Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Věděli jsme, že nás čeká těžký život v kibucu
narozena 8. března 1920 v Berlíně
židovská rodina, členka sionistického hnutí Makabi ha-cair
v roce 1936 s rodiči odešla do Prahy
členka Makabi ha-cair, vedla oddíl mladších dětí
podzim 1939 – odjezd se skupinou do Palestiny
roční kurz zemědělských prací v Afule
usadila se v kibucu Kfar Ruppin
rodiče zahynuli za války
pracovala v administrativě
s manželem vychovala dva syny
žije v kibucu Kfar Ruppin
Ačkoli je Ellen Glasner rodilá Berlíňanka a téměř osmdesát let žije v Izraeli, její osud patří také k příběhům Židů z Československa. Právě sem totiž s rodiči v polovině třicátých let utekla z Německa a z Prahy o pár let později odjížděla do tehdejší Palestiny.
Z Berlína do Prahy
Narodila se jako Ellen Berger v Berlíně v roce 1920 do židovské, nenábožensky založené rodiny. Od dvanácti let byla členkou sionistické organizace Makabi ha-cair, tak trochu navzdory svým rodičům, kteří o přesídlení do nehostinné Palestiny z moderního Německa nikdy neuvažovali. Nakonec i oni ze své vlasti odešli, ale ze zcela jiných důvodů. Kvůli stupňujícím se protižidovským náladám v Německu se rodina Glasnerových v roce 1936 přestěhovala do Československa. Volba to nebyla náhodná, matka pamětnice totiž pocházela z české židovské rodiny Utitzových, jejíž členové žili v Praze. Tam přesídlili i Glasnerovi.
Ellen Glasner nastoupila do dívčího německého lycea, jehož vyučovacím jazykem byla němčina, ale česky se musela naučit kvůli přátelům i kvůli hnutí. Stejně jako v Berlíně, i v Praze chodila na schůzky Makabi ha-cair. „Klubovnu, které jsme říkali Heim, jsme měli nedaleko španělské synagogy, kam v pátek chodívali rodiče,“ vypráví Ellen Glasner. Na schůzkách hráli hry, trochu se učili hebrejsky, hlavně zpěvem písní, vyprávěli si o Bibli i Palestině a připravovali se na její osídlení.
Vše byla příprava k odjezdu
Do Prahy přijížděli také vyslanci z Palestiny, tzv. šlichim, kteří mladým sionistům vyprávěli o životě v židovské domovině a připravovali je k emigraci. „V neděli jsme chodili na výlety a prázdniny patřily táborům. Podmínky tam byly často těžké, neměli jsme vodu a podobně, ale říkali jsme si, že v Palestině, v kibucu, nás nečeká jednoduchý život. Proto vše pro nás bylo přípravou k odjezdu,“ vysvětluje Ellen Glasner, která se postupně vypracovala na jednu z vedoucích oddílů mladších dětí.
Ještě stačila složit maturitní zkoušku na německém lyceu a odjezd do Palestiny získal reálnější rysy. Spolu s dalšími členy skupiny dostala certifikát k výjezdu. „Nevím přesně, jak se to podařilo, žádostí bylo hodně, ale někdo nakonec odmítl kvůli rodině a podobně, takže jsem jela,“ vypráví pamětnice. Připomíná, že nakonec i její rodiče uznali, že kvůli zhoršující se situaci v Evropě nebude vyslání dcery do Palestiny tak šílený nápad, jak se jevil před několika lety.
Nevěděli jsme, že to může fungovat jinak
Na podzim roku 1939 odjela Ellen Glasner se skupinou dalších přátel z hnutí Makabi ha-cair. Vlakem cestovali do Terstu, odkud pokračovali lodí do Haify, kam přijela po týdnu plavby na konci listopadu 1939. Prošla asi rok trvajícím kurzem zemědělských prací v Afule na severu Izraele a později se usadila s přáteli v kibucu Kfar Ruppin. Ellen Glasner patří mezi zakládající členy tohoto kibucu a vypráví i o těžkých začátcích. „My jsme si tehdy mysleli, že to tak musí být. Půl vajíčka k snídani pro dospělého, děti v dětském domově i práce tam, kam člověka někdo přidělí. Nevěděli jsme, že to může fungovat i jinak,“ připomíná dogmatické představy o naprosto kolektivním životě ve všech směrech, který zakladatelé kibuců propagovali.
Pamětnice se vdala, její manžel Mordechaj, který zemřel v roce 1982, pocházel z Třebíče a i díky němu si dodnes uchovala dobrou znalost češtiny, i když v rozhovoru, který s pamětnicí vedla Jitka Radkovičová, přechází z češtiny přes němčinu do hebrejštiny a angličtiny. Zůstali v kibucu Kfar Ruppin, Ellen Glasner pracovala v jeho administrativě a její muž, přestože byl vyučený obuvník, v zemědělství. Společně vychovali dva syny a pamětnice se dnes těší z mnoha vnoučat a pravnoučat. „Člověk, který je tak starý jako já, už nemá mnoho přátel – vrstevníků, zato má potomky,“ usmívá se.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Barbora Sochorová)