Pavla Glazarová-Fröhlich

„Roubíček přijde k rabbimu a říká: ,Rabbi, já to nevydržím. Dvoupokojovej byt, bydlím tam s manželkou, dvěma dětmi, a teď se tam nastěhovala ještě tchýně.ʻ Rabbi říká: ,Víš co, kup si tři holuby a nastěhuj si je do toho bytu.ʻ Jo. Roubíček to udělá, za týden je zase u rabbiho a říká: ,Hele, to nejde. Dvoupokojovej byt, rodina, dvě děti, tchýně, tři holubi, všude serou.ʻ Rabbi říká: ,Roubíček, kup ještě dvě kozy.ʻ Roubíček ty kozy koupí, dá si je do bytu. Za týden se Roubíček vrátí, říká: ,Rabbi, to není k vydržení, rodina, dvě děti, tchýně, tři holubi všude serou, kozy smrděj, kvůli holubům nemůžu otevřít okno. To není k vydržení!ʻ Rabbi říká: ,Roubíček, tak jděte domů, pusťte holuby, dej pryč kozy.ʻ Roubíček se vrátí a říká: ,Rabbi, já v životě neměl tak velikej byt!ʻ“

„Devatenáctého jsme ho s bratrem vezli do Prahy, po cestě měl táta záchvat paniky a já tenkrát nechápala, co se děje. Přijeli jsme s ním do Prahy do domu židovských důchodců v Janovského ulici, já jsem uklidila, říkala jsem si, všechno, co mu připomíná mámu, dám na stranu. Nakoupila jsem všechno, co měl rád. Druhý den ráno jsme vstávali brzo a on ještě v pyžamu, v županu, v pantoflích. Já mu říkám, my jedeme ještě rychle k Pardubicím, za známými, krátce po poledni jsme zpátky, jsme smluvení s tebou a s lidma. No a odjeli jsme. Tam jsme přijeli, Libuška mě vzala do náruče a říkala: ,Táta skočil z okna.ʻ Tak jsme jeli zpátky. Vůbec nám ho neukázali, co udělali s jeho snubním prstenem, nevím, ten zmizel. A od Irky, jeho sestřenice, jsem se později dověděla, co se přesně stalo. Táta, pro něho absolutně netypicky – on nikdy nevyšel ze dveří neupravenej – v tom pyžamu, županu, pantoflích, z toho přízemí, kde měl pokoje, šel do výtahu, jel do pátého patra za Irkou, že na snídani. Ona vytírala koupelnu, říkala mu, Richarde, Pavla ti nakoupila, máš všecko dole, já jenom dovytřu ten kousíček koupelny a přijdu za tebou dolů a nasnídáme se. Táta řekl ano, vyšel ven z toho bytu, a místo aby šel do výtahu, šel půl patra nahoru a skočil z okna. A tenkrát jsem ho nechápala.“

„(Na přednášce táta) říkal: ,Přijel transport. A my jsme museli vodit ty staré lidi, kteří už nemohli tak rychle chodit, aby je zastřelili. A když jsem s tou jednou babičkou šel, přemýšlel jsem, co udělám, kdyby mně sem přivezli mojí babičku.ʻ Jak táta zpracoval všecko, co tam zažil, nedokážu pochopit, protože táta byl fantastickej otec.“