Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Libuše Geryková (* 1938)

• narozena 11. listopadu 1938 v Kroměříži

• otec Ing. Theodor Ingr bojoval v první světové válce

• oba rodiče byli učitelé, otec se později stal ředitelem školy

• otec v roce 1952 přišel o místo ředitele, rodina o dosavadní bydlení

• v letech 1953 – 1956 studium jedenáctiletky v Kroměříži

• v letech 1956 -1960 studovala Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci

• v roce 1965 sňatek s Ing. Milanem Gerykem

• roku 1967 narození dcery

• v roce 1988 získala titul PhDr.

• roku 1989 vedla revoluční maturitní třídu a OF na přerovském gymnáziu

• celý život pracovala jako středoškolská učitelka

Dětství a dospívání Libuše Gerykové zásadně ovlivnil nástup komunistů k moci. Byla svědkem likvidace živností a živnostníků ve městech a násilné kolektivizace neboli rozkulačování na venkově po roce 1948. Otec přišel o práci, které se léta poctivě věnoval, a rodina o dosavadní bydlení. Komunistický režim upevňoval svou moc a odpůrce postupně umlčoval. Nikdo z rodiny nebyl v KSČ.

Yperit připravil tatínka o čich

Libuše Geryková se narodila 11. listopadu 1938 jako nejmladší ze tří dětí rodičům Theodoru Ingrovi a Štěpánce Ingrové, rozené Hrubé. Otec vystudoval kyjovské Klvaňovo gymnázium, roku 1914 se zapsal na Vysokou školu zemědělskou ve Vídni. Po začátku první světové války musel v březnu 1915 narukovat a studium přerušil. Bojoval v Haliči, odkud se postupně přes italské Alpy dostal v roce 1918 na západní frontu na bojiště u Verdunu. Tam onemocněl španělskou chřipkou a následkem použití yperitu přišel o čich. Nejdříve se léčil v polním lazaretu, v prosinci 1918 byl převezen do Prahy do Ústřední vojenské nemocnice na Karlově náměstí, kde se po čtyřech měsících vyléčil. Aktivní vojenskou službu vykonával nepřetržitě více než tři roky. Po návratu vystudoval vysokou školu zemědělskou, získal titul inženýra agronomie. Zemědělskou praxi vykonával na různých místech kyjovského okresu. Později, na žádost u Zemského výboru v Brně, byl jmenován učitelem zemědělských škol. Poté přišel učit do Kojetína, kde se seznámil se Štěpánkou Hrubou, učitelkou na místní základní škole. Brali se roku 1933, postupně se jim narodily tři děti.

Matka učila pouze sedm let, v době hospodářské krize nebylo běžné, aby v jedné rodině pobírali plat oba manželé, a bylo jí nabídnuto odstupné. Zůstala v domácnosti. Otec v té době pracoval na venkově, kde tzv. uznával, určoval, zda už nastal čas sklízet polní plodiny. Domů se vracel pouze na neděli. Na venkově pobýval od jara do podzimu, přes zimu působil jako ředitel na tzv. zimních zemědělských školách, které zakládal. První byla ve Slížanech ve školní budově a druhá se nacházela v Litenčicích na zámku. Byly určeny převážně pro děti zemědělců a fungovaly jen čtyři měsíce v roce, od jara bylo třeba pomáhat na poli. Později otec dostal nabídku učit na zemědělské škole v Kroměříži, kde žila rodina v činžovním soukromém domě.

Sestra hrozně plakala, neuměla dýchat v plynové masce

Za druhé světové války měli Ingrovi v bytě ubytovaného německého důstojníka, kterého se matka velmi bála. „Bydlel v nejpěknějším pokoji. Maminka vždycky říkala, že když přišel do kuchyně udělat si vajíčka, kapaly mu do nich slzy a vykládal jí, kolik má dětí a že má doma ženu. Nakonec zjistila, že je to normální chlap, který má velké srdce a který musel do války jako mnoho jiných.“ Protože malá Libuše v té době onemocněla spálou a musela být izolovaná od sourozenců, podařilo se matce zařídit, aby důstojníka vystěhovali, a do uvolněného pokoje mohla umístit nemocnou dceru. Přibývalo leteckých poplachů. „Maminka zatemnila okna a nasazovala masky, brácha si ji nasadil sám, ale sestra hrozně brečela, neuměla v ní dýchat. Maminka s nimi letěla do sklepa, tam je nechala a běžela se podívat nahoru na mě. Běhala mezi sklepem a bytem, než se ozvala siréna, že je konec,“ popisuje.

