Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Gebauer (* 1915)

• narozen 4. 2. 1915 v Lesních Albrechticích

• vystudoval obchodní školu v Opavě

• v letech 1935-37 na vojně u 15. pěšího pluku Opava

• 5. 4. 1938 nastoupil k pohraniční finanční stráži

• 24. 5. 1938 mobilizace v rámci Stráže obrany státu

• po Mnichovu opustil službu na hranici 8. října 1938

• služba u finanční stráže v Rychalticích

• v březnu 1939 zažil přímo ve službě vpád wehrmachtu

• 1939-44 úředníkem na Zemském finančním velitelství Brno a následně na říšském Hlavním celním úřadě v Brně

• 1944-45 dělníkem ve Zbrojovce Brno a Vsetín

• po válce opětovně sloužil u finanční stráže nejdříve na hranici a posléze na celních úřádech Těšín a Bohumín

• v 50. letech dělníkem v Tatře Kopřivnice

• v roce 1957 se stal tajemníkem MNV v Rychalticích – práce na socializaci vesnice

Přivítání

Když jsem 14. února s historikem finanční stráže p. Benešem dorazil po několikahodinové jízdě téměř přes celou republiku do Rychaltic u Frýdku-Místku, čekalo na mne hned dvojí překvapení. Jednak v podobě zdejší kronikářky, jež se přišla podívat na natáčení pamětí jako na velkou událost, a také aby doplnila případně něco té obecní faktografie. A pak v podobě samotného pamětníka – šestadevadesátiletého pana Karla Gebauera, který za námi čile vyběhl do prvního poschodí, sedl si ke své černé kávě a s úsměvem a jasným hlasem začal vzpomínat.

„Museli jsme se živit, jak se dalo.“

Karel Gebauer se narodil 4. února 1915 v Lesních Albrechticích u Opavy jako jeden z dvanácti sourozenců. Malé hospodářství bylo postiženo nejen požárem v roce 1918, ale i zraněním otce, ke kterému přišel na poli první světové války. „Musili jsme se živit, jak se dalo, no, tenkrát,“ říká pan Gebauer a dodává: „Chtěl jsem jít na učitelský ústav, ale naši na to neměli.“ A tak mu nezbylo než jít na dvouletou obchodní školu v Opavě. Po úspěšném absolutoriu nastoupil v roce 1935 základní vojenskou službu u pěšího pluku 15 v Opavě, vedeného známým plukovníkem Janem Satoriem. „To byl taký vysoký chlap, šikovný. Fajn chlap.“ *

„A potom se dělal nábor na finanční stráž, to už byl Hitler u moci.“  

Finanční stráž vznikla již za Rakouska-Uherska v roce 1843, Československo tento uniformovaný sbor, přizpůsobený vojenské kázni, přejalo. Sbor byl určen prvotně pro ochranu hranic, především z fiskálního hlediska. Zabýval se v mnohých případech i celní a daňovou kontrolou. Ve vnitrozemí sloužila v určitých případech finanční stráž na tzv. potravních čarách, tedy celních hranicích v Praze, Brně a Bratislavě. Financové dohlíželi i na vybrané podniky, jako cukrovary, lihovary či tabákové továrny. Během nočních i denních hlídek v hraničním pásmu chytali tito lidově řečení „financové“ pašeráky a jiné podezřelé osoby. Zabraňovali tak především celním a daňovým únikům.

Fyzicky i psychicky náročná služba si poté, co se po roce 1933 zostřila situace v sousedním Německu a pak i ve státech dalších, žádala neustálé zvyšování stavů finančních strážníků. Navyšování stavů ovšem probíhalo pomalu. K největším náborům docházelo právě v osudném roce mnichovské dohody 1938. Tehdy se změnil v podstatě i charakter služby z ochrany celní na ochranu vojenskou.

