Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Glatter (* 1934)

• narozen 8. ledna 1934 v obci Malá Morávka (německy Klein Mohrau)

• německá národnost

• otec v roce 1938 uvězněn jako pokladník v německé sociálně demokratické straně dělnické

• otec ve wehrmachtu

• rodina nezařazena do odsunu Němců

• pamětník je jeden ze dvou posledních německých rodáků žijících v Malé Morávce

Část filmu Alois Nebel se odehrává na malém železničním nádraží v Bílém Potoce v bývalých Sudetech na Jesenicku. Ve skutečnosti tam ale ani nevede železniční trať a film se natáčel na nádraží v Malé Morávce, v obci na Rýmařovsku s podobnou historií, kdy původní německé obyvatelstvo v roce 1946 vysídlili. Dnes v Malé Morávce žijí pouze dva němečtí rodáci a jedním z nich je Rudolf Glatter, který vypráví tento příběh.

Otce jako sociálního demokrata nacisté uvěznili

Rudolf Glatter se narodil 8. ledna 1934 jako starší ze dvou dětí rodičům Rudolfovi a Rosálii Glatterovým v obci Malá Morávka (německy Klein Mohrau). Doma má rodokmen, který dokazuje, že jeho předci v tomto kraji žili minimálně od 16. století. Stejně jako naprostá většina místních obyvatel byli i jeho rodiče německé národnosti. Vždyť v době jeho narození se z bezmála třinácti set místních lidí jen čtyřicet hlásilo k československé národnosti. Ani v okolních obcích to neměli jinak.

Glatterovi žili v horní části obce, do jejíhož rozlehlého katastru patří i největší hora Hrubého Jeseníku Praděd. Otec jako vyučený kovář pracoval ve dva kilometry vzdálené továrně Franze Olbricha na řetězy, dráty a hřebíky, matka se starala o domácnost a hospodářství, s čímž jí pomáhal také malý Rudolf.

Pamětník vzpomíná, že jeho dětství je výrazně spojeno s okolní přírodou. Pravidelně chodil sbírat dřevo nebo lesní plodiny a v zimě se na lyžích projížděl po kopcích. Krajina se ale zcela změnila a tam, kde dnes stojí les, se tehdy nacházely pastviny vhodné k lyžování.

Po mnichovské dohodě připadla Malá Morávka spolu s celým pohraničím k nacistickému Německu. Nepočetné české obyvatelstvo se z obce tehdy odstěhovalo do vnitrozemí. Jenže ani část místních Němců novou správu nepřijala s nadšením. I přes horskou polohu v Malé Morávce hrála výraznou úlohu průmyslová výroba. Žilo v ní mnoho dělnických rodin, a tak tu měla silné pozice německá sociálně demokratická strana dělnická, která se v komunálních volbách v roce 1938 se 166 hlasy stala po SdP (Sudetendeutsche Partei) druhou nejsilnější stranou. A právě funkcionáře místní sociální demokracie krátce po obsazení pohraničí zatklo gestapo. „Otec byl pokladníkem. Všechny brali a zavřeli je. Jak dlouho je věznili, nevím, ale myslím čtrnáct dní. Trochu je tam zpracovali. Pak se vrátil, ale to už jste jednou poznamenaný,“ vypráví Rudolf Glatter mladší.

Válečná léta

Otec pak musel za několik měsíců narukovat do wehrmachtu. Jako opravář aut prošel jak západní, tak východní frontou. Měl štěstí a po rozpuštění jeho jednotky se na konci války pěšky vrátil zpět domů. Jeho jméno se tak nenachází na pomníku padlých v Malé Morávce, kde je vytesáno 185 jmen. Mezi nimi i jméno Otty Heegera, bratrance pamětníka.

Matka s dcerou Vilmou a synem Rudolfem tedy prožila prakticky celé období války bez manžela. Několik měsíců s nimi v domě žila také otcova sestra Irma, která se před válkou provdala do Dortmundu. Ten se ale stal častým cílem spojeneckých náletů, a tak raději odjela a ukryla se v Malé Morávce.