Když válka končila, bylo Libuši sedm let. Před blížící se frontou se s rodiči skryli v obci Věžky, kde jim ředitel školy, tatínkův bývalý žák, poskytl úkryt ve školním sklepě. Stěhovali s sebou i klavír, jediný cennější majetek. Z patra školy bylo vidět bombardování Vyškova, které rodiče pozorovali, malou Libuši nechali ve sklepě. Ozval se výbuch, Libuše začala křičet a rodiče se sourozenci přiběhli, potlučení a od krve. Tlaková vlna je odmrštila přes místnost na zeď, bratr měl pohmožděnou ruku. „Sestra se všeho hrozně bála, byl tam hluk. Fronta musela být blízko, protože lítaly kulky a pokaždé přibyla fůra děr na omítce školy. Vždycky jsme se šli potom podívat. Sestra brečela, že jsou tam vojáci a něco nám udělají. Maminka jí pokaždé říkala: ‚To nic není, nebreč, zatloukají hřebíky, aby si mohli pověsit kabát‘,“ vzpomíná.

4. května 1945 došlo k útoku rumunské armády na Němci obsazenou Kroměříž. Ustupující okupanti vyhodili do vzduchu hlavní most přes Moravu a granátem zapálili zámeckou věž. 6. května se Němci stáhli za město. „Nějakou dobu se nedalo jezdit vlakem, protože jsme se nedostali na druhou stranu, za Moravu, kde bylo nádraží. Potom tam udělali pontony, tak se chodilo přes ně, trvalo dlouho, než postavili náhradní most,“ vypráví Libuše Geryková.

Roku 1946 se konaly poslední svobodné volby, ve kterých zvítězili komunisté. „Všechny ploty byly popsané protikomunistickými nápisy a přesto vyhráli. ‚Volte stranu číslo jedna, ta je blbá jako bedna‘,“ vybavuje si jeden z nich.

Z budovy patřící klášteru se stala vyšetřovna StB

V roce 1948 se komunisté dostali k moci. Libuše Geryková si pamatuje, jak rodiče seděli u rádia, ze kterého zněla slova dnes už smutně proslulého Gottwaldova projevu: „Právě jsem se vrátil z hradu…“ Otec, který pracoval v zemědělství, se obával sovětského modelu kolchozů. Téhož roku se stal ředitelem zemědělské školy v Kroměříži. Do KSČ nevstoupil. Ke škole patřil statek a internát, nebyl zde dostatek zaměstnanců, a tak se o spoustu věcí staral sám, na rodinu příliš času neměl. Téhož roku přišli Ingrovi o nájemní bydlení v činžovním domě. Byt byl zestátněn a úřady na ně začaly naléhat, aby se přestěhovali do volného ředitelského bytu ve škole. Otec byl tou dobou v nemocnici na operaci se středním uchem a matka se přestěhovat nechtěla. Správně tušila, že kdyby manžela ze školy vyhodili, nebudou mít kam jít. Nakonec byli do školy nastěhováni násilím bez otcovy přítomnosti.

Otec, registrovaný katolík, do kostela sám nikdy nechodil, ale když byla Libuše malá, brával děti v neděli na mši do kostela sv. Mořice v Kroměříži. Cestou z kostela chodívali do knihkupectví, kde jim pokaždé koupil knihu. Se sourozenci se hádali, kdo ji ponese domů a kdo si ji dřív přečte. „Strašně jsme se na to těšili, snášeli jsme tatínkovi desítky knížek, on vybral jednu a tato radost skončila rokem 1948, kdy jsme se začali výlohám vyhýbat. Tatínek nás od nich hnal pryč. Vystavili třeba pytle mouky, švadleně tam dali štuky látek a krabičky nití,“ vzpomíná. Ve výlohách obchodů se začal objevovat majetek lidí, kterým znárodnili živnost. „Veřejně je nazývali ‚křečci‘, což znamenalo, že oni mají pytle mouky a my nemáme ani rohlík. Bylo to levné populistické a záměrné rozeštvávání lidí,“ vybavuje si.