Psal se 5. duben 1938 a Karel Gebauer nastoupil jako dozorce do oddělení v Kobeřicích u Hlučína. Bez výcvikových kurzů, které byly dříve nutností. V pohnutých dnech toho roku na ně nebyl čas. Službě na hranicích se nováčci učili za běhu od svých nadřízených, o nichž pan Gebauer mluví jako o starých chlapech důchodového věku. Pochůzkové trasy protínaly tzv. operační body, kde byli strážníci v případě potřeby k zastižení veliteli.„Rozkaz vždycky dával vedoucího toho oddělení finanční stráže. To byl takový podlouhlý papírek a tam byly body, kde se musíme v určitou dobu zdržet… Jinak jsme měli volné pole, kde jsme mohli chodit.“  

Netrvalo to ovšem ani dva měsíce a dozorce FS Karel Gebauer se v rámci tajné květnové mobilizace (tedy přesněji mimořádných opatření na hranicích) přesunul z Kobeřic o pár kilometrů dál, do lesa přímo na hranice, kde spolu s ostatními financi z oddělení, tedy asi devíti muži, utvořil družstvo Stráže obrany státu (SOS). **

„Mysleli jsme, že tam budem tři čtyři dni,“ vzpomíná Karel Gebauer. Nakonec se ale provisorní stanoviště proměnilo na několikaměsíční nepřetržitou hlídku. Od 21. května byli financové v celtových stanech v bojovém postavení až do 8. října, kdy byli nuceni po odtržení Sudet odejít do vnitrozemí. Muži se střídali jak ve službách na hranici, tak i v kuchyni, čas si krátili hraním karet. „Na druhé straně, naproti, takových čtyři sta metrů, tam zas byli Němci. A my jsme se koukali dalekohledem na ty Němce a oni zas na nás.“

Nakupovat proviant se chodilo do nedalekých Služovic, vesnice z většiny německé. Tam také málem došlo k tragédii.„Tam v těch Služovicích byla též, to bylo ještě před mobilizací, zábava v hospodě … A my jsme měli takovou připomínku, že tam nemáme chodit. Tak jsme tam ani nešli. Potom jsme se dozvěděli, že někdo chtěl hodit do okna, kde se konala ta zábava, granát… Ale on se netrefil, on spadl na zeď. To byla klika. My jsme tam sice žádný nebyli, ale ti lidi by byli pošramoceni pořádně.“

„Kolem 29. září (23. září přesně – pozn. autora)přišla všeobecná mobilizace, to jste neviděli, tam většina těch obyvatel utekla do Německa a zůstali tam jen ti staří lidé.“ Kromě nich ve vesnici zůstala všechna hospodářská zvířata, která měli financové vypustit, aby neuhynula. To byl jejich poslední úkol na starých hranicích, než se dali na ústup do vnitrozemí na hranice okleštěné. Odcházeli až 8. října, neboť Hlučínsko bylo v posledním evakuačním pásmu. Zrekvírovali tedy koně a vůz a po bočních silnicích, aby nepřekáželi ustupující armádě, se vydali do Rychaltic, nového působiště, kde pan Gebauer zakotvil s menšími přestávkami natrvalo.

Celní úřad sídlil improvizovaně v prvním patře tamější hospody, oddělení FS naproti. Povinností financů bylo vytyčit pomocí dřevěných sloupků novou hranici (podle oněch sloupků se jí přezdívalo „dřevěná“) a po vybudování hraničního přechodu – namísto honosných budov první republiky to byla prostá stlučená budka se závorou, se začalo „normálně sloužit“. Jak říká pan Gebauer, „bloumali“ jen tak bez většího smyslu. ***

Dne 14. března 1939 měl službu na hraničním přechodu, a jak vzpomíná, byli s četníkem (který prováděl pasovou kontrolu) známým varováni, že se blíží německá vojska. Zhruba po hodině se přiblížila německá jednotka, velící důstojník se zdržel u německých celníků, pak bezostyšně otevřel československé závory a chtěl přinutit čsl. hlídku k odzbrojení. „My jsme byli vychovaní, že dáme život za republiku a kdesi cosi, a já jsem nechtěl ty zbraně dát…“ Musel to být šok, protektorát měl vzniknout po nočním jednání prezidenta Háchy v Berlíně teprve následující den, což pochopitelně dozorce Gebauer netušil. Němci se ovšem obávali, že by Hlučínsko mohli obsadit Poláci, a tak vyrazili ještě dříve, než k tomu měli právní záminku. Pohraničníci odtušili, že proti ohromné přesile nemají šanci, a tak chtěli slyšet alespoň jméno svého přemožitele. Německý důstojník se představil jako leutenant 27. pěšího pluku (Kavalerie Regiment Wehrmacht).

