Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Gerlichová (* 1940)

• narozená jako Johanna Elisabeth Thom 23. září 1940 v Krnově

• je německé národnosti

• otec Herman Thom provozoval továrnu na ocet

• během válečných let otec sloužil ve wehrmachtu

• na konci války r. 1945 při náletech v Krnově přišla matka Pavla o život

• díky otcově odbornosti rodina nebyla odsunuta

• Jana dostala katolickou výchovu

• vystudovala gymnázium v Krnově

• absolvovala dvouletý kurz zdravotní laborantky v Olomouci

• na počátku 60. let čelila nátlaku StB

• otec a sestra Ulrike v roce 1966 emigrovali do Rakouska a Německa

• provdala se do Prahy za Vladimíra Gerlicha

Jana Gerlichová, rozená jako Johanna Elisabeth Thom, se narodila 23. září 1940 v Krnově do německé rodiny Hermana Thoma a Pavly Wohlové. Má sestru Ulrike. Otec byl krnovský rodák, všestranně talentovaný, hrál na několik hudebních nástrojů, byl podnikatel i zručný řezbář. Nedaleko krnovského náměstí měl Herman Thom továrnu, octárnu, kterou zdědil po dědečkovi v nedobrém stavu, ale dokázal ji přivést k prosperitě.

 

Otec narukoval do wehrmachtu

Šťastné manželství Thomových trvalo do chvíle, než musel Herman narukovat do války. Slezský Krnov s převahou německého obyvatelstva se stal po Mnichovu na podzim 1938 součástí tehdejší Německé říše. Poté, co otec odešel bojovat v řadách wehrmachtu, starost o majetek a krnovskou octárnu musela převzít jeho manželka, navíc v době, kdy čekala druhou dceru.

O válečné vojenské službě svého otce Jana mnoho neví. Byl na frontě v Sovětském svazu, několikrát byl raněn, omrzl a amputovali mu prsty na nohou. Během válečných let se tedy občas vrátil na zotavenou a Jana otce znala jen z těchto krátkých návštěv.

 

Smrt maminky na konci války

Zatímco maminka se starala o podnik, sestry Thomovy trávily více času s tetou Annou. Janu dodnes znepokojuje zvuk sirén, které kdysi oznamovaly nebezpečí pumových útoků. Konec války, kdy se přes Krnov přehnala fronta, skončil pro rodinu tragédií. „Když se blížila armáda, poslala maminka mě a sestru s tetou Annou ke známým na statek mimo Krnov, kde bylo bezpečněji. Ona sama zůstala v Krnově, aby dostála slibu otci, že dohlédne na podnik. Když byl Krnov bombardován, maminka neuposlechla výzvy k evakuaci a ani se neukryla. Běžela se podívat na škody v podniku. Cestou ji však smrtelně zranila rozbuška. Byla celá popálená,“ vypráví Jana. Pavla Thomová ještě měsíc žila po nemocnicích, ale věděla, že zranění nepřežije. Do posledních dní si psala deník pro své dcery. Ty už neviděla, navštěvovala ji jen manželova teta. „S maminkou jsme se ani nerozloučily, byla ve vážném stavu. Jen jsme jí nasbíraly a poslaly po tetě kytičku fialek. Zemřela v bruntálské nemocnici 8. dubna 1945,“ vypráví pamětnice.

Zatímco se po skončení války o osiřelou Janu a Ulrike starala teta Anna, jejich otec Herman skončil v americkém zajetí. V Krnově se objevil až v roce 1946. Odsun původních obyvatel už byl v plném proudu. S Němci se po skončení války zacházelo špatně, a tak Herman zjistil, že ani neproběhl řádný pohřeb jeho ženy. Našel pravděpodobné místo jejího hrobu a udělal náhrobek, kam pak s dcerami chodili, dokud pohřebiště komunisté nesrovnali se zemí. Jeho octárnu mezitím převzal národní správce.

„Otec jako řadový německý voják nebyl zapletený s SS a navíc byl odborníkem, kterého stát potřeboval. Proto nás neodsunuli do Německa. Ve své původní továrně pracoval jako řadový zaměstnanec, ale byl klíčová osoba, protože tam všechno znal,“ vypráví Jana. Otec měl i v dalších letech díky svým odborným znalostem a zkušenostem poměrně dobré postavení. Působil jako údržbář několika octáren v republice, hodně času strávil na služebních cestách.

