Bohumil Glückauf

„[Německá hospodyně] nám dala nějaká vajíčka. Já jsem [měl] dvě vajíčka a i to bylo moc na mě. Syrová. Kdo toho snědl více, tak mu to roztrhalo možná někdy i střeva. Bylo to hrozné, víte? No a tam jsme prchli a tam jsme se schovali. Bojovali už jenom esesáci, normální armáda to odhazovala. Ta to vzdávala. A viděli jsme seshora, jak takový průvod [jede], takový had aut. Americká armáda postupovala. Vesnice, ve které jsme byli, všude byla bílá prostěradla, řekněme vlajky, že se kapitulovalo. A 29. dubna 1945 jsem byl osvobozen.“

„Do Ebrachu přijel vlak s nákladními vagony. To byly normální [vagony], co přepravovaly zboží. Tam nás po padesáti nacpali a jeli jsme do Straubingu. To je u československých hranic. [To] byla káznice v Bavorsku. A tam jsme měli přečkat dalších dnů.“

„Můj otec byl pracovník, politický pracovník Československé sociální demokracie, a matka byla doma. Čili on byl přeložen do Pardubic do tehdejšího kraje [na] krajský výbor. Tam dělal krajského tajemníka a měl prostě za povinnost vždycky v sobotu, v neděli, měli určitý úsek, svolávali schůzi a on tam přijel, aby bylo spojení členstva se stranou, tak tam přednášel svoje názory a chytal zase názory, co členstvo požaduje, [co] žádá. A tehdejším jeho šéfem byl pozdější ministr průmyslu Bohumil Laušman.“

„Vedle byla garsoniéra, ti měli rádio na naší stěně a vždycky poslouchali Londýn. A my jsme [to] vyčíhli, tak jsem si vzal plechový hrnek, dal jsem ho na stěnu a poslouchal jsem s nimi ten Londýn. Byl jsem tak nějakým způsobem ovlivněn, že jsem pak [chtěl utéct do československé armády ve Velké Británii], táta mi to zrazoval, říkal: ‚Nemysli si, že přijdeš a hned budeš něco [s vysokou funkcí].‘ Matka k tomu neměla žádné připomínky. Zkrátka jsem se jednou rozhodl a tady to je, jak jsem se rozhodl. Tady to je. Tady je celá ta cesta. Ta anabáze. Od té cesty, od toho zatčení, všechny věznice, soud v Norimberku, pak přesídlení do káznice Ebrach, čtyři roky, zase do Straubingu přesuny, pochod smrti a osvobození.“