„Pak už si nás nikdo nevšímal,“ usmívá se starý financ a vypráví, že okamžitě jak Němci odešli, zavolal polním telefonem do Rychaltic na celní úřad. Odtud se zpráva šířila a pamětník připouští, že se tak doslechli o příchodu Němců i důstojníci v Czajánkových kasárnách ve Frýdku-Místku****. Jestli předtím chyběla motivace, nyní už nebylo vůbec proč sloužit na hranici.„Jsme tak chodili beze zbraní po revíře. Každý nás mohl klackem ubít.“ Další bloumání trvalo až do října 1939, kdy byl Karel Gebauer převelen do Brna.

„Vy žádný nevíte, co je hlad. Když máte chleba a vodu, to hlad není.“

Finanční stráž se pomalu rozpouštěla do jiných státních úřadů, hodně jejích příslušníků se dostalo do tzv. vyživovacích komisí, které vydávaly potravinové lístky. Karel Gebauer skončil v kanceláři Zemského finančního ředitelství. „Od toho května do října (1938 – pozn. autora) jsme spávali v lese a já jsem se tam nachladil… a na tom finančním ředitelství, tam jsem nebyl žádný vysoký úředník, možná ten poslední. Ve velké kanceláři nás tam bylo myslím pět a já jsem kašlal a chrchlal, to bylo něco hrozného.“ Doktor konstatoval silný zánět průdušek a doporučil vycestovat do lázní. I takové dozvuky mohla mít obrana vlasti.

V Brně tou dobou začal fungovat systém potravinových lístků. Šestnáctinka litru mléka na den, kilo a půl masa na měsíc na člověka – na tyto cifry vzpomíná pan Gebauer. „Tož to byla bída. Vy žádný nevíte, co je hlad. Když máte chleba a vodu, to hlad není. Tam jsem poznal, co je hlad.“ Až anekdoticky pak líčí, kterak se přemáhal jíst nepříliš voňavou velrybí polévku, která se v Brně vydávala bez lístků na ulici. Nic jiného ale nebylo. V té době začal pomáhat bývalému financovi Šídlovi v Bílovicích u Brna vydávat potravinové lístky. Za to mu slíbil Šídlo lístky navíc. „Tož to jsem šel hned… Potom jsem se už měl.“ Šídlo riskoval benevolentním rozdáváním lístků a posléze i celých odběrních průkazů potřebným život. Po nějakém čase pana Gebauera převeleli na říšský Hlavní celní úřad Brno, tam se úřadovalo v němčině, i když v jeho kanceláři byli samí Češi.

„Vedoucí celého toho úřadu – Ziegler, on byl Rakušák, nosil haknkrajc… My jsme tam měli velkou mapu Evropy a vždycky ráno jsme na té mapě sledovali, jak Rusové postupujú… A ten Ziegler nás tam načapal u té mapy. Ale žádnému neřekl nic, žádný nebyl udaný. On byl Rakušák a možná že též to neměl rád všecko.“   

V říjnu 1944 přišel rozkaz, že jeden z úředníků musí jít do továrny. Němci byli na frontě, říše ale potřebovala lidi do průmyslu. V rámci tzv. totálního nasazení musela místo na vytoužené a tou dobou zavřené vysoké školy nastoupit celá mladá generace do práce.„Koho měl dát ten Ziegler do výroby? Toho nejmladšího a nejblbějšího, že. To jsem byl já.“ Tak se ocitl ve Zbrojovce Brno, později Vsetín. Typickou záškodnickou činností proti říši byla pomalá práce, nebo namísto přesného soustružení součástek zbraní výroba zmetků. Jako zaměstnanec Zbrojovky se dočkal pan Gebauer i května 1945.

