Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Gazdík (* 1970)

• narozen roku 1970 v Karviné, otec pracoval na dole

• základní vojenská služba 1989-1991

• v květnu 1991 po vojně odešel do cizinecké legie

• zařazen do 2. výsadkového pluku CL (2.REP)

• 1994-2003 - zařazen do speciální jednotky 2. REP – CRAP (GCP)

• mise v Africe (Čad, Gabon, Středoafrická republika), Bosna, Kosovo

• od roku 2003 do vyřazení z cizinecké legie působil v takzvaném „gestapu“ (příjem nováčků do legie)

• od roku 2006 podniká v oblasti výcviku profesní sebeobrany

Voják ve výslužbě, francouzský státní občan, veterán deseti zahraničních misí a člen prestižní speciální jednotky v rámci 2. výsadkového pluku (2.REP) Stanislav Gazdík, patří mezi ty legionáře cizinecké legie, kteří vstupovali do legie s jasným cílem: udělat vojenskou kariéru. Tenhle cíl si beze zbytku splnil, dostal se do speciální jednotky, která je elitou v beztak elitním výsadkovém pluku. Byl dostatečně motivovaný, hodně pro to udělal a měl v životě štěstí, takže dosáhl toho, co chtěl. V rámci speciální jednotky, která čítá jen pár desítek mužů, se stal zástupcem velitele čety, což je post, který poprvé obsadil někdo z bývalé východní Evropy.

Od dětství byl velký sportovec a přitahovala ho armáda a bojové sporty. Škole se moc nevěnoval, a tak šel po základní škole do učení. Jelikož se narodil na Ostravsku, jeho otec horník ho varoval, aby neskončil v dolech jako on, neboť on si tam prý zničil zdraví. Nedlouho po jeho odchodu do Francie otec zemřel a Stanislav Gazdík, který v té době nemohl opustit Francii, se ani nedostal na jeho pohřeb.

„Ty vole, je revoluce a vy jste nás tam mlátili.“

Na vojnu šel ještě v době komunismu, v roce 1989. „Sametový“ převrat zažil ve vojenské uniformě. Politika ho v té době ani trochu nezajímala. „Zrovna jak byla revoluce, jsem byl na opušťáku. Jak byl člověk ven z armády doma, tak mne televize vůbec nezajímala ani rádio. Byly tam holky, tak jsem si užíval. Přijel jsem pak do Prahy a my jsme nosili červené barety. Když jsem přijel na Hlavák, tak na mne všichni koukali, já jsem taky koukal, všude samé prapory, vůbec jsem nevěděl, že je nějaká revoluce nebo něco takového. Šel jsem na záchod a za mnou někdo šel: ‚Co vy jste tam dělali na tom Václaváku (míněna Národní třída – poznámka autora)?‘ – ‚Na jakém Václaváku, já jsem byl na opušťáku, já vůbec nevím, co se tady děje.‘ – ‚Ty vole, je revoluce a vy jste nás tam mlátili.‘“ Já mu říkám, že jsem nikoho nemlátil, že jsem byl doma na opušťáku. Abych ostatní neprovokoval, tak jsem si baret sundal a dal jsem si ho do kapsy. Pak jsem zjistil, že byla revoluce.  Pak nebyly pořádně výcviky, žádná příprava. Na dva měsíce nás odveleli na pracovní výpomoc. (…) To už s vojnou nemělo nic společného.“

Sice patřil v československé armádě do elitnější jednotky, se službou ve skutečné armádě, jak si to v duchu představoval, to nemělo mnoho společného. Chtěl se původně stát profesionálním vojákem či elitním policistou, ale byrokratický přístup české armády i policie ho znechutil. „Jakmile jsem skončil vojnu, tak jsem si říkal, co budu dělat dál. Chtěl jsem jít k armádě nebo k policii, ale bylo zrovna takové mrtvé období. Armáda říkala, že nemůžu jít do nově zakládaných jednotek pro OSN, které vznikaly v devadesátých letech. Byly určené nástupní termíny. Říkali, že to nejde. Nevěděl jsem proč. Hlásil jsem se k policii, chtěl jsem do URNY (útvar rychlého nasazení), tam mi řekli, že jsem neudělal psychotesty. (…) Pak jsem se ptal jednoho policisty proč, že si myslím, že nejsem debil, abych neudělal psychotesty. Prý jsem byl jeden z nejlepších, ale protože jsem byl zrovna vyučen, tak by museli platit škole nějaké odškodnění, tak radši řekli, že jsem to neudělal. Když mne doma nechtějí …“

Služba v armádě ho lákala, počkal si, až se dostane do civilu. V jakýchsi novinách vyšel v té době článek o speciální jednotce cizinecké legie – CRAP. Tak se zrodil nápad přihlásit se do legie. Informoval se u kamarádů, jak se do ní dostat.

