Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Gibian (* 1922  †︎ 2008)

• narodil se 1. května 1922 v Českých Budějovicích

• před válkou již nestihl dokončit gymnázium, maturitu dodělával až po válce

• pocházel z rodiny židovského továrníka, rodina za války zmizela v koncentračních táborech

• krátce po okupaci odešel přes Polsko do Velké Británie

• za války létal v RAF

• po návratu do republiky nedostal zpátky rodinný majetek

• odešel z armády, v 50. letech pracoval jako elektromontér, později do roku 1968 v Ústavu technických informací, poté v PZO Mercuria

• od 1977 pracující důchodce, od 1987 důchodce

• zemřel 16. září 2008

Odchod do emigrace

Petr Gibian je židovského původu. Otce (továrníka a svobodného zednáře) zatkli nacisté krátce po okupaci po udání německého domovníka. Petr Gibian se rozhodl odejít do emigrace hned po okupaci poté, co byl svědkem německého chování. Podrobnější zprávy o dění v protektorátu v emigraci neměl. Odešel ještě s kamarádem přes Polsko do Anglie. Po válce již nikoho z rodiny živého nenašel. „Já, když jsem přišel, tak jsem samozřejmě hledal, jestli někoho najdu, ale pak jsem dostal zprávu z koncentráku, že zahynuli. Srdeční záchvat a takovýhle…“

V Británii

Ve Velké Británii mu pomohl najít místo otcův přítel. Pracoval u lisu v továrně na bižuterii v Birminghamu. Práce mu však nevyhovovala a s pomocí známého sehnal jinou u dodavatele soustruhů. Později využil svých jazykových znalostí (vedle angličtiny němčina, francouzština a částečně i španělština) v exportní firmě. Pak se přihlásil do československé armády. Po půlročním výcviku prošel náborem letectva a nastoupil k vzdušným silám. V Anglii prošel radiovým, střeleckým a radarovým kurzem, poté pokračoval ve výcviku na Bahamách. Vzpomíná na silnou mořskou nemoc, kterou trpěla většina vojáků přepravovaných na lodi.

Příslušníkem RAF

Z bojového nasazení strach neměl. Uvědomuje si ovšem, že válečný pilot nemá vždy osud jen ve svých rukou: „Já celkem neměl strach. Při tom lítání musíš něco umět a mít štěstí. Když nemáš jedno nebo druhý, tak to je lepší ani tam nejít. Vynikající pilot třeba přistane, a nepřežije to… My jsme hazardéři a podle toho se musíme chovat. Tak jakýpak strach.“ Pan Gibian vysoce hodnotí vybavení a výstroj, které Britové pilotům poskytli, vzpomíná na vstřícné jednání Angličanů za války, kteří cizí vojáky zvali na návštěvu a pohoštění. „Byl to celkem slušnej život. Nevím jak druzí, ale já jsem si s tím nedělal hlavu. Já jsem to považoval za rizikový zaměstnání. Vždyť ponorkový posádky ztratily dvě třetiny lidí, my jsme ztratili polovinu. A ta smrt v ponorce, to je něco hroznýho.“

Do velkého nebezpečí se dostalo letadlo kapitána Šedivého, kde Petr Gibian létal jako radista, při útoku na tzv. blocade runner u Las Palmas – německou loď prolamující blokádu. Šedivého stroj se dostal do palby lodi a osmi německých letadel, ale podařilo se mu nakonec zmizet v mracích. Do palby se zapojil i pan Gibian v horní věži stroje („přiznávám se, že se mi třásla kolena“). Se štěstím se pak posádce podařilo nouzově přistát na nejbližším britském letišti.

Pamětník mluví o antisemitismu českých důstojníků. Židé se podle něj nedostali na místa pilotů, „sporadicky na navigátory. Přitom se ukázalo, že Židé jako vojáci měli vynikající výsledky.“ Podle pana Gibiana to bylo dědictvím již předválečného vztahu k Židům v československé armádě.

Návrat do Československa

Po návratu do republiky se pokoušel získat zpět otcovu továrnu. Našel dokonce otcova komunistického spoluvězně z Buchenwaldu. Od něj se mimo jiné dozvěděl drastické podrobnosti otcova věznění (v táboře přišel o ruku), ale na žádost o přímluvu ve věci navrácení majetku otcův spoluvězeň odpověděl: „Nezlobte se, ale já takovýdle lidi, jako váš otec, fabrikanty, nepodpořím, to tedy po mně nechtějte.“ Při pokusu o spolupráci s bývalým rodinným podnikem byl odmítnut.

Podobné zážitky vedly Petra Gibiana k dosti příkrému hodnocení českého národa a zdejších poměrů: „Já jsem se tady narodil a mám české občanství, ale můj názor na náš národ není valnej. Anglie, to je něco úplně jinýho, to jsou džentlmeni, ale když vezmeš Němce, tak kdyby nebyli zblbnutý Hitlerem, tak jsou to lidi mnohem čestnější, než jsme my. Tady ta korupce a podobně tak bují…“

Další osudy

Po válce pan Gibian odmítl nabídku zůstat v armádě. Pracoval jako vedoucí exportu, krátce též ve Škodovce, avšak místo ve styku se zahraničím musel jako nespolehlivý kádr opustit a byl „uvolněn do výroby.“ Absolvoval elektrotechnický kurz a pět let v tomto oboru působil. Po dalších peripetiích získal zaměstnání v Ústavu technických informací, kde pracoval do roku 1968, poté v PZO Mercuria, od roku 1977 pracující důchodce, od 1987 důchodce. Zemřel 16. září 2008.