„Pořádný masakr to byl. Tady bylo koní padlých, ježišmarjá!“

Nejsilnějším prožitkem konce války byl pro pana Gebauera bezesporu 2. květen 1945, kdy přes Rychaltice projíždělo německé jezdectvo. Tomu na záda dýchali nejen Rusové, ale i spojenecká letadla. „Za chvilku se ty letadla otočily nad Místkem a chytily tu kolonu koní. Ty koně nebyli někteří uplně zabití, to bylo třeba zmrzačené, že.“ Přeživší vojáci své raněné koně museli dobíjet, posbírat své mrtvé a prchat dál. Střelba leteckých kulometů byla doprovázena bombardováním, a tak se obyvatelé Rychaltic poschovávali do sklepů. Mnohé domy hořely, hořel i kostel. „Rusové přijeli koňmo, měli ty lehké kulomety,“ říká pan Gebauer shodně s místní obecní kronikou. Přestřelku zaplatili životem i někteří rudoarmějci, později pohřbení na místním hřbitově.

„Kdosi ku mně přišel, že se máme dostavit na hranice.“

Po konci války se rychle rozhlasem, tiskem a šeptandou počala šířit výzva bývalým finančním strážníkům, aby zaujaly své původní místo na hranicích. Bylo otázkou prestiže a nutnosti obnoveného státu demonstrovat svou akceschopnost a alespoň zčásti zjednat v pohraničním pásmu pořádek. Výzvy uposlechl i Karel Gebauer a vrátil se skoro po sedmi letech na Hlučínsko. Z té doby pochází i historka o pašerácích, která ilustruje lidský přístup finanční stráže a zanikající starý svět, který začala pomalu obestírat železná opona.*****

„Cestou (z dovolené)mě dohnala taková paní s jedním takovým synkem, možná měl dvanáct, třináct, čtrnáct roků. Oba měli takové ruksaky, tašky ještě plné. Dali se sami do řeči, tak jsem též povídal. Povidám: ,Co máte?‘ – ,No, byli jsme nakupovat boty.‘ A já byl v civilu, oni nevěděli. ,My tu máme stezku a my tu iděm do Polska.‘ Jak přišli na tu stezku, tak povidám – zlobte se nebo nezlobte se – vytáhnul jsem legitimaci, povidám: ,Musíte jít se mnou.‘ To byla rána pro ně. Tak jsem je zavedl na oddělení. A tenkrát jsme měli takový pokyn ústní, ne písemný, že když to budou boty s gumovou podrážkou, že to mužem pustit, a když s koženou, že to máme zabavit. Představte si, oni měli v té tašce, v tom ruksaku sto pět párů bot! Tak jsem to roztřídil. Těch s tou gumovou podrážkou tam bylo jestli ne devadesát. Tak ty jsem jim dal a ostatní jsem zabavil. Ti byli rádi! A povidám: ,Tak a teď mažte do Polska a dělejte si, jak chcete. Jestli vás chytnou, tak vás chytnou.‘“

Polští pašeráci se oprávněně mohli obávat zadržení na svém území. Za trest bývali totiž posíláni na několik měsíců na budování poválečné Varšavy.

Pan Gebauer ještě před zrušením FS požádal o převelení na celní úřad v Českém Těšíně, následně do Bohumína, „aby to měl blíž domů za rodinou“. Tam se věnoval klasické celní kontrole, střídal běžnou službu a službu na nádraží, odkud se vypravovalo především uhlí.

„Pak mě vytáhli, že mám jít dělat tajemníka na obec. To byla moje nejhorší práce.“

„Zápotocký vyhlásil – 83 500, nebo tak nějak, státních zaměstnanců do výroby. Ten přednosta z celního úřadu mě nedal, i když jsem byl nejmladší. Dal tam dva, první šel a neprošel u lékařské prohlídky. Druhý také ne. Tak dal mě a já už samozřejmě prošel.“ A tak se stal z úředníka opět semletého autoritativním režimem dělník. Tentokrát se dostal jako soustružník do Tatry Kopřivnice. Na několik let. „Pak mě vytáhli, že mám jít dělat tajemníka tady na obec (Rychaltice). To byla moje nejhorší práce. To byla tenkrát socializace dědiny,“ vzpomíná Karel Gebauer, ale za chvilku se usmívá a vypravuje, jak jej málem zavřeli a jak se své funkce s radostí zbavil. Posléze nastoupil jako ekonom v místním JZD, které, jak říká, ekonomicky povznesl, neboť předtím bylo v úpadku.