Libuši Gerykové utkvěl v paměti osud rodiny Valových, s jejichž dcerou chodila do školy. Valovi měli čtyři děti. Provozovali svoji pekárnu na Riegrově náměstí, pečivo pekli pro celé město. Když se v pekařství objevily děti, každé dostalo kulatý oplatek. „Vystěhovali je a všechno jim vzali. Později jsem potkávala pana Valu, jak chodil ze své zahrádky u Moravy opřený o kolo, ohnutý, rukávy ošoupané. Vypadal sedřeně a byl z něj skoro žebrák,“ vypráví.

Padesátá léta se nedotkla jen živnostníků a zemědělců. V rámci akce Ř z Kroměříže roku 1950 v tichosti přes noc zmizely řádové sestry. „Naproti ředitelského bytu ve škole stál klášter, který se roku 1950 vyprázdnil. Jeptišky vystěhovali do Bílé Vody. Ke klášteru patřil dům, stojící vedle školy, kde jsme bydleli. Každý večer po setmění přijel anton. Vyváděli z něj lidi, kopali do nich a řvali na ně, ale ne nahlas, aby to nebylo slyšet,“ vybavuje si. V domě byla zřízena vyšetřovna StB. Otec dětem zakazoval sedět na plotě, odkud bylo na dům vidět.

Otec přišel o práci, rodina o jediný příjem

Roku 1952 zrušili zemědělskou školu v Kroměříži. Měla tam být vybudována veterinární škola, tehdy jediná v republice. Otec ji zakládal celé prázdniny. Dával dohromady prostory ve dvou budovách, jednu vybavil nábytkem pro internát. Libuše se sourozenci mu pomáhali stěhovat nábytek z nedalekého Gottwaldova. 1. září 1952 škola zahájila slavnostně výuku, v prosinci byl otec náhle zbaven funkce ředitele. Jako nestraník se komunistům do vedoucí funkce nehodil. Navíc na zemědělskou školu přijal v minulosti několik chlapců z kulackých rodin. Později se rodina dozvěděla, že jeden ze studentů byl udavač.

Z ředitelského bytu se měli vystěhovat, náhradní bydlení jim však nenabídli. Nakonec jim poskytli tzv. deputátní byt ve dvoře školy, který byl v katastrofálním stavu, bez oken, dveří, bez teplé vody a topení. Jako bonus dostávali každý měsíc z bytu soudní výpověď. Neměli kam jít, a tak zůstávali. Postupně dospěli k rozhodnutí, že začnou stavět svůj domek.

Po otcově odvolání z funkce ředitele zůstala rodina bez příjmu. Známý lékař matce doporučil, aby se otec nechal hospitalizovat na psychiatrii s tím, že se zhroutil, a měl tak nárok alespoň na nemocenskou. Strávil několik měsíců v kroměřížské psychiatrické léčebně na tzv. spačce – oddělení, kde přes den pacienti spali nebo se věnovali ručním pracím. Otec nebyl jediný, kdo se zde v podstatě schoval před režimem. Po propuštění učil v Holešově, v Bystřici pod Hostýnem a ve Vsetíně. Libuše na jedenáctiletce vstoupila do SSM, ale na rozdíl od dřívějšího Pionýra už se zde nijak neangažovala. Rodiče začali stavět dům a veškerý volný čas trávila s nimi a sourozenci tvrdou prací na stavbě.

Roku 1956 odmaturovala na jedenáctiletce a byla přijata na Vysokou školu pedagogickou v Olomouci - obor anglický a ruský jazyk. Bydlela na koleji Marie Kudeříkové, původně to byl klášter sv. Kateřiny, který patřil ke kostelu zatlučenému prkny jako za války. Celou dobu školní docházky neměly se spolužačkami o jeho existenci tušení. V prvním ročníku je profesorka vyzvala ke vstupu do ROH (Revoluční odborové hnutí). Škola po budoucích učitelích vyžadovala, aby vystoupili z církve a prohlásili, že jsou vyrovnaní s náboženskou otázkou. Libuše Geryková z církve nevystoupila, s otcem se dohodli, že počkají, až ji bude škola upomínat, k čemuž nedošlo.

