Hana Gerzanicová

„Já jsem v Německu, jsem nemohla vydržet pořád nic nemít, nemít peníze, tak jsem dělala, co jsem mohla. V Německu byl hlad v lágru. To bylo po druhé světové válce, v Německu nestál... v Mnichově když jsme byli, to bylo... nestál jeden barák. To bylo rozbitý. Z Mnichova jsme šli do Ulmu. V Ulmu nás rozdělili na studenty, jako akademiky, ty šli do Ludwigsburgu. A v tom Ludwigsburgu jsem učila angličtinu. To byla kolej, která... Masarykova kolej, kterou ti žáci, kteří tady odešli a nedodělali maturitu, tam ji mohli dodělat. No ale to byly vesničky a menší městečka a tam ještě ležely po loukách, tam byly tanky rozbitý, letadla ještě, vojenský auta tam stály rok po válce. Tak já jsem z toho tahala dráty, spálila jsem na ohníčku inzulaci těch drátů, prodávala jsem to za měď. Nebo já nevím, jsem si vždycky našla peníze, tak jsem si už tam koupila něco, aby bylo teplo mi...“

„Na druhou světovou válku si pamatuju, když začala, jsme na to přišli, že je, třicet osm, tak mně bylo deset let. Tak já jaksi zpočátku myslím, to mi, dítěti, nijak nepřicházelo. Až když bylo starší. Já si na to pamatuju, že například bylo – byly lístky. Všecko bylo na lístky. Takže bylo těžko shánět. Takže my s krásnou zahradou jsme najednou změnili, že jsme měli kozy a měli jsme králíky. My jsme měli polštáře a měli jsme v tom třeba látku. A to byly kontroly. Tak jsme to museli umět scházet (schovávat, pozn. editora). Tak jsme vyměňovali vlnu nebo látku sedlákům, samozřejmě abysme dostali zase třeba maso, máslo. Ani ne maso, ale spíš vejce a máslo a tak, med například. Potom později začaly nálety. Nálety zpočátku byly pouze v noci. My jsme měli vzadu takovou velkou zeď, rozbili jsme ji a nechali jsme taky sousedy, šlo o život, krása zahrady nekrása, dělali jsme kryt. Já jsem během tý doby chodila do gymnázia, ale přišla jsem domů na oběd, ale pak jsem jela nějakým pozdějším vlakem do Nezvěstic a bydlela jsem u ňákýho pana Vaňka ve Vlkově. Pan Vaněk měl hodně včel. A jelikož jsem tam byla, tak jsem domů leccos musela taky zároveň s tou aktovkou, jezdila jsem na kole, z Nezvěstic do Vlkova na kole, no a museli jsme taky pašovat nějaký to... Tak se jezdilo do těch Nezvěstic a ty průvodčí, bejvali německý vojáci nebo esesáci, měli hlídku na nádraží, aby kontrolovali, kdo co nese. Kontroly byly. A když jsme jezdili, tak ve Šťáhlavech šel průvodčí přes ty vagony a řek něco, ale co to řek, to vám nepovím, třeba: ,Bude pršet‘, ale to bylo heslo pro nás: jsou kontroly. A všichni vystupovali v Koterově a šli pěšky. Ke konci války bylo spoustu zápalnejch bomb. Ty zápalný bomby byly takový metálový, jako vinylový bych to řekla, byly osmičlenky takový nebo šestičlenky, hrany, a byla to taková tuba. Tady na zahradu, to potřebovalo někam padnout, a nárazem se rozbily. Tady byla ta bomba předtím, naštěstí, byla to časovaná bomba, tam je ňákej aparát a to načasování, kterej se porouše, tak by nebyla byla vybuchla. Ale měla jsem hroznej pocit, jsme to pozorovali zdálky, kdyby něco, že to přivezli ti politický vězni. A ty ji museli kopat. Já si dodneška myslím, co to muselo pro ně bejt, kdyby to vybuchlo, voni to museli kopat z tý země.“