Když si v závěrečné fázi našeho povídání posteskne: „Uživil by se některý sedlák v tomto režimu?“, není to ani tak nostalgie po režimu minulém, jako spíš oprávněná nespokojenost se stavem současným. Vzpomene i na další svá zaměstnání v různých pozicích u ONV a na matrice, kde pracoval v důchodu po roce 1972. „Všecko je tu nahrané, co? I ty nesmysly, co jsem povídal… Tak to byl celý ten můj život.“ Nebyl to život dobrodruha, šlo spíš o docela „běžné“ živobytí. A povzbudivé je, že k němu přistupoval a stále přistupuje především s veselou myslí a neuvěřitelnou činorodostí, kterou můžeme pozorovat prakticky u všech lidí, kterým se poštěstí dožít se v takové kondici tak vysokého věku. A jak nás překvapil na začátku, překvapuje nás i na konci našeho setkání. Vtipkuje o současném dění, jde nás vyprovodit a nalévá nutnou štamprlu na lepší cestu.

V únoru 2011 sepsal Jan Havelka

Poznámky:

*Jan Satorie (1887-1949, brigádní generál) byl významným legionářem a důstojníkem čsl. armády. Z  Ruska, kde zběhl k legiím, se dostal do Francie a pak již ve velících funkcích do Itálie. Po válce zasáhl do bojů na Slovensku. Na konci 30. let se stal velitelem 4. hraničářského pluku a za války se zapojil do odboje. V letech 1934–37 zastával funkci plukovníka právě u 15. pěšího pluku v Opavě.

**Tento sbor vznikl v roce 1936 a zahrnoval vybrané příslušníky četnictva, finanční stráže, policie a některých vojenských posil. Byl primárně určen k ostraze hranic a zadržení prvního nepřátelského útoku, než zasáhne armáda. V jednotce dislokované mezi vísky Oldřišov a Hněvošice ovšem sloužili pouze financové z Kobeřic. Armáda zaujala postavení až za jednotkami SOS, a tak se tento sbor stal v podstatě hlavním odrazným štítem před nepřáteli z řad německých, maďarských a polských bojůvek. Zejména na začátku září 1938, kdy se armáda zdržovala dle rozkazů vlády všech akcí, docházelo k mnoha incidentům, které životem zaplatili právě příslušníci SOS. Za mnohé vzpomeňme incident v Habartově, Bublavě, Krajkové či Liptáni.

***Naproti tomu především na Podkarpatské Rusi probíhaly tuhé boje o podobu nových hranic v podstatě až do zániku republiky. 

**** Jedno z mála ozbrojených střetnutí mezi československou armádou a wehrmachtem, k němuž došlo v Místku v Czajánkových kasárnách. Město bylo postupně obsazováno Němci o den dříve, než vznikl oficiálně protektorát. Když se 84. pěší pluk německé 8. divize dostal ke kasárnám, narazil na tvrdý odpor. Vojáci, povětšinou nováčci nastoupivší vojenskou službu, vedení kpt. Pavlíkem úspěšně odráželi mnohačetnou přesilu. Po půlhodině ale začaly docházet náboje, kasárna nebyla připravena na boj. Kolem 18.45 se Češi vzdali. Na straně Němců bylo kolem 18 padlých, Češi mělo pouze pár raněných. 

***** Od roku 1945 sloužili financové na hranicích zároveň s pohraničními útvary SNB, které měly časem finanční stráž zcela nahradit. Pro masarykovskou republikou vychované „finance“ už zkrátka v drsných časech nastávající studené války nebylo místo. Zejména po únoru 1948 už drobní pašeráci nebyli rozhodně hlavní agendou pohraničníků. Nahradili je převaděči, tzv. agenti imperialismu a nepřátelé lidu. K takové službě ani většina financů chuť neměla. Finanční stráž byla zrušena k 1. 1. 1949 a v dubnu téhož roku vznikla Pohraniční stráž SNB.