Před problémy s StB ji zachránilo těhotenství

V roce 1960 promovala. Jejím prvním zaměstnáním bylo místo učitelky základní školy v Mutěnicích na úřední umístěnku. Jak dnes říká, Mutěnice pro ni byly skvělým odrazovým můstkem pro kariéru ve školství a pro celý život. Přesto se roku 1961 vrátila k rodičům pomáhat na stavbě. Profesně zakotvila v Přerově na základní škole a v roce 1962 se stala profesorkou přerovského gymnázia (dnešní GJŠ). O dva roky později jí kolegyně, předsedkyně buňky KSČ, nabídla vstup do strany. Odmítla s tím, že nemá čas chodit na schůze a nechce se zabývat politikou. Téhož roku se seznámila s budoucím manželem, Ing. Milanem Gerykem, vědeckým pracovníkem Přerovských strojíren. O rok později se vzali.

V létě roku 1966 měla jet Libuše Geryková na jazykový kurz do Hranic. Těsně před prázdninami si ji nechal zavolat ředitel školy, straník, a jak později vyšlo najevo, spolupracovník StB. Pokynul rukou k oknu na chodbě, kde už čekal nějaký muž. „Byl to estébák, chtěl, abych na kurzu sledovala zahraniční lektory. Kam chodí jíst, jak se chovají, s kým se baví,“ vzpomíná. V té době čekala dceru. Na kurz odjela, trpěla však těhotenskými nevolnostmi a většinu přednášek strávila na pokoji. Po návratu se příslušník StB objevil ve škole ještě jednou. Libuše Geryková mu popravdě sdělila, že jí bylo zle a žádné informace nesháněla. Tím celá epizoda skončila, nikdo z StB už ji nekontaktoval. Roku 1967 porodila dceru.

Děti rodičů vyloučených z KSČ se na VŠ nedostaly

Přišlo Pražské jaro. Lidé s nadějí vzhlíželi k Alexandru Dubčekovi a doufali ve změnu. Libuše Geryková vzpomíná, že tatínek Dubčekovi velmi fandil. V březnu 1968 otec zemřel, invaze vojsk Varšavské smlouvy ani dokončení stavby domu se nedožil. Před svou smrtí však ještě musel dlouze bojovat s úřady o výši svého starobního důchodu, protože mu nebyla přiznána několikaletá aktivní vojenská služba v první světové válce.

21. srpen 1968 byl horký letní den. Libuše Geryková byla na mateřské dovolené a s rodiči manžela se dohodli, že se zajedou vykoupat na Rusavu. „Když jsme se vraceli do Přerova, po ulici 9. května už najížděly tanky od Hulína. Úplně rozsekaly asfaltku, cesta z Břestu byla zničená. Stáli jsme u domu, k silnici jsme si jít netroufli,“ vzpomíná. Mezi kolegy ve škole panoval nesouhlas a zděšení. Někteří na protest vyhazovali legitimace Svazu československo-sovětského přátelství do odpadkového koše, který stál před kanceláří zmíněné organizace na hlavním náměstí v Přerově. V pozdější době tzv. normalizace většina z kolegů nevěděla, jak by legitimaci získala zpět. Libuše Geryková ve svazu jako ruštinářka zůstala i proto, že vyučovala v LKR (Lidové kurzy ruštiny).

Na gymnáziu musela psát studentům posudky pro přijetí na vysokou školu. „Po roce 1968 se dotazník rozšířil, rodič musel přijít, přečíst si posudek a doplnit, jestli je vyloučený nebo vyškrtnutý ze strany, straník, nestraník, nebo zda se pomýlil. „Samozřejmě bylo nejlepší, když byl straník. Když se pomýlil, znamenalo to, že se vrátil zpět do strany. Vyškrtnutý už jim vadil a dítě vyloučených rodičů se nedostalo na studium oboru, který si vybralo, ale tam, kde ještě neměli plnou kapacitu prváků,“ vzpomíná. „Znala jsem mnoho případů, kdy manželky vysokoškoláků, často samy vysokoškolačky, šly dobrovolně vykonávat podřadné dělnické práce, aby vylepšily svým potomkům kádrový posudek pro přijetí na VŠ,“ vybavuje si.