Z válečného období Rudolfu Glatterovi v paměti zůstalo několik událostí. Vypráví o nuceně nasazených Češích v místních továrnách a také o činovnících NSDAP. Mezi ně patřil i soused Josef Mayer, který v horní části obce dělal tzv. vůdce sedláků (Bauerführer). Měl dohlížet na odevzdávání povinných dodávek a kontrolovat, zda si lidé doma nevyrábějí a neschovávají potraviny. „S bratrancem jsme správně nezdravili, tak nás cvičil, jak se má správně zdravit nacistickým pozdravem,“ vzpomíná pamětník a dodává, že se Josef Mayer krátce po příchodu sovětských vojáků oběsil. „Byl to zapálený nacista a ještě čtrnáct dní před koncem války po lesích hledal dezertéry.“

Výměna obyvatel

Vojáci Rudé armády do Malé Morávky dorazili 7. května 1945. Žádné boje se tam sice neudály, ale ze strachu se matka s jedenáctiletým Rudolfem a devítiletou Vilmou tři dny ukrývali v lese. Sovětští vojáci se v obci zdrželi jen krátce. V obci údajně znásilnili několik žen, ale Rudolf Glatter na ně nemá žádné osobní negativní vzpomínky. Po nich však přišly Revoluční gardy. „Když potom přišli Češi, tak tady u hřiště postavili šibenici. Všechny svolali a říkali, že máme odevzdat zlato, všechny šperky, lyže, rádia, kola, prostě všechno. A když se potom něco u někoho najde, že ho zastřelí. Vybrali myslím 33 kila stříbra a kolem 5 kil zlata. Ale co se potom s tím dělo? Hrozně se tady tehdy kradlo,“ vypráví pamětník a vzápětí dodává, že nikoho z obce za nedodržení příkazu nezastřelili. Několik místních mužů ale muselo do nechvalně proslulého internačního tábora v Hodolanech. Vrátit se mohli až po intervenci nového národního správce místní továrny na žebříky Bohuslava Telíška a mistra v řetězárnách Patery, kteří si muže vyžádali jako potřebné pro chod továren.

V průběhu roku 1946 proběhl v Malé Morávce odsun Němců, do nějž zařadili naprostou většinu místních rodin. Všechny pak transportovali do americké okupační zóny Německa (později NSR). Během cesty na selhání srdce zemřela sedmdesátiletá teta pamětníka Anna Partsch. Několik německých rodin do odsunu nezařadili. Část kvůli práci v lese a část kvůli chodu místních továren. Zůstali i Glatterovi. „Výroba se nesměla zastavit, proto si tady nechali nástrojaře. Zůstalo tady 15 německých rodin,“ dodává pamětník.

V té době měl Rudolf Glatter za sebou obecní školu a jeden rok měšťanské školy v Bruntále. Ve školním roce 1945/46 ale výuka pro německé děti neprobíhala a vyučovat je neměli ani v následujícím roce. Učitel Svoboda přesto německé děti z Malé Morávky do školy přijal a Rudolf Glatter tak ještě absolvoval dva roky výuky, díky níž se také poměrně rychle naučil česky. Pak jako učeň nastoupil do řetězárny v Malé Morávce, kde pracoval jeho otec. V tomto podniku nakonec zůstal až do penze. V roce 1954 se pamětník oženil s Češkou Julií Švarcovou. Její rodina v tomto kraji žila od roku 1945. Otec tehdy v rámci osídlování pohraničí získal místo na železniční stanici v blízké obci Světlá (Světlá Hora).

Po válce se Malou Morávku již nepodařilo plně dosídlit a více než třicet opuštěných domů nechaly úřady strhnout. I většina německých rodin se dodatečně odstěhovala do Německa. Rudolf Glatter vzpomíná zejména na Johanna Schwarze, který odjel s rodinou v roce 1968. „V Německu dostal stesk a každý rok sem jezdil na návštěvu,“ vzpomíná pamětník a dodává, že pokaždé musel Johann Schwarz zajít do hor, konkrétně do Velkého kotle pod Vysokou holí. Návštěva v roce 1973 se mu ale stala osudnou. Tehdy tam s ním šel také jeho devítiletý syn a několik přátel. Mezi nimi i manželé Glatterovi. „Seděli jsme u Vysoké hole a on šel s kamarádem do Velkého kotle, ať ho vyfotí, že v Německu v továrně nevěří, že je u nás v červnu ještě sníh. Stoupl si tam na sněhovou pláň, uklouzl a sjel z prudkého svahu. Na místě byl mrtvý.“ Přesně dle jeho přání ho pak pohřbili na hřbitově v Malé Morávce. Toto přání měla i jeho manželka Marie. Když pak o pětatřicet let později zemřela v Německu, její urnu s popelem rodina převezla a uložila vedle jejího manžela.