 

Vystěhovalecký pas do Argentiny nedostali

S Thomovými zůstala v Krnově teta Anna, jejímuž odsunu otec zamezil z důvodu nutnosti péče o jeho dvě nezletilé dcery. Teta Anna, zbožná katolička, se pro děti stala nejdůležitější osobou, protože kvůli válce dcery svého otce prakticky neznaly a po válce byl kvůli zařizování bydlení a pracovním povinnostem většinu času mimo domov.

Když Jana v roce 1947 nastoupila do první třídy, neuměla slovo česky a zpočátku to neměla lehké mezi dětmi ani mezi učiteli. Stala se terčem posměchu. „Teta Anna česky neuměla a učit se to nechtěla, žila uzavřeně, s českými rodinami jsme se nestýkali. Němců v Krnově moc nezbylo, a když už, byly to rodiny tkalců, s nimiž si teta neměla co říct,“ vysvětluje Jana. Spíše než na češtině otci záleželo na tom, aby se dcery učily cizí jazyky. Doufal totiž, že v Krnově nezůstanou. Ještě před únorovým pučem v roce 1948, kdy komunisté převzali moc v zemi, zažádal o vystěhovalecký pas do Argentiny. Půl roku žili doma mezi sbalenými věcmi, ale vízum nakonec nedostali. V 50. letech pak dle vzpomínek Jany otce pronásledovala StB s nabídkou ke spolupráci, kterou prý odmítl.

Hermann Thom se podruhé oženil s Marií Hybnerovou a do domu tak přibyla jeho mladá žena, jen o třináct let starší než byly Jana s Ulrike. „K tetě Anně se ale otec nezachoval dobře. Po tom všem, co pro nás udělala, neměla v domě ani vlastní pokoj. Sice se dokázal postarat a vše zařídit, ale byl velice autoritativní, nebylo s ním snadné soužití,“ říká pamětnice.

Jana se sestrou Ulrikou a tetou Annou trávily v letech 1950 - 1951 celé letní prázdniny v klášteře v Bílé Vodě se školskými řádovými sestrami. Hluboce věřící teta Anna k nim měla blízký vztah. „Teta se tam cítila jako doma, většina školských sester tam byly Němky, protože řeholní sestry nebyly odsunuty, a my jsme se tam cítily také jako v ráji. Sestry k nám byly velmi milé, staraly se o nás, měly nás rády, panoval tam klid a čistota, měly jsme volnost. Jen jsme se tam z nařízení otce musely každý den učit němčinu a hru na klavír a to nás opravdu nebavilo,“ vzpomíná Jana.

 

Manžel přišel kvůli válce o otce, já o matku

Janu otec vedl k cizím jazykům a měl představu, že se stane tlumočnicí. Ona měla jiné plány. Odmaturovala na krnovském gymnáziu, pak chtěla studovat na vysoké škole, avšak jako katolička německého původu kádrově nevyhovovala a nedostala na školu doporučení. Otec jí našel alespoň dvouletý kurz zdravotní laborantky v Olomouci, který navštěvovala na přelomu 50. a 60. let. Zde si našla podobně „postižené“ kamarádky – dívky z přísně antikomunistických, věřících rodin. Zajímala je náboženská a filosofická literatura, jezdily společně na výlety do Prahy za kulturou a také občas strávily víkendy na horské chatě, kterou kdysi Herman Thom odkoupil od jedné vystěhované Němky.

V té době Jana již měla známost se svým spolužákem z gymnázia Vladimírem Gerlichem, který se dostal do Prahy na ČVUT na jadernou fyziku. „Sice jsme si v partě spolužáků rozuměli, ale na rozdíl ode mě byl z komunistické rodiny a nebyl pokřtěný. Zpočátku to pro mě bylo nemyslitelné. Jenže nás k sobě přitahovaly sympatie z hlubších vrstev. Byli jsme v dětství podobně postiženi – on kvůli válce přišel o otce, já o matku. Ale zase v tom byl konflikt: Jeho otce popravili za odboj nacisté a jeho matka prožila válku v koncentráku. Kdežto můj otec byl Němec bojující v německé armádě. Bylo to tedy složité a měli jsme obavy, jak náš vztah přijmou rodiče,“ vypráví Jana. Její otec se s Vladimírovou matkou sešli v Praze a i přes válečná rodinná traumata a vlastní odlišné politické postoje vztah svých dětí přijali velkoryse.