Cesta do Anglie

Manžel Libuše Gerykové působil jako vědecký pracovník Přerovských strojíren. Manželce i její sestře, rovněž kantorce, vyráběl elektronické pomůcky k usnadnění výuky. V sedmdesátých letech vymyslel program, který měl, kromě jiného, usnadnit učitelům počítání průměru známek před klasifikací. Projevila o něj zájem gymnázia a manžela napadlo nabídnout jej ministerstvu školství. Měl pouze jednu podmínku – aby nechali jeho ženu, která se chtěla zdokonalit v angličtině, vycestovat do Anglie. Angličtinu učila a v zadrátovaném Československu nebylo moc příležitostí výuky s rodilými mluvčími. V roce 1973 tak odjela na měsíční studijní pobyt do Readingu.

V sedmdesátých letech navštívila i SSSR, s rodinou se podívali do Soči, se školou jezdili v rámci družby do města Kaluga.

Roku 1978 odjeli s manželem na pozvání kolegyně do Francie. V Avignonu byla organizována podpisová akce pro politického vězně Václava Havla. V té době o něm Libuše Geryková téměř nic nevěděla, o Chartě slyšela, ale dění kolem disentu nesledovala. Po návratu se o Havla začala více zajímat, když však na disent přišla řeč s kolegy, pohoršeně se odvraceli. Komunistická propaganda slavila úspěchy.

Od svého vysokoškolského profesora Rudolfa Zimka dostala nabídku, aby si udělala doktorát. Odmítala s tím, že nechce znovu studovat marxismus-leninismus – v té době „nejdůležitější“ předmět studia. Po několika letech obdržela stejnou obálku s přihláškou na doktorát a s důležitým vysvětlením, že od nového roku nebudou už doktorandi muset skládat zkoušku z marxismu-leninismu povinně. Tehdy na tuto nabídku odpověděla vyplněním zaslané přihlášky, kterou si nenechala potvrdit od školní organizace KSČ, což byla podmínka. Mylně si myslela, že se jí to jako nestraničky netýká. Na to ji upozornil její ředitel a podpis zařídil sám. Na závěrečnou zkoušku v lednu 1988, kterou úspěšně složila, se ze šesti doktorandů dostavila jediná. Všichni ostatní to v prvním termínu vzdali. Celé rodině a kolegům o svém studiu řekla, až když obdržela diplom. Rigorózní práci a studiu se věnovala jeden rok po nocích.

Měla jsem o studenty velký strach

Přišel rok 1989, Libuše Geryková byla třídní učitelkou maturitního ročníku. Její studenti se netajili účastí na shromážděních v Přerově, proti čemuž ostře vystupoval ředitel školy. Účastníky demonstrací označoval jako podvratné živly. Libuše Geryková měla o své žáky strach. Vybavovaly se jí vzpomínky na rok 1968. Na jedno ze shromáždění se za svými studenty vydala. Okamžitě ji obklopili, hrdí, že se nebála je podpořit. Revoluční dění s velkým optimismem sledovala i její maminka v televizi. Libuše Geryková vedla Občanské fórum na gymnáziu. „Spolupracovali jsme s městem, s představiteli OF z přerovských strojíren, scházeli jsme se nejméně jednou týdně a pomáhali organizovat velká shromáždění,“ vzpomíná.

Na přerovském gymnáziu učila do roku 1996, kdy odešla do penze. Už v roce 1997 začala opět učit na jazykové škole Athéna v Kroměříži. Téhož roku nastoupila i na zdejší Arcibiskupské gymnázium. Učitelské povolání definitivně opustila roku 2010, přesně padesát let od začátku profesní dráhy. V době natáčení, v roce 2022, žila v Přerově.