem oddíl pro romskou mládež

• v letech 1990–2004 pracoval na Sekretariátu Rady vlády ČR pro národnostní menšiny

• hrál v mnoha filmech a seriálech, například Bony a klid, Zdivočelá země či Přítelkyně z domu smutku

• mluví několika dialekty romštiny

Jestli se nad kolébkou Ladislava Gorala sešly sudičky, musely mu prorokovat nelehký, ale o to bohatší osud: jako dítě z chudé romské rodiny během svého života překonal nejednu obtíž, což mu však nezabránilo v tom, aby žil na plné obrátky a s nezdolnou energií prošlapával cestu ostatním.

Narodil se 18. listopadu 1939 v maďarském městě Vác, a když byl ještě kojenec, Goralovi se z fašistického Maďarska odstěhovali do taktéž fašistické Slovenské republiky. Dobrá polovina rodiny se konce války nedočkala: rasově motivovanému vraždění neušla pamětníkova matka, sestra, babička ani strýcové.

Po válce Ladislav Goral žil ve slovenských Levicích, až se v roce 1953 rozhodl od rodiny odejít a zkusit štěstí v Praze. Jeho dobrodružná cesta dopadla kupodivu dobře, protože se hned po příjezdu do metropole setkal s náborářem, který u vlaku ze Slovenska nabízel nově příchozím zaměstnání. Jistou dobu u tohoto staršího kamaráda bydlel, díky němu se naučil ve velkoměstě žít a postarat se o sebe. Během prvních let v Praze pracoval jako svačinář, v sedmnácti letech začal na střední průmyslové škole studovat obor telefonista, roku 1961 se přesunul z Florence na Žižkov a od té doby tuto čtvrť neopustil.

Ve svých pětadvaceti letech byl Ladislav Goral přijat ke studiu historie a indologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a tímto způsobem objevil svou největší životní vášeň: romistiku. „O Romy jsem se začal zajímat, protože každý by podle mne měl vědět, kdo je a odkud je. Když jsem se ptal táty na svého pradědu, jeho vyprávění mi připomínalo pohádku. Pak jsem šel na úřad a zjistil, že náš rod sahá až do roku 1728, kde všude moji předci bydleli, jak se jmenovali, odkud pocházeli... a to je to zajímavé!“ vysvětluje. Po třech semestrech byl sice z politických důvodů ze studia vyloučen, avšak zájem o Romy, jejich kulturu, jazyk a životní styl pamětníka neopustil, romistice se nadále věnoval jako koníčku a jeho aktivity měly často široký společenský přínos.

S odstupem téměř padesáti let lze říci, že mezi jeho největší zásluhy se počítá zřízení, ale zejména udržení romské školy v Praze 3; počátky totiž byly obtížné a místní učitelky se bez pomoci dobrovolníků neobešly. „Bylo potřeba, aby s organizací romské školy někdo pomohl, a tak jsem se do toho se dvěma kolegy zapojil,“ vzpomíná Ladislav Goral. „Když se 1. září 1968 škola otevírala, mysleli jsme si, že se romské děti budou přímo hrnout – a přišly jen tři! Na slavnostní otevření se dostavili různí funkcionáři, takže to byl průšvih, cítil jsem se strašně. Ale pak se všechno obrátilo: chodili jsme po rodinách, budili děti, aby šly do školy, ve škole jsme je museli obléknout, odvšivit, umýt, naučit je čistit si zuby a tak. A dnes? Dnes je to oproti té době hotová módní přehlídka.“

Za normalizace pamětník působil jako mediátor mezi pedagogickým sborem a rodiči, vydělával si prací na výstavbě ústředen a telefonních sítí a později přešel jako dispečer k pražskému Dopravnímu podniku. V téže době Ladislav Goral prošel pěšky všechny romské osady na Slovensku, zkoumal kasty romské společnosti a učil se romské dialekty.

Sametová revoluce mu přinesla jedinečnou příležitost: jako dlouholetý známý Petra Pitharta, předsedy první popřevratové české federální vlády, dostal možnost ovlivňovat státní politiku, byl jmenován poradcem pro národnostní menšiny a na úřadu vlády České republiky pak působil téměř dvacet let.

Tím ovšem výčet aktivit Ladislava Gorala nekončí: tento muž mnoha talentů se realizoval rovněž jako umělec. Díky svému příteli Dušanu Kleinovi pronikl do světa filmu a po snímku Radikální řez účinkoval ještě v sedmnácti dalších, za všechny můžeme zmínit Kauzu Králík, Tři bratry nebo Silnější než právo. Jako herec měl úspěch, posléze přijal nabídku i od divadla a pod vedením Viktorie Čermákové spolupracoval na inscenaci Můj soused, můj nepřítel. Současně se svými pracovními, sociálními a hereckými aktivitami Ladislav Goral navíc po dvě desetiletí vystupoval s cimbálovou kapelou a účastnil se turné po Evropě. Díky svým zásluhám se stal prvním nositelem ceny Gipsy Spirit.

Ladislavu Goralovi s věkem elánu ani sil neubývá. A jak by shrnul své dosavadní poznání romské komunity? „Každý národ má svou tradici, své já, svou jinakost. Každému, kdo kritizuje Romy, bych doporučil, aby navštívil Indii a poznal životní styl Indů. Indové si užívají božský klid, nehoní se za hloupostmi, žijí ze dne na den, rodiče nešílejí, když děti přinesou ze školy špatné známky, profese přechází z otce na syna... Zkrátka, indičtí Domové jsou prakticky stejní jako Romové, kteří přišli do Evropy.“ A jaké jsou pamětníkovy plány do budoucna? Chtěl by se věnovat mezinárodním vztahům romské komunity, a protože jako herec dosud ztvárnil jen záporné postavy, rád by dostal také nějakou kladnou roli. Popřejme mu tedy mnoho štěstí – jistě o něm ještě uslyšíme.