 

Věděli o mně všechno

Jejich sňatek však urychlila nečekaná událost, s níž nikdo nepočítal. Příbuzní odsunutí do Německa udržovali písemný kontakt s Thomovými z Krnova a příležitost k osobnímu setkání poskytovaly jen vzácné veřejné akce, jako byly například kongresy. V roce 1963 se tak měla Jana možnost setkat se svou tetou Gertrudou, která přijela na jakýsi kongres do Prahy. Sešly se v hotelu, kde Jana tetě vyprávěla, jak se schází s dívkami z protikomunistických rodin a u nich na chatě čtou zakázanou literaturu. Netušila, že v hotelovém pokoji je odposlouchávací zařízení. Po půl roce na ni udeřila Státní bezpečnost.

„Věděli o mně všechno. Co dělám, s kým se s stýkám, s kým chodím, kde máme chatu, co tam s kamarádkami děláme. Proběhla domovní prohlídka, zabavení knih. Výslech byl opravdu drsný, měla jsem strach. Vyhrožovali mi, že můj vztah s Vladimírem, který byl v té době už v KSČ, je nepřípustný. Připadalo mi absurdní, že sledují bezvýznamnou holku z pohraničí. Nic špatného jsme nedělali. Byla jsem na dně a urychlilo to naši svatbu, která se uskutečnila brzy po výslechu v roce 1963,“ vypráví Jana. Přestěhovala se do Prahy k manželovi a jeho matce a pak jí už Státní bezpečnost dala pokoj.

V roce 1966, tři roky po smrti tety Anny, Janin otec Herman Thom s manželkou a sestrou Ulrike emigrovali do Německa a Rakouska, a jak Jana říká, byla za to ráda. Ona sama o emigraci neuvažovala, protože s otcem nebylo snadné vyjít. S otcem udržovala písemný kontakt, od roku 1981 ho několikrát navštívila, ale vždy se ráda vrátila zpět domů. On se do Čech už nikdy podívat nepřijel.

 

I manžel byl svým způsobem hluboce věřící

V sedmdesátých letech žili Gerlichovi především rodinným životem, starali se o čtyři děti. Navštěvovali přednášky prof. Neubauera a dalších. Koncem 70. let se seznámili s knězem Pavlem Kunešem, nyní z Klecan, který oba manžele provázel na duchovní cestě. Většinu svého produktivního věku od 60. do 80. let Jana prožívala ve vnitřních konfliktech. Žila s mužem - komunistou, svou víru na veřejnosti skrývala, bála se vybočovat. „Když manžel v roce 1969 z KSČ vystoupil, byla jsem opravdu ráda. Později jsem dokonce pochopila, že byl ve své podstatě hluboce věřící a byl ve své víře pevnější než já. Problém měl ale s církví. V roce 1980 se k církvi přiblížil a bez mého vědomí se dokonce nechal pokřtít,“ vypráví Jana. Vypráví, že v té době pracovala na poloviční úvazek se starými lidmi v pečovatelské službě, na přelomu 80. a 90. let pak pečovala o herečku Markétu Ebenovou. Revoluční podzim 1989 prožívala jako jedno z nejkrásnějších období v životě. Do penze odešla v roce 1994.

„Velké věci jsou oku neviditelné a neslyšitelné, ale dějí se. Věci, které vypadají, že jsou to fakta, se kterými se nedá nic dělat. Pokud ale člověk odpustí nějakou urážku, křivdu, tak se dějí ohromné věci. Čas v tom hraje ohromnou roli – když si člověk myslí, že teď se musí něco stát, protože už na to nikdy nebude čas, tak zpětně viděno stane se to později, a to v mnohem krásnější podobě,“ říká Jana Gerlichová.