Odjel krátce poté, 8. května 1991, směr Francie. Odjezd do Francie byl už ve svobodných poměrech bez problémů možný, služba v zahraniční armádě nikoliv. Proto se také nikomu o svém odjezdu nešířil a dlouho jen nejbližší příbuzní věděli, kam ve skutečnosti odjel. Čekaly ho veškeré peripetie spojené s přijímačem a výcvikem nováčků v legii, včetně výslechů na takzvaném gestapu, kde pak po více než deseti letech sám sloužil. Nováček se dostal do „binomu“ či „trinomu“, kde měl nováčky-cizince na starosti jeden francouzský rodilý mluvčí. Stanislav Gazdík s vděkem vzpomíná na jakéhosi Tahiťana, který mu v začátcích hodně pomohl.

Nejnáročnější mise

V legii prošel mnohými misemi, které se střídaly s relativně poklidnými službami ve Francii, hlavně na Korsice. Byl na misích v Africe a v bývalé Jugoslávii. Dvakrát sloužil v Čadu, také v Gabonu a Středoafrické republice, mezitím v letech 1993 a 1996 sloužil v Bosně a v roce 2000 v Kosovu. Legionáři na přelomu 20. a 21. století již nebojovali v otevřených konfliktech, jak to bylo běžné třeba v Indočíně.

Nejčastější mise v druhé polovině devadesátých let byly pod praporem mírových jednotek, nebo legie hlídaly francouzské zájmy v rovníkové Africe. Mise však nepostrádaly náročnost, bylo to však trochu jiné než dříve, bylo to hodně náročné psychicky. Stanislav Gazík pro příklad vzpomněl misi v Kosovské Mitrovici v roce 2000. „Nejnáročnější mise, psychicky i fyzicky, pro mne byla v Mitrovici na mostě. Já jsem měl na starosti výcvik policejních jednotek pořádkové služby. Byli jsme desetičlenné komando, které mělo vytahovat lídry z manifestací a různé další věci. Sloužili jsme čtyři měsíce a měli jsme neustále pohotovost. Spali jsme jak ninjové s policejními krunýři, jakmile někdo písknul. Bylo to náročné. Jak jsme přijeli do Mitrovice, tak hned na druhý den nás Srbové testovali. Naschvál udělali nějakou rozepři, vytáhli nás nahoru, aby viděli, jakou máme strategii, jak fungujeme.“

Po dvanácti letech v legii oznámil svým velitelům, že bude končit. Jeho kariéra, do té doby strmě stoupající, se zastavila. Legie již nechtěla investovat do muže, který ji chce opustit. Byl převelen z Korsiky, kde sídlí výsadkový pluk, zpět do centrály v Aubagne nedaleko Marseille. Tam se stal členem „gestapa“, které má na starosti prověrku nově příchozích rekrutů. 

„Legionáři dávají svoji krev za vlast, pro kterou slouží, což je francouzský stát. Změnili i legislativu v parlamentu –  proč nějaký bezdomovec, který žádá o občanství, tak mu to dáme, a legionáři to odmítneme? Druhá věc je, když jsem dělal na ,gestapu‘, tak to hodně lidí ví, třeba Číňani a další národnosti, který to využívají, slouží tam jen pět let, vezmou si pas a pak legálně zůstanou ve Francii. To už je pak trochu jiná forma snů. Proč tam člověk jde? První je, že chce dělat vojenskou kariéru, další, že chce člověk něco ušetřit a třeba získat pas, a třetí kategorie, to jsou ti, kterým je to jedno, prostě tam jsou.“

Po ukončení kariéry v legii se rozhodl vrátit domů, protože měl vymyšleno, v jaké oblasti bude podnikat. Začal organizovat školení profesní sebeobrany, v oblasti, které se věnoval v posledních letech služby v legii. V roce 2006 si založil svoji vlastní firmu Operational Defense Group s.r.o., která zastřešuje kurzy šité na míru různým zákazníkům, kurzy nejsou určeny jen pro bezpečnostní agentury, ale i pro ozbrojené složky státního aparátu.

Stanislav Gazík se službou v cizinecké legii netají, při svém podnikání to považuje za plus. Člověk ale podle něj musí legii něco obětovat. S pohrdáním se vyjadřuje o těch, kteří po pár měsících z legie dezertovali a dnes ji kritizují. „Vždy jsem se držel takového hesla: Byl jsem, viděl jsem a odešel jsem, a ne: Nebyl jsem a mám blbý kecy. Plno lidí bylo v legii, pak po chvíli zdrhli a říkají: Tam to bylo takový a takový. Přitom tam pořádně nebyli a mají kecy. Já jsem tam byl a rozhodl jsem se tam zůstat, byl jsem tam patnáct let. Završil jsem to s úctou a hlavou vzhůru. Viděl jsem a odešel jsem. Člověk musí něco obětovat, když chce něco dokázat.“