„Je to strach. Psal jsem o tom, že totalitní režimy, ať už levicové nebo pravicové, protože jsem proti všemu proradnému, mají dvě charakteristiky. Jednou jsou dezinformace a druhou, že tě naočkují strachem. Nazval jsem to, hrající si se zkratkou pro AIDS, Syndromem získaného selhání demokracie, což tohle bylo. Bylo to, jako když ti vytváří vnitřního policajta a nakonec nevíš nic o tom, co se děje. Dokonce i my, kteří máme trochu víc informací díky kontaktům v cizině, jak politici, tak tisk, jsme po příjezdu [do Španělska] byli vším ohromeni, protože úroveň dezinformací [na Kubě] je neuvěřitelná.“
„A pak přišlo vězení. Byl jsem na sedm let a čtyři měsíce vězněn ve třech věznicích. V roce 2004 jsem 16 dní držel hladovku, dokud jsem nedosáhl toho, čeho jsem chtěl, což bylo, aby se mnou zacházeli stejně špatně, jako s ostatními, ne hůř. Už jsem totiž držel jednu hladovku ve Villa Marista, v sídle Státní bezpečnosti, když nás vyslýchali. A tak jsem tím už byl poznamenaný a pamatuji si, že jednoho dne nás oddělili a řekli, že mě vezmou na lepší místo, protože už jsem starší, a bylo to přesně naopak. Vzali mě tam, kde byli ti nejhorší z nejhorších obyčejných vězňů. Takže jsem držel hladovku a požadoval, aby se mnou zacházeli stejně špatně, jako s mými spoluvězni, ale ne hůř.“
„V mém domě, v oblasti východní zóny, se ukrýval koordinátor Revolučního lidového hnutí, který byl pronásledován, a zeptal se mého bratra, zda by ho mohl schovat. Můj dům má pro to velmi dobré podmínky. A tak jsme ho museli schovat. Moje matka řekla, že to nejde, že je to velké riziko a můj bratr jí na to řekl: ‚A kdyby pronásledovali mě a nikdo mě nechtěl schovat?‘ Na to matka odpověděla: ‚Máš pravdu, ale ať se to nedozví tvůj otec.‘ A tak to bylo. Měl jsem doma čtyři neb pět dnů chlapa. Můj otec se to nikdy nedozvěděl. Já byl ten, kdo přinášel a odnášel jídlo nebo léky, které potřeboval, protože bylo normální, že jsem se pohyboval ve všech částech domu a chodil nahoru a dolu.“
„Nejtvrdší výslechy, které jsem kdy zažil a kterých bylo poměrně dost, byly, když mi bylo 12 let. Tvrdší jsem nikdy nezažil. Bylo to tím, že to bylo v době, kdy Státní bezpečnost teprve vznikala, neměli psychologické postupy. Teď by se mnou zacházeli chytřeji, aby toho více získali. Vlastně v té době všichni byli amatéři, spiklenci, policie, všichni. Takže to bylo velice prudké a to natolik, že, odpusť, že se opakuji, probudili vzpurnost neposlušného dítěte. A tak jsem potom nikoho nezradil. Možná, kdyby mě zpracovali chytřejším způsobem, jako to dělají teď.“
Ricardo Severino González Alfonso se narodil v Havaně v Kubánské republice 18. února 1950, v době poznamenáné finančním rozmachem, v němž se země nacházela. Syn Antonia Gonzáleze a Graciely Alfonso – obchodníka a ženy v domácnosti. Od malička vždy studoval na katolických školách La Salle. Ve 12 letech byl vyslýchán Státní bezpečností za vylepování plakátů proti Fidelu Castrovi ve školních koupelnách. Poté o této události hovořil jako o „nejhorším výslechu, jaký za celý život zažil“. V 80. letech se oženil a měl dvě děti, poté podnikl cestu do Spojených států, kde si uvědomil skutečnou realitu, která na ostrově panuje, umně překrytou vládní cenzurou. Spolu s Raúlem Riverem založil Společnost novinářů Manuel Márquez Sterling a byl také ředitelem časopisu De Cuba. Organizace Reportéři bez hranic ho najala k novinářské práci na Kubě. V období Černého jara roku 2003 byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen k odnětí svobody od roku 2003 do roku 2010 za to, že se věnoval nezávislé žurnalistice. Je členem „Skupiny 75“ disidentů a aktivistů z Černého jara a v současné době žije v exilu v Madridu ve Španělsku.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
